Česká studie o dětské řeči

Iva Nebeská

[Reviews and reports]

(pdf)

A Czech study on child language

Lucie Saicová Římalová: Když začínáme mluvit… Lingvistický pohled na rané projevy česky hovořícího dítěte. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy, 2013. 218 s.

 

Osvojování jazyka dítětem, stejně jako dětská řeč a komunikace jsou ve světě předmětem systematického studia mnoha výzkumných týmů. Badatelé vycházejí z různých teoretických koncepcí, případové studie zaznamenávají řečový vývoj u malých mluvčích mnoha jazyků; empirické výzkumy mají různé cíle, např. zmapovat zvukovou stránku, počátky gramatiky, narůstání slovní zásoby dítěte, komunikační dovednosti, porovnávají se různé aspekty řečového vývoje ve vztahu k tomu, jaký jazyk si dítě osvojuje atd. Svědčí o tom bohatá odborná literatura (přehledně např. Průcha, 2011). Pokud jde o češtinu, situace je méně příznivá. Jsou tu starší práce, vycházející především z deníkových záznamů rodičů (zejm. K. Ohnesorg a J. Pačesová), v posledních letech proběhly některé izolované výzkumy odborníků poučených o současných teoriích a metodách (např. L. Doleží, F. Smolík, J. Lukavský) a vyšlo i několik popularizačních příruček o dětské řeči, ale stále tu chyběla kvalitní odborná práce systematicky zkoumající raný vývoj dítěte mluvícího česky. Tuto mezeru do značné míry zaplňuje recenzovaná knížka.

L. Saicová Římalová je zkušená lingvistka s rozsáhlými znalostmi literatury o osvojování jazyka dítětem a dětské řeči. Na těchto odborných základech vystavěla svůj výzkum komunikačního vývoje dítěte v tzv. jednoslovném období, tj. zhruba od 12 do 18 měsíců. Inspirovala se dlouhodobým výzkumem jazykového vývoje slovensky hovořících dětí (viz zejména Slančová, 2008; recenze v NŘ 92, 2009, s. 91–94) a to jí také umožnilo některá srovnání. Teoreticky vychází z přístupu interakčního a kognitivního, materiálově z dlouhodobého sledování komunikace dítěte s blízkou osobou (převážně s matkou) v přirozeném domácím prostředí; materiálem jsou videonahrávky pořizované v pravidelných intervalech, doplněné deníkem matky. Interakční přístup spočívá v tom, že autorka zaznamenávala a analyzovala projevy dítěte [42]výhradně v kontextu, v komunikaci s dospělým mluvčím, navíc v tom typu komunikace, který je pro tak malé dítě klíčový. Kognitivní přístup je založen na centrálním postavení významu v komunikaci: jaké významy dítě vyjadřuje, jaké prostředky k vyjádření významů a významových odstínů využívá a jak se vyjadřované významy postupně proměňují (s. 20). Z větší části autorka využila metody ověřené slovenskými badatelkami u slovensky mluvících dětí, její detailní analýza a interpretace videonahrávek však zahrnuje i některé další poznatky a přináší obecnější závěry. Jednoslovné období je doba, kdy dítě ještě moc nemluví; L. Saicová Římalová však ukazuje, že při interakci s matkou mnohé významy sděluje, přestože podíl verbální složky je zatím nevelký. Mnohému rozumí a dokáže dát najevo svůj komunikační záměr takovými prostředky, které jsou pro matku srozumitelné.

Publikace má promyšlenou koncepci. Je rozdělena do pěti nestejně dlouhých kapitol, z nich první a pátá mají rámcový charakter (Úvod a Závěr), tři prostřední jsou ukončeny dílčími shrnujícími závěry. V 1. kapitole jsou zaznamenány dosavadní práce o vývoji jazyka česky mluvících dětí a především jsou představeny všechny důležité parametry vlastního výzkumu se zřetelem k poznatkům publikovaným v zahraniční odborné literatuře. Dodejme, že mezi nedávnými pracemi, které se zabývají osvojováním češtiny, není uveden článek Lukavského a Smolíka (2009); v několika případech autorka neodkazuje na původní prameny, ale na souhrnné publikace.

