Monografie o Vladimíru Šmilauerovi

Zdeňka Hladká

[Posudky a zprávy]

(pdf)

A monograph on Vladimír Šmilauer

This article is a review of Martina Šmejkalová: Praporu věren i ve ztraceném boji. Vladimír Šmilauer – život a dílo filologa (1895–1983). Praha: Academia, 2015. 651 s.

Martina Šmejkalová: Praporu věren i ve ztraceném boji. Vladimír Šmilauer – život a dílo filologa (1895–1983). Praha: Academia, 2015. 651 s.

 

V roce 2015 si bohemistická obec připomenula 120. výročí narození Vladimíra Šmilauera, významného českého filologa, který se zapsal do vývoje nejedné lingvistické disciplíny, ovlivnil výuku češtiny a velmi pozitivně motivoval několik generací svých studentů. Základní atributy Šmilauerovy osobnosti se snažil vystihnout název odborného a vzpomínkového semináře pořádaného v prosinci r. 2015 na Pedagogické fakultě UK v Praze: Veliký vědec mezi učiteli, veliký učitel mezi vědci.[1] Ve stejném roce přinesla syntetizující pohled na V. Šmilauera rozsáhlá monografie M. Šmejkalové.[2] Deklarovaným cílem knihy je kriticky a komplexně představit život a dílo konkrétního jazykovědce a identifikovat jeho místo v české lingvistice, avšak díky širokému záběru, důslednému sledování historického kontextu a minuciózní práci s neobyčejně velkým objemem dat se autorce podařilo zmapovat nejen život jednotlivce, ale i vývoj české lingvistiky, vzdělávacího systému a vlastně celé společnosti 20. století.

Chronologicko-tematicky koncipovaná monografie obsahuje pět set stran výkladového textu a sto padesát stran doplňujících příloh. Po krátkém Úvodu, který mj. přibližuje úctyhodný rozsah archivních zdrojů práce (a snad až trochu násilně hledá teoreticko-metodologické zakotvení zvolených postupů), je výkladová část publikace rozdělena do tří oddílů: Život, Lingvista a Učitel.

Oddíl Život ve třinácti samostatných, dále ještě členěných kapitolách představuje celou životní pouť V. Šmilauera. Příběh začíná kořeny, tj. rodokmenem obou rodičů, velký prostor je věnován etapě dětství a dospívání, ovzduší v rodině a charakteru vzdělání. Zasazení konkrétního života do dobových souřadnic je pro čtenáře zajímavé i jako precizní historicko-sociologická sonda umožňující náhled do prvních desetiletí 20. století. Autorka vykresluje společenský status i vnitřní „chod“ rodiny vysokého železničního inženýra, popisuje vzdělávací systém, kterým Šmilauer prošel, zaznamenává charakter měst, v nichž pobýval v dětství a mládí (Plzeň, Žatec, Strakonice, Praha). Do detailů informuje o dobových platech, způsobech bydlení, nákladech na domácnost, o společenském životě, typech škol, počtech žáků ve třídách, osnovách, rozvrzích, maturitních otázkách atd. Místy je práce podobnými údaji až přesycena, autorka jako by pozapomínala, že cíl jejího bádání vyžaduje sledovat relaci doba–jedinec ve směru od historického kontextu k lepšímu poznání konkrétní osobnosti, ne naopak.

[159]Obecně je ale jistě správná teze, že „pro pochopení životních postojů Vladimíra Šmilauera je nezbytné stanovit kontext, z nějž vycházel, a impulzy, jež formovaly jeho osobnost“ (s. 29). V tomto smyslu životopisné kapitoly ukazují, že V. Šmilauera ovlivnil řád a hodnotový systém středostavovské rodiny, v níž vyrůstal. Významně na něho působily také pobyty v rodinném letovisku ve Všenorech (zbudovaném bohatou rodinou Šmilauerových prarodičů z matčiny strany), prostoupeném noblesou setkávání rodin podnikatelských a intelektuálních špiček tehdejší společnosti. Z obrazu Šmilauerova dětství a mládí vyplývá, jak výrazně byla jeho osobnost modelována středostavovským etickým kodexem, akcentem kladeným na vzdělání, ale i jistou apolitičností až loajálností existenčně úspěšné a klidně žijící společenské vrstvy.

