Basta fidli kulatina aneb k jednomu typu interjekcí

Marta Šimečková

[Short articles]

(pdf)

Basta fidli kulatina or on one type of interjection

This article deals with the origin, meaning and use of the interjection basta. 

[*]Čeština disponuje bohatstvím subjektivních citoslovcí primárně vyjadřujících pocity mluvčích. Mezi tyto emocionální interjekce se řadí mj. takové výrazy, jimiž se projevuje rozhodná vůle s něčím přestat, popř. jimiž mluvčí potvrzuje platnost výroku. Hojně zastoupeným slovem majícím tuto funkci v češtině je interjekce basta. Přestože jde o slovo cizího původu, jež vzešlo z italského výrazu basta ‚dost, stačí‘ (to z vulgárnělatinského slovesa bastāre ‚stačit‘ a to z řeckého bastázō ‚nesu, zvedám‘; Rejzek, 2001, s. 72), v českém jazykovém prostředí je dnes pevně ukotveno.[1] O tom svědčí nejen zařazení daného slova do výkladových slovníků češtiny, konkrétně do Příručního slovníku jazyka českého (dále PSJČ), Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ) a Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ), ale i jeho hojný výskyt v teritoriálních nářečích na českém jazykovém území, jak dokazuje materiál shromážděný v Archivu lidového jazyka (ALJ), uložený v dialektologickém oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i., v Brně.[2]

Interjekce basta vystupuje nejčastěji spolu s vytýkacím a, srov. exemplifikace ve výkladových slovnících jako chci mít pokoj ve svém bytě a basta (PSJČ, 1935–1937, s. 86), domluvil jsem a basta (SSJČ, 1960, s. 88), tak to uděláš a basta (SSČ, 1994, s. 26). Stejnou kolokaci vykazuje nářeční materiál, srov. doklady budeme mít ídlo, a basta (Hrachoviště JH)[3] nebo budžeš doma, a basta (Štítina OP). Ojediněle ve Slezsku je užíváno [104]synonymické spojení i basta, např. ve větě neusneš, i basta (Doubrava KA).

Pro sledovanou interjekci je typická vlastnost vázat k sobě další lexikální jednotky, s nimiž pak vytváří jeden sémantický celek. Kromě zmíněného a, popř. nářečního i, je to dále interjekce fidli. Slovo fidli má kořeny v německém slovesu fiedeln ‚vrzat, hrát na housle‘ (Rejzek, 2001, s. 170) a v češtině označuje zvuk při hře na housle, často neumělé. V tomto významu se ho užívá samostatně nebo s opakováním: fidli fidli. Sekundárně nabylo vytýkací funkce, tentokrát však výhradně v kombinaci a basta fidli, kterou uvádí z výše zmíněných slovníků jediný zdroj, totiž SSJČ (1960, s. 494). Toto sousloví pokrývá celý areál českého jazyka, jak ukazují výběrové příklady z nářečí českého jazyka, např. chci to, a basta fidli (Záchlumí UO), to slámo vodklidíš, a basta fidli (Nové Syrovice TR), spakujte se a fidli basta dom (Slavkovsko-Bučovicko, zde s méně běžným obráceným slovosledem). Jiný tvar slova fidli není běžný, jedině v kartotéce lexikálního archivu obsahující materiál pro tvorbu PSJČ je evidováno v kontextu a basta fidla; toto spojení pochází z knihy J. Johna Večery na slamníku a jde patrně o hapax legomenon.

