Rodinná korespondence Karla Havlíčka v českých překladech
Barbora Kukrechtová
[Articles]
Karel Havlíček’s German family letters in Czech translations
This paper analyzes the Czech translations of Karel Havlíček’s German letters carried out by Ladislav Quis (1903) and Miroslav Novotný (1941), and the revisions made by Jaroslava Janáčková (1995) to Novotný’s translation. In the introduction, the present-day situation concerning the publication of Havlíček’s correspondence is outlined. The analysis itself focuses in particular on the possible influence of the original language on the translations and the tendency to avoid such an influence. Therefore, in the theoretical parts of the individual chapters, some terminology regarding German grammar is explained. The language resources used by individual translators are also compared with the means common at the time of translation and in Havlíček’s Czech letters to determine the extent to which the respective translations display the tendency to archaize or modernize the language. The data obtained serve as a basis for determining the impression that the writer in the Czech letters and in the translations from German are the same person.
Key words: correspondence, Czech purism, German language, Karel Havlíček, textology, translation
Klíčová slova: korespondence, český purismus, němčina, Karel Havlíček, editologie, překlad
[1]1 Úvod
Od roku 2012 je na FF UK připravována kritická edice korespondence Karla Havlíčka. Havlíčkova korespondence čítá přes 1 000 dopisů psaných česky, německy, polsky a rusky, několik přijatých dopisů je psáno i francouzsky, ukrajinsky, slovinsky, srbochorvatsky, latinsky a lužickosrbsky. Pro edici bude třeba pořídit nové překlady cizojazyčných dopisů do češtiny.
Tato studie je věnována analýze dosavadních překladů Havlíčkových německy psaných dopisů adresovaných rodičům, které pořídil Ladislav Quis pro edici Korespondence Karla Havlíčka (1903) a Miloslav Novotný pro edici Havlíčkovy synovské listy ze studií (1942). Dále si všímá úprav, které byly v Novotného překladech provedeny pro edici Strmé cesty Jaroslavy Janáčkové[2] (1990).[3] Jazykové prostředky použité jednotlivými překladateli jsou srovnávány s pro[133]středky běžnými v době vzniku překladů a s územ Havlíčkových českých dopisů s cílem určit, do jaké míry se v příslušných překladech projevuje tendence jazyk archaizovat nebo naopak modernizovat. Kromě toho analýza sleduje vliv němčiny na překlad a také snahu se od tohoto vlivu vědomě odpoutat.
Získaná data mohou sloužit jako podklad pro výběr vhodných překladatelských řešení v nových překladech. V nově vznikající edici budou české překlady i česky psané dopisy uveřejněny vedle sebe.[4] Podobnost jazykových prostředků v Havlíčkových českých dopisech a v překladech z němčiny může přispět k dojmu identičnosti pisatele, jejich rozdílnost by naopak mohla ve čtenáři vyvolat dojem rozdílnosti pisatelů.
První dopisy Karla Havlíčka rodičům jsou z roku 1831 a ve shodě s dobovým územ jsou psány německy (srov. Q 2), ačkoliv jeho otec i matka pocházeli z českého prostředí a česky mluvili. Česky začal Havlíček psát až po odchodu z pražských studií (1842). Poslední nám známý německy psaný dopis rodičům je z 20. 8. 1842, první česky psaný je pak dopis matce z 5. 4. 1845 odeslaný z Prahy. Předělem byla Havlíčkova ruská cesta. Dopisy rodičům z období od podzimu 1842 do jara 1845 k dispozici nemáme. Novotný uvádí, že Havlíček začal psát česky matce v roce 1845 (srov. N 14n), tedy až po návratu do Prahy. Quis i Janáčková naopak kladou počátky českých dopisů rodičům už do období Havlíčkova pobytu v Rusku. Oba se o změně jazyka dopisů zmiňují v souvislosti s odmítavou reakcí Havlíčkova otce (srov. Q 2n, J 60). Přímé důkazy těchto tvrzení ale k dispozici nemáme. O jazycích v korespondenci Havlíčkovy rodiny pojednávají také Jiřina van Leeuwen-Turnovcová a Jana Stráníková. Němčina dle nich plnila v rodině funkci jazyka vzdělání („Sprache der Bildung“). Přechod k češtině v Havlíčkových dopisech kladou do 40. let 19. století, přesný rok ale neuvádějí (srov. van Leeuwen-Turnovcová – Stráníková, 2011, s. 135 a s. 373–391). S jistotou lze pouze říci, že po smrti svého otce psal Havlíček matce již jen česky, a to nejpozději od jara roku 1845, kdy se po zimě strávené s matkou vrátil do Prahy.
Kromě konfrontace s českými dopisy bude muset překladatel vzít v úvahu, že se v období vymezeném lety 1831 a 1856 značně mění Havlíčkova znalost češtiny a tím i styl jeho dopisů. O své počáteční jazykové nejistotě píše například v dopise Františku Jirglovi z 11. prosince 1842: Děkuj Bohu že to pišu w jazyku mi posud nezwiklém sic bys jiste přes půl hodiny wariace w tom samém themu slyšel. Ani případná nápodoba jeho stylu tedy nebude pro překladatele jednoduchá.
Studie vznikla na podkladě bakalářské práce Německé dopisy Karla Havlíčka v českých překladech (Kukrechtová, 2013), jejímž těžištěm byla jazyková analýza překladů nedatovaného konceptu blahopřání otci a dopisu matce z 15. května [134]1841 pořízených L. Quisem i M. Novotným a pro srovnání také analýza dalších Novotného i Quisových překladů, jejich vlastního úzu v předmluvách k jejich edicím (dále označovány jako metatexty) a také úzu Havlíčkových českých dopisů. Quis přeložil z dopisů rodičům jen dva výše zmíněné, Novotný pak 79, proto se analýza věnuje výrazněji právě Novotnému.
