K naší budoucí měně

Arnošt Kraus, B. Sládeček

[Drobnosti]

(pdf)

-

Arnošt Kraus

Redakce N. Ř. prý by ráda viděla, kdyby se o návrzích prof. B. Sládečka uvažovalo (str. 215), a snad bude ochotna, uveřejniti nějakou tu úvahu, i když vysloví nesouhlas s návrhy jak národohospodářskými, tak jazykovými.

Bude prý nejlepší, bude-li míti nový »sokol« hodnotu desíti papírových Kč; tím se zjednoduší přepočítávání a zároveň usnadní přechod (str. 214) — pan navrhovatel mohl připojiti, že tím provedeme snad nejlacinější mincovní reformu, již si lze myslit. Jako před čtyřiceti lety psávali na desítky »Platí 10 zlatých« (nebylo na nich českého označení), tak by ku provedení návrhu stačila štampilie, která by na každou desítku vytiskla »To je sokol«, anebo na jiné státovky »To je 10 sokolů«, »To je 0.1 sokola«, a nová měna by byla hotova. Tíže chápu, co by nám to bylo platno. Kolísá-li se hodnota jedné »kačky« mezi 7 a 8 centimy švýcarskými, bude sokol státi více než za 70—80? A bude si obecenstvo, které plýtvá korunami, až Bůh brání, vážiti více pouhého desetníku? Co bychom tedy získali?

Zažil jsem v mládí svém dobu ažia, které bylo trpaslíčkem proti dnešnímu, ale přece působilo tak, že nebylo v oběhu kovových peněz — četl-li jsem v povídce, že někdo vysázel tvrdé dolary, nevěřil jsem tomu — kdo cestoval v cizině, cítil to bolestně; kdo jen chtěl platit clo, musil kupovat ve směnárně zlatníky nebo staré dvacetníky, zkrátka cítili jsme nevýhodu podobně jako nynější, a co z ní pomohlo? Ne změna měny, ani nové jméno — Dunajewski napravil finance, a kde se vzaly, tu se vzaly, zlatníky se kutálely po pultech, ba zvonily i skutečné zlaťáky. Ani věřitelé si nestěžovali, že jsou ošizeni, ani dlužníci, ani stát, ani poplatníci, jak by se jistě bylo stalo při náhlém přechodu.

Přepočítávání bude ovšem snadné, není nad decimálky, ale má-li býti měna skutečně nová, je to spíše chyba než výhoda. Dostali jsme před lety novou měnu, abychom se naučili šetřit, abychom neházeli kočím celé zlatky, zavedeny koruny. Přechod byl lehký, tak lehký, že obecenstvo podnes namnoze počítá na zlatky! Těch úspor se stát beztoho lekl a v zájmu sklepníků, vozků atd. razil a tiskl skoro samé dvacetikoruny, dvoukoruny, dvacetihaléře a dvouhaléře, takže zůstalo vše, jak bylo, a krejcar je podnes krejcarem. Jak jinak bylo v letech padesátých, když měna byla opravena tak, že dosavadních šedesát krejcarů (dobráků) platilo sto a pět nových krejcarů. Tu brzy děti místo dobráku musily vzít zavděk »novým« a žebráci »půlnovým«, rodiče a dárcové uše[274]třili a dobráky zmizely i z paměti nové generace. Podobně v Německu nová měna v letech sedmdesátých ustanovila marku jako tisícinu tolaru, a podnes se v Berlíně počítá na tolary, groše, šestáky (t. j. 5 feniků) a trojníky (dreier, t. j. 2 a půl feniku), kdežto v Bavorsku, jehož zlatka se měla naprosto neracionálně k marce, každá památka staré měny zmizela. Počkejme se změnou, až naše »kače« bude zase platit frank a 10 centimů, pak, abychom se odrakouštili, zaveďme si franky, ať jim říkáme jakkoli. Co se pak toho názvu týče — a to vlastně je pro »N. Ř.« nejdůležitějším předmětem úvah —, nelíbil se mi »sokol« ani před třemi roky, když se objevily klamné zprávy o jeho existenci, přes velkou radost z české měny. Slovo »sokol« znamená nyní jednak dravého ptáka, jednak gymnastu jistého druhu, to je dost pro jedno slovo a není třeba množiti možnosti nedorozumění; to už, má-li to být dravec, ať je to spíše lev; lev na něm bude vyražen, hodnota bude v normální době táž jako bulharského lva, ať je to tedy lev. Němci by říkali »ein leu« a to by byl přechod k rumunskému lei. Ale nemusí to býti dravec; v historii českých měn slavnou kapitolou jsou pražské groše, o nichž viz dlouhou a zajímavou kapitolu v Šustových »Dvou knihách«. Groš je cizí slovo, latinské, a mince platila nejprve ve Francii (turské groše), ale odtud byly přeneseny přímo do Čech a zde se udržely, když ve Francii zmizely. V 15. století se počítalo v celé střední Evropě podle kop »českých grošů«; slovem groš označují v severním Německu podnes desetník (10 feniků). Vraťme se, ne-li, ke grošům, tedy ke kopám. Slovo to vymírá, nepočítá se již skoro na kopy, leda po sousedsku vejce a okurky, ve velkém obchodě se ho neužívá, říkejme svým frankům »kopy«, desetníku, chceme-li, groš, a setině neříkejme denár (jihoslov. dinár je celý frank), nýbrž vyhledejme i pro ně a pro pětník staročeské slovo. Kdybychom nehezké, špinavé a nezdravé kovové drobné mohli nahraditi pěknými, umývacími penízky porculánovými, mohli bychom zase říkat »bílý«, teď ovšem je dvouhaléř ohavně černý.