Za klíčovou považuji 2. kapitolu Komunikační prostředky dítěte v období jednoslovných výpovědí. Formou případové studie vycházející z detailní analýzy videonahrávek v ní autorka ukazuje, že repertoár komunikačních prostředků dítěte tvoří celek, na němž se v jednoslovném období podílejí neverbální prostředky (gesta, pohyby částí těla i celého těla dítěte, činnosti), neverbálně vokální prostředky (hlasové projevy neverbální povahy) a první verbální prostředky, jejichž podíl i konkrétní forma se postupně proměňují. Čtenáři se tu nabízí nejen úplný repertoár prostředků, jimiž dítě ve sledovaném období vyjadřuje různé významy, ale především plastický obraz toho, jak se do výchozího repertoáru převážně neverbálních prostředků postupně včleňují jednotlivé jazykové prvky, přitom neverbální prostředky i nadále přetrvávají, zpřesňují se a přibývají další, takže repertoár komunikačních prostředků jako celek je průběžně v přestavbě. Ozřejmuje se tu, co dítě stimuluje k užívání nových prostředků, jak se proměňují jejich významy i pragmatické funkce. Tento vpravdě komplexní přístup k rané interakci, podložený pečlivým vyhodnocením videonahrávek, považuji za největší přínos recenzované práce. Nejde jen o to, že je tu poprvé takto detailně zmapováno komunikační chování česky hovořícího dítěte, ale výsledky komplexního přístupu mají obecnější dosah: takový přístup se ukazuje pro výzkum raného období adekvátnější než omezení na verbální složku dětského vyjadřování (slova a gramatické jevy ve vztahu k jejich cílovým podobám). Autorka tu řeší celou řadu dílčích problémů, např. (v návaznosti na výzkumy slovenských badatelek) vymezení dětského gesta a jeho znakovou povahu, zavádí pojem kombinovaný znak (spojení gesta a složky vokální), opakovaně se zamýšlí nad specifikou znaku v komunikaci dítěte, za důležité považuje významy prvních slov (jejichž forma se ještě málo blíží cílovým slovům), upozorňuje na jejich metonymické významy apod.

Ve 3. kapitole Gramatika raných dětských projevů autorka zřetelně dává najevo, že dětské projevy v raném období chápe jako specifické, nikoli jako nedokonalé napodobeniny projevů dospělých. Jejich gramatiku pojímá velmi široce a zaměřuje se nikoli na formální stránku, ale především na významy, které chce dítě gramatickými prostředky vyjádřit, a na to, jak se tyto významy v čase proměňují. V této části je nejvíce zřejmé, jak by bylo potřeba vzorek zkoumaných dětí rozšířit, protože některé gramatické jevy mohou být u jediného zkoumaného dítěte [43]nahodilé. Velmi zajímavý je oddíl o negaci. I tu pojímá autorka šíře, než je obvyklé; zahrnuje sem pragmatické funkce odmítnutí, nesouhlasu, protestu, nespokojenosti, ale také vyjádření netrpělivosti dítěte či jeho komentování situace, kdy něco nefunguje, chybí nebo jde o nebezpečný předmět. Repertoár neverbálních prostředků dítěte je široký, ve vyšší míře se tu uplatňují i činnosti (např. obrácení listu v knížce, když dítě chce slyšet jinou pohádku), gesta nebo kombinace prostředků verbálních a neverbálních. Na základě podrobné analýzy nahrávek autorka ukázala, že velmi omezený repertoár verbálních prostředků pro negaci (ne, nene, není) neužívá sledované dítě nahodile, ale v (dočasně) různých významech. I tyto výklady jsou doplněny případovými studiemi.

