Znovu o mediálním dialogu

Marie Krčmová

[Reviews and reports]

(pdf)

Another publication on media dialogues

Světla Čmejrková – Jana Hoffmannová a kol.: Styl mediálních dialogů. Praha: Academia, 2013. 316 s.

Dlouhodobě budovaná databáze „Dialog“ Ústavu pro jazyk český AV ČR umožnila při postupném zpracovávání vznik několika publikací, které z ní těží. Ta zatím poslední byla vydána v r. 2013 pod názvem Styl mediálních dialogů osvědčeným autorským kolektivem Světla Čmejrková, Martin Havlík, Jana Hoffmannová, Olga Müllerová a Jiří Zeman, přičemž redakční práce se ujaly první 2 spoluautorky, které také mají na textu největší podíl. Po zesnulé dr. Čmejrkové se na dokončení podílel dr. Havlík. Nemá smysl opakovat v recenzi, co bylo v jednotlivých studiích řečeno, konkrétně analyzováno a zobecněno, pro vývoj poznání je důležitější koncepce celku a jako celek má knížka taky působit; jedině tak je to opravdu monografie, byť kolektivní. Pro základní orientaci čtenáře může posloužit pečlivě hierarchizovaný obsah, který seřazením studií a jejich částí ukazuje postup od obecnějších témat ke speciálním a od popisu a analýzy specifik dialogu jako žánru k otázkám úzce jazykovým.

Celek tvoří deset kapitol zarámovaných společným úvodem a závěrem; spojuje je především výchozí materiál, jímž jsou (až na kapitolu 5, která sleduje dialogy rozhlasové) televizní dialogy různých typů, od politických až po zábavné, vedené jak s hosty mediálně zkušenými, tak osobnostmi sice známými, ale v televizi běžně nevystupujícími. Texty jsou zaznamenávány v databázi komplexně, v přepisech, které je možno v knize prezentovat a rozebírat, se však museli autoři spokojit se signály verbálními na různé úrovni textu, zatímco neverbální, s nimiž pracovali, mohli v komentáři jen zmínit. Spojující pro všechny analýzy je kromě materiálové základny také to, že autoři chápou mediální dialogy ve dvou polohách, jako rozhovor osob na obrazovce, ale určený (jako dialog) také publiku, s čímž souvisí i (sebe)prezentace mluvčích a jejich celkové jazykové chování. Společné je také většinou přesné vročení jednotlivých dialogů a bližší představení jejich účastníků: jde totiž o veřejné texty, takže anonymita není nutná. To umožní vzít v úvahu i osobnostní rysy komunikujících a dobové signály dialogů, aniž by byli účastníci zbytečně kritizováni: cíl je ukázat stav, nikoli skandalizovat objekty analýz. Většina dialogů je z posledních let (2008–2012), pro kontrast tu najdeme několik řádně vročených dialogů starších, nikoli však před r. 1989. Nemůžeme odhadnout, zda tam, kde je mediální dialog anonymní, je v pozadí snaha předvést poznatky jako obecně platné, nebo jde jen o náhodu. Postup výkladů ve studiích je také většinou obdobný – obecné nastínění problematiky včetně nezbytné teoretické opory, především v angloamerické literatuře, z čehož vyplývají teze, pokračuje se příklady z textů, které teze doloží nebo korigují, a to nejen věcmi viditelnými z transkriptu, ale (ve výkladu) také informacemi o prvcích neverbálních. Postup od textu k zobecnění je uplatněn méně. Ukazuje se však při obou možnostech přístupu, že to, co pozorujeme na českých zvolených dialozích, je obecné a konkrétní jazyk je jen prostředkem vyjádření tendencí tohoto typu komunikace. Bez vztahu ke konkrétním dialogům jsou jen [165]výklady v posledních dvou kapitolách věnovaných jazyku včetně ortoepie, tam však jde o poznatky ukazující zejména tendence v pohybu českého jazyka mezi deklarovanou (a v médiu do jisté míry očekávanou) spisovností a běžným územ, v tomto případě obecnou češtinou. Pro poznání tohoto procesu však nepřinášejí nic zásadně nového, jsou jen potvrzením poznatků již známých, mj. již publikovaných i spoluautory této publikace.

Kromě minuciózní analýzy dialogů vedené s akcentací různých aspektů – např. uplatnění principu kooperace, řešení konfliktů v dialogu, projevy nerovnoprávnosti účastníků dialogu, prezentace role mluvčího, přinášejí studie nepřímo i poznatky další. Především je to příspěvek k poznání procesu zobecnění ve stylistice: objektivní podmínky se ukazují jako zobecnitelné jen ve větším (až příliš vysokém) stupni abstrakce a naopak individuální stylotvorné faktory jsou velmi proměnlivé: a přitom právě o ně v rozboru dialogů jde, pokud by autoři studií nechtěli zůstat u obecných konstatování, jež nemohou být přínosem a jež by mohla být formulována bez ohledu na reprezentativní materiál. Komplexní je chápání stylu – včetně komunikačních strategií a jejich projevů. Častěji se objeví ve výkladu vazby na Griecovy maximy, jež jsou v dialogu relevantní. Při analýzách se bere v úvahu i podíl hodnotícího subjektu, tj. netvrdí se, že všechno musí každý příjemce interpretovat stejně; svědčí to o badatelské skromnosti autorů. Naše poznání obohatí také rozpracování typů dialogů a pro komparaci má bezesporu význam analýza vyvíjejících se modelů institucionálních dialogů (analyzovaných jejich současnými adresáty, tedy nikoli s odstupem času, jak tomu většinou při rozboru textů je); možná je i komparace s podobnými typy textů v jiných kulturách. Zároveň se v návaznosti na starší práce kolektivu ukazuje, které pohledy na dialog je možno ještě doplnit nebo rozvinout, ověřuje se míra nosnosti dnešního pojmosloví, a to i k už vzpomenuté vazbě na lingvistiku jiných zemí.

Celek ukazuje, že podobné analýzy by bylo výhodné prezentovat v elektronické podobě, která by umožnila ukázat doklady jako celek s neverbálními složkami komunikátů. Ale to je hudba budoucnosti. Domnívám se však, že stávající kolektiv autorů je na podobnou prezentaci připraven.

Ústav jazykovědy a baltistiky FF MU
Arna Nováka 1, 602 00 Brno
krcmova@phil.muni.cz

Naše řeč, volume 97 (2014), issue 3, pp. 164-165

Previous Anna Kadlecová, Marek Nagy, Barbara Mertins, Sandra Donevska: Identifikace konstituentů kompozit u předškolních dětí

Next Jiří Rejzek: Dvě hudební pojmenování, která ve slovnících nenajdete – kapodastr a kazu