---

B. Sládeček

Článku o naší měně v 7. čísle všiml si téměř veškeren tisk, nedočkali jsme se však od něho nových podnětů. Již dříve navrhla královéhradecká Osvěta lidu pro naše peníze názvy lev a groš. Oba se zamlouvají svou krátkostí, lvu vadí podobnost názvu s mincí bulharskou a rumunskou, jejichž hodnota je a dlouho asi bude odlišná; bylo by tedy třeba dodatku: československý. —

Pan profesor Kraus odsuzuje název sokol, který se již ujímal [275]v lidu, nezcela právem. Sokol, ať už se tím míní mince nebo tělocvičná jednota s cíli vysoce ušlechtilými, nebudí v žádném Čechovi představu vlastností dravčích, nýbrž ušlechtilé smělosti a touhy po vzletu výš. Že má některé slovo několik významů, v praxi není na závadu, týkají-li se tyto významy různých oborů (srv. pero, bok). Ale i kopa má řadu významů; značí hromadu, mnoho (bylo jich na kopy, mají kopu dětí, kopuletá panna a p.), veselého člověka, 60 kusů (= 4 mandele). Nyní by však měla znamenati 100 penízků! V tom je rozpor, který by vedl k omylům. Těžko bychom chápali na trhu u vajec, že je kopa za padesát kop, a zkratka 40 kop. by se mohla čísti jako 40 kop, ale také jako 40 kopějek.

Přídavné jméno (bílý) jako název drobné mince by se v lidové mluvě jistě zkomolilo tak, jako se »krátký« doutník změnil v kraťák a kraťas. Že by se u nás vyráběly tlusté haléře z porculánu, je málo pravděpodobno; výroba jich by byla dražší než hodnota, za kterou bychom beztoho nic nekoupili. S hlediště zdravotního není porculán o nic hygieničtější než nikl a bronz. Po stránce věcné pan prof. K. nechápe účelu navrhované reformy, ježto asi přehlédl, že návrh směřuje k tomu, abychom zároveň s novými názvy provedli metalisaci (zkovovení) naší měny a tím došli ustálení kursu naší koruny, po němž volají naši výrobci. Skoky kursu koruny nahoru a dolů dnes znemožňují každé podnikání, rozpočet, úvěr, stavbu, nákup surovin a strojů, ustálení mezd. Co by znamenalo ustálení cen a platů pro všechno obyvatelstvo, není třeba vykládati. Chceme-li, aby se u nás pracovalo a tvořily nové hodnoty, nemůžeme dlouho trpěti dosavadního stavu. Ustálení kursu lze se z části a na čas dodělati obratnou devisní politikou a nezvyšováním oběhu státovek; to by se však musilo díti i v státech sousedních. Na trvalo a beze zření k sousedům se měna téměř ustálí, dá-li se jí podklad drahého kovu, jehož cena se téměř nekolísá. Samo sebou se to nestane a rovněž nestoupnou samy sebou dnešní státovky, které nejsou penězi v předválečném smyslu, na kurs předválečných peněz — k tomu by bylo třeba umělých zákroků, jejichž výsledek by nás stál nadlidské oběti (obrovské daně, nezaměstnanost, snižování platů při trvající drahotě), a prospěch bez obětí by z toho měli jen cizozemští vlastníci našich korun a spekulanti. Že se šetrným hospodářstvím kurs zlepší, o tom není pochybnosti; že by se mohly peníze papírové rovnati zlatým, to si troufá tvrditi jen t. zv. theorie nominalistická, vynalezená a šířená Němci, o nichž platí dnes více než kdy jindy přísloví: Koho chtí bohové zničiti, toho oslepí.

[276]Má-li býti nová peněžní jednotka v určitém poměru k staré, o tom ovšem může býti spor. Dr. Engliš na př. soudí, že má. Bylo by dobře rozřešiti tu otázku dříve, než se rozhodneme pro nová pojmenování jednotky a jejích zlomků.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 9, s. 273-276

Předchozí Josef Zubatý: Nádba

Následující Literární neštovice