Jednotlivá překladatelská řešení jsou sledována na několika vybraných jazykových rovinách. České dopisy Karla Havlíčka jsou zde citovány v transliterované podobě[5] a značeny datem ve formátu RRRR-MM-DD a jménem adresáta.
2 Analýza
2.1 Slovní zásoba a slovotvorba
Z hlediska lexika se od sebe překlady odlišují výrazně. M. Novotný se na rozdíl od L. Quise důsledně vyhýbá vlivu němčiny. Oproti Quisovi tak Novotný používá například menší počet deverbativních substantiv a adjektiv (a), vyhýbá se substantivnímu užití adjektiv (b), používá slova motivovaná jinak než původní německá (c):
| a) | will ich […] um Verzeihung, meines Leichtsinnes bitten: chci […] žádati za prominutí své lehkomyslnosti (Q 5) × chci […] poprosit, abys mi prominul všechnu mou lehkomyslnost (N 28) – bylo by to vždy prominutelné (Q 14) × bylo by to vždy možná prominouti (N 148) |
| b) | Übrigens werde ich schon dem Vater das übrige schreiben.: Ostatně napíšu otci již další. (Q 14) × Ostatně napíšu otci, co je třeba. (N 148) |
| c) | in der wirklichen Bewegung: v skutečném pohnutí (Q 5) × v opravdovém pohnutí (N 28) – meine künftige Handlungsweise: své budoucí jednání (Q 5) × své příští jednání (N 28) – Nun habe ich mir schon früher […] verschiedene Bücher zusammengekauft: Skoupil jsem si již dříve […] rozličné knihy […] (Q 12) × Nakoupil jsem si tedy již dříve rozmanité knihy […] (N 146) |
Pokud se Novotného překladatelská řešení naopak více podobají originálu, děje se tak většinou ve shodě s doporučeními Nové rukověti správné češtiny, jako je například doporučení nahrazovat sloveso pokračovat spojením slovesa a adverbia dále (srov. Bartoš, 1901, s. 192):
| denn ich werde diesen Brief noch morgen weiter schreiben.: […] neboť budu zítra v tomto listu pokračovati. (Q 12) × […] neboť budu tento dopis zítra psáti ještě dále. (N 146) |
Quis je obecně doslovnější, Novotný častěji interpretuje, zpřesňuje význam, zlogičťuje. Jeho překlady bývají idiomatičtější:
Především v posledním případě se tak ale Novotný odklání od Havlíčkova úzu, který v podobných situacích používá pomysleti si.
Novotný se také vyhýbá podobnosti s německými modálními slovesy, ať už jde o modalitu deontickou (a), nebo epistemickou (b). Opět se tak drží doporučení puristů (srov. Bartoš, 1901, s. 197 a Jelínek, 2007, s. 554):
| a) | Du kannst dir kaum vorstellen: sotva si můžeš představiti (Q 12) × sotva si dovedeš představit (N 146) – damit ich mich […] nennen darf: bych […] směl se jmenovati (Q 5) × abych se […] mohl nazývati (N 28) |
| b) | dessen unangenehme Folge Du eher fühlen mußtest als Ich: jejíž nepříjemné následky jsi více cítiti musel Ty než-li já (Q 5) × jejíž nepříjemné následky jsi sám jistě cítil více nežli já (N 28) |
Stejně tak se Novotný vyhýbá doslovným překladům slovesně-jmenných predikátů:
| ihm Zutrauen […] schenken: dáti mu důvěru (Q 14) × mu důvěřovati (N 148) |
Havlíčkovy české dopisy jsou v oblasti lexika ovlivněny němčinou poměrně výrazně. Jedná se především o a) přejímky z němčiny (nebo přes němčinu z jiných jazyků a b) kalky (zde slovní spojení). V dopisech se v českém textovém okolí objevují i c) citátová slova. Lexikální germanismy používá Havlíček především pro výrazy z oblasti školství a předměty denní potřeby jako nábytek, oblečení atd.
| a) | attest, bibliotéka, jus (= justice), kistna, klasa (známka ve škole), kurs, leintuch, piksla, present, prima, sorta, špargl, špigl, šrák, šreibtiš, vakace; koštovat (= stát o ceně), piglovat |
| b) | na žádný pád (auf keinen Fall), na takový způsob (auf diese Weise), na žádný spůsob (auf keine Weise), přijít do pořádku (in Ordnung kommen) |
| c) | Erinnerungen, Panorama |
Jedním z velmi častých slov je v Havlíčkových dopisech předkošile s variantou předkošilka vzniklé nejspíš kalkem z německého Vorhemd. Pouze v jednom dopise používá ve stejném významu výraz náprsník, ten ale vysvětluje německým slovem v závorkách: Jenom vás prosím abyste mi košile aspoň nalímcích a na prsou piglovaly proto že je teď v letě nosím bez náprsníků (vorhemden). (1845-07-09 matce) Ve Slovníku česko-německém Josefa Jungmanna z let 1835–1839, který Havlíček znal a studoval, jak lze vyrozumět z jeho dopisů přátelům (srov. např. 1844-04-30 Karlu Vladislavu Zapovi), se slovo předkošile nevyskytuje. Pod heslem náprsník[6] zde stojí „co na prsech se nosí, u p. šat, jinak prsník“ (s. v.), což odpovídá významu ekvivalentů uváděných ostatními slovníky [136]pro překlad německého Vorhemd. Výraz předkošile hodnotíme jako Havlíčkův neologismus. V textech jiných autorů se neobjevuje a ani Quis a Novotný ho ve svých překladech nepoužívají.[7]
Zastarale dnes působí některé výrazy z oblasti neohebných slovních druhů. Je to např. časté použití příslovce arci nebo použití spojky nebo ve významu neboť:
| Já ale hledám zde někoho který by se za mne přimluwil u direktora: nebo peníze nic nepomohau, lepší dobré slowo. (1846-05-19 matce) |
Tyto jevy v Quisových a Novotného překladech již nenajdeme. Nejsou v nich ani přejímky a citátová slova, Quisovo lexikum se ovšem díky podobnosti s němčinou podobá Havlíčkovu více.