Zaznamenána je také Šmilauerova cesta ke vzdělání, jehož šíři a hloubku lze považovat za významný pilíř pozdější jazykovědcovy práce. Vzdělanostní základ poskytlo Šmilauerovi už studium na kvalitním a náročném c. k. českém gymnáziu v Hálkově ulici na Vinohradech, kde se setkal i s řadou vynikajících učitelů, např. s příštím proslulým onomastikem A. Profousem. Také při studiu na filozofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity Šmilauerovu postupnou filologickou profilaci ovlivnilo působení jednotlivých učitelských osobností na obou studovaných oborech, tedy němčině a češtině. Zdůrazněno je zejména setkání s E. Smetánkou, který měl zásadní vliv na Šmilauerovu bohemisticko-lingvistickou orientaci.

Pro pochopení života a díla V. Šmilauera jsou velmi důležité životopisné kapitoly mapující jeho pedagogickou dráhu, a to od učitelských začátků na pražském dívčím gymnáziu E. Krásnohorské přes několikaleté velmi aktivní působení na gymnáziích, učitelském ústavu a pedagogické akademii v Žilině a Bratislavě až po výuku na Karlově univerzitě. Čtenář zde nahlíží jeden z hlavních rysů Šmilauerovy osobnosti, tj. že byl učitelem tělem i duší. Bohatě dokumentačně podložené kapitoly věnované pobytu v Žilině a Bratislavě navíc umožňují nejen velmi zevrubně poznat slovenské střední školství 20.–30. let, ale též komplikovanou dobovou situaci Slovenska a Čechů tam působících. Popis slovenského období je pro charakteristiku Šmilauerova dozrávání důležitý i reflexí jeho velké pracovitosti, rozsáhlých pedagogických i společensky prospěšných aktivit a také zvídavosti, vytrvalosti a systematičnosti v oblasti samovzdělání. Se Slovenskem jsou spjaty i začátky Šmilauerovy vědecké práce.

Značný prostor životopis pochopitelně věnuje také Šmilauerovu působení na pražské filozofické fakultě, které trochu paradoxně začalo výukou maďarštiny a až po habilitaci se výrazněji rozšířilo do oblasti bohemistické, v jejímž rámci před válkou vyústilo v mimořádnou profesuru. „V této chvíli lze konstatovat, že se Šmilauer nalézá na absolutním vrcholu akademické vědecké kariéry a nezdá se, že by jeho další směřování mohlo být něčím vychýleno z nastoupené dráhy.“ (s. 100)

Létům okupace, která přinesla ono vychýlení z nasměrované dráhy, věnuje autorka monografie zvláštní pozornost. Snaží se objektivně (i když se zřetelnými sympatiemi k protagonistovi, hledáním vysvětlení v jeho apolitičnosti a prezentací protipólu např. v jeho veřejných jazykově obranných aktivitách) vylíčit Šmilauerovo problematické působení v Němci vybudovaném Institut für tschechische Sprache und Literatur, které mu po válce značně zkomplikovalo život a mj. přispělo k odsunutí jeho řádné profesury a uzavření cesty k řadě odborných i publikačních aktivit. Autorka detailně sleduje také Šmilauerovo těžké období po roce 1948, poznamenané změnami ve vysokém školství i ve vědě a ovlivněné též narůstajícím konfliktem s B. Havránkem (toto téma se jako jedno z ústředních objevuje v monografii opakovaně).

Období zhruba od poloviny padesátých let, kdy se V. Šmilauerovi opět začalo dařit a kdy zastával i vlivné funkce na mateřské fakultě, autorka prochází poměrně stručně, zejména 60. léta [160]jsou v životopise téměř neviditelná. Přehledově je následně zmapováno období normalizace, v němž Šmilauer těžce nesl důsledky okupace, i když sám osobně v tu dobu zažíval vrchol svého odborného působení v onomastice a získal řadu ocenění v akademickém světě. V polovině 70. let V. Šmilauer ukončil soustavnou pedagogickou činnost, a jak říká autorka (opírajíc se o pamětníky), „po překonání těžkých období i osudových životních ran se stal vzorem šťastného a vyrovnaného člověka“ (s. 140). Poslední kapitolka životopisného oddílu pak rekapituluje Šmilauerův život osobní a rodinný, uzavřený 13. 10. 1983.

