Časopis Naše řeč
en cz

Knížka mapující tisíciletou historii českých osobních jmen

Jaroslav David

[Posudky a zprávy]

(pdf)

A book mapping the thousand-year history of Czech personal names

Jana Pleskalová: Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000–2010. Brno: Host – Masarykova univerzita, 2011. 204 s.

Materiálový výzkum antroponymie českých zemí, který započal na konci 18. století Josef Dobrovský a v němž v 19. a 1. polovině 20. století pokračovali především historici a editoři latinských a staročeských památek, ve 2. polovině 20. století významně doplnily, dá se snad říci i završily práce Josefa Beneše (1962), Jana Svobody (1964), Františka Kopečného (1974), Miloslavy Knappové (1978, 1992, 2010), Dobravy Moldanové (1983) a Jany Pleskalové (1998). Pozornosti onomastiků rovněž neunikla německá antroponymie (Beneš, 1998) ani specializovaná témata, např. osobní jména v českých biblických překladech (Komárek, 2002), nebo problematika hypokoristik, včetně jejich nářečních podob (např. Králík, 1954; Bayerová, 1996; Pastyřík, 2003; podrobněji viz přehled dějin onomastiky, Šrámek, 2007, a bibliografie literatury a pramenů v recenzované publikaci, Pleskalová, 2011, s. 180–194).

To, čeho se však stále nedostávalo české antroponomastice, byla syntetizující práce, podávající přehled vývoje české soustavy osobních jmen. S jedinou výjimkou, již reprezentuje Šmilauerův text otevírající Kopečného slovník (Šmilauer, 1974), se česká antroponomastika nejen ve zmíněných monografiích, ale i studiích publikovaných na stránkách časopisů Naše řeč a Acta onomastica (pův. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, později Onomastický zpravodaj ČSAV) doposud soustředila především na lexikografické zachycení antroponymie a materiálová témata, mnohdy omezená regionálně, časově nebo pramennou základnou. Výše řečené rozhodně nesnižuje jejich význam, recenzovaná monografie z těchto prací vychází a odkazuje na ně, zpřesňuje a doplňuje jejich závěry, a především sumarizuje. Zvolil-li jsem minulý čas, pak chci v následujících odstavcích obrátit pozornost k formátem i rozsahem nevelké publikaci, která se poprvé soustavně pokouší o zachycení velkého tématu vývoje české antroponymie od počátků až do dnešní doby.

Práce Jany Pleskalové Vývoj vlastních jmen osobních v českých zemích v letech 1000–2010 otevřeně deklaruje komunikační a funkční přístup k propriálnímu materiálu (s. 9), vycházející z teoretické koncepce formulované Rudolfem Šrámkem (1999). Kromě hlediska komunikačního a funkčního je třetím východiskem antroponomastického výzkumu u Jany Pleskalové důraz na společenský charakter osobních jmen (viz též např. Knappová, 1989). Historický a sociální kontext však nepředstavuje výklad, který by práci zatěžoval, autorka vždy vybrala pouze ta „fakta, která jsou pro pochopení antroponymie podstatná“ (s. 9).

Pleskalová prezentuje osobní jména jako nástroj i projev komunikace a jazykový materiál, v němž se zrcadlí vývoj společnosti, její sociální rozvrstvení a proměny její struktury, obavy i naděje jejích členů nebo módní vlivy zasahující pojmenovací zvyklosti. Například již v úvodní kapitole nazvané Minulost versus přítomnost se věnuje roli, jakou hrálo osobní jméno nejen v pohanské a raně středověké společnosti (ochranná a přací jména, tabuizace jména, s. 12–18), [93]ale ukazuje také pojmenovací praktiky nesoucí stopy dávné víry v moc antroponyma na zajímavém etnografickém materiálu nebo textech venkovských próz Vlasty Pittnerové. Sociolingvistické hledisko vysleduje čtenář i tam, kde se Pleskalová zabývá příčinami vytváření dvoujmennosti (s. 36n., 74n., 127n.), pojmenováním žen (s. 122–126), problematikou obliby osobních jmen a výběru jmen dětí (např. s. 104–107) nebo vztahem a rozdíly mezi antroponymií města a venkova (např. s. 87–88, 148–149).

