Tygři v lingvistice

Michala Králíková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Tigers in linguistics

Dan Faltýnek – Vít Gvoždiak (eds.): Tygramatika. Soubor studií věnovaných prof. Janu Kořenskému k 75. narozeninám. Praha: Dokořán, 2013. 311 s.

Jan Kořenský je postava v české lingvistice známá a výrazná. Spoluautor Mluvnice češtiny věnoval a věnuje své práce mnoha tématům – od gramatických jevů v češtině přes sémiotické koncepce a myšlení o řeči až po pojem přirozeného jazyka a konverzační analýzy textů. Jeho práce není jen vědecká, je vysokoškolským učitelem, stál u založení dnešní katedry obecné lingvistiky na Univerzitě Palackého v Olomouci, dlouho působil jako šéfredaktor Slova a slovesnosti. Z Kořenského publikační činnosti[1] je zřejmý široký tematický záběr. Jako projev ocenění jeho práce lze chápat soubor studií vydaný k jeho 75. narozeninám[2] editovaný dvojicí Dan Faltýnek – Vít Gvoždiak.

Všechny příspěvky v narozeninovém sborníku nazvaném Tygramatika mají jeden společný úkol. Kolektivním cílem autorů studií bylo reflektovat tvorbu J. Kořenského, poukázat na zásadní otázky a problémy, jejichž možná řešení ve svých pracích prezentuje. „Když se chytá tygr, chytí se rovnou dva. Když tak se jeden pustí.“ (s. 7) Toto dle editorů oblíbené rčení Jana Kořenského lze vztáhnout k celému souboru studií. Posloužit čtenářům může nejen k vysvětlení názvu této publikace[3], ale také k pochopení Kořenského přístupu k lingvistickým otázkám – pokud je položíme šířeji, máme větší šanci, že najdeme správnou odpověď. Vždycky můžeme otázku blíže specifikovat a nějakou její původní část vypustit.

Ve středu zájmu všech příspěvků stojí jazyk; jazyk jako komunikační prostředek, jazyk jako systém pravidel a zákonitostí, jazyk jako součást světa kolem nás. Tematika příspěvků oslovených autorů, výrazných českých i slovenských lingvistů, je stejně široká jako odborný záběr oslavence. Ve struktuře souboru lze proto studie rozdělit do pěti tematicky na sebe navazujících celků.[4]

Úvodní tři příspěvky se věnují lidské řeči a otázkám komunikace obecně. Autor prvního (Determinanty významu) Petr Koťátko hned na začátku uvádí několik výroků Jana Kořenského na toto téma. Navazuje především na Kořenského pohled na jazykový pojem „hra“ a ve své studii si dovolil drobnou hru s formou textu (byť má slovo hra v tomto případě zcela jiný význam). Svůj přístup prokládá námitkami a vznesenými dotazy, na které si sám odpovídá. Upozorňuje tak na sporná a polemická místa zvoleného tématu, což ostatně činí i další lingvisté ve svých příspěvcích. Přesto jsou Koťátkovy námitky patrné na první pohled právě díky grafice. Ladislav Tondl přispěl poměrně obecným textem pojednávajícím [100]o lidské komunikaci. Hodnotící charakter má práce Víta Gvoždiaka, který rozvádí Kořenského procesuálně sémiotické uvažování a přístup k deskriptivní dichotomii gramatiky. Vysvětlení některých sporných míst snahy o substituování hranic lingvistiky ale v Gvoždiakově textu nenajdeme – on sám přiznává, že se nesnaží o zodpovězení otázek, které se pokouší formulovat, ale spíš o náznak dalšího směru. Do oddílu o komunikaci a jazyce přispěl také Juraj Dolník možnou jednosvětovou či dvousvětovou interpretací fenoménu jazyka.

Druhý, co do počtu příspěvků nejbohatší oddíl souboru lze označit přídomkem „gramatický“, autoři jednotlivých statí se zabývají konkrétními gramatickými jevy. Oddíl otvírá Eva Hajičová poznámkou ke stratifikačnímu modelování jazyka a rozšířením pohledu Jana Kořenského o názory jiných lingvistů. Příspěvkem si autorka chystá prostor pro možnou další práci, když poukazuje na nepřesnosti v užívání některých termínů, jejichž definice by bylo třeba upřesnit. Petr Karlík naopak navazuje na téma, které zpracoval v minulém sborníku (Jaklová, 2008), příspěvkem o chování vztažných vět bez hlavy. Luboš Veselý si je vědom, kam ve svých úvahách o slovesném ději směřoval Jan Kořenský, primárně z jeho práce ale nevychází a navazuje na ni spíše tematicky. Radek Čech předkládá návrh, jak lze vyřešit rozlišování komplementů a adjunktů. Sám ale v závěru přiznává, že přichází s prozatím nepříliš ověřenou hypotézou, na které je třeba ještě dále pracovat, což je z textu patrné. Detailně propracovaným pohledem na povahu a fungování stupňování příslovcí uzavírá gramatický blok Miloslav Vondráček.

