Podmínky elipsy střední věty v podřadném souvětí

Josef Štěpán

[Články]

(pdf)

The conditions for the ellipsis of the middle clause in a hypotactic complex sentence

The article gives a survey of the relevant Czech linguistic literature and delimits the theoretical basis of the research. The empirical data of sentence ellipses is minutely classified on the basis of their lexical meaning into three basic types (gaining, possession and submitting of information). In these types conditions for the sentence ellipsis in the complex sentence with chain dependence of subordinate clauses are investigated. It has been newly discovered that the decisive condition of this ellipsis is the lexical semantics of the main clause. In sentence ellipsis of the clause of purpose, the subordinate clause of the second degree of dependence becomes a part of the valence potential of the main clause. In contrast, in the ellipsis of the temporal and causal dependent clause, the main clause must express mental or physical state or psychical process.

Key words: conditions for the sentence ellipsis, meaning of the main clause, sentence ellipsis, valence
Klíčová slova: podmínky větné elipsy, význam hlavní věty, větná elipsa, valence

0 Výklady o elipse (výpustce) v české lingvistice se zpravidla týkají slovní elipsy v jednoduché větě samostatné nebo jako součásti souvětí, mnohem méně často elipsy větné v souvětí. Elipsa je téma obtížné, protože se lingvisté zabývají něčím, co na první pohled není patrné. Při výkladu větné elipsy chceme ukázat, jak gramatika úzce souvisí s lexikologií, souvětná konstrukce s lexikálním významem.

Metodologicky vycházíme z formálně-sémantického rovinného popisu (FSRP) jazykového systému (Štěpán, 2012), který je alternativou ke koncepci popisu od významu (funkce) k formě. Jsme si ovšem vědomi toho, že i popis od významu k formě je potřebný. FSRP navazuje na Saussurovu teorii znaku a jeho pojem hodnoty (valeur) a chápe rovinu jako jednu ze základních složek, součástí jazyka – fonologie, morfologie, syntax. Tyto roviny kooperují a prolínají se se slovní zásobou. Zde se zabýváme syntaxí, a to rovinou souvětněčlenskou, v níž elementární jednotkou je souvětný člen (klauze) jako formálně-sémantická syntaktická jednotka, z jejíchž 10 typů (Štěpán, 2013, s. 20n.) se tady věnujeme jen dvěma souvětným členům (klauzím), které jsou klasicky nazývány věta hlavní a věta vedlejší a jež jako elementární jednotky vytvářejí na souvětněčlenské rovině [226]jazykového systému komplexní jednotku, pro kterou se v české lingvistice ustálil termín souvětí. V souvětí lze vypustit větu hlavní nebo vedlejší, jde pak o větnou elipsu.

U elipsy hlavní věty píše V. Šmilauer (1966, s. 95) bez uvedení termínu věta hlavní o vypuštění věty uvozovací, srov. (Přeji Vám) Vnoučátek abyste se dočkala (Herrm.), nebo jiné věty dané souvislostí, srov. (Vyřiďte) Že pozdravuji. J. Štěpán (1977, s. 37) popisuje elipsu hlavní věty obsahující sloveso významového okruhu dicendi a sentiendi a uvádí i doklad A náhle se přestal smáti, a jako by jej zamrzelo, že o tom počal (F. Šrámek, Stříbrný vítr, Praha 1969, s. 231), v němž jde o elipsu hlavní věty a (vypadalo to), jako by jej zamrzelo, že o tom počal (Štěpán, 1977, s. 26). V příkladu (Říkáte) Že je žárlivý? uvažuje o elipse nadřazené věty E. Dvořák (1987, s. 668) v rámci výkladů o textové elipse. Naše jediná kniha o elipse od M. Mikulové (2011, s. 32), jež nepracuje s pojmy věta hlavní a souvětí v duchu koncepce J. Panevové (2014, s. 34), v tomto případě uvažuje o elipse řídícího děje k závislé klauzi (obsahové a adverbiální) v rámci výkladů neúplnosti formálně-syntaktické jako neúplnosti strukturní. M. Grepl – P. Karlík (1998, s. 396), jimž nejde jen o popis langue, naproti tomu počítají v rámci výpovědní modifikace s osamostatňováním vedlejších vět, při němž nějaká podřadicí spojka nabývá povahy částice: Divím se, že jste si toho nevšiml → Že jste si toho nevšiml![1] V tomto příspěvku se nebudeme problematikou elipsy hlavní věty v souvětí zabývat, protože jí bylo věnováno už dost pozornosti.

Naším úkolem je charakteristika elipsy jen vedlejší věty[2] v souvětí, kterou se česká lingvistika zabývala málo. Při popisu větné elipsy lze postupovat v zásadě dvojím způsobem. Je možno vycházet buď z autentických mluvených textů, v nichž k větné elipse v řečové komunikaci už došlo, nebo z psaných textů, u kterých je třeba tuto elipsu vedlejší věty provádět, nejde pak už ovšem o autentické doklady elipsy. Tento druhý způsob popisu větné elipsy zvolil už V. Šmilauer a my na jeho metodologii navazujeme, protože elektronické korpusy autentických mluvených textů jsou stále ještě málo rozsáhlé. Vyhledávání větných elips v mluvených textech je i technicky obtížné. Nejen že takových konstrukcí je málo, ale na místech větných elips lze doplňovat nejrůznější slovesa, což závisí na řadě mimojazykových činitelů. Naším východiskem je proto elektronický korpus psaných textů SYN, který ve své třetí verzi z ledna [227]2015 má 2 232 milionů textových slov, slovních tvarů (tokens).[3] Druhý způsob popisu elipsy má tu výhodu, že k dispozici jsou elidovaná slovesa i jejich jazykový kontext, který umožňuje objektivně zkoumat v duchu FSRP podmínky větné elipsy, což je hlavním cílem tohoto příspěvku. Jestliže bychom vycházeli z autentických dokladů větné elipsy, tak bychom tyto podmínky popisovali jen obtížně.

