K sémantickému vývoji adjektiva umělý

Jiří Rejzek

[Drobnosti]

(pdf)

On the semantic development of the adjective umělý

The article discusses the semantic development of the adjective umělý from Old Czech until the present.

Adjektivum umělý má dnes tyto významy: 1. vzniklý, konaný zásahem člověka, ne přírodní, přirozenou cestou (op. přírodní) 2. (o poezii ap.) vytvořený profesionálními umělci, umělecký (op. lidový, národní) (Slovník spisovné češtiny, 1978, dále SSČ). První význam přitom jednoznačně převládá, druhý je omezen na několik terminologických spojení jako umělá píseň, umělá poezie, umělá balada. Význam ‚umělecký‘ tu není úplně nejpřiléhavější, zdá se, že SSČ sloučil dva víceméně periferní významy ‚vztahující se k poezii tvořené školenými, profesionálními básníky‘ a ‚umělecky provedený, umělecký‘ (např. umělé vyšívání). Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971, dále SSJČ) tyto významy uvádí za dnešním základním významem jako druhý a třetí v pořadí a přidává ještě čtvrtý význam ‚dovedně, obratně pracující, dovedný, obratný, zručný‘ s poznámkou řidč.

V Příručním slovníku jazyka českého (1935–1957, dále PSJČ) najdeme ještě jiné pořadí a celkem šest významů. První a třetí význam jsou oproti SSJČ prohozeny. Jako první je tedy uveden význam ‚dovedně, znalecky, umělecky provedený‘, druhý se se SSJČ víceméně shoduje, třetí je definován ‚vzniklý jinak než přirozenou, obvyklou cestou, ne přírodní, ne pravý, ne přirozený, náhražkový‘, v technickém a chemickém smyslu ‚vyrobený chemickými n. technickými pochody na rozdíl od látek stejného složení, jež se vyskytují v přírodě‘. Jako další význam uvádějí autoři PSJČ ‚nepřirozený, strojený, nastrojený‘ (pohlédla na ni s umělou lhostejností) a význam uvedený v SSJČ jako čtvrtý ještě rozdělují na ‚dovedně, obratně pracující, počínající si‘ (poněkud zast.) a ‚učený, znalý‘ (zast.).

Tento průřez našimi výkladovými slovníky posledního století ukazuje, že jen v průběhu několika dekád došlo k poměrně výraznému posunu ve frekvenci a akcentování jednotlivých významů slova umělý. Výchozí význam je přitom celkem snadno slovotvorně vyvoditelný i bez znalosti starých dokladů a historie slova. Adjektivum se svým slovotvorným významem přiřazuje k dalším podobným adjektivům tvořeným od l-ového příčestí jako znalý, zoufalý, dbalý, znělý, bdělý apod. U některých přídavných jmen tohoto slovotvorného typu sice došlo k určitému sémantickému odklonu od původního slovotvorného významu (smělý, dokonalý, zavilý), nicméně můžeme se značnou pravděpodobností předpokládat, že původní význam adjektiva umělý byl ‚ten, kdo umí‘, tedy ‚dovedný, učený, znalý‘. Tento očekávaný lexikální význam potvrzuje i stč. materiál, v němž jsou doloženy významy ‚znalý, vzdělaný, učený; vycvičený, zkušený‘ (Malý staročeský slovník), např. přemýšlévaje o Bohu, kak jest mocný, kak umělý a kak dobrý (ŠtítKlem); střelec z lučiště výborně umělý a k lovuom velmi umělý a myslivý (Troj); [51]i stáše pop Ezdras, umělý v božiem právě, na dřěvěnéj stolici (BiblOl)[1]. Toto užití adjektiva umělý se nemění ani v období středním; jediný doklad, který se nevztahuje přímo k vlastnostem osob, je dajž služebníku tvému (Šalamounovi) srdce umělé, aby uměl súditi lid tvuoj (BiblBen) – i zde ovšem je význam adjektiva umělý prakticky stejný jako v dokladech vztahujících se k osobám (Nejedlý et al., 2010–2014). Tento stav reflektuje ještě i Jungmannův slovník se značným zastoupením základního významu ‚umějící, vědomý, povědomý, učený, znalý, zkušený‘ a jen s několika novějšími doklady na význam ‚uměle (= dovedně) dělaný, řemeslný, řemeslnický, mistrovský‘ (umělí spisové) (Jungmann, 1834–1839, IV, s. 750). Je také evidentní, že záporná podoba neumělý není negací dnešního základního významu, nýbrž právě významů původních, tedy ‚necvičený, neškolený, nedovedný‘ (o člověku) či ‚diletantský, nedovedně dělaný‘ (o věcech) (srov. SSČ, SSJČ).

