K původu českého slovesa loudati se

Vít Boček

[Short articles]

(pdf)

On the origin of the Czech verb loudati se

This article discusses the origin of the Czech verb loudati se.

[1]0. Pro české sloveso loudati se s významy 1. ‚pomalu jít n. jet‘, 2. expr. ‚pomalu, zdlouhavě něco dělat; piplat se, nimrat se‘ (tak SSJČ, 1, s. 1135; srov. i PSJČ, 2, s. 633, kde se navíc uvádí i význam ‚nečinně, zahálčivě sem tam choditi, toulati se‘) doposud nebyl vypracován uspokojivý etymologický výklad, o jehož správnosti by existovala shoda. V dosavadních českých etymologických slovnících je vykládáno různě a jednotliví autoři těchto slovníků na předcházející výklady ani neodkazují. Existují tak vlastně tři samostatné výklady. Uvedeme je, provedeme jejich detailnější rozbor a pokusíme se zhodnotit, který z výkladů je nejpravděpodobnější.

 

1. Autorem prvního výkladu je Josef Holub. Ten ve svém etymologickém slovníku (Holub, 1933, s. 92; 1937, s. 140) spojuje toto sloveso se slovesem louditi ‚dožadovat se, žadonit, mámit něco na někom‘, ‚vábit, lákat, svádět‘, stč. lúditi téhož významu a dále ‚klamat‘ (Gebauer, 1970, 2, s. 286), které má řadu protějšků ve slovanských jazycích: slovenské lúdiť sa ‚krást se, přikrádat se, vléct se‘ (SSJ, 2, s. 63), slovenské starší lúdiť ‚vábit, lákat; mámit, neúnavně prosit; vypuzovat, vyhánět‘ (HSSlk, 2, s. 237), polské łudzić ‚mámit, klamat; vábit‘, łudzić się ‚klamat se, mýlit se‘ (SJP, 4, s. 327), staropolské łudzić ‚klamat, šálit, podvádět‘ (SStp, 4, s. 128), srbochorvatské lúditi se ‚dělat ze sebe blázna‘, lúdeti ‚bláznit, stávat se bláznem‘ (Rječnik, 6, s. 196), slovinské lúditi ‚vábit, lákat; zabývat se něčím, strávit nad něčím čas‘ (Pleteršnik, 2006, 1, s. 531), církevněslovanské luditi ‚klamat, šálit, podvádět‘ (Miklosich, 1862–1865, s. 344), ruské ludít’ ‚šálit, klamat‘ (Vasmer, 1953–1958, 2, s. 65, s.v. lud). Z tohoto slovanského materiálu lze pak rekonstruovat praslovanské sloveso *luditi ‚šálit, klamat‘. To je dále spojováno s následujícími slovy z jednotlivých indoevropských jazyků: litevské liūstù, liũsti ‚rmoutit se, trápit se, soužit se‘, liũdnas ‚teskný, zarmoucený, smutný‘, staropruské laustineiti 2. os. pl. imperativu ‚ponížit se, pokořit se‘, gótské liutai pl. ‚podvodníci‘, staroanglické lot ‚podvod, lest‘. Vše se nakonec řadí k indoevropskému kořeni *leud- s původním významem ‚sklonit se, hrbit se; skrčený, malý‘ (srov. Mažiulis, 1988–1997, 3, s. 52n.; Lehmann, 1986, s. 236; Pokorny, 1959–1969, s. 684; LIV, s. 415). Tento výklad pak bez dalšího rozvedení přebral i upravovatel Holubova slovníku František Kopečný (srov. Holub – Kopečný, 1952, s. 210n.). Zajímavé však také je, že další upravovatel Holubova slovníku Stanislav Lyer již tento původní Holubův výklad neuvádí a pod heslem loudati se u něj čteme pouze poznámku „Nejasné“ (Holub – Lyer, 1967, s. 293; 1978, s. 273). Můžeme se jen dohadovat, že se Lyer zdráhal trvat na původním výkladu pod dojmem toho, že mezitím vyšel v prvním vydání Machkův etymologický slovník, kde se také uvádí původ slovesa loudati se jako nejasný (Machek, 1957, s. 276).

