Časopis Naše řeč
en cz

Knížka o českých příjmeních

Zuzana Hlubinková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Novák, Svoboda, Novotný, Dvořák, Černý, Procházka, Kučera, Veselý, Horák a Němec…, to je deset nejčastějších českých příjmení, jak je uvádí druhé vydání výkladového slovníku Naše příjmení (Agentura Pankrác, Praha 2004, 232 s., 1. vydání roku 1983[1]). Jeho autorka Dobrava Moldanová v něm částečně vychází z materiálu, který za celý svůj badatelský život shromáždil její otec Josef Beneš, autor monografií O českých příjmeních (1962) a Německá příjmení Čechů (1999). V tomto rozšířeném a podstatně změněném druhém vydání autorka využila pro onomastiku dříve nedostupný registr obyvatelstva a rozšířila původní heslář více než na dvojnásobek (1. vydání ― 12 000 příjmení). Podařilo se jí zaznamenat i velkou část více frekventovaných příjmení (hranici představovalo 100 mužských nositelů). Slovník Naše příjmení obsahuje přibližně 30 000 příjmení (odhadem se u nás užívá asi 65 000 příjmení) a nabízí tak dostatečně reprezentativní pohled na to, která mužská příjmení obyvatelé České republiky užívají a jaký je jejich jazykový výklad.

Publikace se skládá ze dvou částí: první tvoří studie Jak vznikala naše příjmení, druhá je věnována vlastnímu slovníku příjmení s výklady. Knihu uzavírá seznam zkratek, informace o některých používaných jazykovědných termínech a soupis onomastické literatury.

Studie Jak vznikala naše příjmení se příliš neliší od stejnojmenného úvodu ve vydání prvním. Stručně a výstižně se v ní nastiňuje problematika vzniku příjmení od 14. století až po jejich ustálení na konci 18. století, kdy byla u nás dědičnost a neměnnost příjmení rovněž uzákoněna (s. 9―10). Příjmení se vyvinula z nedědičných příjmí (přízvisek), jež byla dávána podle otce (Janův) nebo matky (Haničinec), popř. podle různých okolností, např. podle vlastností tělesných a duševních (Černý, Skoupý), návyků, zaměstnání, příhod (Kovář, Vyskočil) atp.

Moldanová se v úvodu zabývá i motivacemi vzniku příjmení. Uvádí, že nejvíce vzniklo z (křestních) jmen domácích i cizích (Petr, Ota); ta bývají často obměněna 150 českými příponami (např. Tom-s z Tomáš, Jan-da z Jan). Časté je i tvoření příjmení ze jmen místních (Kopecký od Kopec, Závojský podle domovních znamení U závoje). Třetí významnou skupinu představují příjmení utvořená z apelativ, a to z podstatných jmen (Kolář), přídavných jmen (Pokorný), ze sloves (Navrátil, Napovím), příslovcí (Tedáček), spojek a částic (Šak, Prej) atp. Poměrně vzácná jsou příjmení z celých vět (Stojespal) (s. 12―22).

Zajímavostí jsou jména vztahující se k oblasti sexu a vyměšování (např. Pizda). Ta byla považována za neslušná, proto byla v průběhu užívání svými nositeli změněna. To je také důvod, proč vlastně nejsou vůbec doložena. Jinak je tomu u příjmení Čechů ve Vídni. Tam se v cizím prostředí jako „neslušná“ necítí, proto se tam uchovala (např. Pudelka) (s. 17).

Doplnili bychom, že na venkově se volilo osobní jméno vlastní také podle názvu domu (např. Petr na Matějkově gruntě). Tato tzv. jména po chalupě v českých zemích ve 20. století mizí, častěji se dosud užívají např. na Valašsku a ve Slezsku.

[257]Nepřehlédnutelnou skupinu příjmení tvoří příjmení ze slov cizího původu. Jejich zařazení už do dílu prvního bylo považováno za velký přínos. V našem prostředí jsou to nejčastěji jména německá, slovenská a polská. Právě německá příjmení se často hláskoslovně, tvaroslovně i pravopisně přizpůsobila češtině (např. Šmilauer, Flajšhans) (s. 22―25). Pravopis těchto i ostatních příjmení mívá některé zvláštnosti: zachovává rozkolísanost písařských zvyklostí nebo starý pravopis (např. Aulický au = ou, Czerný ― cz = č). Platí pro ně, že se píší tak, jak jsou zapsána v rodných dokladech bez ohledu na současnou pravopisnou normu (s. 25).

