Nad původem jednoho přirovnání (zagroškudla?)

Petr Nejedlý

[Drobnosti]

(pdf)

On the origin of one simile

The article discusses the origin of the phrase být jako za groš kudla ‘to be skinny’, explaining that it does not come from the younger (early Baroque) noun kudla ‘pocket knife’, but from the archaic (Middle Czech) lexical unit škudla ‘fine metal strip’, with which it has more semantic features in common.

1. Při lexikálněhistorickém studiu jazyka narážíme vždy na materiálové omezení. Často nemáme např. dostatečně doložena pojmenování drobných předmětů a jevů běžné denní potřeby, protože ty se obvykle nestávaly tématem ani motivickým materiálem literárních textů; pro účely dokumentů administrativněprávních (smluv, soupisů, daňových předpisů, závětí, hospodářských instrukcí) pak nepředstavovaly objekty cenné z hlediska majetkových či jiných ekonomických transakcí, a tudíž ani hodné zaznamenání. V takovém případě se musí diachronní lexikologie a lexikografie často uchylovat k lexikální rekonstrukci.[1]

2. Mezi taková pojmenování „obyčejných“ předmětů patří kudla. Podoba v nadpisu článku neznamená, že známé přirovnání (hubený) jako za groš kudla interpretujeme nově jako spřežku, naznačuje pouze nejistá místa dosavadního běžně podávaného výkladu tohoto frazému.

2.1 Samo toto slovní spojení je velmi mladé: poprvé je – z úzu – zachyceno v Kottově slovníku (Kott, 1890, s. 766) a poté – z díla K. V. Raise – v Příručním slovníku jazyka českého (PSJČ, s. v.). Přirovnání označuje drobného, hubeného člověka – předpokládáme tedy, že takový člověk připomíná tenký, obroušený nůž. Jenže uvedená metafora je dosti nezvyklá: pojmenování „nebezpečných“ nástrojů se v představách lidí obvykle nespojují s kategorií schopnosti/neschopnosti, dostatečnosti/nedostatečnosti (kterou v tomto případě reprezentuje sémantický rys hubenosti).

2.2 Navíc slovo kudla pochází z francouzského, popř. novoprovensálského coutelas, jež naopak původně označovalo nůž velký – kuchyňský nástroj nebo lovecký tesák. Týž význam ‚dýka, tesák‘ registrujeme už u středolatinského cultellus (který stará čeština pojmenovávala pažléř,[2] déka, tesák), jakkoli původní klasickolatinské cultellus ,nožík‘ je zdrobnělina z culter.[3]

2.3 Do češtiny se substantivum kudla dostalo poměrně pozdě: odhadujeme,[4] že se tak stalo přibližně v druhé polovině 17. století v souvislosti s přesuny francouzských vojsk za třicetileté války[5] a že se poté rozšířilo s rozvojem myslivosti a loveckých praktik u šlechtických dvorů v 18. století.[6] Dokládá [309]je však teprve Josef Dobrovský (Taschenmesser … zavěrák; ein schlechtes, kudla – Dobrovský, 1821, s. v. Taschenmesser) a po něm Jungmann (nůž kapesní, zavírací, sprostý, ein schlechtes Taschenmesser – Jungmann, 1834–1839, s. v. kudla), a to ještě pouze z úzu (v tomto případě dokonce ani necituje jako pramen Dobrovského, jakkoli jej jindy uvádí). Oba autoři se shodují, že toto slovo označuje nekvalitní výrobek. Přesto Jungmann vykládá dobové spojení kudly maluje dvojím způsobem: der arme Schlucker, ale také „melius“, totiž der berühmte Mann.[7] (Je s podivem, že relativně moderní a jistě praktický výrobek, nůž se sklopnou čepelí, dostává negativní hodnocení.)

