Neklasický průvodce klasickým věděním o jazykové interakci

Kristýna Tesařová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

An atypical guide to classic texts on linguistic interaction

This article is a review of Peter Auer: Jazyková interakce. Praha: Lidové noviny, 2014. 312 s.

Peter Auer: Jazyková interakce. Z německého originálu přeložili a do českého kontextu adaptovali pod vedením Jiřího Nekvapila Petr Kaderka, Marek Nekula, Vít Dovalil, Ivo Vasiljev a Marián Sloboda. Doslov napsali Petr Kaderka a Jiří Nekvapil. Praha: Lidové noviny, 2014. 312 s.

 

Kniha Jazyková interakce Petra Auera představuje v jednotlivých kapitolách 22 klasiků jazykové interakce a pojmy, které jsou s nimi spojeny, čímž zprostředkovává základní vědění o této oblasti vědeckého zájmu. Skutečnost, že se tato disciplína rozprostírá napříč vědními obory, je patrná již z výběru osobností. Do knihy jsou zahrnuti jak matematici a kybernetici, tak jazykovědci, literární teoretici, kulturní sémiotici, antropologové i představitelé směrů, které vznikly již na širokém multidisciplinárním základu.

Z díla jednotlivých osobností autor vybral jen tu část, kterou podle něj nejvýrazněji přispěli k rozvoji vědění o jazykové interakci, a uspořádal ji okolo ústředního pojmu (s výjimkou kapitoly o Haroldu Garfinkelovi, k níž jsou přiřazeny dva klíčové pojmy indexikálnost/reflexivnost, a kapitoly věnované Karlu Bühlerovi reprezentované v knize jednotlivými dimenzemi znaku v jeho nástrojovém modelu – expresí, apelem a reprezentací). Zvolený pojem mu umožnil nejen vyzdvihnout přínos osobnosti, ale také na něm mohl demonstrovat posun v myšlení vedoucí až k postupnému překonání slovního a mimoslovního dualismu. Ačkoliv je tento přístup čtenářsky velmi vděčný, protože rozděluje výklad do přehledných celků, může pro neobeznámené působit trochu zkreslujícím dojmem, že pokrok spojený s vybraným pojmem spočívá v práci jednoho člověka.

Nutno podotknout, že výběr osobností odráží Auerovy odborné preference. Auer, působící v současnosti na univerzitě ve Freiburgu, patří k uznávaným odborníkům na interpretativní a interakční sociolingvistiku, přičemž je znám především jako příznivec díla lingvisty Johna Josepha Gumperze, o jehož pojmu kontextualizace připravil se svým kolegou a učitelem monografii (Auer – Di Luzio, 1992). To se odráží také ve velmi dobře promyšlené struktuře řazení jednotlivých kapitol, protože první část knihy podpovrchově směřuje právě k výkladu tohoto pojmu. Druhá část, která je na rozdíl od první zasvěcena makropohledu na jazykovou interakci, je, a v tom je nutno potvrdit postřeh z recenze Jakuba Mlynáře (2014), propojena se zbytkem knihy volněji.

Kontinuitu výkladu udržuje Auer také tím, že upozorňuje na existenci několika myšlenkových linií (např. od Maxe Webera přes Alfreda Schütze a Harolda Garfinkela k Harveymu Sacksovi), náhodných koincidencí (např. mezi Vladimírem Vološinovem a Michelem Foucaltem), myšlenkových spřízněností (např. mezi Cliffordem Geertzem a Ludwigem Witgensteinem) a antagonismů (např. mezi Harveym Sacksem a Ervingem Goffmanem).

Kromě toho, že Auer je odborníkem v oblasti, které se kniha věnuje, je také zkušeným didaktikem. Zřetelné je to zejména z výstavby jednotlivých kapitol obsahujících vždy medailon dané osobnosti, vysvětlení vybraného pojmu, jeho aplikaci na příkladu z běžné komunikace a na závěr výčet úskalí pojetí, na něž v další kapitole umně naváže představením pojmu nového.