 

2. Autorem druhého výkladu je Václav Machek. Zatímco v prvním vydání svého slovníku, jak jsme právě uvedli, má původ českého loudati se za nejasný a nevysvětluje ho, v druhém vydání nacházíme zcela nový, originální výklad (Machek, 1968, s. 341). Pro loudati se rekonstruuje nyní Machek původní formu *lutati. Rozdíl mezi doloženým tvarem a rekonstruovanou podobou v kvalitě kořenné dentály pak vysvětluje pomocí doložených forem s prefixem po-/pa-, s podceňovacím významem pro vyjádření nelibosti: uvádí staročeské poludovati sě (to je ovšem doloženo až z 16. století, srov. Jungmann, 1835–1839, 2, s. 270; StčS toto sloveso neuvádí), české nářeční paludovati se ‚potulovat se‘, srov. i derivát paluda ‚tulák‘ (nářeční tvary dokládá Kott, 1880, [166]s. 479). Právě přidání prefixu po-/pa- k původnímu *lutati, a tedy zdloužení slova, mělo podle Machka za následek hláskové oslabení uvnitř slova t > d, a tak vzniklo loudati se.

Samo *lutati je pak podle Machka i praformou českého toulati se. Toto české sloveso (spolu se slovenským túlať sa a polským tułać się) vzniklo z původního *lutati metatezí kořenných konsonantů. Původní podoba před metatezí je však dobře zachována v jihoslovanských jazycích: slovinské lútati ‚dělat něco pečlivě, lopotně, bez úspěchu‘, srbochorvatské lútati ‚bloudit, toulat se; potloukat se‘, bulharské lútam se ‚toulat se; bloudit‘, makedonské luta ‚toulat se‘ (srov. Machek, 1968, s. 648; Rječnik, 6, s. 229; Pleteršnik, 2006, 1, s. 534).

V souhrnu tedy podle Machka prodělalo původní praslovanské *lutati ‚toulati‘ v češtině rozštěpení na dvě slovesa, vždy zároveň s nepravidelnou formální proměnou: 1) po metatezi vzniklo toulati se, 2) po změně t > d vzniklo loudati se.

 

3. V nejnovějším etymologickém slovníku Rejzkově byl představen třetí výklad českého loudati se. Rejzek (2001, s. 350) upozornil na existenci nářečního moravskoslezského tvaru lundat se a hanáckého londat se (srov. Bartoš, 1906, s. 187n.) téhož významu jako loudati se. Tyto tvary vyložil Machek (1957, s. 276) jako sekundární s expresivním n. Naopak Rejzek postupuje obráceně. Původnější podle něj mohou být tyto nářeční tvary; ty autor spojuje s českým landat (se) 1. ‚toulat se, potulovat se‘, 2. ‚loudat se‘ (tak SSJČ, 1, s. 1068; srov. i PSJČ, 2, s. 507), které je podle něj přejetím z německého landern ‚toulat se‘. Podle tohoto výkladu by tak české loudati (se) bylo sekundární, expresivní úpravou českého landat (se).

 

4. Pokusme se nyní zhodnotit klady a zápory těchto výkladů. Jako nejméně pravděpodobný se jeví výklad č. 3. Potíže nastávají už u formální stránky. Asi nejpodstatnější je to, že infixace nazály se obecně považuje za typický prostředek expresivní, resp. afektivní (srov. k tomu např. Machek, 1930, s. 25–59, s další literaturou a s řadou příkladů ze slovanských a baltských jazyků, srov. například české primární řičeti : sekundární řinčeti, litevské spìtras ‚krátkozraký‘ : spintris ‚slepý‘ (doloženo u Konstantinase Širvydase)); také české landati (se) je v SSJČ (1, s. 1068) hodnoceno jako expresivní. Předpoklad obráceného vývoje, tj. předpoklad původnosti tvaru s nazálou a sekundárnosti expresivního tvaru bez nazály, nemá paralely, je vytvořen ad hoc. Druhou výtkou tomuto výkladu pak může být problémovost samotného zdrojového německého slovesa landern. Jeden z nejobsáhlejších výkladových slovníků němčiny uvádí toto sloveso pouze ve významu ‚ohradit, obehnat plotem‘ (Grimm – Grimm, 1885, s. 105). Sémanticky nevyhovuje ani německé landen, které znamená ‚vstoupit na pevninu‘ (tamtéž, s. 101–102) a šířilo se teprve během 17. století z přímořských německých a nizozemských oblastí směrem k jihu (Kluge, 1963, s. 421).