2.2 Morfologie
Výrazné rozdíly mezi překlady najdeme v časování sloves. Ze stylisticky diferencovaných dubletních koncovek první osoby singuláru sloves vzorů krýt, mazat a kupovat volí Novotný mnohem častěji než Quis stylově vyšší koncovku -i. Janáčková tyto Novotného koncovky ponechává, jen jednou mění koncovku -u na -i. Na volbu této varianty má snad vliv velké počáteční písmeno zájmena Ty vyjadřující zdvořilost: Tento lístek Ti píšu nikoli snad v hněvu, nýbrž s nejlepším rozmyslem (N 137) × Ti píši (J 38).
Quisovy varianty jsou v tomto případě Havlíčkovu úzu nejbližší. V Havlíčkových českých dopisech převažuje koncovka -u v letech 1845–1846 v poměru 17:3 nad koncovkou -i. Tu Havlíček používá jednou ve slovech děkuji (vedle častějšího děkuju), zpotřebuji, pozdravuji (vedle pozdravuju). Poslední dva případy jsou z dopisu, ve kterém píše matce o svém záměru oženit se. Je pravděpodobné, že na výběr stylově vyšší koncovky měl vliv slavnostnější a závažnější ráz dopisu.
Podle stylové příslušnosti můžeme odlišně hodnotit i tvary sloves, které vznikají podle zařazení k různým infinitivním třídám. V překladech jde především o slovesa muset a myslet.
| k oltáři musel nám špalír granátníků udělati místo (Q 13) × k oltáři musil nám špalír granátníků raziti cestu (N 147) – aniž bych byl myslel na konce, […] myslel jsem stále (Q 12) × aniž jsem myslil na konec, a myslil jsem si neustále (N 146) |
Ve všech případech zde opět volí progresivnější variantu Quis.
Novotný ovšem v ostatních překladech dopisů používá stejně jako Quis častěji tvary utvořené od museti jako například dále v překladu dopisu matce: Chudák [137]Jelínek musel včera […] (N 147). Od musiti tvoří ve všech překladech devětkrát příčestí musil a dvakrát infinitiv musit. Od museti je tvarů 58, tři z nich připadají na dnes méně používaný tvar 3. os. pl. musejí. Tvar 3. os. pl. musí používá Novotný jen jednou, a to v analyzovaném dopise matce: všichni městští faráři musí při tom býti v pluviálech (N 147). V metatextu se tyto lexémy nevyskytují.
Quis se příčestí minulému i infinitivu od musiti ve svých překladech vyhýbá zcela, musil se objevuje jen několikrát v metatextu (vedle musel), tvar musejí se zde neobjevuje vůbec.
Havlíček tvary od musiti používá vedle tvarů od museti. Pro 3. os. pl. ind. prézentu jsem nalezla pouze tvar musejí, srov.: Do lho listop. není již tak dlouho a proto snad si musejí taky pospišit. (1851-10-09 Františku Havlíčkovi)
Jiná je situace u slovesa myslet, u kterého Novotný i v ostatních překladech používá pouze tvary příčestí minulého i infinitivu utvořené od mysliti. To je ve shodě s doporučením Pravidel českého pravopisu (srov. PČP, 1941, s. v.). Quis volí v metatextu tvary od mysliti výrazně častěji než od mysleti. V jeho překladech jsou tvary utvořené od obou variant zastoupeny poměrně vyrovnaně, na volbu konkrétního tvaru má nejspíš vliv styl dopisu. Havlíček ve svých dopisech také používá obě varianty příčestí i infinitivu. Quisovy progresivnější varianty jsou tedy bližší Havlíčkovu úzu.
Havlíčkovu úzu se Novotný vzdaluje i důsledným vyhýbáním se analytickému futuru:
| die werden sich wundern, so eine Menge […] zu sehen: ti se budou diviti, vidouce takové množství (Q 13) × ti se podiví, až uvidí takové množství (N 146) |
Havlíček příležitostně tvoří analytické futurum i u sloves, která v češtině běžně tvoří futurum synteticky:
| Budeš widět, že budu teď zas celý jiný člowěk, až se ožením: […] A strany té holky, kterau si wezmu neměj taky pražádnau starost, budeš widět až ji poznáš, že je hodná a hospodářská, a že má dobré wychowání. (1847-12-27 matce) |
Budeš vidět zde může mít význam ujišťování. Proti takovému futuru protestuje např. Nová rukověť správné češtiny: „Budeš vidět! = uvidíš!“ (Bartoš, 1901, s. 102).
