Ženin, ženský, ženy

[Hovorna]

(pdf)

-

(J. Š.) Výrazové prostředky, které má jazyk český v těchto třech tvarech významem blízkých, nekryjí se úplně s trojím různým významem, který jest vyjádřen ve francouzských výrazech (une lettre écrite) par la main de femme, par la main ď une femme a par la main de ma femme. Rozdíl mezi příd. jménem přivlastňovacím ženin na jedné straně a příd. jménem ženský a genitivem ženy na druhé straně jest — jak bylo vyloženo v N. Ř. I, 158, 187 — ten, že příd. jméno přivlastňovací ženin přivlastňuje individuálně, příd. jm. ženský a 2. p. ženy přivlastňují druhově. Ruka ženina jest ruka jedné určité ženy (nemusí to býti právě ma femme, moje žena, ačkoliv podle souvislosti je tento význam ovšem zcela možný, nýbrž ta žena, na př. u stolu seděla žena; ruka ženina se třásla). Máme-li na mysli ženu vůbec, kteroukoli ženu, tedy ženu jako druh, nikoli jako individuum, říkáme ruka ženská nebo ruka ženy. Podle toho bych franc. par la main de ma femme přeložil slovy rukou ženinou, je-li ze souvislosti zjevné, že jde o mou ženu (neboť přívlastkem má je apelativum žena individualisováno), ač výraz český je významově širší. Za franc. par la main de femme a par ta main ď une femme bylo by lze v češtině položiti buď rukou ženskou anebo rukou ženy, ovšem bez toho rozdílu, který je ve dvojím tomto výraze francouzském. Třeba jen dodati, že mezi českými výrazy ženská ruka a ruka ženy jest ovšem jistý rozdíl, který se blíží rozdílu mezi oběma uvedenými výrazy francouzskými, ač se s ním úplně nekryje. Ženská ruka může znamenati totiž v češtině nejen ruku, jakou mají ženy (na př. ženská ruka je něžnější než ruka mužská), nýbrž i ruku, která se podobá ruce ženské (na př. ten muž má ženské ruce nebo má ženskou ruku, t. j. píše jako žena), genitiv ženy však tohoto druhého odstínu významového nemá. List psaný rukou ženy znamená tedy list, který psala žena (vůbec, kterákoli), list psaný rukou ženskou znamená a) list, který psala žena (vůbec, kterákoliv), ale také b) list, který psal muž písmem připomínajícím písmo ženské. Nepotřebujeme zajisté dokládati, že tyto významové rozdíly jsou v theorii možné, ale že v praksi nejsou nutné, protože možnosti dvojího různého pojetí na př. u příd. jmen ženin a ženský může býti zabráněno souvislostí, situací a p. Základní rozdíl mezi tvary ženin a ženský, ženy zůstává ovšem platný za všech okolností.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 6, s. 192

Předchozí Ždáti

Následující František Trávníček, Redakce: O jedné stránce slovesa v našem písemnictví