Autorka zvolila chronologický přístup a vývoj české antroponymie rozdělila do čtyř období: 1000–1300, 1300–1500, 1500–1786 a 1786–2010. Kritériem uvedené periodizace se stal způsob oficiálního pojmenování jedince na veřejnosti (s. 9–10). Každou kapitolu otevírá exkurz do historického a sociálního vývoje českých zemí, včetně nástinu dějin českého jazyka v daném období. Za ním pak následuje kapitola nazvaná Antroponymie českých zemí, jež představuje především prameny pro studium antroponymie daného období, včetně odborné literatury a také graduačních vysokoškolských prací, z nichž autorka vycházela. V tom je jedna z výrazných hodnot práce Jany Pleskalové. Dokázala totiž podstatně rozšířit a na základě materiálu, obvykle analýzy určitého typu pramenů nebo jednoho pramene, např. urbáře, pozemkové knihy apod., doplnit naši znalost o vývoji antroponymie v konkrétní její vývojové etapě. Zde vidím rovněž hodnotu didaktickou a pedagogickou – text monografie ukazuje smysl psaní a vedení graduačních prací. Uvedené texty však nepředstavují jediné východisko, o něž se autorka opírá. Na tomto místě bych chtěl ještě připomenout dva doposud spíše opomíjené zdroje, jež Pleskalová využívá. Kromě prací dialektologických, významného pramene pro poznání vývoje hypokoristik (s. 150–154), je to rovněž zmíněná beletrie, na niž autorka již dříve upozornila jako na cenný zdroj informací pro popis pojmenovacích zvyklostí období 19. a 1. poloviny 20. století (Pleskalová, 2008). Opakující se rámcovou strukturu pro jednotlivé periody, tedy oficiální osobní jména, hypokoristika, příjmí nebo příjmení, přezdívky a jednojmennost versus dvoujmennost, přičemž autorka zohledňuje specifika antroponymie konkrétního období, doplňují tematické kapitoly reflektující specifika daného období, např. výklad o jménech přejatých (období 1000–1300 a 1300–1500) nebo jménech po chalupě (1786–2010). Postupný vývoj od jednojmenné antroponymické soustavy k soustavě dvoujmenné, tedy rodné jméno + nedědičné příjmí, později dědičné příjmení, v jehož pozadí stály nejen sociální proměny (vznik městské společnosti), ale rovněž vlivy německé antroponymie, představuje jedno z klíčových témat. Německé vlivy na podobu české antroponymie, především utváření pojmenovacího modelu rodné jméno + příjmí z osobního jména příbuzného vyjádřené v nom. sg., např. Martin Kubec, jsou dalším důkazem skutečnosti, již si postupně připouští česká diachronní jazykověda. Tou je působení němčiny na češtinu v oblasti mnohem širší, než jsou pouhé přejímky lexika. Náleží k nim rovněž vliv němčiny na staročeské hláskové změny nebo právě formování antroponymických struktur (srov. též Benešovu práci, která vznikla již v 60. letech 20. století; Beneš, 1998). Pleskalová s materiálem starších vývojových etap nakládá obezřetně a vždy si je vědoma faktu, že je-li osobní jméno uvedeno s doplněním, např. určením profese, nemusí jít nutně o příjmí, stejně jako neexistuje ostrá hranice mezi příjmím a přezdívkou, které mnohdy splývají a je těžké je odlišit (s. 51, 74).

Text monografie uzavírá seznam pramenů a literatury k jednotlivým obdobím a také stručný výklad nejčastějších termínů (s. 195–196), který usnadní porozumění i laickému čtenáři. Aparát publikace bohužel nedisponuje tematickým rejstříkem ani nepoužívá systém odkazů na okraji stránek, které by čtenáři usnadnily orientaci v informačně bohatém textu segmentovaném pouze kapitolami a podkapitolami.

[94]Kniha Jany Pleskalové se věnuje vývoji české antroponymie v širokém smyslu slova. Zabývá se nejen systémovými souvislostmi, ale rovněž proměnami jednotlivých skupin osobních jmen (rodná jména, příjmí a příjmení, hypokoristika a přezdívky, které sehrály významnou roli při vzniku příjmení apod.). Autorka v úvodu konstatuje, že se soustředí hlavně na jazykově českou antroponymii, ale věnuje také pozornost německým a židovským jménům. Zde je třeba poznamenat, že vzhledem k sociologickému přístupu k české antroponymii by bylo vhodné zaměřit se rovněž na působení a pronikání dalších jinojazyčných soustav. Mám na mysli např. francouzská a italská antroponyma, která od konce 16. století, zejména však v 17. a 18. století významně obohacovala českou soustavu příjmí, později příjmení, např. jména typu Baloun, Bukvaj, Dampír, Pikolon, přímý následek třicetileté války. Pro čtenáře by jistě bylo zajímavé i pojednání o antroponymickém dědictví francouzské kolonizace obcí na Hodonínsku ve 2. polovině 18. století, stopách chorvatské antroponymie v obcích na Mikulovsku či německé na Hlučínsku. Samozřejmě také alespoň zmínka by měla patřit nástinu vývoje osobních jmen na česko-polském pomezí. I kdybychom tyto antroponymické průniky považovali pouze za marginální, a tedy hodné pouze drobné zmínky, antroponymie českých Romů a její radikální proměna po roce 1945 by jistě, vzhledem k historickému i aktuálnímu kontextu, zasloužily podrobnější výklad (k tématu viz např. Nečas, 2005). Bylo by možné podrobněji pojednat i další témata, která autorka pouze připomněla nebo naznačila, např. kulturu osobních jmen a jejich volby v době národního obrození, formování antroponymie působením nacionalismu zejména v 19. a 20. století v regionech, jako jsou severní Morava a Slezsko, a z témat současných především problematiku přechylování ženských podob příjmení nebo přezdívky a podoby jmen v elektronické komunikaci. I když téma literárních jmen leží již zcela za hranicemi monografie soustředěné na vývoj antroponymie, domnívám se, že by si i ono zasloužilo připomínku. Reálná antroponymie vytváří pozadí osobních jmen používaných v literárních textech, které onomastikům mohou sloužit jako významný pramen, jehož svědectví Jana Pleskalová využila také při psaní recenzované monografie, jak jsem již uvedl výše.