Druhý, Machkův výklad českého loudati se je bezproblémový ze sémantického hlediska: můžeme předpokládat vývoj ‚toulat se‘ → ‚loudat se = pomalu jít‘ → ‚loudat se = pomalu pracovat‘. Opět zde však vyvstávají potíže formální. Máme před sebou vlastně typický příklad Machkovy etymologické práce – důraz a spoléhání se na sémantickou stránku výkladu a ochotu uznat pak třeba i neobvyklé změny formální. V našem případě není jasné, proč by měl prefix po- vyvolat změnu t > d, a už vůbec není zřejmé, proč bychom měli takovou změnu považovat za „hláskové oslabení“ v příliš dlouhém tvaru. Na rozdíl od Rejzkova výkladu už zde ovšem nejde o uznání určitého hláskového vývoje jen pro jeden případ. Machek použil fenomén oslabení t > d také u výkladu slovanského gospodъ ‚pán‘ (stč. hospod). To se nejčastěji vykládá jako původní kompozitum z indoevropského *ghostipot- ‚pán hostí‘. Hláskovou nesrovnalost ve slovanském tvaru, totiž právě d místo předpokládaného t, pak různí autoři vykládají různě (viz ESJS, 1992, s. 192), Machek právě jako oslabení t > d, přičemž argumentuje takto: „oslabování výslovnosti v titulech je zjev zcela běžný!; znělé hlásky žádají méně námahy než neznělé“ (Machek, 1968, s. 177). Stálo by určitě za bližší průzkum, zda Machek toto „oslabení“ použil pouze ve výkladu těchto dvou slov, hospod a loudati se, nebo i ve výkladu dalších slov.

První výklad – Holubův a Kopečného – má také přijatelnou sémantickou stránku. Ke slovesu louditi ‚klamat‘ by bylo vytvořeno sloveso lou[167]dati se s původním specializovaným významem ‚klamat pohyby, klamat chůzí‘, odtud pak dále ‚chodit váhavě‘ → ‚chodit úmyslně pomalu, loudat se‘. Po stránce formální existuje naprostá shoda v hláskovém skladu kořene. Je tedy třeba pouze posoudit pravděpodobnost toho, že významový protiklad byl vyjádřen za pomoci protikladu i-kmenového louditi a a-kmenového loudati se, resp. uvážit, kdy k tomu mohlo dojít. Podíváme-li se na stav praslovanský, zjistíme, že tam sloužil protiklad i-kmenů a a-kmenů k vyjádření vidového protikladu perfektivnost : imperfektivnost (srov. např. praslovanské -ložiti : -lagati, -saditi : -sadjati; Šlosar, 1981, s. 43–45). Naše dvojice sloves, spolehlivě rekonstruované *luditi : do praslovanštiny promítnuté *ludati (sę), do tohoto schématu nezapadá, neboť *luditi je imperfektivní. Kromě toho k rekonstrukci *ludati (sę) nemáme oporu v jiném slovanském materiálu. Pravděpodobnější je tedy předpoklad, že ke vzniku slovesa loudati se došlo později, tj. pouze v češtině. Tomu odpovída i skutečnost, že je doloženo pouze tam a navíc ještě relativně pozdě. Jungmann (1835–1839, 2, s. 270) uvádí jeho první doklady až z 16. století. Ve staré češtině už vypadal systém kmenových protikladů u sloves jinak než v praslovanštině. Protiklad i-kmenů a a-kmenů sloužil nikoli k vyjadřování opozice vidu, ale opozice tranzitivnost (i-kmeny) : intranzitivnost (a-kmeny). Byť byla tato opozice málo využívaná a týkala se zejména deadjektiv (např. -zeleniti : zelenati, srov. Lamprecht – Šlosar – Bauer, 1986, s. 323), zařazení dvojice tranzitivní lúditi : intranzitivní (*lúdati sě >) loudati se právě sem není násilné a zcela nemožné. Kromě toho je možno zmínit i obecný nárůst deverbativních sloves páté slovesné třídy s kmenotvorným -á- v prézentním kmeni v průběhu historické doby (Šlosar, 1981, s. 28–30), takže i sloveso loudati se by mohlo být jedním z nich. Konečně je ještě třeba dodat, že spoluúčast na vzniku slovesa loudati se má i formant se, který se v staré češtině pravidelně spolupodílel na vzniku reflexiv tantum (Šlosar, 1981, s. 141–142). K nim patří i sloveso loudati se.

Z uvedených důvodů se tedy jeví jako nejpravděpodobnější vysvětlení původu slovesa loudati se výklad číslo 1, tj. spojení se slovesem louditi.

 

LITERATURA

 

BARTOŠ, F. (1906): Dialektický slovník moravský. Praha: Česká akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění.

