Nová knížka o slovenských příjmeních

Zuzana Hlubinková

[Reviews and reports]

(pdf)

A new book on Slovak surnames

The article is a review of Milan Majtán: Naše priezviská. Bratislava: VEDA, 2014. 196 s.

Milan Majtán: Naše priezviská. Bratislava: VEDA, 2014. 196 s.

[*]V roce 2014 vydal význačný slovenský onomastik Milan Majtán knihu Naše priezviská. Vzhledem k tomu, že na Slovensku doposud chybí monografické nebo slovníkové zpracování příjmení, vydáním této knihy – jak píše autor – „sa usiluje zmierniť tento stav“. V české onomastice taková díla jsou, avšak soustavnější průzkum příjmení se kromě dílčích studií v současnosti neprovádí. Nejrozsáhlejším a nejvýznamnějším dílem u nás je monografie Josefa Beneše O českých příjmeních (1962) s abecedním a retrográdním rejstříkem. Ze stejného materiálu vychází dosud jediná slovníková publikace Naše příjmení jeho dcery Dobravy Moldanové (1983, rozšířené 2. vydání 2004[1]). Opomenout nelze ani další významné práce, a to Benešova Německá příjmení u Čechů (1998) a Naše a cizí příjmení v současné češtině (2002, 2. vydání 2008) Miloslavy Knappové. Druhá práce se užívá též jako matriční příručka.

V Česku také na stránkách Ministerstva vnitra České republiky existují informativní přehledy o četnosti rodných jmen a příjmení podle roků narození a lokalit s názvem Četnost jmen a příjmení (četnost příjmení sledují i internetové stránky KdeJsme.cz). Podobnou databázi lze najít i na stránkách Jazykovedného ústavu Ľ. Štúra v Bratislavě. Databáza priezvisk na Slovensku, v níž lze vyhledávat četnost výskytu příjmení v jednotlivých lokalitách k roku 1995, byla vytvořena podle publikace Databáza vlastných mien a názvov lokalít na Slovensku (1998), jejímž autorem je Peter Ďurčo.

Věnujme se teď však posuzované publikaci. M. Majtán ji sestavil z upravených studií a článků otištěných v odborných časopisech v letech 1966–2011. Jejich přehled uvádí na s. 141–142. Autor knihu rozdělil do sedmi částí. V první části, nazvané Vznik a používanie priezvisk (s. 7–11), se stručně zabývá vývojem pojmenování osob na Slovensku. Výstižně nastiňuje vývoj od oficiální jednojmennosti k oficiální dvojjmennosti na pozadí vývoje společnosti. Konstatuje, že na základě rozboru nejstarších listin se ukazuje, že se vedle jmen jednoznačně jednoslovných začala od 13. století objevovat příjmí a že „od nich už vedie cesta k súčasným priezviskám“ (s. 7). Přelomové je století patnácté, kdy se v zápisech v Žilinské knize objevují u jmen měšťanů příjmí. Tato dvojjmennost v následujících dvou stoletích zcela převládla a příjmí se začala zejména ve století osmnáctém dědit (lze už hovořit o příjmeních). Dnešní způsob pojmenování osob se na Slovensku – stejně jako u nás – kodifikoval koncem 18. století v době josefínských reforem.

Připomínáme, že na českém území se podrobně vývojem základních druhů antroponym – rodných (křestních) jmen, příjmí, příjmení, hypokoristik a přezdívek – v průběhu posledního [213]tisíciletí zabývala Jana Pleskalová ve své monografii Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000–2010 (2011).[2]

Z výše uvedeného plyne, že slovenská příjmení odrážejí složité společenské a kulturní dějiny mnohonárodnostního uherského státu a jeho formování od raného středověku až do novověku. Postupné formování slovenského národního jazyka, užívání latiny, němčiny, maďarštiny a češtiny mělo vliv i na utváření propriálních soustav. Vedle příjmení domácího původu se vyskytují též příjmení původu cizího, která mívají i původní jazykovou a grafickou podobu. Příjmení se formovala ve středověku a některá zachovávají nářeční jevy a formy. Na mnoha místech knihy se autor neopomenul zmínit o obdobné problematice v hovorové slovenštině a v dialektech (zde přihlíží také k jejich územní diferenciaci). Je potřeba zdůraznit, že výzkum soustavy neoficiálních jmen osob (v terminologii slovenské onomastiky tzv. živá jména) má na Slovensku dlouhou tradici.

Teorii a metodu modelování živých vlastních jmen vytvořil Vincent Blanár. Společně s Jánem Matejčíkem vydali významnou dvoudílnou monografii Živé osobné mená na strednom Slovensku I (1978, 1983). Jednou z posledních prací toho druhu je kniha Živé osobné mená v hornonitrianskej oblasti Ivety Valentové (2009). V České republice se těmto propriím užívaným v neoficiálním styku věnovalo jen málo badatelů. Částečně tuto mezeru vyplňují vedle řady přínosných dílčích studií i výzkumy některých druhů daných jmen pro Český jazykový atlas v 60. a 70. letech 20. století. Zpracovala je a časopisecky publikovala Zuzana Hlubinková v letech 2003–2011 (Hlubinková, 2013).