Druhý oddíl monografie, nazvaný Lingvista, se v úvodní kapitole Filolog mezi šelmami (název je převzat z rukopisu jedné Šmilauerovy přednášky) snaží badatelskou práci V. Šmilauera zasadit do vývoje české lingvistiky. Ukazuje, že v mládí byl formován historickosrovnávacím pozitivismem gebauerovské školy a tento přístup si v podstatě ponechal po celý život. Jeho odborné názory byly vždy ovlivněny i generačním přesvědčením, „že lingvista nikdy nesmí pouštět ze zřetele potřebu využití výsledků své práce v praktickém životě“ (s. 167). V době Šmilauerova vstupu do lingvistiky se však tradiční chápání jazykovědné práce střetlo s nastupujícím funkčněstrukturalistickým pohledem Pražského lingvistického kroužku. Šmilauer nový směr se zájmem sledoval, zpočátku dokonce s nadšením, ale postupně k němu zaujímal postoj opatrné skepse. Podle monografie nesouhlasil s agresivitou nastolování nových názorů a s přílišným zatracováním všeho minulého, kritizoval nedostatek zřetele k české tradici a deklarativnost základních tezí bez dostatečného empirického ověření, odmítal novou terminologii. Figuroval též v dobových sporech o spisovný jazyk mezi PLK a časopisem Naše řeč.

Samostatná subkapitola je věnována faktu, že při hledání Šmilauerova postavení ve vývoji české lingvistiky nelze opominout celoživotní konflikt mezi ním a B. Havránkem. Autorka sleduje, jak se jejich původně přátelský, byť ne bezkonfliktní vztah postupně měnil, a to už počínaje zmíněnými spory týkajícími se chápání spisovného jazyka. Mapovány jsou různé přístupy obou protagonistů k aktivitám v období protektorátu a zejména postupná poválečná transformace odborných rozporů z roviny akademické do roviny otevřených – nejen odborných – střetů, v nichž sehrály roli jak teoreticko-metodologické neshody, tak osobnostní diference, ale i nesoulad ideově-politický a pochopitelně též dobový kontext a mocenské postavení B. Havránka v akademickém světě. Autorka monografie se snaží vztah Havránek–Šmilauer interpretovat na základě všech dosud nalezených historických dokladů, jež předkládá k nezávislému posouzení i čtenáři.

Kapitoly Onomastik, Syntaktik, O slovnících a slovníkáři, tvořící vlastní jádro monografie, sledují Šmilauerovu práci v kontextu vývoje jazykovědných disciplín, v nichž nejvíce působil, a hodnotí jeho vklad do těchto disciplín. Všeobecně známý je jeho odkaz především v onomastice a též v syntaxi, popsaný rozsah lexikografického působení možná řadu čtenářů překvapí.

Kapitola o onomastice v úvodu detailně charakterizuje ještě v slovenském období napsanou a v mnoha ohledech průkopnickou práci Vodopis starého Slovenska, která Šmilauera uvedla do akademického světa a stala se podkladem pro jeho habilitaci. Dále si všímá Šmilauerových zásluh v oblasti revize a standardizace místopisného názvosloví, což byl zejména po válce úkol i společensky náročný a odpovědný, a práce v Místopisné komisi. Popisuje Šmilauerovy velké zásluhy na formování institucionální základny české onomastiky a její prezentaci na mezinárodních fórech. Zvláštní pozornost je věnována 60. letům, detailně je probírána zejména metoda tzv. malých typů a zásadní novátorská práce Osídlení Čech ve světle místních jmen (1960), která je dodnes hodnocena jako nejvýznamnější dílo, jímž česká onomastika obohatila onomas[161]tiku světovou. Samostatná subkapitola je věnována charakteristice tzv. Šmilauerovy onomastické školy, tj. uskupení badatelů, které se během let vytvořilo kolem zakladatele moderní české onomastiky, spolupracovalo s ním a rozvíjelo jeho vědecký koncept v široké škále výzkumných, vzdělávacích i popularizačních aktivit. Závěr kapitoly pozitivně hodnotí, že Šmilauer s porozuměním a neantagonisticky sledoval přerod „Šmilauerovy onomastické školy“ v současnou „českou onomastickou školu“, výrazněji akcentující teoretický aspekt onomastické práce.