Už V. Šmilauer v samostatném průkopnickém výkladu o elipse vůbec se opírá o psaný text a vyznačuje v závorce větnou elipsu, kterou je možno provést v souvětí Sáhl jí na čelo, (aby zjistil), netřeští-li (Ben.) (Šmilauer, 1947, s. 45). Dodává, že jde o elipsu věty málo obsažné, řekli bychom s oslabeným lexikálním významem slovesa. Tento doklad uvádí i později a zpřesňuje ho v tom smyslu, že jde o jev hovorového jazyka, při němž se vypouštějí střední věty (Šmilauer, 1966, s. 95). Pozdější autoři opakují Šmilauerův doklad, ale jeho výklady už dále neprohlubují (Hlavsa, 1981, s. 125; Hrbáček, 1996, s. 261). M. Mikulová (2011, s. 45) nevychází z lexikálního významu slovesa elidované věty, ale z valenčního potenciálu slovesa v hlavní větě, do něhož se po elipse tzv. střední věty dostává vedlejší věta druhého stupně závislosti, uvažuje u nich o jistém sémantickém nesouladu při neúplnosti valenční v rámci sémanticko-syntaktické neúplnosti a dochází k závěru, že nejde o elipsu gramatickou, ale sémantickou, která už není předmětem jejího soustředěného zájmu. K. Svoboda (1972) nechává stranou větnou elipsu v souvětí.

Jestliže se V. Šmilauer zabýval elipsou střední věty v souvětí stručně, my se soustředíme na podrobnější analýzu uvedeného jevu. K větné elipse dochází v podřadném souvětí, konkrétně jde o složité souvětí s řetězcovou závislostí vedlejších vět. Je to takový typ formálně-sémantické syntaktické jednotky, která má tři nebo více souvětných členů (klauzí), z nichž jeden je větou hlavní (řídící), proto jde o podřadné souvětí, ostatní jsou pak na této větě závislé tak, že na hlavní (řídící) větě závisí vedlejší věta prvního stupně závislosti, na této větě vedlejší věta druhého stupně závislosti atd., takže vytvářejí řetězcovou závislost vedlejších vět (Štěpán, 1977, s. 21). V tomto typu souvětí dochází k elipse vedlejší věty prvního stupně závislosti (Štěpán, 2013, s. 105), která stojí vždy v postpozici k hlavní (řídící) větě. Na ní závisejí vedlejší věty druhého stupně závislosti. Jde tedy o elipsu střední věty v podřadném souvětí, kterou vyznačujeme v dokladech z psané češtiny stejně jako V. Šmilauer závorkou. Následující analýzou chceme dokázat, že řetězcová závislost vytváří vyšší syntaktickou jednotku, než je skladební dvojice, syntagma, a že je to systémový jev. Tím se lišíme od funkčního generativního popisu (Hajičová – Panevová – Sgall, 2002, s. 172).[4]

[228]Cílem článku je ukázat na analýze materiálu psaných textů, za jakých jazykových podmínek (systémových, tj. gramatických a lexikálně-sémantických) může docházet k elipse (výpustce)[5] střední věty v podřadném souvětí při mluvené řeči, která potřebuje úsporu jazykového výrazu. Vycházíme tak z doložených souvětí, jež v duchu FSRP mají nejen svou formu (větné schéma), ale i lexikální sémantiku, provádíme elipsu vedlejší věty tak, aby byla zachována sdělná hodnota souvětí, jeho věcný obsah (Svoboda, 1972, s. 16, 38).

V následující klasifikaci popisujeme slovesa ve třech základních lexikálně-významových typech, čtvrtý případ je už okrajový (viz následující oddíly 1–4).[6] Taková klasifikace umožňuje přehledně popsat rozsáhlý materiál dokladů v korpusu SYN. K elipse střední věty může docházet právě díky lexikálnímu významu sloves a jen proto, že stojí v postpozici k hlavní (řídící) větě, která tím, co už bylo uvedeno v této větě, umožňuje větnou elipsu, a že slovesa s následujícími lexikálními významy jsou uvozena pouze spojovacími výrazy aby, když a protože, ale dále nejsou rozvita jinými větnými členy, a vytvářejí tak sémanticky chudé vedlejší věty účelové, časové a příčinné prvního stupně závislosti (střední věty). U těchto tří druhů vedlejších vět orientačně zaznamenáváme jejich frekvenci v SYN bez ohledu na to, zda stojí v postpozici, nebo antepozici k větě hlavní (jen v málo případech může dojít k její elipse). Soustřeďujeme se na věty v préteritu; nemá to důvody sémantické, frekvenční, ale pouze pro jednoduchost popisu abstrahujeme od jiných slovesných časů. U těchto elidovaných vět si také všímáme, že uvozují vedlejší věty druhého stupně závislosti, a to předmětné s rozdílnými spojovacími výrazy (dnes se u uvozovacích sloves získávání a vlastnění informace zkoumá tzv. evidencionálnost). Na tomto materiálu budeme pátrat vedle sloves s následujícími lexikálními významy a vedle postpozice vedlejších vět i po dalších podmínkách větné elipsy, obecných pravidlech větné elipsy.