I přesto, že se Novotný snaží vyhýbat vlivu němčiny důsledně, můžeme si jeho pozůstatků na některých místech všimnout. Janáčková překlad vlivu němčiny dále vzdaluje, například použitím zvratného pasiva místo pasiva stavového (Zustandspassiv):
| wie nur in dem Ganzen ein Vorwand gesucht ist: že v tom všem je hledána jenom záminka (N 161) × že v tom všem se hledá jenom záminka (J 42) |
Velká rozkolísanost je v překladech patrná v zakončení infinitivu. Quis používá ve svých překladech konsekventně pouze dlouhá zakončení. V Havlíčkových dopisech psaných česky ovšem krátká zakončení ponechává. Novotný infinitivní [138]koncovky střídá, častěji ale používá koncovku -ti. Janáčková většinu dlouhých koncovek v Novotného překladech upravuje na krátké, některé ale ponechává. V překladech dopisu matce vypadá poměr koncovek -ti a -t následovně: U Quise 22:0, u Novotného 16:6, u Janáčkové 0:22.
Proč jsou ve Strmých cestách v některých případech zachovány koncovky -ti, není jasné. V téměř každém překladu jeden infinitiv s koncovkou -ti nalezneme, v jednom dopise se ale neobjevují vícekrát. Je možné, že jde o nepozornost při edičním zpracování. V českých dopisech Karla Havlíčka ponechává samozřejmě Janáčková infinitivy na -ti ve všech výskytech.
U Havlíčka se objevují všechny tři podoby infinitivních koncovek: -t, -ť a -ti. Zakončení na -ť lze nalézt v několika dopisech přátelům. Patrně jde o vliv ruštiny nebo snahu slavizovat a vracet se ke staršímu českému vyjadřování, v pozdějších dopisech koncovku -ť již nenajdeme. Zajímavější je konkurence koncovek -t a -ti jako stylisticky diferenciovaných dublet. Po počáteční výrazné rozkolísanosti v dopisech přátelům, kdy se dlouhá a krátká zakončení střídají i v rámci jedné věty, převládají v dopisech matce krátké koncovky. Dlouhé koncovky Havlíček používá ve vážnějších pasážích, které se netýkají běžných záležitostí.[8] Tuto stylistickou diferenciaci překladatelé ve svých překladech nezohledňují.
Většina úprav v edici Strmé cesty se týká jmen a neohebných slovních druhů, a to jak z hlediska lexika, tak morfologie. Společnou vlastností těchto změn je přechod od stylově vyšších dublet k neutrálním, proto je zmiňuji společně na konci této kapitoly (např. neboť – protože; mnohokráte, dále – mnohokrát, dál; jenž – který; mne – mě; naň – na něj; jej, je – ho; vesel – veselý; jest – je).
U Havlíčka z těchto jevů najdeme poměrně často jmennou deklinaci adjektiv. Objevuje se u něj také akuzativ zájmena ono naň a 3. os. sg. jest. Adverbia podobná výše zmíněným většinou nemají koncové -e. Pro porovnání přikládám několik spojení z dopisů matce:
| ti lidé jsou tuze hodni a pořádni […] vyšívá mi naň z kanavy […] Deku pošlu teprv budoucně nazpátek (1845-04-22 matce) – já si zde wšechno wymohu co potřebné jest (1846-07-26 matce) |
2.3 Syntax
2.3.1 Předložkové vazby
Předložkové vazby jsou v Quisových překladech podobnější německým, Novotný se této podobnosti vyhýbá:
| schon seit 3 Tagen: již od 3 dnů jest zde (Q 13) × již tři dny jest zde (N 147) – […] der nur bei sehr großen Festen getragen wird: […], který se nosívá jen při velmi velkých slavnostech (Q 13) × […], který se nosívá jen o velmi velikých slavnostech (N 147) |
[139]V Havlíčkových českých dopisech nalezneme poměrně málo předložkových vazeb, které by bylo možné označit za germanismy. Nejčastěji je to používání předložky skrze[9] na místě, kde v němčině stojí durch, typicky poslat něco skrze někoho (durch jemanden etw. schicken). Stejnou předložku používá i ve významu kvůli.
| Skrze pana Vacka jsem přišel do veliké hlouposti: poslal jsem vám skrze něj jak zde posledně byl psaní s žádostí by jste mně asi 25 zl. stř. poslali […] (1845-05-17 matce) – Skrze peníze bych Vám nebyl podruhé psal […] (1845-05-29 matce) |
Dnes již silně archaická je předložka strany/stranu/stran něčeho.[10] Její podobnost s německým seitens (s gen.) je jen náhodná, předložka seitens vyjadřuje význam ze strany, od. Havlíček předložku stran upřednostňuje před předložkovým výrazem co se něčeho týče s částečným ekvivalentem v němčině was etwas betrifft (ovšem s akuzativem).
| Strany prádla bych byl věru sám rád kdyby se mohlo prát doma předce je to líp a taky se všechno zašije (1845-04-22 matce) × Co se týče mého domácího hospodářství jsem tuze spokojen s domem […] (1845-04-22 matce) × Co se ale Pepíka dotýče […] (1846-07-26 matce) |
Další konkurenční výraz, sekundární předložka co do, se v analyzovaných dopisech matce neobjevuje, několikrát ale stojí v Havlíčkových českých dopisech v Quisově edici, odkud příklady přebírám:
| předce za nějaký čas co do důkladnosti a originálnosti nebudeme mít Rusům co záwidět (Q 110) – má hra udrží kus na nohách, co do komiky (Q 235) |
V Novotného i Quisově edici se předložka stran, běžná u Havlíčka, vyskytuje v překladech jen jednou, výraz co se týče používá jen Novotný, co do naopak jen Quis.