Na s. 10 se autor vyjadřuje ke gramatické stránce příjmení a k přechylování. Nezmiňuje se o aktuálním problému přechylování, který je typický i pro Českou republiku. V obou zemích se v posledních letech objevily snahy prosadit novely matričního zákona, podle nichž by se ženy mohly samy rozhodnout, zda bude jejich příjmení v přechýlené, nebo nepřechýlené podobě. Tyto novely neprošly, např. v českém zákoně i nadále zůstalo přesně vymezeno, za jakých podmínek může mít žena své příjmení v podobě nepřechýlené. Vyčerpávajícím způsobem se k přechylování v češtině vyjádřila M. Knappová ve výše uvedené knize z roku 2008. Rovněž podrobně se touto problematikou ve slovenštině v poslední době zabývala I. Valentová (2013). Obě autorky se shodují v tom, že přechylování je věcí gramatického systému obou jazyků.

Závěrečnou část první kapitoly M. Majtán věnuje frekvenci a rozšíření příjmení. Uvádí, že na Slovensku je téměř 200 000 různých příjmení. V Česku byl jazykovědcům dán k dispozici frekvenční přehled příjmení až v roce 1990. Ukázalo se, že v tomto období bylo u nás téměř 370 000 různých podob příjmení (zvlášť jsou vyčísleny mužské a ženské podoby a různé pravopisné varianty jednotlivých příjmení). Byl to překvapivý počet – jen pro zajímavost: odhad předního antroponomastika J. Beneše činil 40 000 různých příjmení. Zajímavé jsou i přehledy nejčastějších příjmení. V České republice stále vede příjmení Novák, na dalších pozicích je Svoboda, Novotný, Dvořák, Černý, Procházka, Kučera, Veselý, Horák a Němec (pořadí pro rok 2006 uvádí M. Knappová ve výše uvedené knize o příjmeních z roku 2008). Na Slovensku jsou nejčastější příjmení jiná, a to Horváth, Kováč, Varga, Tóth, Nagy, Baláž, Szabó, Molnár, Balog a Lukáč.[3]

[214]Jádro knihy tvoří 2.–5. kapitola. Na 127 stranách M. Majtán popsal zhruba 5 500 příjmení (často doplňuje i jejich územní rozšíření). Velkým kladem knihy je rejstřík uveřejněný v závěru knihy na s. 147–194, tedy abecední seznam všech zmíněných příjmení s odkazy na jejich výskyt v publikaci, pomocí nichž lze příslušná příjmení snadno vyhledávat. Bohužel někdy jsou příslušné strany uvedeny nepřesně (např. jméno Ábel se nevyskytuje na straně 11, ale až na straně 12).

Druhá kapitola má název Motivácia a jazyková výstavba priezvisk (s. 12–50). Jak již bylo uvedeno, příjmení se vyvinula z nedědičných příjmí. Ta byla dávána podle otce nebo matky, popř. podle různých okolností, např. podle vlastností tělesných a duševních, návyků, zaměstnání a příhod apod. Autor uvádí, že nejvíce příjmení – stejně jako v češtině – vzniklo z „rozličných podôb krstných mien […] domáceho, ale aj nedomáceho pôvodu“ (s. 12). Vznikala jen z určitého počtu těchto jmen, neboť jejich výběr byl omezen církví, společností a zvyklostmi, proto se u nich uplatňuje velké množství přípon (ty jsou představeny na s. 20–28). Pro zajímavost uveďme, že nejvíce příjmení – několik set – vzniklo ze slovenských a jinojazyčných domáckých podob jména Ján, které je na Slovensku nejrozšířenější a nejoblíbenější od nejstarších dob. Uvádíme zde aspoň některá: Janík, Janata, Jančo, Janči, Janda, Jančura, Jančovič, Jankových, Janiš; Jánoš, Jánošík, Janušin, Jach, Jaško; Hanes, Hanzo, Hanúsek, Hanzlík. Autor obdobně uvádí přehledy příjmení utvořených od většinou nejfrekventovanějších rodných jmen. Nejpočetnějšími příjmeními z rodných jmen jsou Baláž a Lukáč, vznikly z původních maďarských podob těchto jmen. Odvozovacím základem příjmení se stala i ženská rodná jména a přechýlená příjmení (i ta nářeční zakončená na -ka, -ovka, -aňa, -uľa). Z nich vznikla např. jména Štefančin; Luckanič; Jackuliak. I většina „synovských priezvisk“, pojmenování synů podle jména otce, vznikala ve slovenštině z rodných jmen otců, např. Kubov; Jakubovie, Ďurove (od Kubo, Jakub, Ďuro). Druhou velkou skupinu představují příjmení utvořená z apelativ, a to z názvů zaměstnání domácích i cizích, např. maďarských, německých a latinských (Doboš ‚bubeník‘; Drexler ‚tkadlec‘; Sutor ‚švec‘), podle příbuzenských vztahů (např. Babiš, Mamojka, Zaťura, Ujček), společenského zařazení (např. Zemanovič, Gazda), podle vlastností (např. Bradiak, Chlpoš; přezdívková příjmení složená: Strelimucha; Pomajbo „Pomáhaj Boh“). Je třeba zdůraznit, že jména motivovaná zaměstnáním patří také mezi nejpočetnější příjmení na Slovensku, např. Molnár (molnár je maďarsky ‚mlynář‘) a Varga (varga ‚podomní obchodník s kožkami‘). Třetí skupinu tvoří příjmení podle původu. Uveďme např. jména Bystrický; Lehoťan; Poláček, Tatarko. Dodáváme, že i u řady příjmení utvořených z apelativ a místních jmen je přesně naznačena jejich slovotvorná stavba. Užité formanty se vyznačují velkou pestrostí a jejich specifikem je, jak píše Majtán na s. 50, že mnoho z nich se při tvoření apelativ uplatňuje jen zřídka.