Poznámky, které jsem poznamenal in margine monografie Jany Pleskalové, představují vzhledem k širokému záběru práce, jež na dvou stech stranách podává tisíciletý vývoj české antroponymie, jen drobná tematická doplnění. Byl-li by autorem např. dialektolog, etnograf nebo morfolog, jistě by snesl jiné. Tím by však již byl překročen záměr práce zamýšlené jako shrnutí současného stavu poznání a přehled vývoje české antroponymie.

Knížka Jany Pleskalové, přičemž výraz knížka odpovídá jejímu rozsahu, formátu i přívětivosti, s níž čtenářům, vzdělaným laikům i odborníkům lingvistům, téma prezentuje, představuje záslužný krok na cestě k velké monografii věnované české antroponymii. Nezbývá než popřát její autorce, aby našla sílu a čas i k naplnění tohoto cíle.

LITERATURA

BAYEROVÁ, N. (1996): Hypokoristika v oblasti slezských nářečí, jejich slovotvorba a jejich podoby užívané při oslovování v komunikaci rodiny. In: J. Damborský (ed.), Linguistica 2. Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity, s. 109–138.

BENEŠ, J. (1962): O českých příjmeních. Praha: Nakladatelství ČSAV.

BENEŠ, J. (1998): Německá příjmení u Čechů 1–2. Ústí nad Labem: Univerzita Jana Evangelisty Purkyně.

KOMÁREK, K. (2002): Osobní jména v českých biblích. Olomouc: Votobia.

[95]KNAPPOVÁ, M. (19781, 20105): Jak se bude jmenovat? Praha: Academia.

KNAPPOVÁ, M. (1989): Rodné jméno v jazyce a společnosti. Praha: Academia.

KNAPPOVÁ, M. (1992): Příjmení v současné češtině. Liberec: AZ KORT.

KNAPPOVÁ, M. (2002): Naše a cizí příjmení v současné češtině. Liberec: TAX AZ KORT.

KOPEČNÝ, F. (1974): Průvodce našimi jmény. Praha: Academia.

KRÁLÍK, K. (1954): Osobní jména v nářečí keleckém. Opava: Slezský studijní ústav.

MOLDANOVÁ, D. (1983): Naše příjmení. Praha: Mladá fronta.

NEČAS, C. (2005): Romové na Moravě a ve Slezsku (1740–1945). Brno: Matice moravská.

PASTYŘÍK, S. (2003): Studie o současných hypokoristických podobách rodných jmen v češtině. Hradec Králové: Gaudeamus.

PLESKALOVÁ, J. (1998): Tvoření nejstarších českých osobních jmen. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity.

PLESKALOVÁ, J. (2008): Dílo Vlasty Pittnerové jako svědectví o pojmenovacích zvyklostech 19. století. In: S. Pastyřík – V. Víška (eds.), Onomastika a škola 8. Hradec Králové: Gaudeamus, s. 51–58.

SVOBODA, J. (1964): Staročeská osobní jména a naše příjmení. Praha: ČSAV.

ŠMILAUER, V. (1974): Úvodem. In: F. Kopečný, Průvodce našimi jmény. Praha: Academia, s. 9–29.

ŠRÁMEK, R. (1999): Úvod do obecné onomastiky. Brno: Masarykova univerzita.

ŠRÁMEK, R. (2007): Onomastika. In: J. Pleskalová et al., Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, s. 377–425.

Katedra českého jazyka FF OU
Reální 5, 701 03 Ostrava
jaroslav.david@osu.cz

Naše řeč, ročník 97 (2014), číslo 2, s. 92-95

Předchozí Radek Skarnitzl: O slovním přízvuku na jednoslabičných předložkách v češtině

Následující Kristýna Tesařová: O metodách variacionistického výzkumu v neustálém kontaktu s teorií i praxí

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1