V kapitole věnované Šmilauerovu bádání syntaktickému se autorka musela mj. vypořádat s faktem, že v dané oblasti Šmilauerův přístup úzce propojoval stránku oborovou a didaktickou. Po detailním představení Šmilauerovy původně seminární, posléze doktorské práce Poloha přívlastku v Kronice pražské Bartoše Písaře (1920) je v syntaktické kapitole charakterizováno především dvojí vydání syntézy Novočeská skladba (1947, 1966). Sledování obou časově vzdálených verzí fundovaně ukazuje zakotvení i proměny (případně též stagnaci) Šmilauerových názorů na pozadí košatého vývoje (nejen) českého syntaktického myšlení. V samostatných subkapitolách je dále představeno a kriticky analyzováno Šmilauerovo pojetí jednotlivých syntaktických fenoménů, detailně je rozebíráno především jeho uchopení problematiky větných členů, syntaktických dvojic a vztahů. Zvláštní pozornost je věnována školskému grafickému znázornění větné stavby, s nímž je v paměti mnohých z nás spjata Učebnice větného rozboru (1955). Je zajímavé přečíst si o potížích, s nimiž se tato práce po svém vzniku potýkala (opět zde mj. zaznívá názorový rozpor mezi Šmilauerem a Havránkem). Autorka se věnuje i Šmilauerovým názorům na učebnice gramatiky (včetně Havránkovy a Jedličkovy Stručné mluvnice české), jeho požadavkům na textové východisko školské výuky syntaxe apod. a analyzuje je i z pozice dnešní didaktiky. Závěrečná podkapitolka, zaměřená na Šmilauerův odkaz v teoretickém uvažování o syntaxi, zmiňuje především reflexi jeho konceptu v práci skupiny P. Sgalla, J. Panevové ad.

Obsah kapitoly o lexikografických aktivitách V. Šmilauera výstižně předznamenávají úvodní slova: „Práce na slovnících, zvnějšku takřka neviditelná, představuje jeden z klíčových segmentů Šmilauerovy činnosti. Většinou pracoval v postavení vědeckého recenzenta či externího poradce.“ (s. 324) Monografie ukazuje, že přestože Šmilauer stál povětšinou stranou velkých kolektivů akademických slovníků, významně se podílel v podstatě na všech lexikografických dílech své doby. Díky tomu je rozsáhlá slovníkářská kapitola i velmi detailním průvodcem umožňujícím nahlédnout do zákulisí české lexikografické tvorby 20. století. Rozsah zmapované Šmilauerovy konzultační práce na slovnících, v níž se zúročila jeho neobyčejná pracovitost, odborná akribie, lingvistická univerzálnost a všeobecný rozhled, je téměř nepochopitelný. Z monografie vyplývá, že se počet jeho detailních poznámek k jednotlivým slovníkům často pohyboval v řádu tisíců. Poslední část kapitoly je věnována Šmilauerovu celoživotnímu zájmu o slovo, slovní zásobu a tvoření slov. Mj. jsou v ní sledovány osudy práce Novočeské tvoření slov (1971), která byla připravena prakticky už před válkou jako plánovaný druhý díl Novočeské mluvnice, ale ve skutečnosti mohla vyjít až se zpožděním několika desítek let, a tím se ocitla už v poněkud posunutém lingvistickém kontextu.