[46]Jak vyplývá z rozhovoru s Auerem (Kaderka, 2012), některé osobnosti zahrnuté do knihy sehrály spíše historickou roli v tom, že se proti nim jiní vědci mohli vymezovat. Tuto skutečnost podle mého názoru nejlépe ilustruje již první kapitola pod názvem Komunikace věnovaná komunikačnímu modelu Clauda Elwooda Shannona a Warrena Weavera, jehož vznik byl iniciován na počátku studené války za účelem efektivního přenosu šifrovaných zpráv. Model kvůli jednostrannosti zaměření na mluvčího a zjednodušení komunikačního kontextu na pouhé šumy posloužil badatelům, kteří se jazykovou interakcí zabývali později, jako kritická základna, kterou lze považovat za začátek interdisciplinárního zájmu o jazykovou interakci. Nástrojový model Karla Bühlera sice časově tento model předchází, ale vývojově stojí o krok dále, protože, jak zdůrazňuje Auer, skrze ukazovací pole do znakového modelu integruje i kontextovou zapojenost znaku. Tyto dva typy modelů, znakový a komunikační, propojil Roman Jakobson, přičemž do centra svého funkčně orientovaného modelu (pojem funkce jazyka) postavil poetickou funkci orientovanou na sdělení samotné, skrze niž se mu podle mého názoru podařilo propojit literární a lingvistickou oblast zájmu o komunikaci. Na skutečnost, že modelovaná komunikace nemůže probíhat bez kvalitního nastavení vztahů mezi oběma stranami, upozornil Paul Watzlawick, který mluvil o nutnosti nastavené vztahy pravidelně rekalibrovat, a proto se zabýval metakomunikací. Auer upozorňuje, že druhý pokus po Bühlerovi o překročení hranic tradičního strukturalistického pojetí komunikace učinil Émile Benveniste prostřednictvím pojmu énonciation (volně překládaného jako výpověď), který měl posloužit jako impuls pro vznik lingvistiky výpovědi.

V další části se Auer věnuje tradiční náplni angloamerického pojetí lingvistické pragmatiky. Svůj výklad začíná u Ludwiga Wittgensteina, kterého považuje za zakladatele tzv. filozofie běžného jazyka. Popisuje, jak Wittgenstein v druhé fázi svého díla dospěl k tomu, že význam slov je třeba definovat pomocí jejich užití, která se realizují v podobě jazykových her. Slepou uličkou vývoje je ale podle Auera pojem mluvní akt, na jehož zavedení se podíleli filozofové John L. Austin a John Searle (s pojmem je v knize spojený Searle, Austinův přínos je vylíčen pod pojmem performativ). Jeho izolovanou podobu Auer použil jako odrazový můstek pro přechod k interakční sociolingvistice. Podobně idealizovaně podle něj působí i předpoklad konverzačních maxim (tvořících ústřední pojem kapitoly) a konverzační implikatury, který vyslovil Paul Grice.

Podhoubí pro nový pohled na interakci vytvořil již dlouho předtím, než došlo k tzv. pragmatickému obratu, Max Weber, který ve snaze definovat podmínky sociologické práce došel k tomu, že sociální jednání (jehož definice je považována za základ pro další rozvoj myšlení o jazykové interakci) je vždy vztaženo ke společensky sdílenému smyslu. Toho, co zůstalo na okraji jeho práce – habitualizovaného jednání –, se ujal Alfred Schütz a postavil ho do centra svého zájmu, když se snažil uchopit intersubjektivitu sociálního světa skrze konvencionalizaci zkušenostních vzorců (každodennost). Schütz patřil k jednomu z nejsilnějších inspiračních zdrojů Harolda Garfinkela při sestavování etnometodologického programu. Garfinkel v něm soustředil svou pozornost na udílení smyslu členy společenství v každodenním životě. Prostředek k jeho poznání spatřoval v analýze vlastností indexikálních výrazů (indexikálnosti), jejíž předpokladem je identičnost vytváření a zvládání každodenních organizovaných aktivit s postupy, které je činí prakticky vysvětlitelnými (reflexivnost). Na tomto myšlenkovém základě založil Harvey Sacks konverzační analýzu, jejímž cílem je popsat, jak se realizuje porozumění mezi komunikanty v interakční historii založené na principu sekvenčnosti a fixované v podobě párových sekvencí. Auer také popisuje, jak mezi pozdějšími představiteli konver[47]zační analýzy a další osobností, která se věnovala interakčnímu řádu, Ervingem Goffmanem, vznikl spor, zda se primárně zabývat systémovými požadavky interakce, nebo zda se zaměřit na rituální stránku v podobě práce na tváři.