Třetí kapitola se jmenuje Príbehy a súvislosti priezvisk (s. 51–111) a obsahuje zhruba 90 krátkých pojednání o vybraných zdánlivě neprůhledných příjmeních. Jednotlivá pojednání, psaná populární formou, vznikala v různé době, proto se od sebe liší zpracováním. Autor v nich vysvětluje původ probíraných příjmení, uvádí i počet nositelů a připojuje různé zajímavosti. Podrobněji se dočteme např. o nářečním původu přezdívkových příjmení Servátka, Cmarko, Škvarka a Pražienka, Kleskeň nebo o jménech Paciga, Škorvaga, jejichž základem se stala rumunská hypokoristika, která se na Slovensko dostala valašskou kolonizací. U jména Gabčík vzniklého z domácké podoby rodného jména Gabriel se píše, že podle něho vzniklo jméno obce Gabčíkovo a podle tohoto jména jméno vodního díla na Dunaji.

[215]Z turzovských priezvisk je název čtvrté kapitoly (s. 113–125). Přibližně 150 příjmení je zpracováno jako slovník. Jednotlivá jména jsou řazena abecedně. Ke každému je přiřazen jejich stručný výklad. Jde o část, kterou M. Majtán jako spoluautor zpracoval do knihy s názvem Turzovské priezviská a která vyšla už v roce 2011 jen v malém nákladu.

Pátá kapitola se jmenuje Priezviská a genealógia (s. 127–139). V ní autor na několika příkladech demonstruje, jak se na zjištění původu příjmení podílí genealogický výzkum. Předposlední kapitola nese název Bibliografia (s. 141–145). Vedle přehledu prací autora o antroponymech je zpracován i přehled monografií a slovníků zaměřených na česká, polská, chorvatská, ukrajinská, německá a maďarská příjmení. Poslední část celé knihy tvoří výše uvedený Index / Abecedný slovník.

Jsme přesvědčeni, že kniha Naše priezviská Milana Majtána se stane vyhledávanou publikací nejen na Slovensku, ale též v jiných zemích. Laická i odborná veřejnost jistě ocení vedle všestranně zpracované složité problematiky i velké množství podaných rozborů příjmení.

 

LITERATURA

HLUBINKOVÁ, Z. (2005): Knížka o českých příjmeních. Naše řeč, 88, s. 256–258.

HLUBINKOVÁ, Z. (2013): K výzkumu neoficiálních vlastních jmen osob v českých nářečích. Acta onomastica, 54, s. 87–90.

KNAPPOVÁ, M. (2013): Jana Pleskalová: Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000–2010. Host, Masarykova univerzita, Brno 2013, 204 s. Acta onomastica, 54, s. 319–322.

Najčastejšie priezviská na Slovensku (2003) [online]. Cit. 2014-07-23. < http://www.geni.sk/najcastejsie-priezviska-na-slovensku >.

VALENTOVÁ, I. (2013): Vývin prechyľovania ženských priezvisk na slovenskom území. Acta onomastica, 54, s. 272–292.

---

[*] Tento příspěvek vznikl za podpory grantu GAČR P406/11/1786 Slovník nářečí českého jazyka.

[1] Srov. recenzi Hlubinkové (2005).

[2] Srov. fundovanou recenzi M. Knappové (2013).

[3] Údaje platí pro rok 2003 – viz Najčastejšie priezviská na Slovensku (2003).

Ústav pro jazyk český AV ČR
Veveří 97, 602 00 Brno
hlubinkova@iach.cz

Naše řeč, volume 98 (2015), issue 4, pp. 212-215

Previous Miloslava Vajdlová: Od duchovního společenství k ozdobě: Lexémy tovaryšstvie a tovaryšstvo ve staré češtině

Next Věra Dvořáčková: Selfie, selfies, selfíčko