Oddíl představující V. Šmilauera jako lingvistu shrnuje také jeho neobyčejně širokou práci zpravodajskou, recenzentskou a popularizační, počtem výstupů jdoucí opět do mnoha tisíců. Kapitola Krása jazyka je věnována Šmilauerově (skutečně prožívané) lásce k češtině a aktivitám směřovaným k jazykové praxi, z nichž významná část probíhala na půdě Kruhu přátel českého jazyka. Autorka k tomu říká: „Těžko bychom v dějinách lingvistiky 20. století nalezli [162]jazykovědce, který by se o otázky jazykové praxe zajímal tak živě a opravdově jako Vladimír Šmilauer. Odvažujeme se konstatovat, že to byla druhá hlavní dominanta (vedle didaktické orientace) ovlivňující Šmilauerovo lingvistické myšlení.“ (s. 414)

Oddíl s návěštím Učitel charakterizuje V. Šmilauera v jeho hlavní podstatě, tedy jako češtináře. V rovině detailů i celých koncepcí prezentuje velkou šíři Šmilauerova zájmu o výuku češtiny, o školskou terminologii, tvorbu učebnic atd. Analyzována je i práce Nauka o českém jazyku (1972) a důvody, proč se jako středoškolská příručka ve své době poněkud minula účinkem. Dvě kapitolky referují o Šmilauerově dráze středoškolského a vysokoškolského učitele, o jeho pedagogických zásadách i konkrétních skutcích. Zdůrazněn je též celoživotní Šmilauerův vztah s absolventy, vypovídající o pevném poutu, které měl se všemi svými žáky.

Závěr monografie v zdařilé hodnotící zkratce shrnuje život a dílo V. Šmilauera v kontextu 90 let vývoje české jazykovědy a snaží se zodpovědět dvě ústřední otázky položené v úvodu: Jak bylo jazykové a jazykovědné společenství ovlivněno jednáním lingvisty Vladimíra Šmilauera? Jaký byl Šmilauerův vztah k jazyku jako objektu výzkumu?

Publikaci doplňuje vedle rozsáhlého výčtu použité literatury a kompletního bibliografického soupisu Šmilauerových prací (zpracovaného E. Kudláčkovou-Doležalovou) několik příloh, které obsahují mj. přetisk rukopisné Šmilauerovy vlastní bilance vztahu s B. Havránkem a Šmilauerovu přednášku z r. 1968 Krása jazyka. Práci provází bohatý fotodokumentační materiál.

Monografie M. Šmejkalové je rozsahově i obsahově úctyhodným, komplexně pojatým dílem, přinášejícím dosud chybějící portrét významného lingvisty a zároveň obraz české lingvistiky 20. století. Průřez českým jazykovědným myšlením se opírá – možná trochu paradoxně – o Šmilauerovo setrvávání mimo směry a proudy, jež s sebou implicitně neslo konfrontaci s proměňujícím se kontextem oboru. Díky autorčině specializaci je monografie cenná též kvalifikovaným sledováním pedagogicko-didaktické složky Šmilauerova působení, viděné i prizmatem dnešních poznatků a výukových potřeb. Diskutabilní snad může být až přílišná faktografická (i dokladová) zahuštěnost a popisnost práce. Odpovídá však autorčinu metodologickému zámyslu i jejímu přesvědčení o nezbytnosti určité míry pozitivisticky popisného zpracování materiálu jako „bázového předpokladu pro dosažení reliability interpretací“ (s. 17). Pro zpracovávané téma lze zvolený přístup považovat za funkční. V návaznosti na monografii se ho přidržuje i tato motivační zpráva o knize, kterou stojí za to si přečíst.

---

[1] Název semináře se inspiroval slovy L. Klimeše pronesenými ve smutečním projevu na pohřbu V. Šmilauera.

[2] Poněkud patetický titul, rezonující s autorčiným vnímáním životních osudů a postojů hlavního protagonisty, se opírá o verš z básně V. Dyka, k níž se V. Šmilauer hlásil jako ke svému mottu: Miluji vojáka, // jenž na pozici stojí, // jsa věrný praporu i ve ztraceném boji, // a jenž si řekne: // Že jsem zrazen vším, // mně právo nedává být zbabělým. (Příležitostný tisk. Bližší údaje uvádí recenzovaná práce na s. 494.)

Ústav českého jazyka FF MU
Joštova 13, 602 00 Brno
zdena@phil.muni.cz

Naše řeč, ročník 99 (2016), číslo 3, s. 158-162

Předchozí Lenka Procházková: Amerikanizace českých příjmení na území Chicaga

Následující Michaela Lašťovičková: Dělá nám YMCA jazykové problémy?