Časopis Naše řeč
en cz

O metodách variacionistického výzkumu v neustálém kontaktu s teorií i praxí

Kristýna Tesařová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

On methods of variationist research in constant contact with theory and practice

Lesley Milroyová – Matthew Gordon: Sociolingvistika: Metody a interpretace. Přeložil Jan Chromý, doslov napsal Jiří Nekvapil. Praha: Karolinum, 2012. 270 s.

Lesley Milroyová, jedna z dvojice autorů knihy Sociolingvistika: Metody a interpretace, navštívila vloni na jaře Prahu u příležitosti vydání českého překladu tohoto díla. Milroyová je známá především aplikací konceptu sociálních sítí v sociolingvistice (Milroyová, 1987a), zabývá se ale například i jazykovou ideologií v souvislosti s fonologickou variací. Přednášky, které pronesla na půdě Filozofické fakulty, vzbudily mezi studenty i vyučujícími z různých lingvisticky orientovaných oborů nebývalý zájem. Podobně snadno si jistě získá svou čtenářskou obec i výše jmenovaná publikace. Nalezneme v ní totiž velmi málo kompromisů mezi srozumitelností a odborností výkladu.

[96]Přestože kniha svým názvem vzbuzuje dojem, že se věnuje metodám sociolingvistiky jako celku, zaměřuje se pouze na jednu její oblast, i když velice rozvinutou a stále se rozvíjející – variační sociolingvistiku (klasifikace jednotlivých oblastí sociolingvistiky hlavního proudu viz Neustupný, 2002). Zájem autorů o historii sociolingvistické metodologie umožňuje na tuto vlivnou oblast sociolingvistiky nahlížet z potřebného odstupu. Kniha vznikla po doplnění starší práce Milroyové Observing and Analysing Natural Language: A Critical Account of Sociolinguistic Method (1987b), ve které je podle P. Trudgilla (předmluva recenzované knihy) shrnuto „kolektivní vědění první generace sociolingvistů o tom, jak dělat sociolingvistiku“, o nové výzkumné přístupy i teoretické poznatky.

Výklad o variační sociolingvistice začíná představením základních myšlenek jejího zakladatele W. Labova (1966), který definoval jazykovou proměnnou jako strukturní jednotku, abstraktní množinu reálně existujících variant. Labov vycházel z toho, že variace v jazyce není nahodilá, nýbrž systematická, podmíněná demografickými a situačními, příp. stylistickými faktory. Autoři knihy vymezují směr v opozici ke kvalitativním metodám lingvistického výzkumu i tradičním přístupům deskriptivismu, generativismu a dialektologie. Nutno podotknout, že stanovují místo variacionismu v angloamerické lingvistice, až na pár výjimek se také soustředí zcela na výzkumy pracující s anglickojazyčným materiálem.

Po krátkém načrtnutí základních tezí variační sociolingvistiky přechází autoři k jednotlivým fázím výzkumu, od stavby vzorku přes sběr dat až po jejich interpretaci, ani zde však neopouští půdu metodologie a zamýšlejí se nad komplikacemi a výhodami jednotlivých metod. Značná pozornost je v tomto smyslu věnována jednotlivým metodám sběru dat, případně zvoleným strategiím. Výzkumník podle nich zastává roli aktivního činitele, který svou volbou metody i způsobem kladení otázek do značné míry ovlivňuje kvalitu získaného materiálu a nespoléhá se na soudy samotných mluvčích, ale na výzkumné zkušenosti a teoretické předpoklady. Autoři nezapomínají upozornit na to, že variační sociolingvistika převzala mnoho metod sociologie, jejichž úskalí se projevují až při práci s jazykovým materiálem (např. reprezentativnost malého vzorku). Pro studenty, kteří ještě nemají mnoho zkušeností s vlastními výzkumy, tak může být velice užitečné uvědomit si, jaké nástrahy je při výzkumu mohou potkat.

Dvě další kapitoly jsou věnovány sociální dimenzi jazykové variace a interpretaci lingvistických dat na pozadí sociálních kategorií a vztahů. Následuje vylíčení specifik jazykové variace na úrovni fonologie i ve vyšších jazykových rovinách. Poslední kapitola se zabývá stylovými posuny a střídáním kódů. Milroyová a Gordon zařazují také například velmi zajímavý exkurz do etiky lingvistického výzkumu, která – ač by měla být samozřejmou součástí výzkumu – je v českém prostředí často podceňována.