Zajímavou otázkou tedy je, kdy se v češtině objevuje adjektivum umělý právě ve významu ‚vzniklý jinak než přirozenou, obvyklou cestou, ne přírodní, ne pravý, ne přirozený, náhražkový‘. Podle zachycených dokladů se zdá, že se tak stalo v poslední třetině 19. st. Jedno z nejstarších užití nového významu v krásné literatuře čteme zřejmě u Nerudy v cestopisných črtách z počátku 70. let: Neviděl jsem Bosporus za umělého osvětlení[2], další doklady jsou např. u Raise ([Soška měla] kolem dokola věnec z velikých umělých růží) či u Jiráska (V parku zabloudiv, zašel jsem do umělé rozvaliny). Zajímavý doklad svědčící o tom, že tento význam byl relativně nový ještě na přelomu 19. a 20. st., najdeme u J. Š. Baara: Zuby, vlasy, oči atd. – lze si opatřit – umělé, jak se dnes říká, anebo falešné – jak se dříve říkávalo. Ovšem Kottův slovník ve svém čtvrtém svazku vydaném v roce 1884 již uvádí poměrně značné množství substantiv spojitelných s adjektivem umělý v jeho novém významu – zahradnictví, tkadlcovství, pořádek, řiť (anus artificialis), cihelna, koželužství, usně, hnojivo, pěstování, píce, mramor, květiny, nábytek, práni (=praní?), chov lososů, průmysl, zuby, kámen mlýnský, mlýn, chrup, balvany, krása (Kott, 1884, 4, s. 357). Jak jsme však ukázali výše, trvalo stejně ještě několik dalších desetiletí, než tento význam převládl na úkor významů ostatních.

Při analýze vývoje významu slova umělý se také naskýtá otázka, jakou roli v něm sehrál význam ‚vztahující se k poezii tvořené školenými, profesionálními básníky‘ (umělá poezie). Ten tvoří přirozený přechod mezi významy ‚dovedně provedený, umělecký‘ a ‚nepřirozený, vyumělkovaný, náhražkový‘ (ve vztahu k tvorbě lidové). Srov. doklady [Ke knihám přidejte] několik písniček, kde není nápěv tuze umělý, tak aby snadno selský lid jej pochopil (Němcová) či Poesie umělá i neumělá stejně spojuje růži s láskou (Neruda). Zdá se však, že v jiných jazycích s tímto mezikrokem vždy počítat nemůžeme a význam ‚nepřirozený, vyumělkovaný, náhražkový‘ se tam vytvořil bez ohledu na něj.

Právě v jiných jazycích totiž nacházíme překvapivě velmi podobný sémantický vývoj jako v češtině. Slovo označující ‚umělý, nepřírodní‘ je většinou bezprostředně odvozeno od slova pro ‚umění‘ a původně znamenalo ‚umělecký, mistrovský‘. Tuto dvoukolejnost významu najdeme už v klasické latině, kde adjektivum artificiālis odvozené od artifex ‚znalý, dovedný, mistrný; znalec, umělec, odborník‘ (a to od ars ‚umění, dovednost, [52]věda; úskok‘) znamená ‚odborný, umělecký‘ i ‚umělý, vyumělkovaný‘. Kontinuanty tohoto adjektiva v románských jazycích i v angličtině již mají pouze význam ‚umělý, strojený, náhražkový apod.‘. Také něm. adj. künstlich je přirozeně odvozeno od Kunst ‚umění‘ a jeho původní významy jsou podobné jako ve starší češtině. Monumentální Grimmův slovník (1854–1960) je uvádí v prvních třech významových okruzích (‚učený, znalý, dovedný, zručný, chytrý; umělecký, umělecky provedený apod.‘), ve čtvrté skupině je však už i význam ‚umělý jako opak k přírodní‘ (s již středohornoněmeckým dokladem týkajícím se přírodního a umělého jantaru) a dále i ‚vyumělkovaný, nepřirozený‘. V dnešní němčině už má adjektivum künstlich pouze tyto poslední významy. Polština užívá od 17. st. pro umění výraz sztuka, příslušné adjektivum sztuczny má dnes opět význam ‚umělý, nepřirozený‘. Lindeho slovník (1807–1814, 5, s. 613) uvádí u tohoto adjektiva jako základní význam ‚umělecký, mistrovský, pravidelný‘, vedle toho i ‚umělecky čili dovedností udělaný, nepřirozený‘. Ruské iskusstvennyj ‚umělý, nepřirozený‘ je opět odvozeno od iskusstvo ‚umění, dovednost‘. Slovník ruštiny 18. st. má u adjektiva ještě významy jako ‚odborný, mistrovský, umělecký‘, vedle toho jako druhý význam v pořadí uvádí ‚vytvořený člověkem‘ (iskusstvennyje cvety) a také ‚vyumělkovaný, nepřirozený‘ (Slovar’ russkogo jazyka XVIII veka (iz–kasta), 1997, s. 124), tedy významy, které dnes zůstaly jako jediné. A podobný vývoj najdeme i v jiných evropských jazycích. Nemůžeme zcela vyloučit, že v některých případech jde o sémantický kalk; charakter slova, chronologie a situace v jednotlivých jazycích však spíš nasvědčují tomu, že šlo o paralelní vývoj.