Tradiční teritoriální dialekty poskytovaly rozsáhlý prostor pro vytváření nepravidelných idiomatických spojení s původně samostatnou interjekcí basta. Kromě už zmíněných slov k sobě může toto citoslovce vázat další výrazy, čímž vznikají mnohdy rýmované jazykové hříčky. Snahou mluvčích o vytvoření takovýchto rýmovánek si vysvětlujeme vznik spojení basta fidli, už se mydlí,[4] jež je doloženo např. na Jičínsku a na jehož podkladě vznikly i zkrácené verze basta fidli mydli a fidli mydli. Základem druhé složky větného citoslovce je sloveso mydlit, zde konkrétně v expresivním významu ‚bít, tlouci‘ (SSJČ, 1960, s. 1305). Fixace tradičního basta fidli, popř. samotného fidli se slovesem tu bylo podpořeno souhláskovou shodou f-idli a m-ydli (ve výslovnosti [-idli]). Stejnou cestou bylo zformováno ustálené spojení basta fidli do povidlí (v nářečním materiálu doložené např. z Přerovska), jež je na českém jazykovém území značně rozšířeno. V citovaném frazému vystupuje nářeční substantivum povidlí, označující v severovýchodních a středních Čechách a na západní Moravě povidla, tj. ‚nahusto svařené švestky nebo jiné ovoce‘ (SSČ, s. 300). Z významu tohoto substantiva je zřejmé, že citoslovečné funkce nabylo na základě shodného zakončení výrazů, nikoliv na podkladě vlastní sémantiky.

Výraz basta k sobě často poutá další prvotně substantivní slova, ztrácející ve spojení s vytýkacím citoslovcem svou ohebnost a přecházející posléze k jinému slovnímu druhu. K těm patří např. slovo kulatina, jež vychází ze staročeského substantiva kule, kúle (Rejzek, 2001, s. 306). Toto slovo je v SSJČ definováno jednak jako termín z oboru lesnictví pro ‚dlouhé a silné kmenové dříví (z kmenů nejméně 14 cm v průměru), kmenovina‘, jednak jako technický termín pro ‚tyčový materiál s kruhovým průřezem‘, popř. v hornické profesi pro ‚základní materiál pro výztuž‘, také jako nářeční označení pro ‚luštěninu‘ (SSJČ, 1960, s. 1031). K tomu lze připojit další, již ryze nářeční významy, např. ‚odpad vznikající při mlácení obilí‘ (skovej kulatinu pro korotve, Bolehošť RK) nebo ‚vejce‘ (podle informátorů z obce Blatnička HO fungoval výraz kulatina jako tajné označení pro danou reálii v období okupace). V severový[105]chodočeské oblasti k těmto významům přistupuje citoslovečná funkce podmíněná souvýskytem s interjekcí basta, popř. též fidli, srov. doklady basta kulatina (Lípa nad Orlicí RK), basta fidli kulatina, to děti jen poslouchaly (Držkov JN). Hláskoslovné varianty jsou tu ojedinělé, jedinkrát bylo zachyceno spojení basta fidli kuratina (Třebechovice pod Orebem HK) se záměnou -r- za původní -l-. Vznik kolokace je tu patrně náhodný, tzn. není podmíněn sémantikou původně substantivního členu. Faktorem ovlivňujícím vznik spojení tu snad mohlo být shodné zakončení slov bast-a a kulatin-a, při jejichž vyslovení vznikne na konci rýmová shoda, byť podpořená v tomto případě jediným vokálem.

Mezi nahodilá spojení s neprůhlednou motivací se řadí a basta kolomaz (Jičínsko). Substantivní přídavek je označením pro ‚mazadlo na nápravy vozů‘, jeho citoslovečná platnost je omezena výhradně na kontext a basta. Vzhledem k jedinému dokladu je sporné, zda jde o frazém v dané oblasti stabilizovaný, nebo zda nebyl vytvořen spontánně, ad hoc.