Goffman překonal přenosový model komunikace představený v první kapitole modelem interakčních konstelací (spojených se studiem řádu interakce) tím, že zpochybnil jeho první předpoklad – že v typické jazykové interakci stojí jeden mluvčí proti jednomu posluchači. Představu komunikace podle Shannona a Weavera podle mého mínění zcela převrací již zmíněný pojem kontextualizace J. J. Gumperze, protože vychází z premisy, že jazyk není určován kontextem, ale naopak kontext aktivně vytváří. Statické slovo kontext je podle Gumperze třeba nahradit dynamickým slovem kontextualizace.

Auer využil Gumperzovo pojetí k přechodu na úroveň diskurzu jako „množiny k sobě vztažených, často institucionálně souvisejících textů/promluv a společenských zásob vědění“ (s. 217). V této souvislosti připomněl komunikační žánry, které Thomas Luckman definuje ze sociologické perspektivy jako společensky přestrukturované průběhy jednání, jejichž dodržování díky rutině s nimi spojené usnadňuje komunikaci a umožňuje kontrolovat lépe diskurz. Pojmem performance Dell Hymes dokázal, že komunikující jsou schopni reflektovat žánry nejen z hlediska obsahu, ale i z hlediska formy. Tvrdil, že aby byl mluvčí schopen projev náležející do určitého žánru adekvátně podat, je třeba, aby byl kompetentní v performanci. Co tato kompetence obnáší, se kulturu od kultury liší. Ani kulturní rámec však nelze považovat za statickou složku kontextu, naopak Clifford Geertz prohlásil, že kultura je utvářena v jednání členů kulturního společenství. Domnívám se, že podobným způsobem, jakým pohlíží Geertz na kulturu, přistupuje k ideologii i Valentin Nikolajevič Vološinov, který byl přesvědčen, že implicitně sdílené představy jsou během dialogu neustálým předmětem vyjednávání. Význam znaku tedy na rozdíl od Ferdinanda de Saussura nechápe jako společensky konstantní. Svým pojetím dialogičnosti znaků je podle Auera také velmi blízko myšlenkám Michaila Michajloviče Bachtina, který k ní ovšem přistupuje spíše ze sémioticko-literárněvědných pozic, zatímco Vološinov z pozic sociologických. Bachtin skrze pojem intertextualita vidí v každé promluvě reakci na promluvy předchozí, součást určité diskurzivní tradice. Podle Michela Foucalta jsou diskurzivní formace organizující kolektivní vědění v diskurz založené na mocenských vztazích ve společnosti. Pierre Bourdieu se však nedomnívá, že by jimi byl účastník jazykové interakce zcela determinován, částečně zastává autonomní roli racionálně uvažujícího subjektu, který kromě sociálního a ekonomického kapitálu může na jazykovém trhu kalkulovat i s kapitálem kulturním, k němuž náleží i jazyk.

Jelikož tato recenze vychází s dvouletým odstupem od vydání knihy, nelze nereflektovat reakce, které vyvolala v českém odborném diskurzu. Oceněna byla z pohledu sociologie (Kondrátová, 2014), historické sociologie (Mlynář, 2014) i antropologie (Halbich, 2014). K její hodnotě z perspektivy lingvistiky, respektive lingvistické pragmatiky, k níž je publikace příspěvkem především, se vyjádřil ve své recenzi pouze Otakar Šoltys (2014), nicméně zaměřil svůj pohled spíše do minulosti, na její vztah k tradici Pražského lingvistického kroužku. Namístě je položit si otázku, jak může kniha změnit pohled na jazykovou interakci v rámci současné české lingvistiky?

Kniha si nečiní, a ani si kvůli svému rozsahu činit nemůže, ambici obsáhnout vědění o jazykové interakci v jeho úplnosti, přesto se zdá, že záběr, který pokrývá, je mnohem širší, než v našem prostředí bývá obvyklé. Pragmatika se často chápe pouze ve svém úzkém angloamerickém vymezení jako jakýsi doplněk syntaktického a sémantického výzkumu (Kaderka, [48]2013). Auerův pohled je naopak postaven na tradici kontinentální, která spočívá v holistickém nahlédnutí na jazyk a komunikaci vytvářejícím předpoklad k dalšímu studiu v této oblasti, proto Auer říká, že ke gramatice je nutné přistupovat jako k „historicky sedimentovanému optimalizovanému řešení komunikačních úkolů“ (s. 13).

