Podkrkonošské vyprávěnky

Marta Šimečková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Tales from the Krkonoše mountain region

[1]František Karel Pacholík: Pou̯dačky a vhačky. Liberec: Bor, 2011. 292 s.

V pozůstalosti Františka Karla Pacholíka (1883–1978), podkrkonošského lidového vypravěče a písmáka pocházejícího z Pasek nad Jizerou, se dochovaly rukopisné zápisky o jeho životě, též nejrůznější vyprávění, žertovné příběhy a pohádky tradované po generace na venkově.[2] Pacholík přes častá stěhování strávil většinu života v Podkrkonoší, byl tudíž aktivním uživatelem dialektu této oblasti a místního nářečí užil i ve svých příbězích. Ty uspořádala, jazykově upravila a okomentovala Jarmila Bachmannová. Volba editorky nemohla být šťastnější. Jde o erudovanou dialektoložku, autorku Podkrkonošského slovníku a četných studií, v nichž se zaměřila na podkrkonošský typ severovýchodočeské nářeční podskupiny.

Kniha je rozdělena na dvě části. První obsahuje vyprávění nazvaná O životě horalů, druhá pak příběhy uvedené v knize jako Pou̯dačky a pohádky. Autor čtenáře seznamuje se životem prostých lidí v Podkrkonoší na přelomu 19. a 20. století, např. se způsobem jejich obživy (Jak se žilo za starejch času na horách), s rozvojem spiritualismu (O medijánech, kremaci a šňupavým tabáku), s historií kraje (Z historie Harrachova rodu, Jak v Pasekách začal podnikat první Němec) či s rozvojem kultury (O čtení a o divadlech). Tematicky jde o různorodý soubor, do nějž byly zařazeny vážnější pasáže vedle veselých historek ze života. Ty autor čerpal jednak z vlastních vzpomínek, jednak z vyprávění. Prozaický text je ojediněle proložen ukázkou lidových písní (U Ševců v Haverni před Vánocema), v závěru je připojena i báseň z autorovy tvorby (Báseň o sirotku).

V textu je zachována řada rysů typických pro podkrkonošské nářečí, přičemž k těm nejnápadnějším patří jevy hláskoslovné a tvaroslovné, např. výslovnost původně slabikotvorných souhlásek r, l s průvodním vokálem (hernek, šeterný), výslovnost v jako u̯ na konci uzavřených slabik (koháčou̯ka, zrou̯na), zánik vokálu i po změně intervokalického v na u̯ (pou̯dačky), zjednodušení skupin dn, dň v nn, nň (jennou ráno, poslenni čas), změna skupiny dl v ll (illo, sellák), zdvojení skupiny souhlásek nn (smetanník, vanna), koncovka -oj (< -ovi) v dativu a lokálu singuláru životných maskulin (chalupa po tátoj, podal je tovaryšoj), koncovka -ej (< -í) v instrumentálu singuláru feminin měkkých typů (leťal sem i se židlej, posypat solej), infinitiv na -ť (chlastať, uvařiť) aj. Tyto jevy shrnuje editorka v závěru knihy a upozorňuje zde rovněž na rozdíly v mluvě obyvatel Podkrkonoší (tzv. horáků) a Turnovska či Mladoboleslavska (přezdívaných krajáci).

Dialektologa zaujme i bohaté nářeční lexikum, např. brumbár ‚čmelák‘, facalik ‚kapesník‘, kohát ‚pařez‘, pobejtka ‚návštěva‘, rymbulice ‚polévka z tuřínu‘ aj. Četná jsou slova z profesní mluvy, především vztahující se k pěstování lnu a výrobě plátna, např. haman ‚jemné husté plátno‘, kraclovať ‚vyčesávat (len) hřebenem s kovovými hřeby‘, štenik ‚menší přadeno lnu‘. [46]Pro lepší porozumění textu jsou tyto výrazy vysvětleny ve výkladovém slovníčku. Výklad je omezen přirozeně jen na význam, v němž je slovo užito ve vyprávění. Do slovníčku jsou zahrnuty i lexikální jednotky, jejichž význam se v nářečí shoduje s významem ve spisovném jazyce, avšak jejichž hlásková podoba je od spisovné podoby odlišná (např. henek ‚hrnek‘, illo ‚jídlo‘, vžice ‚lžíce‘). V slovníkové části bohužel schází vysvětlení některých nářečních a slangových slov, např. kalirunk ‚šňůry vedoucí od žakárového stavu k nitkám‘, klajcha ‚dovedení stavby zdí až pod střechu, rovnost‘, loker ‚kávová sedlina s odvarem‘, outor ‚žaludek‘, šalunk ‚bednění‘, voflanec ‚pohlavek‘ aj. Nikde není vysvětlen ani význam slova z názvu knihy vhačky ‚smyšlenky‘.

Při úpravě rukopisu uplatnila editorka tzv. folklorní přepis. V něm se – na rozdíl od fonetického přepisu užívaného tradičně v české dialektologii – užívají grafémy i-y a ú-ů ve shodě s pravidly českého pravopisu, neznačí se měkčení (psáno není místo neňí) a neužívají se žádné speciální symboly (s výjimkou grafému u̯, který je zde užit při přepisu neslabičného u, ve spisovném jazyce odpovídajícího hlásce v). Tento typ transkripce umožňuje snadné čtení, navíc zachycuje veškeré nářeční jevy, takže text může sloužit jako vhodný pramen pro výzkum podkrkonošského nářečí.

Text je vkusně provázen ilustracemi a zejména dobovými fotografiemi, na nichž může čtenář obdivovat malebné scenerie s vesnicemi či jednotlivými chalupami zasazenými do podkrkonošské přírody. Na fotografiích jsou zachyceni též tamní obyvatelé, mezi nimi členové autorovy rodiny a další osoby vystupující ve vyprávěních.

Recenzovaná kniha si nepochybně získá řadu příznivců mezi čtenáři, kteří budou okouzleni jak obyčejnými příhodami z podkrkonošského venkova, tak neotřelým dialektem, jímž je autor vypráví.

---

[1] Tento příspěvek vznikl v rámci řešení grantového úkolu GAČR č. P406/11/1786 Slovník nářečí českého jazyka.

[2] Jde celkem o osm sešitů, jež jsou nyní v soukromém vlastnictví rodiny Vránových a z nichž je v současné době pořizována elektronická kopie v Památníku Zapadlých vlastenců v Pasekách nad Jizerou.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Veveří 97, 602 00 Brno
simeckova@iach.cz

Naše řeč, ročník 97 (2014), číslo 1, s. 45-46

Předchozí Ivana Bozděchová: O naší řeči

Následující Robert Adam, Milan Harvalík, Ondřej Koupil, Irena Vaňková: Kruh přátel českého jazyka v akademickém roce 2012/2013