Necháváme stranou skutečnost, že v jednom souvětí může být užito vedle elidovaného slovesa i jiné sloveso stejné významové platnosti, srov. níže uvedený doklad Rozhlédl se nahoru, (aby zjistil), komu hlas patří a možná substituce Rozhlédl se nahoru, (aby se přesvědčil), komu hlas patří. Problematika je o to složitější, že při větné elipse slovesa s vlastněním informace, srov. Náš lékař udělá prohlídku, (aby věděl), zda se dotyčný na práci hodí, lze užít i slovesa jiné [229]významové platnosti, např. získávání informace: Náš lékař udělá prohlídku, (aby zjistil), zda se dotyčný na práci hodí. To je také jeden z důvodů, proč v celé klasifikaci nevycházíme z doložených elidovaných elips, ale proč sami provádíme větné elipsy.

 

1 Získávání informace je nejrozsáhlejší sémantická skupina elidovaných sloves. U větné elipsy jsou dva významové podtypy:

 

1.1 Příjemce je při získávání informace aktivní a informací je situace vnějšího světa. Slovesa jsou predikátem vedlejší věty, která stojí v postpozici k větě hlavní, mají uvedený lexikální význam, nejsou dále větněčlensky rozvita, jsou uvozena jen spojovacími výrazy aby, když a protože, a proto může docházet k větné elipse. Patří sem slovesa zjistit, přesvědčit se, všimnout si, poznat. Podmínky větné elipsy se liší podle toho, o jaký druh elidované vedlejší věty jde. Proto se v následujícím výkladu budeme zabývat větnou elipsou u vět účelových, časových a příčinných, a to na materiálu uvedených sloves.

 

1.1.1 Účelové věty s částicí aby lze elidovat, srov. Rozhlédl se nahoru, (aby zjistil), komu hlas patří. Obecné pravidlo větné elipsy: předmětná věta, která je druhého stupně závislosti, se po elipse vedlejší věty prvního stupně závislosti dostává do valenčního potenciálu hlavní věty a právě tázací spojovací výraz vyjadřuje formálně závislost na hlavní větě. Zůstává zde ovšem jistý sémantický nesoulad mezi oběma větami, protože význam vyjádřený vedlejší větou nelze chápat jako význam determinující význam hlavní věty. O větnou elipsu však zde jde, neboť ji rozpoznáváme na základě lexikální sémantiky určitého slovesa v hlavní větě. Toto obecné pravidlo podmínky elipsy účelové věty ukážeme na konkrétním materiálu výše uvedených čtyř sloves.

Věta aby zjistil má v korpusu SYN nejvyšší frekvenci (3 239 výskytů), zahrnuje ovšem věty, které lze i nelze vypustit, a bude to i při uvádění frekvence u dalších sloves v následujícím výkladu. Proto bývá sloveso zjistit v lingvistických pracích vždy uváděno jako příklad větné elipsy. Vyjadřuje totiž získávání informace obecně, sloveso má oslabený lexikální význam, to ovlivňuje i vysokou frekvenci. Sémantiku hlavní věty bude možné exaktně popsat, až bude k dispozici ještě větší rozsah materiálu. Věta, která se po větné elipse dostává do valenčního potenciálu hlavní věty, je uvozena tázacím autosémantickým výrazem: Otočil se, (aby zjistil), proč ho Anderson přestal pronásledovat, a spatřil jeho siluetu proti nebi. Nebo je uvozena částicí tázací: Nejdříve protřepal polštáře, (aby zjistil), zda se pod nimi nic neskrývá.

Věta aby se přesvědčil (691) má již konkrétnější lexikální význam než sloveso zjistit, nejde už o oslabený lexikální význam, a proto jeho frekvence je nižší. [230]V hlavní větě můžeme identifikovat výrazy smyslového vnímání (dívat se apod.), do jejichž valenčního potenciálu vstupují zpravidla vedlejší věty s tázacími spojovacími výrazy. Těmi jsou tázací částice: Podíval se na Elizabeth, (aby se přesvědčil), jestli si toho všimla. – Zběžně nahlédl za rám zlaté desky, (aby se přesvědčil), zda se nevynoří ještě další příjemná překvapení, a tázací autosémantické výrazy: Předpisů dbalý řidič tak musí očima neustále těkat vpravo, (aby se přesvědčil), jakou rychlostí jede – Byl tak vyvedený z míry, že se ani nepodíval kukátkem, (aby se přesvědčil), kdo stojí venku. V neposlední řadě se do valenčního potenciálu hlavní věty dostává vedlejší věta s oznamovací částicí že: Nenápadně mi jukl přes rameno, (aby se přesvědčil), že já jsem skutečně já.

U doložených vět aby si všiml (73) nelze provádět větnou elipsu.