3. Neznamená to však, že by čeština do té doby podobu kudla neznala. Existuje totiž domácí, slovanské homonymní pojmenování kudla ‚chomáč‘ (dva lvové … se sběhli, a až se na nich zvievaly kudly, k němu běželi HrubýOtc 36b),[8] které je příbuzné se slovy chundel, koudel, kudr(li)na, kadeř (srov. psl. *kǫdkělь, *kaderъ[9]). V něm však oporu pro vznik uvedeného frazému nespatřujeme. Drobný člověk bývá sice označován jako věchýtek či pápěrka, což by s představou lehoučkého chomáče korespondovalo, ale v uvedeném rčení dominuje významový rys hubenosti, tenkosti.[10] Také máme už k roku 1573 z dobové frašky doloženo metaforické urážlivé oslovení kupce, umístěné v rýmové pozici: mnoho mluvíš, pane kudlo, že se nestydíš v své hrdlo DivHrab 228,[11] které také naznačuje spíše vyzáblost než lehkost.[12]

4. Nacházíme proto prvotní východisko daného frazému a jeho metaforičnosti ve starém substantivu škudla ‚tenký plátek, zvl. plíšek‘ (dle Machka z latinského scindula/scandula ‚šindel‘ – odvozeno od scindere ‚štípat‘). Doloženo je v češtině od nejstarších dob, zejména v biblickém textu, kde slouží k popisu povrchové výzdoby sakrálních objektů zlatými plíšky: ztepe jě v škudly < i přitepe k oltáři > BiblOl Num 16,38 producat ea in lamminas et adfigat altari; sklepav jě v škudly BiblOl Num 16,39 in lamminas; udělachu škudlu svatého dóstojenstvie z zlata púhého BiblOl Ex 39,29 lamminam sacrae venerationis; prkna i s ponebími oblita škudlami zlatými BřezSvět 50b.[13]

4.1 Brzy se toto substantivum objevuje jako termín mincovnický, byť v textu neodborném, totiž v známém Hádání Prahy s Kutnou Horou: kúsky [nařezané stříbrné tyčoviny] … v škudly kružné pak zběluji, … abych tvój [tj. pražský] groš učinila [Kutná Hora] Budyš 43b; text zde popisuje výrobu polotovaru pro vlastní ražbu. Nejpozději v 17. století [310]se pak škudla rovněž stává pojmenováním z oboru geologického, neboť je českým ekvivalentem k německému pojmenování břidlice: škudly, …, škřidličný kámen, lapis fissilis, der Schieffer VusSlov 343.[14] – Na podporu celého výkladu poznamenejme, že těžební a mincovní podnikání bylo kvůli své ekonomické důležitosti poměrně prestižní a přejímky z jeho profesního jazyka do obecného užívání byly nasnadě (srov. být v jednom kole apod.).

4.2 Málo jasná je motivace řídkého staročeského substantiva škudla ,fena‘ (vezmi psa starého starému [muži] … a ženám škudlu starú staré a mladé mladú LékFrantC 89a).[15] Nepochybně však na ně navazuje Jungmannem zachycené stejné pojmenování nevěstky[16] – významový posun ‚fena‘ → ‚nevěstka‘ (společný dominantní významový rys ‚pohlavně velmi aktivní samice‘) představuje běžný sémantický model.[17]

4.3 V 16. století se objevuje škudla (resp. škudlička) jako metaforické označení člověka patrně štíhlého: Jindřich ze Švamberka blahopřeje 12. září 1517 svému zeti k narození dcery a ujišťuje jej, že se od ženy ještě může nadít syna, neboť takové škudličky jsou velmi dobré a pochlebné (tj. libé, lákavé[18]) ArchČ 15,134. Není však ani vyloučena souvislost s předchozím významem, tentokrát v žertovném označení (srov. kurvička ‚malá holčička‘).[19]

4.4 Rovněž od 16. století registrujeme etymologicky prý nepříbuzné, leč podobně znějící přídavné jméno zaškudlý ‚hubený, vyhublý‘: zaškudlé [kusy dobytka] zajisté nejsou k jídlu, kdo by se jimi krmil? KomDveřeP 390 (36, 420);[20] starý dobytek … ne docela zaškudlý dříve se vykrmí než mladý FischerHosp 195.[21] To je příbuzné se staročeskými slovesy ošk(l)udnúti ‚ochabnout‘ a zašk(l)udnúti ‚zhubnout‘.[22] Týž význam jako dnešní za groš kudla nacházíme navíc ve rčení zaškloudlý, co by cvrčky louštil BlahPřísl 88.[23] Pro tato slova je výchozí slovanský kořen *škud- (z psl. *skǫd- ‚mít nouzi‘, vedle zmíněných stč. sloves srov. též nč. škudlit).