Druhou část knihy D. Moldanové tvoří slovník příjmení (s. 27―227). Jednotlivá jména jsou řazena abecedně, což je velký klad v porovnání s věcným řazením v Benešově knize O českých příjmeních. Vzhledem k velkému rozsahu materiálu a rozsahu knihy autorka zvolila hnízdovou metodu: k jednomu základnímu, popř. nejfrekventovanějšímu příjmení přiřazuje několik dalších utvořených ze stejného základu jinými příponami. Základní příjmení (někdy též v hláskových obměnách) je doplněno etymologickým výkladem, někdy citací nejstaršího známého výskytu nebo dokladem vývoje. Následují odvozeniny základního příjmení s poznámkami upřesňujícími výklad. Jako příklad nám může posloužit následující příjmení: Kuchynka (1494), Kuchyňka ― zdrob. apelativa kuchyně; hostinský (Jindřichohradecko); sádky (Turnovsko); přezdívka člověku, který rád vaří; Kuchyňa (s. 99). Musíme však připomenout, že se ve druhém vydání na rozdíl od prvního už nenaznačuje slovotvorná stavba odvozenin základního příjmení, např. Kukla: Kukl-ík. Kukl-ínek, Kukl-iš (1. vydání, s. 120). Tím se autorka vyhnula některým nepřesnostem tohoto druhu v díle prvním.

Výklady příjmení, které tvoří jádro celé práce, vycházejí, jak píše D. Moldanová v úvodu, „ze znalosti tisíciletého vývoje jazyka, v němž naše příjmení vznikala, jeho proměn hláskoslovných, tvaroslovných i lexikálních, a to nejen jazyka spisovného, ale i nářečí, slov a termínů odborných i slangových přejatých z jiných jazyků a konečně i slov cizích, která k nám pronikala“ (s. 6―7). Zároveň autorka zdůrazňuje, že ne vždy je jasné, jaký motiv vedl k tomu, že se určité slovo stalo příjmením. Proto u celé řady příjmení uvádí i více možných výkladů, např. Nebor ― patrně zkomoleno z něm. nář. příjm. Neubauer = nový sedlák nebo z MJ (= místní jméno) Nebory (na Těšínsku); z názvu dívčí hry na Neboru (s. 124). Moldanová v této části práce jen zčásti přihlédla k řadě cenných připomínek týkajících se motivací v recenzi J. Spala (Onomastický zpravodaj ČSAV, 25, 1984, s. 420―424). Zde bychom chtěli upozornit na nedůslednost výkladu u příjmení, v nichž se uchovala slova z nářečí. Jejich nářeční původ je někdy specifikován (např. jméno Syřínek ― z výchč., mor. a stč. apelativa sýření = kyselé mléko), někdy je uvedena jen charakteristika nář. (např. Krzák ― z nář. sl. krzat = vrzat), jindy tato charakteristika zcela chybí (např. Šopa ― z apelativa šopa).

Na závěr bychom doplnili, že i ve druhém vydání se objevuje terminologická nepřesnost, na kterou již poukázala ve své recenzi M. Knappová (d. cit. v pozn. 1). Moldanová na s. 7 píše, že každý z nás má dvě jména, a to osobní jméno a příjmení. Pod termín osobní jméno se v antroponomastice zařazují i příjmení, nejen rodná jména (dříve křestní), jak to činí autorka. Rodná jména se pak úředně označují jen jako jména.

Do přehledu onomastické literatury bychom doplnili i publikace novější, a to např. Šrámkův Úvod do obecné onomastiky (1995) a Tvoření nejstarších českých osobních jmen J. Pleskalové (1998). Chybí i zmínka o tom, že časopis Zpravodaj Místopisné komise ČSAV se dnes vydává pod názvem Acta onomastica.

[258]Jsme přesvědčeni, že výkladový slovník Naše příjmení Dobravy Moldanové se stane vyhledávanou publikací. Čtenáři i odborná veřejnost jistě ocení vedle zajímavě a přehledně zpracované problematiky i úctyhodné množství podaných příjmení. Tuto publikaci uvítají jako zpestření svých vyučovacích hodin i učitelé. Vždyť kdo by se nechtěl dovědět, jak vznikla příjmení Hobík, Lunda, Volicer, Vojíř nebo Ždimera?


[1] Viz recenzi M. Knappové v NŘ 68, 1985, s. 141―144.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 5, s. 256-258

Předchozí Ludmila Uhlířová: O bulharském jazykovém zákonodárství aktuálně

Následující Jaroslav Hubáček: Plzeňský sborník o slangu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1