Věta aby poznal (736) má také sloveso s konkrétnějším lexikálním významem, než je sloveso zjistit, protože sloveso znamená získávání informace na základě rozumové činnosti, přibývá zde tedy distinktivní sémantický rys. Bývá často rozvito větněčlenským předmětem. Valenční potenciál hlavní věty představuje výraz smyslového vnímání (dívat se, vzhlédnout, sledovat, pozorovat, pohled apod.). Do jeho potenciálu po větné elipse vstupují věty uvozené tázacím autosémantickým výrazem: O to bedlivěji sledoval soupeře, (aby poznal), co zamýšlejí a chtějí hrát – Aby se kanonýr skotské ligy Roman Bednář rozkoukal, (aby poznal), jak to ve fotbalovém nároďáku chodí, tázací částicí: Muž ji mlčky pozoroval, (aby poznal), zda Hospodin dává jeho cestě zdar, či nikoliv. – [d]íval se jí do očí, (aby poznal), jestli neřekl nějakou nehoráznost, a oznamovací částicí: Jediný pohled na oběť lékaři stačil, (aby poznal), že jeho přítomnost je tu zbytečná.

 

1.1.2 Časové věty se spojkou když, srov. Rozčililo ho, (když zjistil), že jste tehdy odjela, viďte?, lze vypustit za tohoto obecného pravidla: hlavní věta vyjadřuje duševní či tělesný stav nebo psychický děj, které jsou vyvolávány dějem nebo stavem věty vedlejší druhého stupně závislosti.

Věta když zjistil (2 371); po elipse této věty se věta druhého stupně závislosti stává závislou na větě hlavní. Tato věta druhého stupně závislosti s oznamovací částicí že v hovorové češtině vyjadřuje i příčinný význam, což usnadňuje větnou elipsu, protože po elidování vedlejší věty se předmětná věta stává větou příčinnou: Ulevilo se mu, (když zjistil), že se talíř nehýbá → Ulevilo se mu, že (protože) se talíř nehýbá. Řidčeji je uvozena tázacím autosémantickým výrazem: Ještě více se však divil, (když zjistil), kde peníze skončily. – Laster mohl puknout vztekem, (když zjistil), jak jsem ho obešel. – [d]ěsil se, (když zjistil), kolik ztratil na váze.

Věta když se přesvědčil (52) má elipsu jen ojedinělou, a to s oznamovací částicí že: Byl šťastný, (když se přesvědčil), že Češi a Islanďané mají až překvapivě podobný humor. Na rozdíl od věty když zjistil neexistují u věty když se přesvědčil závislé věty, které by byly uvozeny tázacími spojovacími výrazy, což je dáno sémantikou slovesa přesvědčit se, jež vyjadřuje postoj jako určitý stupeň jistoty.

[231]Věta když si všiml (377) znamená získávání informace už na základě smyslového vjemu. Na této větě závisí podobně jako u slovesa zjistit věty s oznamovací částicí že: Eisner ztuhl, (když si všiml), že ostenzorium netvoří kruh, ale devítiúhelník, a také s tázacími autosémantickými výrazy: Parrish vyvalil oči, (když si všiml), jak je jeho zaměstnanec zřízený. – Otec byl dojat, (když si všiml), jaké slavnostní pohnutí prožívá jeho tatínek.

Věta když poznal (202) vyjadřuje získávání informace rozumovou činností. Na ní závislá vedlejší věta je opět uvozena oznamovací částicí že: Tlouštík se radostně zazubil, (když poznal), že se Markéta nezlobí, nebo tázacím autosémantickým výrazem: Operátor na věži jen vyvalil oči, (když poznal), koho má před sebou. – Byl zděšen, (když poznal), jak se mýlil.

 

1.1.3 U příčinných vět se spojkou protože platí stejné obecné pravidlo elipsy jako u věty s když a jsou možné jen závislé vedlejší věty s oznamovací částicí že.

Věta protože se přesvědčil (5): [u]rčitě nelitoval, (protože se přesvědčil), že se dá bavit i bez ohlušujících decibelů a dýmu z cigaret.

Věta protože si všiml (54): Trochu se styděl, (protože si všiml), že má špinavé nohy.

Věta protože poznal (58): Plukovník byl vyděšen stejně jako oni, (protože poznal), že jsou od policie.

 

1.2 Příjemce není jednoznačně aktivní a informací je opět situace vnějšího světa. Tento význam vyjadřují slovesa vidět, slyšet, u nichž prostřednictvím smyslového vnímání dochází k získání informace, dále sem patří sloveso dozvědět se. Slovesa jako predikáty bývají často rozvita větněčlenským předmětem i příslovečným určením, proto jsou tyto věty tak časté, věty takto rozvité nelze vypustit. Podmínky větné elipsy jsou opět různé u vět účelových, časových a příčinných, což ukážeme na materiálu uvedených tří sloves.

 

1.2.1 Účelové věty s částicí aby, srov. [m]ěl by se podívat do světa, (aby viděl), že to u nás není ještě tak zlé, lze elidovat na základě obecného pravidla: ve větě hlavní je výraz významově blízký slovesům uvedeného významu 1.2. Věta závislá na elidované větě se pak dostává do valenčního potenciálu věty hlavní.

Věta aby viděl (1 504); na ní závislá věta je uvozena oznamovací částicí, srov. Ukázala mu zákoník práce, (aby viděl), že to druhé nejde tak jednoduše, částicí tázací: Přál si podívat se jí do krku, (aby viděl), zda skrývá podobná překvapení jako vnitřek klavíru, nebo autosémantickým výrazem, srov. Než muži zašli, Markeno vzhlédl, (aby viděl), odkud přichází druhé vytí. – Jeden z nich sledo[232]val bílého draka, (aby viděl), kam se vydáte – Člověk se musel pořádně dívat, (aby viděl), co vlastně dělají.