5. Uvedená fakta nás vedou k úvaze, zda původní rčení neznělo jak(o) za groš škudla. Vycházelo z představy malého a tenkého kousku plíšku, který buď lze pořídit za pouhý groš, popř. z něhož se původně razil groš. Posléze se rčení běžnou hláskovou disimilací poupravilo a sekundárně se – za přispění zvukově blízkého základu *šk(l)ud- s dominantním významovým rysem hubenosti – motivovalo mladším, zato živým přejatým substantivem kudla.

5.1 Částečnou oporu pro toto tvrzení nacházíme i v paralelním přirovnání hubený jako šindel (slovo z téhož sémantického okruhu a dokonce s týmž indoevropským kořenem) – jako tertium comparationis vystupuje jen vnější vzhled, nikoli případná bezcennost, jak by tomu bylo u kudly („schlechtes Taschenmesser“).

6. Zároveň vyslovujeme pochybnost, zda je skutečně třeba odvozovat české škudla z latinského substantiva scandula, jak činí Machek.[24] Pravděpodobnější je samostatný vývoj tohoto velmi starého substantiva[25] v rámci slovanské čeledi s ablautem -en-/-on- > -u- [311]než přejímání latinského -a- či -i- v podobě českého -u- (byť indoevropský kořen je v obou případech týž: *(s)ke(n)d- ‚štípat, ztenčovat‘).

LITERATURA

ALBERTUS MAGNUS (1920): Stadler, H. (ed.), De animalibus libri XXVI. Münster: Aschendorff.

BLAHOSLAV, J. (1970): Červenka, M. – Blahoslav, J., Česká přísloví. Praha: Odeon.

DOBROVSKÝ, J. (1821): Deutsch-böhmisches Wörterbuch, Praha.

ERTL, V. (1922): Kudla. Naše řeč, 6, s. 127.

ERTL, V. (1923): Kudla. Naše řeč, 7, s. 93.

FISCHER, Ch. (1706): Knihy hospodářské. Praha. Přeložil J. Barner.

HOSÁK, L. – ŠRÁMEK, R. (1970): Místní jména na Moravě a ve Slezsku I (A–L). Praha: Academia.

HRABÁK, J. (ed.) (1950): Staročeské drama. Praha: Československý spisovatel.

HRUBÝ, F. (ed.) (1934): Moravské korespondence a akta z let 1620–1636. Brno: Země moravskoslezská.

HRUBÝ Z JELENÍ, Ř. (1516): Životy svatých otců. Rkp NK XVII A 2.

JUNGMANN, J. (1834–1839): Slovník česko-německý. Praha: České Museum.

KOMENSKÝ, J. A. (1973): Dveře jazyků otevřené. In: Opera omnia 11. Praha: Academia.

KOTT, F. Š. (1890): Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický. Díl šestý. Dodatky D–N. Praha: František Šimáček.

MACHEK, V. (1971): Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Academia.

MSS: Bělič, J. – Kamiš, A. – Kučera, K. Malý staročeský slovník. Praha: Státní pedagogické nakladatelství 1977.

NEJEDLÝ, P. et al. (2013): Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR. Cit. 2013-10-03. <http://madla.ujc.cas.cz>.

PSJČ: Příruční slovník jazyka českého (1935–1957). Praha: Státní nakladatelství – Školní nakladatelství – SPN.

PTÁČKOVÁ, T. (2010): Původ názvů středověkých zbraní používaných v Čechách a na Moravě (zbraně chladné – sečné a bodné). Bakalářská diplomová práce. Brno: Masarykova univerzita.