Následující blok prezentuje postavení lingvistiky mezi přírodními vědami. Dan Faltýnek se ve stejnojmenném příspěvku věnuje konstruování gramatik DNA a proteosyntézy ze sémantické báze. Teorie klade na čtenáře poměrně vysoké nároky – pro absolutní pochopení mechanismu předpokládá nejen znalosti sémantické, ale také genetickobiologické, protože pracuje s metaforou DNA pro národní jazyk. Na porozumění náročnější text nabízí zcela odlišný pohled na skládání jednotek jazyka. František Štícha upozorňuje na určitou neschopnost vědců užívat přirozený jazyk. Ta může být dána vágností některých termínů a označení. Nelze tedy mluvit o neschopnosti vědců logicky a srozumitelně myslet.

Autoři následujících dvou textů ze čtvrtého oddílu souboru uvažují o jazyce jako o prostředku sociální interakce. Jana Hoffmannová navazuje na kapitolu z Kořenského knihy Člověk – řeč – poznání a zaměřuje se na nepřipravené mluvní projevy a jejich specifičnost, která je podle autorky syntaktiky opomíjená. Ondřej Kučera detailně analyzuje přejímky z angličtiny do čínštiny, přidává i obecný teoretický rámec o přejímání, kterému se věnoval mimo jiné i Jan Kořenský.

Poslední, sémiotický blok je naplněn také dvěma studiemi. Autorům se málem povedl pěkný tematický rámec – v předposledním textu se Jarmila Doubravová zaměřuje na pojem „hra“ podobně jako Petr Koťátko v prvním příspěvku. Autorka ale ve své studii analyzující „text“ z náčrtníku školáka volí k pojmu „hra“ jiný přístup. Po tomto příspěvku editoři zařadili ještě pojednání Aleny Jaklové o jazyku jako prostředku vyjádření národní identity, tedy text, který tematicky hraničí se sociologií, nicméně svou jazykově zaměřenou druhou částí do sborníku patří. Závěrem editoři dodávají ještě resumé jednotlivých textů.

Autoři uvedených studií si často nechávají „otevřená vrátka“ a přiznávají, že se nesnaží postihnout celý problém, nechtějí plnohodnotně vysvětlit nastolený problém či zodpovědět všechny položené otázky. Už názvy studií začínající např. „K …“ (např. Eva Hajičová: Ke stratifikačnímu modelování jazyka), „Poznámky ke …“ (např. Luboš Veselý: Poznámky ke třem [101]způsobům slovesného děje (Slovesa okamžitá, kvantovací a omezovací)) atd. naznačují jistou neúplnost zpracování. Takový krok nelze při určeném rozsahu příspěvku negativně hodnotit. Kořenského výrok o chytání více tygrů současně napovídá, že při hlubším ponoření se do problému je jasné, že původní otázka nezůstane osamocena, ba naopak, přibudou k ní další a další. Je tedy vhodné ocenit alespoň krátké shrnutí či náčrt cest, jimiž se další úvahy mohou ubírat, které někteří autoři ke svým příspěvkům na závěr připojili. Dávají tak nám, čtenářům, pocit, že ten pomyslný tygr jednou přece jen bude chycen a správně identifikován. V některých klecích jich ale zatím pobíhá příliš mnoho, jiní se dokonce k oné lingvistické pasti ještě ani nepřiblížili na dohled.

LITERATURA

ČERNÝ, J. – HOLEŠ, J. (2008): Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. Praha: Libri.

JAKLOVÁ, A. (ed.) (2008): Člověk – jazyk – text. České Budějovice: Jihočeská univerzita.

KARLÍK, P. – NEKULA, M. – PLESKALOVÁ, J. (eds.) (2002): Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

---

[1] Viz např. Černý – Holeš (2008).

[2] Janu Kořenskému byla již dříve, konkrétně k jeho sedmdesátým narozeninám, věnována konference, z níž vzešel sborník s názvem Člověk – jazyk – text (Jaklová, 2008).

[3] Tygramatika je dle mého soudu složenina slov tygr a gramatika. Rčení o více chycených tygrech koresponduje s teorií přístupu k lingvistice obecně, nejen ke gramatice.

[4] Poznamenejme na tomto místě, že nechceme a ani nebudeme žádnou ze studií recenzovat dopodrobna – takový krok by vyžadoval nepochybně větší prostor, než jaký můžeme recenzi souboru studií věnovat.

Ústav českého jazyka FF MU
Arna Nováka 1, 602 00 Brno
kralikovam@seznam.cz

Naše řeč, ročník 97 (2014), číslo 2, s. 99-101

Předchozí Kristýna Tesařová: O metodách variacionistického výzkumu v neustálém kontaktu s teorií i praxí

Následující Anna Kadlecová, Jan Křivan: Letní škola lingvistiky 2012 a 2013