Věta aby slyšel (154); závislá věta je uvozena tázacími spojovacími výrazy: Parks napínal uši, (aby slyšel), co říká Abrams Delanovi. – Z jeviště funguje odposlech k němu do kanceláře, (aby slyšel), jestli pracujeme.

Věta aby se dozvěděl (333); na této větě závisí věta uvozená zpravidla tázacím spojovacím výrazem autosémantickým: Zaplatil Hurriovi cestovní výlohy, z pusté zvědavosti, (aby se dozvěděl), co je ten láma zač, nebo tázací částicí: Pak už uchazeč jen čeká na telefon, (aby se dozvěděl), zda byl přijat a kdy může nastoupit.

 

1.2.2 Časové věty se spojkou když, srov. Musel se smát, (když viděl), jak zvěrolékař vrazil Tondovi do huby veliké kleště, lze vypustit tehdy, je-li splněno toto obecné pravidlo: ve větě hlavní je výraz s významem duševního či tělesného stavu nebo psychického děje, jenž je vyvoláván dějem nebo stavem vedlejší věty druhého stupně závislosti.

Věta když viděl (3 111); závislá věta druhého stupně závislosti je uvozena oznamovací částicí: [b]yl překvapen, (když viděl), že zapadající slunce zalévá moře nachovým lakem, nebo tázacím autosémantickým výrazem: Zarazil se, (když viděl), kdo všechno vystupuje z auta. – Mike se zděsil do morku kostí, (když viděl), kolik mužů a žen utrpělo zranění. Větnou elipsu lze uskutečnit i tehdy, jestliže věta hlavní vyjadřuje citový stav: A došel k cíli a nakonec byl rád, (když viděl), že Bůh dokončil všechno po svém. – Potěšilo ho, (když viděl), jak reflexivně nadskočila.

Věta když slyšel (580); závislá věta je uvozena stejnými spojovacími výrazy jako u věty když viděl: Dana potěšilo, (když slyšel), že v této fázi výrazně přispěli jeho rodiče. – Taťka vytřeštil oči, (když slyšel), jak jim vykládám o mňoukání černé kočky. Hlavní věta může vyjadřovat i citový stav: Měl radost, (když slyšel), jak Siegfriedova praxe vzkvétá.

Věta když se dozvěděl (1 435): Pro Petra bylo úlevou, (když se dozvěděl), že ho venku nutně potřebují.

 

1.2.3 Příčinné věty se spojkou protože jsou málo časté. Vedlejší věta druhého stupně závislosti je uvozena nejen oznamovací částicí že, ale i tázacími autosémantickými výrazy.

Věta protože viděl (217): Ztěžka vzdychl, (protože viděl), že není úniku. – Ani se nezlobil, (protože viděl), jak Bína padal – Zarazil se, (protože viděl), jaké má taková teorie mezery.

Věta protože slyšel (55): Popráškoval loď a zarazil se, (protože slyšel), jak maminka v pokoji řekla tatínkovi.

Věta protože se dozvěděl (34): Někdo pak dostal strach, (protože se dozvěděl), že to chce Fanda koupit.

 

[233]2 Vlastnění informace představuje druhou skupinu sloves, jako je racionální vědět a emocionální cítit. Jestliže tato slovesa nejsou dále rozvita větněčlenským předmětem nebo příslovečným určením a jsou-li uvozena spojovacími výrazy aby, když a protože, pak lze provést větnou elipsu. Ostatní slovesa přibírají další distinktivní sémantické rysy, takže jejich lexikální významy jsou konkrétnější, srov. pamatovat, předpokládat, věřit, proto u nich není možná větná elipsa ve všech třech druzích vět účelových, časových a příčinných.

 

2.1 Účelové věty s částicí aby, srov. On ji zná dost dobře, (aby věděl), jak je horkokrevná. Obecné pravidlo větné elipsy: předmětná věta, která je druhého stupně závislosti, se dostává do valenčního potenciálu hlavní věty za určitých podmínek, které popíšeme u vědět, pamatovat si, cítit.

Věta aby věděl (1 596) má sloveso, které už svým významem předpokládá věcný obsah závislé věty jako skutečný, jde o přesvědčení mluvčího, které je možno vynechat. Na větě aby věděl závisí větněčlenský předmět velmi zřídka, jde téměř vždy o vedlejší větu, která je uvozena oznamovací částicí: Zavoláme, (aby věděl), že sme to my, nebo autosémantickým tázacím výrazem: Pro žáka je taky velmi důležité, (aby věděl), za co takovou či onakou známku dostává. – Pro tchajwanského prezidenta je zvláště důležité, (aby věděl), jak lidé smýšlejí – Dispečer musí mít informace, (aby věděl), jakou pomoc poslat. Specifikum je zde v tom, že ke slovesu vědět existuje v češtině sémanticky blízké sloveso znát,[7] které je poměrně časté, takže je možno uvést větné elipsy, na nichž závisejí věty, jež jsou uvozeny oznamovací částicí: Zná se dostatečně, (aby věděl), že bude vždy sám sobě překážkou, tázací částicí: Architekt musí znát náměstí, (aby věděl), jestli na něm nově vysázený strom neuschne, i tázacím autosémantickým výrazem: Člověk ho musí znát, (aby věděl), do čeho má dloubnout a do čeho ne.