ESJS: Etymologický slovník jazyka staroslověnského. 3. dělo – gospodъ (1992). Praha: Academia.

GEBAUER, J. (1970): Slovník staročeský. 1–2. Praha: Academia.

GRIMM, J. – GRIMM, W. (1885): Deutsche Wörterbuch. Sechster Band. L–M. Bearbeitet von Dr. Moriz Heyne. Leipzig: Verlag von S. Hirzel.

HOLUB, J. (1933): Stručný slovník etymologický jazyka československého. Praha: Státní nakladatelství.

HOLUB, J. (1937): Stručný slovník etymologický jazyka československého. Praha: Unie.

HOLUB, J. – KOPEČNÝ, F. (1952): Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Státní nakladatelství učebnic.

HOLUB, J. – LYER, S. (1967): Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

HOLUB, J. – LYER, S. (1978): Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

HSSlk: Historický slovník slovenského jazyka. 1–7 (1991–2008). Bratislava: Veda.

JUNGMANN, J. (1835–1839): Slovník česko-německý. 1–5. Praha: Ve knížecí arcibiskupské knihtiskárně, u Josefy vdovy Fetterlové, řízením Václava Špinky.

KLUGE, F. (1963): Etymologisches Wörterbuch der deutschen Sprache. Bearbeitet von W. Mitzka. Berlin: Walter de Gruyter.

KOTT, F. Š. (1880): Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický. Díl druhý. N–P. Praha: Tiskem a nákladem knihtiskárny Františka Šimáčka.

LAMPRECHT, A. – ŠLOSAR, D. – BAUER, J. (1986): Historická mluvnice češtiny. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

LEHMANN, W. P. (1986): A Gothic Etymological Dictionary. Leiden: Brill.

[168]LIV: Lexikon der indogermanischen Verben (2001). 2., rozšířené a opravené vydání zpracovali M. Kümmel a H. Rix. Wiesbaden: Reichert.

MACHEK, V. (1930): Studie o tvoření výrazů expresivních. Praha: Řivnáč.

MACHEK, V. (1957): Etymologický slovník jazyka českého a slovenského. Praha: Nákladem Filosofické fakulty University Karlovy.

MACHEK, V. (1968): Etymologický slovník jazyka českého. Praha: Academia.

MAŽIULIS, V. (1988–1997): Prūsų kalbos etimologijos žodynas. 1–4. Vilnius: Mokslo ir enciklopedijų leidybos institutas.

MIKLOSICH, F. (1862–1865): Lexicon palaeoslovenico-graeco-latinum. Vindobonae: Guilelmus Braumueller.

PLETERŠNIK, M. (2006): Slovensko-nemški slovar. 1–2. Ed. M. Furlan. Ljubljana: ZRC SAZU.

POKORNY, J. (1959–1969): Indogermanisches etymologisches Wörterbuch. Bern–München: Francke Verlag.

PSJČ: Příruční slovník jazyka českého. 1–8 (1935–1957). Praha: Státní nakladatelství / SPN.

REJZEK, J. (2001): Český etymologický slovník. Voznice: Leda.

RJEČNIK: Rječnik hrvatskoga ili srpskoga jezika. 1–23 (1880–1976). Zagreb: Jugoslavenska akademija znanosti i umjetnosti.

SJP: Słownik języka polskiego. 1–11 (1958–1969). Warszawa: Polska akademia nauk.

SSJ: Slovník slovenského jazyka. 1–6 (1959–1968). Bratislava: Vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied.

SSJČ: Slovník spisovného jazyka českého. 1–4 (1960–1971). Praha: Academia.

SStp: Słownik staropolski. 1–11 (1953–2007). Warszawa: Polska akademia nauk.

StčS: Staročeský slovník (1968–2008). Praha: Academia.

ŠLOSAR, D. (1981): Slovotvorný vývoj českého slovesa. Brno: Univerzita J. E. Purkyně.

VASMER, M. (1953–1958): Russisches etymologisches Wörterbuch. 1–3. Heidelberg.

---

[1] Příspěvek vznikl za podpory grantu Grantové agentury České republiky Teorie a empirie v slovanské diachronní jazykovědě (č. P406/10/1346).

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Veveří 97, 602 00 Brno
vitbocek@gmail.com

Naše řeč, volume 95 (2012), issue 3, pp. 165-168

Previous Hana Prokšová: Do třetice pro diváky O češtině

Next Z dopisů jazykové poradně