REJZEK, J. (2001): Český etymologický slovník. Voznice: Leda.

REŠEL, T. (1575): Kniha Jezusa Siracha. Praha: Jiří Melantrich z Aventina.

SJS: Slovník jazyka staroslověnského (1966–1997). Praha: Academia.

StčS (1968): Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek. Praha: Academia.

StčS (1968–2008): Staročeský slovník (na – při). Praha: Academia.

VELESLAVÍN, D. A. (1579): Dictionarium linguae Latinae. Praha: Jiří Melantrich z Aventina.

VUSÍN, K. Z. (1700): Dictionarium von dreien Sprachen. Praha.

---

[1] Viz základní dílo v tomto směru – Němec (1980).

[2] StčS (1968–2008, s. v.)

[3] Machek (1971, s. v.) – viz též Ptáčková (2010, s. 42).

[4] Naše materiálové sbírky tuto lexikální jednotku – s jednou nejistou výjimkou (viz níže urážlivé oslovení sub 3.) – před rokem 1800 nezachytily, srov. Nejedlý (2013).

[5] Soudí tak např. i V. Ertl (1922, s. 127).

[6] Není proto pravděpodobný výklad místního jména Kudlov z apelativa kudla ‚nůž‘, který navrhují Hosák – Šrámek (1970, s. v.).

[7] Jungmann (1834–1839, s. v.).

[8] Doklady z památek doby střední citujeme ve shodě s Lexikální databází humanistické a barokní češtiny – viz Nejedlý (2013) – a zkratky staročeských památek uvádíme podle StčS (1968, s. 55–118); rovněž doklady z těchto památek uvádíme v zásadě podle úzu tohoto slovníku. – HrubýOtc v. Hrubý (1516).

[9] Rejzek (2001, s. v. kudrna).

[10] Naproti tomu dobová slovní spojení se subst. koudel zdůrazňují nicotnost pojednávaného jevu vyjádřenou srovnáním s velkým váhovým množstvím této suroviny: za funt koudele aneb nic sobě nevážiti VelDict Bbbb4a floccipendo – viz Veleslavín (1579); za libru koudele nestojí AktaMor 1,339 (1623) – viz Hrubý (1934); falešná chvála za funt koudele nestojí RešSir 94b – viz Rešel (1575).

[11] DivHrab v. Hrabák (1950).

[12] Ještě starší – již staročeský – a zdánlivě příbuzný je hapaxní Klaretův neologismus kúdlák/kudlák (KlarGlosA 602 za lat. stupestria). Ten je však pro potřeby hexametru uměle utvořen odvozením z kúdel (lat. stup(p)a) a označuje cizopasníka (v Klaretově pojetí „červa“), který rozežírá (řekněme „trhá na cucky“ – viscera disrumpit) střeva hovězímu dobytku (viz Albertus Magnus, 1920, s. 1594).

[13] K lat. ekvivalentům sr. nč. lamela.

[14] VusSlov v. Vusín (1700).

[15] MSS s. v. tento význam neuvádí.

[16] Op. cit. v pozn. 7, s. v.

[17] Srov. mj. Ertl (1923, s. 93).

[18] Srov. též stč. pochlebný 3 – v. StčS (1968–2008, s. v.).

[19] Machek (1971, s. v. kurva).

[20] Komenský (1973).

[21] Fischer (1706).

[22] Staročeský slovník (1968–2008, s. v.) a MSS s. v.

[23] Blahoslav (1970).

[24] Machek (1971, s. v.).

[25] Sr. stsl. skǫdъlъ ,střep‘ od skǫděti ,chudnout, ubývat‘ (SJS, s. vv.).

Ústav pro jazyk český AV ČR
Valentinská 1, 116 46 Praha 1
nejedly@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 97 (2014), číslo 4–5, s. 308-311

Předchozí Karel Kučera: Velké korpusy a identifikace změn v blízkých stavech jazyka

Následující Z dopisů jazykové poradně