Věta aby si pamatoval (62); v hlavní větě je výraz sémanticky blízký: Luděk Sekyra musí mít dobrou paměť jenom na to, (aby si pamatoval), kde všude má naplánováno stavět byty.

Věta aby cítil (111): Závěr hodnotícího pohovoru by měl vyznívat pozitivně a kritizovaného uklidnit, (aby cítil), že je mu věřeno – Rukou jsme se ho celou noc dotýkali, (aby cítil), že není sám.

 

2.2 Časové věty se spojkou když mají opět obecné pravidlo pro své vypuštění: ve větě hlavní je výraz s významem duševního či tělesného stavu nebo psychického děje.

Věta když věděl (214); na ní závislá věta je uvozena oznamovací částicí: To muselo být hrozné, (když věděl), že ty lidi posílá na jistou smrt.

[234]Věta když cítil (121); na ní závislá věta je opět uvozena částicí že: [z]aradoval se, (když cítil), že se s košíkem něco děje, nebo dále autosémantickým výrazem: [s]yčel zlostně, (když cítil), jak mu drobné kapičky mlhy stékají po krku za košili.

 

2.3 Příčinné věty se spojkou protože jsou doloženy u více sloves. K jejich elipse dochází jako u vět časových za pravidla, že hlavní věta obsahuje výraz s významem duševního či tělesného stavu nebo psychického děje. Větná elipsa je uskutečnitelná u následujících čtyř sloves vlastnění informace.

Věta protože věděl (1 019); na ní závisí věta s oznamovací částicí: Rozčílilo ho to, (protože věděl), že to nejsou všechny peníze. Zřídka i věta s jak: Stalo se, že se děda polekal, (protože věděl), jak moc babičce na panence záleží. Příčinnou větou bývá i záporná věta protože nevěděl (222), srov. Bál se nadcházející noci, (protože nevěděl), zda se skřítek o zpovědi nedověděl. Věta protože nevěděl nemusí někdy záviset na hlavní větě s významem tělesného či duševního stavu nebo psychického děje, aby ji bylo možné vynechat, a závisí na ní vedlejší věty s tázacími autosémantickými výrazy, které se po větné elipse dostávají do valenčního potenciálu věta hlavní: Dole se na vteřinu zastavil, (protože nevěděl), kterým směrem se dát. – Pittman opět zaváhal, (protože nevěděl), jak bude kněz reagovat.

Věta protože předpokládal (63): Ředitel magistrátu Zdeněk Zajíček je zklamaný, (protože předpokládal), že v Merkurii by mohly být už po prázdninách vydávány řidičáky.

Věta protože věřil (141): Crassus projevoval dětinskou radost, (protože věřil), že se konečně stane velkým dobyvatelem.

Věta protože cítil (150): Začalo mu být nevolno, (protože cítil), že se výslech blíží k němu.

 

3 Odevzdávání informace představují verba dicendi. Zde si všimneme jen slovesa říct, které je zpravidla větněčlensky rozvito; málokdy není rozvito a pak je možná větná elipsa.

Věta účelová aby řekl (741). Do valenčního potenciálu hlavní věty se dostává vedlejší věta druhého stupně závislosti s tázacími autosémantickými výrazy: Záleží vlastně na Jirkovi, (aby řekl), kam chce jít. – Budeme s ním chtít dnes hovořit, (aby řekl), jaké byly skutečné důvody jeho rozhodnutí, s tázací částicí: Myslím, že je hlavně věcí kolegy Nováka, (aby řekl), zda se svým vydáním souhlasí, a s částicí oznamovací: Několikrát denně své partnerce zavolá, (aby řekl), že právě myslí jen na ni.

Věta časová když řekl (2 383) opět po vypuštění mívá hlavní větu, do jejíhož valenčního potenciálu se dostává vedlejší věta druhého stupně závislosti: Nejlepší radu mi dal můj táta, (když řekl), abych se nestěhoval z Příbrami. Navíc k uvedené elipse dochází, jestliže závisí na hlavní větě s významem tělesného nebo duševního stavu nebo psychického děje: Všechny šokoval, (když řekl), že by [235]nechtěl být jako otec Julio. Časovou větu když řekl je možno vypustit v jistém kontextu, kdy sloveso říct je obecné tak, že ho můžeme nahradit méně explicitně větněčlensky jako průvodní realizovanou okolnost vyjádřenou zájmenem: Předseda potom sezení ukončil, (když řekl), že se setkají soukromě zítra → Předseda potom sezení ukončil s tím, že se setkají soukromě zítra.

Příčinnou větu protože řekl (92) lze vypustit při závislosti na hlavní větě s významem tělesného či duševního stavu nebo psychického děje: Naštval ji, (protože řekl), že její nejlepší kamarádka je podobná Budu Spencerovi.