Fakt, že se v různých jazycích během několika generací změnil význam ‚dovedně provedený, umělecký‘ (případně jako v češtině ‚dovedný, učený, znalý‘) na ‚nepřirozený, vyumělkovaný, náhražkový‘, přičemž starý význam byl novým zcela vytlačen, je jistě pozoruhodný. V češtině lze – zdá se, že průkazněji než v jiných uvedených jazycích – toto pronikání nového významu časově spojit s pronikáním některých nových technologií, které vnášejí do okolního světa více „umělosti“ a „náhražkovosti“ (vznik umělého osvětlení, umělých hmot apod.) a jsou předzvěstí „náhražkové“ doby, v níž žijeme dnes. Jestliže Kott uvádí zhruba dvě desítky spojení s umělý v jeho novém významu, dnešní korpusy odhalí kolokací mnohonásobně víc.[3] Je také zajímavé, že žádný z nám známých etymologických slovníků kteréhokoli z výše zmíněných jazyků nepovažuje za nutné uvedenou sémantickou změnu jakkoli komentovat, některé nanejvýš zmiňují starší význam (Holub – Kopečný, 1952, s. 402; Etymologisches Wörterbuch des Deutschen, 1993, s. 745). I když jde o změnu pozvolnou a poměrně nenápadnou, nelze ji považovat za zcela triviální a samozřejmou. Koneckonců, je to jedna z věcí, které nám etymologie zůstává stále trochu dlužna – ještě detailnější objasnění právě těch nenápadných a často opomíjených sémantických posunů slov.[4]

[53]LITERATURA

Etymologisches Wörterbuch des Deutschen (1993): Berlin: Akademie Verlag GbmH.

GRIMM, J. – GRIMM, W. (1854–1960): Deutsches Wörterbuch. Leipzig: S. Birzel. Dostupné na <http://woerterbuchnetz.de/DWB>.

HOLUB, J. – KOPEČNÝ, F. (1952): Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní nakladatelství učebnic.

Historický slovník slovenského jazyka (1991–2008). Bratislava: Veda.

JUNGMANN, J. (1834–1839): Slovník česko-německý. Praha: České Museum.

KOTT, F. Š. (1878–1906): Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický. Praha: Josef Kolář – František Šimáček.

LINDE, S. B. (1807–1814): Słownik języka polskiego. Warszawa: Wydawnictwo Naukowe PWN.

MACHEK, V. (1968): Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Academia.

NEJEDLÝ P. et al. (2010–2014): Lexikální databáze humanistické a barokní češtiny [online]. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR. Cit. 2013-04-03. <http://madla.ujc.cas.cz>.

Příruční slovník jazyka českého (1935–1957). Praha: Academia.

Slovar’ russkogo jazyka XVIII veka (iz–kasta) (1997). Sankt-Peterburg: Nauka.

Slovník spisovné češtiny (1978). Praha: Academia.

Slovník spisovného jazyka českého (1960–1971). Praha: Academia.

---

[1] Viz Staročeská textová banka [online]. Verze z 16. 5. 2013. Cit. 2013-06-01. Oddělení vývoje jazyka Ústavu pro jazyk český AV ČR, v. v. i. <http://vokabular.ujc.cas.cz/banka.aspx>.

[2] Všechny uvedené novočeské doklady jsou vzaty z Příručního slovníku jazyka českého.

[3] SYN 2010 uvádí celkem 5668 dokladů na umělý. Ze spojení, která Kott nemá a ani nemůže mít, uveďme např. řasy, nehty, ňadra, ledvina, srdce, chlopeň, orgán, céva, kloub, plicní ventilace, buňka, rohovka, sítnice, sval, penis, vagína, děloha, oplodnění, spánek; mléko, šlehačka, med, přísada, aroma, barvivo, preparát, výživa, vitamin, sladidlo, stimulant; sníh, déšť, mlha, kouř, mrak, plamen, slunce, tráva, povrch, sjezdovka, kluziště, krápník, chlazení, vlnobití, pláž; pryskyřice, kaučuk, benzin, kyslík, gravitace, družice, satelit, solární systém, inteligence, život; palivo, omítka, čočka, houba aj.

[4] Příspěvek byl napsán v rámci grantového projektu č. 13-08622S Český etymologický slovník II.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
jiri.rejzek@ff.cuni.cz

Naše řeč, ročník 97 (2014), číslo 1, s. 50-53

Předchozí Robert Adam, Milan Harvalík, Ondřej Koupil, Irena Vaňková: Kruh přátel českého jazyka v akademickém roce 2012/2013

Následující Michaela Lišková: Trixeso a pexetrio