Veškeré metodologické úvahy jsou opřeny o kontinuální řadu konkrétních výzkumných zkušeností autorů, kteří se sami v sociolingvistickém výzkumu pohybují již dlouhá desetiletí. Právě zapojení autorů do určitých projektů a soustavnému zaměření na historii metodologie variační sociolingvistiky je do značné míry podřízen i výběr zahrnutých výzkumů. Publikace se proto může z tohoto hlediska jevit jako neaktuální, na druhou stranu zdroje odpovídají jejím cílům, protože širší teoretické a metodologické souvislosti není možné bez zmínění starších a klasických variacionistických výzkumů pochopit. Je jen škoda, že detailní popis průběhu jednotlivých výzkumů nebyl při doplnění starší práce zkrácen a větší prostor nebyl poskytnut nejnovějším výzkumům. Na rozdíl od praktických příruček recenzovaná kniha nenabízí pouze návod, jak výzkum provádět, ale také kriticky hodnotí dosavadní výzkumy a jejich přínos pro rozvoj směru.

[97]Přestože klasické pojetí variační sociolingvistiky se vyvinulo na výzkumu variace v rámci jednoho jazyka, je patrné, že dnes se do zájmu lingvistů dostávají výrazněji i jiné domény, zejména jazyky v kontaktu a jazyky bilingvních společenství, viz Li Wei (2011) nebo Poplack et al. (2012). Jak obstojí variační sociolingvistika v globalizujícím světě, se bude odvíjet od toho, zda dokáže své propracované metody inovovat v nových sociálních podmínkách. Tomuto tématu se autoři věnují bohužel jen velmi okrajově v závěru publikace.

Druhou část publikace tvoří aplikace variacionistického přístupu na jednotlivé jazykové roviny. Přestože tradiční doménu variační sociolingvistiky tvoří fonologie, pozornost je věnována i rovinám vyšším a zde se výklad lehce prolíná s poznatky z jiných oblastí sociolingvistiky, např. Gumperzovými diskursivními strategiemi (Gumperz, 1982). I když výzkumy na vyšších rovinách často provází pochybnosti vztahující se k vymezení jednotlivých variant, je toto rozšíření jistě náznakem toho, že jazyková proměnná nemá své opodstatnění pouze na fonologické rovině a variacionistický přístup je v tomto smyslu komplexní. Na stylové rovině pak autoři poukazují na rozdíl mezi alokačním paradigmatem, podle něhož sociální struktura určuje jazykové chování, a interakčním, které předpokládá, že jedinec provádí racionální jazykové volby (viz Myers-Scotton, 1993). Příklon k druhému paradigmatu ve vyšších jazykových rovinách naznačuje vývoj směru v otázce vědomého výběru variant od často kritizovaných Labovových řečových stylů k přiblížení se interakční sociolingvistice, která výběr mezi variantami chápe jako součást souboru sociálních praktik sloužících k utváření sociálního významu.

Český překlad knihy je opatřen slovníčkem pojmů, který dokazuje, že překladatel se musel potýkat s nedostatkem domácích termínů a zavádět termíny nové (style as audience design – styl jako zaměření na publikum), jindy bylo třeba využít existujícího pojmu pro označení v anglické terminologii již zavedeného pojmu (language shift – jazykový posun). Překladatel se s terminologií až na výjimky vypořádal úspěšně. Za ne příliš zdařilý lze označit např. překlad pojmu „apparent time hypothesis“ jako „hypotéza dobového zakotvení“, protože zamlžuje podstatu originálního pojmu založeného na zásadní odlišnosti od přístupů využívajících ve výzkumu jazykové změny reálný čas (viz Tillery – Bailey, 2003). V některých pasážích se překladatel uchýlil k poněkud mechanickému překladu (např. authorities přeložil jako autority, nikoliv jako správu nebo administrativu – s. 77) a objevilo se taktéž několik syntaktických kalků (např. „for details see“ – „pro podrobnosti viz“ – s. 57). Práci mu jistě ztěžovala přítomnost velkého množství příkladů z cizojazyčného prostředí, které byly často obtížně přeložitelné.