| Nyní musím tě ještě jednou stran […] upozorniti nedávejte se jím šiditi […] (Q 14) × Nyní tě musím ještě jednou upozorniti na France […] (N 148) – nejen co do svého budoucího povolání (Q 5) × nejen co se týká mého budoucího životního určení (N 28) |
2.3.2 Rekce
Z předmětových pádů je zajímavá především genitivní rekce, která v dnešní češtině často působí archaicky. V Quisových i Novotného překladech stojí genitiv jako předmětový pád poměrně často: Vyžádám sobě k tomu zvláštní pomoci boží […] (Q 5) – Vyprosím si k tomu zvláštní pomoci boží […] (N 28)
[140]Janáčková genitivní vazby většinou odstraňuje, pokud se nejedná o ustálená, idiomatická spojení:
| mohu toho právě nyní nejspíše potřebovati (Q 12, N 146) × mohu to právě nyní nejspíše potřebovat (J 39) – neboť jich budu potřebovat (N 163) × neboť je budu potřebovat (J 44), nevidím zajisté strašidel (Q 14, N 148) × nevidím zajisté strašidla (J 41) – nemám ani groše (N 197, J 46) |
U Havlíčka se genitivní rekce objevuje častěji než v dnešní češtině například jako genitiv záporový: předce před 3–4 měsíci nedostanu ani krejcaru (1846-05-19 matce) nebo partitivní: Také Ti posílám toho růžového oleje ve flaštičce (1845-10-16 matce). V analyzovaných dopisech matce jsou ovšem rekce často stejné jako dnes.
2.3.3 Slovosled
Rozdíly ve slovosledu jsou v překladech patrné na první pohled. V Quisových překladech je někdy významový princip převládající v dnešní češtině narušován principem gramatickým, který je typický pro slovosled německý. Tyto tendence ale nemusejí být důsledkem přímého ovlivnění němčinou. I v Quisových metatextech se projevují velmi výrazně, ovlivňuje je tedy spíše dobový úzus. Jedná se především o tendenci klást verbum finitum v hlavních větách na druhou, ve vedlejších větách pak na poslední pozici a tvořit větný rámec (Satzklammer, srov. např. Duden, 1998, s. 817n.).[11]
Sloveso stojí v Quisových překladech na druhé pozici díky odlišnému postavení příklonek, než jaké je běžné v současné češtině. „Základní slovosledné pravidlo o umisťování příklonek říká, že příklonka se klade za první přízvučný výraz ve výpovědi“ (Daneš – Hlavsa – Grepl, 1987, s. 604). Podle zvyklostí v dnešní češtině bychom v následujících větách klitika se/si/jsem očekávali nejspíš v anteponované pozici a ne postponované za slovesem.
| […], tak můžeš si ten dlouhý průvod pomysliti, když jdou k oltáři. (Q 12) – neboť upotřebil jsem svých peněz nejvíce na knihy (Q 12) – […] teď dívají se na nás, […] (Q 13) |
Postponované postavení příklonek se, si ovšem převládalo ve větách se středovým postavením slovesa celé devatenácté století, jak dokládá M. Grepl na analýze Tylových próz (srov. Grepl, 1959, s. 259). Postavení příklonek za slovesem se tedy shoduje s dobovou normou a je také součástí Quisova úzu, jak ukazují příklady z jeho předmluvy:
| Tak ztratila se nevysvětleným dosud způsobem […] (Q V) – Přemnohé jiné nalézají se v rukou soukromníků […] (Q VI) – Jiná část těchto listů Havlíčkových […] dostala se jen z nejmenšího dílu do Musea […] (Q VI) |
[141]Quis umisťuje někdy příklonku až těsně před sloveso i ve větách s finálním postavením slovesa, což v jeho době patrně už běžné nebylo (srov. Grepl, 1959, s. 259):
| […] že musím vedle toho viděti špatnost mnohých z nás, kterou tak mnoho se zkazí. (Q 13) |
Stejně tak i u infinitivu závislého na modálním slovese:
| […] a my všickni musíme též toho se súčastniti. (Q 13) – všickni městští faráři musí se súčastniti v pluviálu (Q 13) |
Díky slovesu na druhé pozici může být tvořen větný rámec. Ostatní části přísudku a jeho doplnění stojí na konci věty, zbylé větné členy, včetně příklonek, jsou zarámované:
| Bezpochyby půjdu zítra na zámek na mši, však ti to napíšu, neboť budu zítra v tomto listu pokračovati. (Q 12) – Dnes musím Ti ještě psáti, jak to chodí v našem kostele. (Q 12) – arcibiskup sloužil mši, nás bylo při ní 15, mše byla velmi slavná, k oltáři musel nám špalír granátníků udělati místo[12] (Q 13) |
Ve vedlejších větách stojí sloveso u Quise ve finální pozici především na začátku zkoumaného překladu dopisu matce. Větný rámec je pak tvořen buď pomocným slovesem a příčestím činným (a), nebo, ve třetí osobě všech časů a v ostatních osobách přítomného a syntetického budoucího času, spojkou a verbem finitem (b).
| a) | Děkuji Ti mnohokráte za to, co jsi mně po panu Jelínkovi poslala, […] (Q 12) – […], tak že bych byl sotva do prázdnin svůj účet spořádal. (Q 12) |
| b) | Beztoho víš, že svých peněz dobře užívám; […] (Q 12) – Skoupil jsem si již dříve […] rozličné knihy a myslel jsem stále, že se zbytkem vystačím. (Q 12) |
Novotného slovosled se již řídí aktuálním členěním větným, ne gramatickým principem. Sloveso nestojí ve vedlejších větách ve finální pozici (a). V hlavních větách je určitý slovesný tvar odsouván z druhé pozice (b). Postavení příklonek se řídí fonetickým principem (c). Větný rámec není tvořen (d), mimo něj stojí další větné členy, které jsou u Quise zarámované. Absence větného rámce samozřejmě souvisí také se snahou nestavět sloveso ve vedlejších větách do finální pozice.