Ani u víceslovné citoslovečné formace basta drát, která je doložena na Mladoboleslavsku, nelze vznik odvodit od hláskového složení jednotlivých členů, avšak oproti příkladu z Jičínska lze vyslovit dohad o jejím vzniku. Druhá složka frazému má původ v substantivu drát, označujícím primárně ‚hutní výrobek, zprav. malého kruhovitého průřezu, vzniklý válcováním nebo tažením kovu do velké délky‘, popř. vystupujícím v určitých kontextech též jako označení pro ‚telefonické spojení, hovor‘ (SSJČ, 1960, s. 399). Slovo drát označuje v nespisovných útvarech českého jazyka i další reálie, např. v argotu ‚kořalku‘ (SNČ, 2009, s. 111) nebo v některých teritoriálních nářečích ‚vodorovný trám u plotu‘ (v tomto smyslu doloženo např. v obci Sobůlky HO). Vstupuje hojně jednak do přirovnání ve funkci comparata, např. má vlasy jako dráte (Nové Syrovice TR), tj. ‚rovné‘ (jde o vlastnost negativně hodnocenou), nebo nesú sa jak za dva dráty (Blatnička HO), tj. ‚pyšně‘, jednak do frazémů, např. mrkat na drát ‚dívat se udiveně‘ (SSJČ, 1960, s. 399) nebo jezdit na drát ‚o taxikářích: být napojen na radiodispečink‘ (SNČ, s. 111). Pro výklad citoslovečné funkce je však důležitý význam primární. Slovem drát se označuje něco podlouhlého, což může být v představivosti některých mluvčích spojováno s tabuizovanými reáliemi, jako je např. lidský výkal. Paralelou tu může být slovo kabel, původně užívané pro ‚ohebný vodič pro přenos a rozvod elektrického proudu‘ (SSČ, s. 125), jímž se začalo nově pojmenovávat ‚lejno‘, srov. v nedávné době vzniklé spojení položit kabel ‚vykonat velkou potřebu‘ (SNČ, s. 181). U slova drát tedy lze předpokládat, že by mohlo být stejně jako kabel spojováno s lidskými výměty. O tom by svědčila ostatně jeho kolokace ve vulgární nadávce hovno drát, jíž se vyjadřuje silný zápor, obdobně ve spojení kurva drát (podobně jako kurva fix užívané při zaklení).[5] V těchto případech plní slovo drát citoslovečnou funkci; vyjadřuje se jím zápor se zesíleným významem ‚vůbec nic‘ (srov. tento význam u slova hovno v PSJČ, 1935–1937, s. 949; SSJČ, 1960, s. 639). Vzhledem k řečenému by pak nic nebránilo vytvoření kolokace basta drát, jíž se projevuje rozhodná vůle ukončit něco. Tento výklad je však pouze na poli domněnek, motivace souslovného citoslovce je značně neprůhledná.

Hromadění slov s týmž (nebo alespoň velice blízkým) významem do jednoho cito[106]slovečného spojení není ničím neobvyklým. Patří k nim spojení a basta šlus (Litovel OL), v němž je k jinak obvyklému a basta připojen od původu substantivní výraz šlus ‚konec‘ (z něm. Schluss; Rejzek, 2001, s. 634). Dané jméno v kombinaci s basta tak vytváří jednu soudržnou jednotku vyjadřující zesílené odmítnutí, ‚dost, konec‘, v daném frazému je proto hodnotíme jako citoslovce.

Z uvedeného plyne, že kombinatorika lexému basta je v češtině značně rozsáhlá. Kolokabilita daného výrazu je překvapivě různorodá; v některých případech je podmíněna významovou slučitelností výrazů vstupujících do kolokačního sousloví (sémanticky unifikovaná spojení basta šlus, snad i basta drát), častěji jde o víceslovné formulace z dnešního hlediska sémanticky neprůhledné, jež jsou výsledkem jazykové hry bez opory v původní významové složce jednotlivých slov (basta fidli, basta kulatina/kuratina, a basta kolomaz). Uplatňují se rovněž rozsáhlejší slovní spojení, popř. celé věty, jež ztrácejí původní lexikální význam a syntagmatickou spojitost a jež vytvářejí rýmovaná sousloví s výraznou hláskovou expresivitou (basta fidli do povidlí; basta fidli, už se mydlí). Nutno říci, že většina těchto spojení není zachycena v žádném soudobém výkladovém slovníku češtiny. Tento deficit se snad podaří napravit vydáním připravovaného Slovníku nářečí českého jazyka, jenž si klade za cíl zpřístupnit široké veřejnosti bohatý nářeční materiál, zvláště slova a slovní spojení ze spisovného jazyka neznámá.

 

LITERATURA

BĚLIČ, J. (1972): Nástin české dialektologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

JUNGMANN, J. (1989): Slovník česko-německý. Díl I. A–J. 2., nezměněné vydání. Praha: Československá akademie věd.

Kartotéka lexikálního archivu (1911–1991) (2007–2008) [online]. Ústav pro jazyk český AV ČR. Cit. 2014-05-16. < http://bara.ujc.cas.cz/psjc/ >.

