Časopis Naše řeč
en cz

Stržeň, stržen

[Drobnosti]

(pdf)

-

Nedávno jsme čtli v kterési knížce o »střeni« stromu. Střeň, také střen, je slovo naprosto nesprávné, vzniklé nedorozuměním; správně se má psáti a vyslovovati stržen nebo stržeň. Je to slovo zaniklé, a výslovnost střen, střeň má původ v tom, že se v nové době v starých dokladech čtlo rz (což v starém pravopise může znamenati dnešní rz, nebo i ř) jako ř, místo správného . Není to jediný doklad podobného nedorozumění; již jinde jsme mluvili o tom, jak naše dnešní vezdy povstalo nesprávným čtením starého wezdy (= veždy, vždy), jak ze starého wiecz (= viec, víc) někteří filologové vytvořili staročeské příslovce věč, jak se nesprávným čtením nejasně psaného staročeského naywiecze (= najviece, nejvíce) ujalo u nás nazvíce. Kdo první četl střen, [78]střeň, nevíme; Jungmann má oboje tvary, s ř i s , a doklady se starým pravopisem plete pod oběma hesly. Co je správné, poznáváme ze spisů starších, jejichž pravopis je již zřetelnější; Jungmann sám má na př. doklady s z Veleslavína, z Komenského (podobně psáno též v brněnském vydání 4, 234; 268). Z dokladů v Gebauerově Histor. mluvn. I, 349 se zdá, že tento zmatek je dosti starý; bezpochyby bylo slovo stržen, stržeň i v staré době ne všude známo a mátlo se pak se známými slovy střenka, střenek, kde ř je správné. Již Blahoslav (Grammatika česká 41) zná stržeň jako slovo moravské (také Bartoš zná slovo to z živé mluvy moravské); v Čechách asi byly kraje, kde nežilo. Že je znění stržeň správné, vidíme z jiných jazyků slovanských (na př. círk.-slov. str’žen’, rus. stéržeň, slovin. stržen a j.).

Stržen, stržeň znamená asi jádro stromu nebo jiné rostliny, ať tuhé (na př. nejvnitřnější část stromového kmene), ať měkké (na př. duši bezovou, dužnatý vnitřek některých druhů rákosí), pak také na př. tukové jádro kostí, tuhé jádro vředu a pod. Podle svědectví jiných jazyků slovanských i dokladů českých se zdá, že to byl původně kmen na -i[1], rodu mužského, s příponovým e nehybným; jako jiné mužské kmeny na -i měnilo se toto slovo rodem i v ženské (jako původní mužská jména pouť, zvěř nám jsou jména ženská), měnilo se i sklonění (jako ve východních Čechách říkají ten pout, 2. p. pouta nebo poutu, říkalo se i stržen, strženu; a také ten stržeň, strženě), napodobením jiných slov (sršeň, sršně; rožeň, rožně; stupeň, stupně) e se stávalo hybným (místo stržeň, strženě povstávají tvary 2. p. stržně atd.). Podle toho měl by psáti, kdo by tohoto slova chtěl užíti, v souhlase s obvyklým vývojovým proudem mužských kmenů na -i v češtině a s původem tohoto slova asi ten stržeň, 2. p. strženě atd. (podle vzoru meč). Na Moravě se ovšem ujalo sklonění s hybným e (stržeň, 2. p. stržňa), jako v ruštině; ale Štítný na př. má 3. p. strženi (Gebauer III, 1, 410), a podobné tvary, svědčící o nehybném e, nalézáme i jinde (na př. v Jungmannových dokladech nepřímých pádů domnělého jména střen, střeň).

Snad nám některý z našich čtenářů pošle zprávy, kde, s jakým významem a v jakých tvarech toto staré slovo ještě žije; zejména bychom ovšem rádi věděli, žije-li ještě někde v Čechách. A snad by ani nebylo na škodu, kdyby se tohoto slova ujali naši spisovatelé; básníci by v něm na př. našli slovo pro pojem, který musí [79]vystihovati buď trochu širokým opisem »tuk kostí« anebo německým slovem »morek« (= Mark, což zase je slovo příbuzné s naším mozek).

Co se původu slova stržen, stržeň týče, pojívali je se slovesem strhnouti (stržený). To jest ovšem výklad dnes nemožný; je to slovo původem slušející k téže slovní družině co něm. stark.


[1] A kmen na i- je ovšem obměna ještě původnějšího kmene na -en-, jak nemusíme vykládati čtenáři v dějinách slovanského skloňování obeznalejšímu.

Naše řeč, ročník 4 (1920), číslo 3, s. 77-79

Předchozí Sám, samotný

Následující Babí kout

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1