 

4 Obecné vybídnutí k povšimnutí mají slovesa ukázat a upozornit. Jde už o případ okrajový.

 

4.1 Účelovou větu aby ukázal (1 266) lze vypustit, protože jen obecně naznačuje orientaci vzhledem k tělu člověka, který je aktivní, protože ukazuje: [r]uce měl široce rozpažené, (aby ukázal), že má mírové úmysly. Význam věty závislé na elidované účelové větě lze pak chápat jako význam ve vztahu k významu hlavní věty s tím omezením, že konstrukce vzniklá po elidování vedlejší věty je ovšem dvojznačná, je zde i význam, kdy příjemce informace není jednoznačně aktivní: [r]uce měl široce rozpažené, že má mírové úmysly → [r]uce měl široce rozpažené, aby bylo vidět, že má mírové úmysly. Závislá vedlejší věta druhého stupně závislosti je vedle uvedeného případu s oznamovací částicí uvozena i tázacími autosémantickými výrazy: Cikán si přiložil prst k hlavě, (aby ukázal), kde byl Eliadu zasažen. – Drummle ihned začal obnažovat a napínat paži, (aby ukázal), jaké má svaly. – Ten potom roztahoval ručičky, (aby ukázal), jak velké k nim chová sympatie.

Větu časovou když ukázal (97) je možno elidovat, závisí-li vedlejší věta druhého stupně závislosti na hlavní větě s významem tělesného či duševního stavu nebo psychického děje: Z menších výstav však potěšil Pavel Hayek v Galerii Druhá modrá, (když ukázal), že pouhopouhé zaznamenávání obrysů přírodních prvků může vést až k nové interpretaci.

Stejná podmínka větné elipsy je u příčinné věty protože ukázal (38): Mám z toho výsledku velkou radost, (protože ukázal), že jde má příprava správným směrem.

 

4.2 Účelová věta aby upozornil (349) má sloveso často rozvito větněčlenským předmětem. Není-li tak rozvito, pak podobně jako v předchozím případě je větná elipsa možná, je-li v hlavní větě vyjádřena orientace podle lidského těla: Také brankář Čech zvedl ruku, (aby upozornil), že sudí chyboval. Častěji ji lze vypustit tak, že sloveso je vyjádřeno méně explicitně větněčlensky jako průvodní realizovaná okolnost vyjádřená zájmenem (Štěpán, 2013, s. 50): [p]od stolem mě přitom kopal do nohou, (aby upozornil), že to dělá jen z donucení. → Pod stolem mě přitom kopal do nohou s tím, že to dělá jen z donucení. Plná větná elipsa není [236]možná. – Controller při otáčení vyvine pomocí elektroměru protitlak, (aby upozornil), že se blíží konec stupnice.

Časová věta když upozornil (101) má sloveso zpravidla rozvito vedlejší větou předmětnou s že. Také zde lze užít větněčlenské vyjádření průvodní realizované okolnosti: Obavy rozptýlil starosta Karel Hájek (US – DEU), (když upozornil), (→ s tím), že je to skutečně první krok.

Příčinná věta protože upozornil (8) je doložena jen s větněčlenským předmětem.

 

Závěr Ukázali jsme, že k elipse střední věty v souvětí může docházet nejen u slovesa zjistit, které má oslabený lexikální význam, jak se uvádí v dosavadní literatuře, ale že repertoár sloves je širší; jsou zde totiž slovesa, která mají lexikální významy, jež souvisejí především s významem ‚informace‘ (viz níže první podmínka elipsy).

Shrneme-li podmínky elipsy střední věty v souvětí s řetězcovou závislostí vedlejších vět, můžeme konstatovat, že existují čtyři takové podmínky: (1) Nízká lexikální sémantika elidovaných vět, spočívající jednak v tom, že predikáty účelových, časových a příčinných vět mají lexikální významy sloves, které jsou omezeny jen na významy ‚získávání informace‘, ‚vlastnění a odevzdávání informace‘ a ‚obecného vybídnutí k povšimnutí‘, jednak tyto predikáty nejsou dále rozvity žádnými větnými členy. (2) Postpozice této elidované vedlejší věty prvního stupně závislosti (střední věty v souvětí) k větě hlavní (řídící), určité sloveso této vedlejší věty vyjadřuje závislost této vedlejší věty na něčem, co už bylo v jazykovém projevu řečeno, a to je právě předcházející hlavní (řídící) věta. (3) Podmínkou větné elipsy je, jak nově ukazujeme, lexikální sémantika věty hlavní (řídící). Při elidování věty s významem získávání, vlastnění a odevzdávání informace musí mít příslušná hlavní věta výraz takového lexikálního významu, aby měl valenční potenciál, do kterého se po elipse účelové věty dostává vedlejší věta druhého stupně závislosti. U elidované věty časové a příčinné věta hlavní vyjadřuje duševní či tělesný stav nebo psychický děj, jež jsou vyvolávány dějem nebo stavem vedlejší věty druhého stupně závislosti. Při elidování věty s významem obecného vybídnutí k povšimnutí hlavní věta musí vyjadřovat orientaci podle lidského těla. (4) Podřadicí spojovací výrazy uvozují vedlejší větu druhého stupně závislosti a mohou se po elipse vedlejší věty prvního stupně závislosti vztahovat k větě hlavní.

V současné době, kdy je aktuální útvarová stratifikace češtiny (Štěpán, 2015), jsme se pokusili zjišťovat podmínky větné elipsy jako syntaktické konstrukce, která patří do hovorové spisovné češtiny a která se tak liší od souvětí s řetězcovou závislostí vedlejších vět, jež má již charakter neutrální až knižní.[8]

 

[237]LITERATURA

DANEŠ, F. – HLAVSA, Z. a kol. (1981): Větné vzorce v češtině. Praha: Academia.