Jako jednu z největších kvalit knihy je třeba zmínit, že Auer zasazuje pojmy do historického i odborného kontextu jejich vzniku. Díky tomu se může zabývat tím, zda jsou pojmy z dnešního pohledu použitelné, a svoje přesvědčení doložit na empirickém materiálu z každodenní konverzace. Překlad Auerovy knihy narovnává deficit, s nímž je možné se setkat ve výuce lingvistické pragmatiky i v některých učebních materiálech (např. Hirschová, 2013), které se ve většině případů omezují na povrchní a zpopularizovaný výklad izolovaného pojmu a jeho demonstraci na recyklované příkladové větě.

Důkazem, že takto ucelená publikace u nás nemá obdoby, jsou i případy rozkolísané a duplicitní terminologie, s níž se překladatelé museli vyrovnat, a jejich práce tak měla nutně i přidanou standardizační funkci. Např. název reprezentační funkce ponechali i s ohledem na používanější anglický ekvivalent Bühlerovi, zatímco funkci zobrazovací spojili s Wittgensteinem. Nicméně jedná se o jediný příklad managementu terminologie, který se překladatelé rozhodli okomentovat nad rámec připojeného oddílu Ze slovníku překladatele. Podrobnější vysvětlení by jistě zasloužily ekvivalenty termínů speech act a Sprechakt. Mluvní akt je v prvním případě užit s odkazem na překlad Kurzu obecné lingvistiky, ekvivalent pro Sprechakt a jejich vztah však zůstávají bez dalšího komentáře.

Překladatelům se podařilo knihu adaptovat pro české čtenáře. Nejvýrazněji se to projevilo v ověření dostupnosti klíčových děl představených osobností v češtině. Díky tomu kniha slouží jako nástroj pro prohlubování získaných informací pro laiky a studenty, kteří v oblasti najdou zalíbení, i pro badatele, kteří se v ní již pohybují. Kvalita překladu se potvrdila také tím, že se Auer některé informace doplněné překladateli k prvnímu vydání knihy (Auer, 1999), např. rozšířené biografické medailony, rozhodl integrovat do jejího druhého vydání (Auer, 2013).

Jediným větším nedostatkem, který ovšem překladatelé sami předjímají, je, že kniha vyšla před šestnácti lety, kdy se analýza interakce omezovala pouze na jeden sémiotický kód. Dnes by byl pravděpodobně větší důraz kladen na souběžné využívání více kódů – na multimodalitu komunikace. Spolu s překladateli tedy lze jen doufat, že předkládaná publikace vzbudí v českém prostředí zájem o původní díla představených klasiků jazykové interakce, který se odrazí ve výuce lingvistické pragmatiky a podnítí interdisciplinárně osvícený výzkum.

 

LITERATURA

AUER, P. (1999): Sprachliche Interaktion: Eine Einführung anhand von 22 Klassikern. Tübingen: Max Niemeyer.

AUER, P. (2013): Sprachliche Interaktion: Eine Einführung anhand von 22 Klassikern. 2. aktualisierte Auflage. Berlin – Boston: de Gruyter.

AUER, P. – DI LUZIO, A. (eds.) (1992): The contextualization of Language. Amsterdam – Philadelphia: John Benjamins.

HALBICH, M. (2014): Peter Auer: Jazyková interakce. Lidé města / Urban people, 16, s.521–525.

HIRSCHOVÁ, M. (2013): Pragmatika v češtině. 2., doplněné vydání. Praha: Karolinum.

KADERKA, P. (2012): O jazyce, jazykové interakci a výzkumné praxi. Studie z aplikované lingvistiky, č. 1–2, s. 95–109.

[49]KADERKA, P. (2013): Pragmatický pohled na pragmatiku v mluvnici. In: O. Uličný a kol., Preliminária k moderní mluvnici češtiny. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2015, s. 15–22.

KONDRÁTOVÁ, L. (2014): Peter Auer: Jazyková interakce. Sociologický časopis, 50, s.794–796.

MLYNÁŘ, J. (2014): Peter Auer: Jazyková interakce. Historická sociologie, 6, s. 155–157.

ŠOLTYS, O. (2014): Dobíhání na startovní čáru. Biograf [online]. Cit. 2015-06-30. < http://www.biograf.org/clanek.php?clanek=6013 >.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
tesarova.kris@gmail.com

Naše řeč, ročník 99 (2016), číslo 1, s. 45-49

Předchozí Martin Havlík, Eliška Zaepernicková: Vzájemné ovlivňování prozódie a syntaxe v překryvech replik

Následující Robert Adam, Milan Harvalík, Ondřej Koupil, Petr Nejedlý, Irena Vaňková: Kruh přátel českého jazyka v akademickém roce 2014/2015