Předkládaná kniha rozhodně není první, po které by zcela nepoučený čtenář měl sáhnout. Oproti některým nejnovějším publikacím o variační sociolingvistice, např. Tagliamonte (2012) a Macaulay (2009), které nabízí úvod do problematiky, implicitně předpokládá lingvistické vzdělání, jakož i obeznámenost se základními sociologickými kategoriemi (v rozsahu, v kterém je vykládá například u nás dobře dostupná příručka Giddense, 1999). Některé kategorie, o kterých se kniha zmiňuje, je ovšem třeba chápat v intencích amerického prostředí (např. třída), jiné, jak sami autoři přiznávají, nabývají vždy lokálního charakteru (např. etnicita). Publikace je tedy díky svému širokému metodologickému záběru vhodná spíše pro interdisciplinárně orientované studenty a výzkumníky s určitým odborným zázemím, nikoliv pro širší veřejnost, jak slibuje obálka knihy.

V českém kontextu sice existuje obeznámenost s prací W. Labova, avšak výzkum v oblasti variační sociolingvistiky se na jeho základě nikdy plně nerozvinul (výjimkou je výzkum brit[98]ského bohemisty Wilsona, 2010). Doufejme, že tato kniha poskytne současným českým sociolingvistům impuls k rozvoji variacionistického výzkumu, který přinese do tradičních oblastí bohemistického zájmu, např. tématu spisovnosti, nové poznatky opřené o kvantitativní data.

Publikace Sociolingvistika: Metody a interpretace, jejíž význam se v našem prostředí zvětšuje s absolutním nedostatkem původní i přeložené literatury z této oblasti sociolingvistiky, naplňuje předsevzetí ze svého úvodu a nabízí solidní oporu pro ty studenty a badatele, kteří se chtějí věnovat variacionistickému výzkumu. Za jeden z největších přínosů této knihy je možné považovat postřehy vykrystalizované za dlouhé časové období výzkumné praxe autorů, ukotvené v obsáhlém metodologickém a teoretickém zázemí, které vybízejí výzkumníky neustále kriticky přemýšlet o podobě vlastních i cizích výzkumných projektů.

LITERATURA

GIDDENS, A. (1999): Sociologie. Praha: Argo.

GUMPERZ, J. (1982): Discourse Strategies. Cambridge: Cambridge University Press.

LABOV, W. (1966): The Linguistic Variable as a Structure Unit.Washington linguistic review, 3, s. 4–22.

LI WEI (2011): Multilinguality, Multimodality, and Multicompetence: Code- and Modeswitching by Minority Ethnic Children in Complementary Schools. The Modern Language Journal, 95, s. 370–384.

MACAULAY, R. K. S. (2009): Quantitative Methods in Sociolinguistics. Basingstoke: Palgrave Macmillan.

MILROY, L. (1987a): Language and Social Networks. 2. rozšířené vydání. New York – Oxford: Wiley-Blackwell.

MILROY, L. (1987b): Observing and Analysing Natural Language: A Critical Account of Sociolinguistic Method. Oxford – Malden: Blackwell.

MYERS-SCOTTON, C. (1993): Social Motivations for Code-Switching. Evidence from Africa. Oxford: Clarendon.

NEUSTUPNÝ, J. V. (2002): Sociolingvistika a jazykový management. Sociologický časopis, 38, s. 405–408.

POPLACK, S. – ZENTZ, L. – DION, N. (2012): Phrase-final preposition in Quebec French: An empirical study of contact, code-switching and resistance to convergence. Bilingualism: Language and Cognition, 15, s. 203–225.

TAGLIAMONTE, S. A. (2012): Variationist Sociolinguistics: Change, Observation, Interpretation. Malden – Oxford – Chichester: Wiley-Blackwell.

TILLERY, J. – BAILEY, J. (2003): Approaches to real time dialectology and sociolinguistics. World Englishes, 22, s. 351–365.

WILSON, J. (2010): Moravians in Prague: A sociolinguistic Study of Dialect Contact in Czech Republic. Frankfurt am Main: Peter Lang.

Vrážská 1631, 252 28 Černošice
tesarova.kris@gmail.com

Naše řeč, ročník 97 (2014), číslo 2, s. 95-98

Předchozí Jaroslav David: Knížka mapující tisíciletou historii českých osobních jmen

Následující Michala Králíková: Tygři v lingvistice

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1