DVOŘÁK, E. (1987): Textová elipsa. In: F. Daneš – M. Grepl – Z. Hlavsa (eds.), Mluvnice češtiny 3. Skladba. Praha: Academia, s. 663–669.

GREPL, M. – KARLÍK, P. (1986): Skladba spisovné češtiny. Praha: SPN.

GREPL, M. – KARLÍK, P. (1998): Skladba češtiny. Olomouc: Votobia.

HAJIČOVÁ, E. – PANEVOVÁ, J. – SGALL, P. (2002): K nové úrovni bohemistické práce: Využití anotovaného korpusu (1. část). Slovo a slovesnost, 43, s. 161–177.

HLAVSA, Z. (1981): On Syntactical Ellipsis. In: F. Daneš – D. Viehweger (eds.), Satzsemantische Komponenten und Relationen im Text. Praha: Ústav pro jazyk český, s. 119–128.

HRBÁČEK, J. (1996): Výpověď a věta. In: M. Čechová a kol., Čeština – řeč a jazyk. Praha: ISV, s. 225–331.

JEDLIČKA, A. (1968): K charakteristice syntaxe současné spisovné češtiny. In: Slavica Pragensia, 10. Praha: Universita Karlova, s. 143–159.

KOČIŠ, F. (1988): Podraďovacie syntagmy v slovenčine. Jazykovedné štúdie XXII. Bratislava: VEDA.

MIKULOVÁ, M. (2011): Významová reprezentace elipsy. Studies in Computational Theoretical Linguistics. Praha: Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK.

PANEVOVÁ, J. a kol. (2014): Mluvnice současné češtiny 2. Syntax češtiny na základě anotovaného korpusu. Praha: Univerzita Karlova.

PORÁK, J. (1983): Vědět – znát. In: V. Hrabě – A. G. Širokovová (eds.), Konfrontační studium ruské a české gramatiky a slovní zásoby. Praha: Univerzita Karlova, s. 275–281.

SVOBODA, K. (1972): Souvětí spisovné češtiny. Praha: Universita Karlova.

ŠMILAUER, V. (1947): Elipsa (úspora slovního výrazu). In: A. Opravil (ed.), Druhé hovory o českém jazyce. Praha: Nakladatel Ing. Mikuta, s. 43–68.

ŠMILAUER, V. (1966): Novočeská skladba. Praha: SPN.

ŠTĚPÁN, J. (1977): Složité souvětí s řetězcovou závislostí. Praha: Univerzita Karlova.

ŠTĚPÁN, J. (2012): K otázce souvětných členů (klauzí). Slovo a slovesnost, 73, s. 83–102.

ŠTĚPÁN, J. (2013): Souvětí současné češtiny. Liberec: Technická univerzita v Liberci. Dostupné též na < https://sites.google.com/site/mluvnicecestiny/publikacni-vystupy/Souveti_soucasne_cestiny.pdf?attredirects=0&d=1 >.

ŠTĚPÁN, J. (2015): Hovorová spisovná čeština. Bohemistyka, 15, s. 139–158. Dostupné v Česku jen elektronicky na adrese: < http://www.bohemistyka.pl/artykuly/2015/Stepan.pdf >.

---

[1] Také zde jde v naší koncepci o větnou elipsu. O osamostatňování vedlejších vět uvažujeme v dokladu A neviděl jsem ji ani dneska v noci. Protože je už měsíc mrtvá (Štěpán, 2013, s. 22; Jedlička, 1968, s. 151). Uplatňuje se v jazyce krásné prózy a je jedním z prostředků působení jazyka (běžně) mluveného na jazyk spisovný.

[2] Vědomě abstrahujeme od možnosti vyjádření vedlejší věty i větným členem, protože postupujeme od formy vedlejší věty. Opačný je přístup od významu (funkce) k formě, který vychází z toho, že funktor (sémantém) jako jednotka tektogramatické roviny (Panevová, 2014, s. 26n.) se vyjadřuje nejen větou vedlejší, ale i větným členem; tento přístup dává přednost popisu větných členů.

[3] Český národní korpus – SYN (2010–2013) [online]. Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK. Cit. 2015-05-06. < http://www.korpus.cz >.

[4] O složených syntagmatech v jednoduché větě srov. už F. Kočiš (1988, s. 57–110).

[5] Obecnými podmínkami elipsy se zabýval V. Šmilauer (1966, s. 90n.). O nich dále píše v rámci textové elipsy obecně E. Dvořák (1987, s. 664) na základě porovnání eliptické věty s neeliptickou. M. Mikulová (2011, s. 2) tyto podmínky nestuduje.

[6] Navazujeme na klasifikaci získávání, vlastnění a odevzdávání informace u predikátů (Daneš – Hlavsa a kol., 1981, s. 164–206) a na popis sémantiky sloves jako predikátů vyžadujících obsahovou větu (Grepl – Karlík, 1986, s. 426–432). Výklad podmínek větné elipsy je ovšem náš vlastní.

[7] O sémantice těchto blízkých sloves v češtině a ruštině srov. J. Porák (1983).

[8] Za velmi podnětné připomínky děkuji oběma anonymním recenzentům.

Peroutkova 1760/19, 150 00 Praha 5
stepan.josef@centrum.cz

Naše řeč, ročník 98 (2015), číslo 5, s. 225-237

Předchozí Z dopisů jazykové poradně

Následující Petr Nejedlý: K periferním lexikálním přejímkám středověkého slovníkáře