| a) | aby tato slova, […], naprázdno mi nevyzněla (Q 5) × aby mi tato slova, […], nevyzněla naprázdno (N 28) |
| b) | to náleží už k mému řemeslu (Q 12) × náleží to už k mému řemeslu (N 146) – skoro každý z nás má tu někoho (Q 12) × skoro každý z nás tu má někoho (N 146) – Dnes musím Ti ještě psáti […] (Q 12) × Dnes ti musím ještě napsat, […] (N 146) – V pondělí zůstane zde ještě mnoho cizích […] × V pondělí zde bude ještě mnoho cizinců […] (N 147) |
| c) | a my všickni musíme též toho se súčastniti (Q 13) × a my se jich musíme rovněž všichni zúčastniti (N 147) – teď dívají se na nás (Q 13) × teď se na nás dívají (N 147) |
| takže bych byl sotva do prázdnin svůj účet spořádal (Q 12) × takže bych byl sotva urovnal svůj účet (N 146) – tak můžeš si ten dlouhý průvod pomysleti (Q 13) × dovedeš si tedy představit ten dlouhý průvod (N 146) – Nyní musím Tě ještě jednou stran … upozorniti […] (Q 14) × Nyní tě musím ještě jednou upozornit na France […] (N 148) |
Odklon od gramatického principu tak zároveň znamená odklon od Havlíčkova úzu.
Pro analýzu slovosledu Havlíčkových českých dopisů je kromě Greplovy studie užitečná i studie Evy Hošnové o slovosledu dopisů Boženy Němcové (Hošnová, 2007). Autorka si v dopisech Boženy Němcové všímá slovosledných principů konstatovaných pro němčinu. Jejich užívání odpovídá tehdejší době, vliv na sílu těchto principů má ale pravděpodobně také obsah, styl, případně i adresát daného sdělení (srov. Hošnová, 2007, s. 68). Totéž můžeme sledovat i u Havlíčka, především co se týče postavení verba finita ve vedlejších větách. Ve většině dopisů týkajících se běžných záležitostí stojí sloveso spíše v jiné než finální pozici. Nejčastěji najdeme sloveso ve finální pozici v dopisech se závažnější tematikou:
| […] a nevím podnes nic jistého, jestli a kdy se navrátím, ačkoli nyní již přece brzy nějakou zprávu o tom čekám. (1855-01-01 matce) – […] jsem ubezpečen že to ani v takovém pádu již tuze dlouho trvati nebude, neb jsou nyní a nastanou teprva jiné časy. (1855-01-01 matce) – Musí se věru ještě za to děkovat, že ji ta nemoc zrovna v Praze potkala a ne zde […] (1855-03-13 matce) |
Větný rámec je zde opět tvořen buď pomocným slovesem a příčestím činným (a), nebo, ve třetí osobě všech časů a v ostatních osobách přítomného a syntetického budoucího času, spojkou (nebo volným morfémem by) a verbem finitem (b).
| a) | Nepochybuješ že jsem se šťastně do Prahy dostal. Že jsem ale nic poslati nemohl toho je jediná příčina pan Vacek. (1845-04-05 matce) |
| b) | Jen se neboj že se od ní tak dokonce zahanbiti dávám […] (1845-05-29 matce) – já mám na každý způsob naději že se časem něčeho řádného dodělám (1845-05-29 matce) – Přijel sem teprv v outerý ale tak se opil že sním žádné řeči nebylo […] (1845-04-05 matce) – Oni dostali z domu šunku s nařízením aby mne taky na ní pozvali […] (1845-04-22 matce) – poslal jsem vám skrze něj jak zde posledně byl psaní s žádostí by jste mně asi 25 zl. stř. poslali, […] (1845-05-17 matce) |
V hlavních větách tvoří Havlíček větný rámec obdobně jako v němčině slovesem na druhé pozici a ostatními částmi predikátu (případně jeho dalšími doplněními) na pozici poslední.
| Proto budu jak jsem doma pravil ještě tyto čtyry měsíce: Duben. Máj. Červen. Červenec celou výživu z domu potřebovat pak ale nic více. (1845-04-33 matce) – Co sem měl tedy pro bratra nakoupit nemohl jsem […] (1845-04-05 matce) |
Příležitostně stojí verbum finitum na posledním místě i ve větách hlavních. Jedná se hlavně o 3. osobu minulého času, která postrádá pomocné sloveso být. Příčestí činné tak tvoří pravou část větného rámce, levá je pomyslně tvořena [143]nulovým morfémem. M. Grepl pozoruje tuto tendenci při rozboru Tylových próz hlavně v hlavních větách anteponovaných. V postponovaných stojí sloveso častěji na začátku jako prostředek spojení vět (srov. Grepl, 1959, s. 249). Stejnou tendenci můžeme pozorovat i u Havlíčka.
| Vacek darebák povídal že přijede za týden, ale nepřijel a šrák mi v Brodě nechal. (1845-05-04 matce) – Všechno co mi dobrotivě posíláš, obdržel jsem a děkuji ti také. (1845-05-29 matce) |
Žádný z výše zmíněných principů neuplatňuje Havlíček v jednotlivých dopisech striktně, během jednoho dopisu se střídají věty s finálním a nefinálním postavením slovesa, s větným rámcem i bez něj. Nemůžeme tedy mluvit o pevně daných principech, spíše jen o určitých (více či méně silných) tendencích, na které má vliv také styl daného dopisu.