4. kapitola Rané projevy dítěte v širším kontextu: intertextualita se od předchozích odlišuje časovým záběrem.[1] Mluvit o intertextualitě v dětské řeči je poněkud nezvyklé, nicméně autorka vymezuje tři typy intertextuality, které jsou u tak malého dítěte relevantní (s. 174–175). Na základě tří sond do komunikačního chování dítěte v jednom roce, ve dvou a ve třech letech je tu ukázáno, jak si dítě postupně osvojuje fragmenty komunikačních norem společnosti, ve které vyrůstá. Už roční dítě vcelku zvládá „pravidla výstavby dialogu“, zejména střídavé vstupy komunikačních partnerů, ve dvou letech odkazuje nejen na předchozí repliky v aktuálním dialogu, ale také na texty stojící mimo tento dialog (mimo situaci „tady a teď“) a postupně reprodukuje projevy jiných dospělých, říkadla, fragmenty pohádek apod. Autorka také sleduje, jak přibývá „žánrů“, které dítě zvládá (komentáře k aktuálnímu dění, zdvořilostní formule, telefonní hovory, jednoduché vyprávění). Specifickým problémem je označování subjektu odkazujícího k mluvčímu: samo sebe dítě nazývá jménem, teprve na konci sledovaného období užívá o sobě zájmeno já; dokumentují se tak obvyklé obtíže dětí s shiftery (slovy, jejichž denotát se v dialogu mění).

Pravidelně pořizované videozáznamy komunikace dítěte s blízkým dospělým poskytují velmi bohatý materiál pro analýzu a interpretaci. Autorka si je vědoma toho, jaká další témata by bylo možno ze shromážděného materiálu vytěžit; k nejdůležitějším by jistě patřila reflexe postupného intelektuálního zrání dítěte v jazyce nebo utváření jazykového obrazu světa českého dítěte. Recenzovaná knížka může sloužit jako vodítko dalším českým badatelům i jako základ pro porovnávání řečového vývoje česky mluvícího dítěte s obdobně získanými daty z jiných jazyků; prozatím se autorka omezila na porovnání se slovenštinou a polštinou jako jazyky blízkými. Rozšíření vzorku by bylo velmi žádoucí, protože právě porovnávání raných projevů většího počtu česky mluvících dětí (získaných stejnou výzkumnou metodou) by mohlo vést až k vypracování diagnostických nástrojů pro zjišťování norem jazykové a komunikační úrovně. Lze si jen přát, aby publikace inspirovala další rodiče malých dětí (nejlépe lingvisty) k zaznamenávání jejich řečového a komunikačního vývoje. Je to samozřejmě činnost časově velmi náročná, diskutuje se i o problému, zda nejde o přílišný zásah do soukromí takových rodin. Analýzu a interpretaci nahrávek však L. Saicová Římalová prezentuje takovou formou, že soukromí rodiny je tu do velké míry chráněno.

Recenzovaná publikace je obsahově velmi bohatá, je v ní uloženo velké množství práce. V této zprávě je uvedeno jen to nejdůležitější, ale čtenář najde v knize mnoho postřehů, zamyšlení, otevřených otázek, užitečných odkazů na odbornou literaturu apod. Text je doplněn obsáhlou bibliografickou přílohou, jmenným rejstříkem a anglickým abstraktem.

 

[44]LITERATURA

LUKAVSKÝ, J. – SMOLÍK, F. (2009): Word Order and Case Inflection in Czech: On-line Sentence Comprehension in Children and Adults. In: N. A. Taatgen – H. van Rijn (eds.), Proceedings of the 31th Annual Conference of the Cognitive Science Society. Austin, TX: Cognitive Science Society, s. 1358–1363.

PRŮCHA, J. (2011): Dětská řeč a komunikace. Poznatky vývojové psycholingvistiky. Praha: Grada Publishing.

SAICOVÁ ŘÍMALOVÁ, L. (2012): Intertextualita v procesu osvojování: raná dětská řeč. Slovo a slovesnost, 73, s. 345–365.

SLANČOVÁ, D. (ed.) (2008): Štúdie o detskej reči. Prešov: Filozofická fakulta Prešovskej univerzity.

---

[1] Kapitola je upravenou verzí autorčina článku ve Slově a slovesnosti (Saicová Římalová, 2012).

Počernická 2E, 100 00 Praha 10
iva.nebeska@seznam.cz

Naše řeč, volume 98 (2015), issue 1, pp. 41-44

Previous Ludmila Uhlířová: Knižní novinky z bulharské bohemistiky, hlavně jazykovědné

Next Klára Dvořáková: O společenské konverzaci adolescentů