PRAVDOVÁ, M. – SVOBODOVÁ, I. (eds.) (2014): Akademická příručka českého jazyka. Praha: Academia.

PSJČ: Příruční slovník jazyka českého 1–8 (1935–1957). Praha: Státní nakladatelství – Školní nakladatelství – Státní nakladatelství učebnic – Státní pedagogické nakladatelství.

REJZEK, J. (2001): Český etymologický slovník. Voznice: Leda.

SNČ: HUGO, J. a kol. (2009): Slovník nespisovné češtiny. 3., rozšířené vydání. Praha: Maxdorf.

SSČ: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1994). 2., revidované vydání. Praha: Academia.

SSJČ: Slovník spisovného jazyka českého 1–4. (1960–1971). Praha: Academia.

---

[*] Článek vznikl jako součást řešení grantového projektu GAČR P406/11/1786 Slovník nářečí českého jazyka.

[1] Nevíme, kdy bylo slovo přejato do češtiny. Pravděpodobně jde o novější výpůjčku, neboť ji nedokládají nynější dostupné zdroje shrnující starší českou slovní zásobu, např. Staročeská textová banka ani DIAKORP, ani se nám slovo nepodařilo nalézt ve starších slovnících, např. Rešeliově, Veleslavínově, Rosově. Slovo je zařazeno až do slovníku Jungmannova, kde je vykládáno jako interjekce převzatá z italštiny s významem ‚dost již toho budiž, nechť tomu tak‘ (Jungmann, 1989, s. 75).

[2] ALJ obsahuje nářeční materiál získaný intenzivním terénním sběrem a excerpcí z nářečních lexikografických prací z 20. století. Na jeho podkladě v současnosti vzniká Slovník nářečí českého jazyka, jehož součástí bude rovněž heslo basta.

[3] Nářeční doklady, které čerpáme z ALJ, jsou zapsány tzv. folklorním přepisem. Nářeční jevy neosvětlujeme, odkazujeme např. na syntetickou dialektologickou monografii J. Běliče (1972). Za nářečním dokladem je v závorce uvedena lokalizace pomocí názvu obce a zkratky příslušného okresu, popř. pomocí širší oblasti. Zkratky okresů použité v této práci jsou následující: HK – Hradec Králové, HO – Hodonín, JH – Jindřichův Hradec, JN – Jablonec nad Nisou, KA – Karviná, OL – Olomouc, OP – Opava, RK – Rychnov nad Kněžnou, TR – Třebíč, UO – Ústí nad Orlicí. U nářečních dokladů – oproti některým citacím z vybraných výkladových slovníků – píšeme vždy před sledovanými citoslovci čárku, pokud nemají platnost větného členu, tzn. chováme se k nim jako k ostatním citoslovcím ve shodě se současnou kodifikací (Pravdová – Svobodová, 2014, s. 108).

[4] Do povědomí veřejnosti mohlo toto spojení proniknout mj. díky humoristické pohádce J. Wericha, srov. výňatek z jeho vyprávění O rybáři a jeho ženě: „»A žádné řeči! Nudím se a nechci se koukat, jak slunce a měsíc vycházejí a zapadají, kdy je napadne. Já to budu řídit a basta fidli,« a do rybáře mydlí.“ (Jan Werich: Fimfárum. Praha: Československý spisovatel, 1960, s. 40).

[5] Příklady kurvadrát, kurvafix (sic!) přebíráme ze SNČ (s. 222). O tom, že jde o spojení v současnosti značně frekventovaná, svědčí jejich hojný výskyt např. na osobních blozích a internetových fórech, jak bylo ověřeno z výsledků hledání internetového vyhledávače Google. Stejnou cestou bylo zjištěno spojení hovno drát.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Veveří 97, 602 00 Brno
simeckova@iach.cz

Naše řeč, volume 98 (2015), issue 2, pp. 103-106

Previous Jiří Hasil: Osmdesát let vysokoškolské bohemistiky v Rumunsku a Dny slovanské kultury v Bukurešti

Next Věra Dvořáčková: Berlusconizace po česku