Jak je vidět, jsou z hlediska slovosledu Havlíčkovým českým dopisům bližší Quisovy překlady. Ve vedlejších větách je v jeho překladech časté finální postavení slovesa. Ještě silnější je u Quise tendence umisťovat určité sloveso v hlavních větách na druhou pozici. Větný rámec není tvořen tak důsledně jako v němčině, podobně jako u Havlíčka můžeme mluvit pouze o poměrně silné tendenci. Ve shodě s Greplovým tvrzením o ústupu finálního postavení verba finita nejprve ve větách hlavních (srov. Grepl, 1959, s. 249) již ale nestojí v analyzovaných překladech určité sloveso na konci hlavních vět. Výjimku tvoří jen případy, kdy se jedná o réma. Archaičtěji naopak působí v Quisových překladech postavení příklonek, které u Havlíčka stojí podle fonetického principu stejně jako v dnešní češtině.
3 Shrnutí
Ačkoliv jsme měli ve zkoumaném souboru k dispozici pouze dva dopisy přeložené oběma překladateli, mohli jsme v nich vystopovat některé opakující se překladatelské tendence.
U Novotného je patrná především snaha vyhýbat se v překladech vlivům němčiny. Nepoužívá téměř žádné lexikální germanismy, jazykové prostředky podobné německým nahrazuje v co největší míře jazykovými prostředky českými, ze syntaktického hlediska nenapodobuje strukturu německé věty. Vliv na jeho překlady má nejspíš i starší purismus, jeho překladatelská řešení se často shodují s řešeními doporučovanými například Novou rukovětí správné češtiny. Jelikož Havlíčkovy česky psané dopisy obsahují poměrně hodně lexikálních germanismů a jejich slovosled je ve shodě s dobovou konvencí v některých ohledech podobný německému, mohou být Novotného překlady z tohoto hlediska pociťovány jako texty jiného pisatele.
Quisovy překlady jsou českým dopisům podobnější především z hlediska slovosledu, který byl na začátku 20. století stále ještě podobný slovosledu doby [144]obrozenské a tím i německému. Přesto i zde můžeme pozorovat rozdíly způsobené především odlišným postavením klitik. Bližší Havlíčkovu úzu je také výběr lexika. I zde ovšem může doslovnost a nedostatek idiomů Quisovy překlady zbavovat příznaku neformálnosti a hovorovosti a tím je vzdalovat Havlíčkovu stylu.
Co se modernosti překladů týče, nelze vždy jednoznačně označit mladší Novotného překlady za modernější. Progresivnější variantu volí v mnoha případech Quis. Novotný se častěji řídí doporučeními jazykových příruček, jako jsou Pravidla českého pravopisu. Podle jejich doporučení používá Novotný stylově vyšší varianty, které mohou být v rozporu s Havlíčkovým územ. Quis se prostředků doporučovaných jazykovými příručkami drží především v předmluvě a komentářích, v překladech používá spíše varianty běžnější v mluvené podobě jazyka. Některé z těchto progresivních jazykových prostředků ale také vzdalují Quisovy překlady jazyku Havlíčkových českých dopisů. Týká se to například absence tvaru 3. os. pl. prez. musejí a tvarů l-ového příčestí musil i infinitivu musiti, které jsou v Havlíčkových českých dopisech běžné. Bližší Havlíčkovu úzu je naopak převaha koncovky -u v 1. os. sg. sloves vzorů mazat, krýt a kupovat.
Novotného překlady jsou v edici Strmé cesty dále modernizovány, přibližovány mluvené podobě češtiny a vzdalovány vlivu němčiny. Přílišná modernizace může ovšem způsobit, že se ztrácí dojem identičnosti pisatele českých dopisů a dopisů přeložených.
4 Výhledy
Tato studie pouze nastínila některé problémy, se kterými se bude nutné při překladu Havlíčkových dopisů vypořádat. Mají-li překlady působit na současného recipienta stejně, jako na své čtenáře působil originál, měl by překladatel volit neutrální nebo hovorovou češtinu bez nejmodernější slovní zásoby. Zároveň by měl dbát na styl Havlíčkových dopisů a nebát se použít stylově vyšší prostředky pro dopisy se závažnějším obsahem, stejně jako to činí Havlíček. Vzhledem k tomu, že v edici budou dopisy řazeny chronologicky, budou překlady otištěny před dopisy původně českými. Bylo by nápadné, kdyby byly Havlíčkovy starší dopisy rodině publikovány v mnohem modernějším jazyce než dopisy novější. Příliš archaizující překlady by naopak mohly vést k neobratnému vyjadřování a čtenáře tak rušit. Není jistě žádoucí napodobovat slovosled obrozenecké doby. Bude nutné provést důkladnější jazykovou analýzu Havlíčkových česky psaných dopisů a rozhodnout, do jaké míry budou v překladech používány jazykové prostředky, které jsou v Havlíčkových českých dopisech běžné, ale dnes již působí archaicky. Bude třeba zvolit takové překlady, ve kterých nebude míra jazykové stylizace přehnaná, které ale zároveň budou vedle Havlíčkových českých dopisů působit jako texty stejného autora.
[145]PRAMENY
QUIS, L. (ed.) (1903): Korespondence Karla Havlíčka. Praha: Bursík a Kohout.
NOVOTNÝ, M. (ed.) (1941): Havlíčkovy synovské listy ze studií. Praha: Topič.
JANÁČKOVÁ, J. (ed.) (1990): Strmé cesty: [Karel Havlíček Borovský]: z listáře, zápisků a vzpomínek. Hradec Králové: Kruh.
LITERATURA
BARTOŠ, F. (1901): Nová rukověť správné češtiny. Telč: Emil Šolc.
Český národní korpus – SYN (2010) [online]. Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK. Cit. 2014-03-22. <http://www.korpus.cz>.
Český národní korpus – DIAKORP (2005) [online]. Praha: Ústav Českého národního korpusu FF UK. Cit. 2014-03-22. <http://www.korpus.cz>.
DANEŠ, F. – HLAVSA, Z. – GREPL, M. (eds.) (1987): Mluvnice češtiny 3. Skladba. Praha: Academia.
Duden. Die Grammatik, sv. 4. (1998). 6., přeprac. vyd. Mannheim: Dudenverlag.
FRANTA ŠUMAVSKÝ, J. (1844–1846): Deutsch-böhmisches Wörterbuch. Prag: Johann Spurný.
GREPL, M. (1959): Vývoj slovosledu v Tylově próze. Slovo a slovesnost, 20, s. 247–261.
HOŠNOVÁ, E. (2007): Slovosled v dopisech Boženy Němcové. In: R. Adam (ed.), Božena Němcová – jazyková a literární komunikace ve středoevropském kontextu: sborník z mezinárodního kolokvia. Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, s. 68–77.
JELÍNEK, M. (2007): Purismus. In: J. Pleskalová et al., Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, s. 540–572.
JUNGMANN, J. (1835–1839): Slownjk česko-německý. Praha: Pomocj Českého Museum.
KOTT, F. Š. (1878–1893): Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický. Praha: J. Kolář a František Štěpán.
KUKRECHTOVÁ, B. (2013): Německé dopisy Karla Havlíčka v českých překladech. Bakalářská práce. Praha: Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze.
Ohledně (1921). Naše řeč, 5, s. 126.
PMČ: KARLÍK, P. – NEKULA, M. – RUSÍNOVÁ, Z. (eds.) (1995): Příruční mluvnice češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
PČP: Pravidla českého pravopisu s abecedním seznamem slov a tvarů (1941). Praha: Školní nakladatelství pro Čechy a Moravu.
PSJČ: Příruční slovník jazyka českého (1935–1957). Praha: Státní nakladatelství.
SMETÁNKA, E. (1919): Skrz. Naše řeč, 3, s. 193–196.
SJČ: VÁŠA, P. – TRÁVNÍČEK, F. (1937): Slovník jazyka českého. Praha: František Borový.
SSJČ: HAVRÁNEK, Bohuslav (ed.) (1989): Slovník spisovného jazyka českého, 2., nezměn. vyd. Praha: Academia.
VAN LEEUWEN-TURNOVCOVÁ, J. – STRÁNÍKOVÁ, J. (2011–2012): Schreiben im Alltag des 19. Jahrhunderts. München – Berlin: Verlag Otto Sagner.
[1] Tato studie vznikla v rámci grantového projektu č. 406/12/0691 Korespondence Karla Havlíčka uděleného Grantovou agenturou České republiky.
[2] Pro tuto edici některé německé dopisy otištěné časopisecky překládal Václav Maidl. Doklad jeho autorství v případě zásahů do překladů M. Novotného není dostupný, proto považuji pro zjednodušení za autorku změn J. Janáčkovou.
[3] Jelikož cituji především z těchto tří pramenů, používám pro citace vždy jen iniciálu příjmení editora (Q, N, J) a příslušnou stránku. To se týká i citací z předmluv k příslušným edicím.
[4] Originály pak budou otištěny v ediční poznámce.
[5] Všechny známé Havlíčkovy dopisy jsou již transliterovány a budou zpřístupněny jako korpus.
[6] Pravopis upravuji podle současné normy.
[7] Výraz předkošile jsem nenalezla v žádném slovníku (Slovník česko-německý Josefa Jungmanna, SSJČ, SJČ, PSJČ, Česko-německý slovník Františka Štěpána Kotta a Deutsch-böhmisches Wörterbuch Josefa Franty Šumavského) ani korpusu (SYN a DIAKORP, pomocí regulárního výrazu „předkošil.*“). Na internetu se objevují jen citace z mé bakalářské práce nebo z posudků (vyhledávač Google, přístup 31. 3. 2013, 16:00).
[8] Formálnější tón dopisu souvisí i se silnější tendencí ke koncovému postavení slovesa a tvoření větného rámce (viz část 2.3.3 Slovosled).
[9] Např. E. Smetánka nepovažuje tuto předložku za germanismus. Argumentuje tím, že oba jazyky došly k rozšíření významů z pouze hmotného k významu prostřednictví a odstínu příčinnému nezávisle na sobě stejně jako např. polština a srbština (srov. Smetánka, 1919).
[10] Jejího mizení si všímal např. časopis Naše řeč (srov. Ohledně, 1921).
[11] V hlavních větách se větný rámec tvoří postavením infinitního slovesného tvaru na konec věty. I tento princip mohl ovlivňovat případné kladení sloves na konec hlavních vět v českých textech.
[12] V tomto případě se jedná o náznak rámce, po infinitivu stojí ještě předmět. Dalo by se zde ale mluvit také o víceslovném přísudku (srov. PMČ, 1995, s. 398).
Pod Karlovem 6, 120 00 Praha 2
bara.kukrechtova@seznam.cz
Naše řeč, volume 97 (2014), issue 3, pp. 132-145
Previous Richard Změlík: Model korpusově koncipovaného slovníku Jana Čepa v kontextu české autorské lexikografie a kvantitativní analýzy literárního jazyka
Next Anna Kadlecová, Marek Nagy, Barbara Mertins, Sandra Donevska: Identifikace konstituentů kompozit u předškolních dětí
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1