Do třetice pro diváky O češtině

Hana Prokšová

[Reviews and reports]

(pdf)

For the third time for viewers of On Czech language

The article is a review of Markéta Pravdová – Jitka Saturková (eds.): O češtině 3. Praha: Edice České televize, 2010. 198 s.

Markéta Pravdová – Jitka Saturková (eds.): O češtině 3. Praha: Edice České televize, 2010. 198 s.

 

Na jaře roku 2010 vyšel již třetí díl knihy O češtině, publikace stejnojmenného populárně-vzdělávacího pořadu České televize. I tentokrát je určen zejména čtenářům z řad laické veřejnosti, zájemcům o češtinu, kteří se chtějí procvičit v pravidlech pravopisu či dovzdělat v oblasti problematických jevů českého jazyka, nebo čtenářům svátečním, kterým kniha předkládá mnoho zajímavého z bohatosti češtiny, její historie a zákoutí.

Základní podoba knihy zůstává nezměněna. Obsahuje dvacet kapitol sestávajících z článku jazykovědce/jazykovědkyně na vybrané dílčí téma, rubriky „odpovědna“, krátkého komiksu věnovaného profesní češtině a rozhovoru s jednou osobností české (převážně) kulturní scény. Tváří publikace je moderátor televizního pořadu O češtině, je ale dobré čtenáři připomenout (což knižní verze pořadu snad činí), že za odbornými příspěvky o češtině stojí pracovníci a pracovnice Ústavu pro jazyk český AV ČR.

Třetí díl umožňuje čtenářům nahlédnout jak do obecných zákonitostí češtiny, tak do jejích jednotlivých, nikoli však okrajových jevů. Takovým příspěvkem je kupříkladu kapitola B. Nosálové Kdo je moje nevěsta? aneb Pojmenování příbuzenských vztahů ve starší češtině, kde autorka představuje staré výrazy pro označení příbuzných osob včetně přesného popisu linie příbuznosti.

Historie českého jazyka se dotýkají i četné příspěvky z oblasti toponomastiky. Už název kapitoly M. Harvalíka Vráž, Prysk, Laz aneb Nářeční, zastaralá a zaniklá slova v našich zeměpisných jménech slibuje čtenáři podnětný exkurz do staré češtiny, současný cestovatel se zase může dozvědět mnohé o českých exonymech v příspěvcích téhož autora Paříž, Solnohrad, Cařihrad aneb Česká exonyma a Francie, Dánsko, Nizozemsko aneb Jak pojmenováváme země a státy.

[162]Výklad k původu názvů českých měst a zeměpisných jmen podává P. Štěpán. Zejména Brňané a Pražané by neměli přehlédnout kapitolu Má Praha název podle prahu a Brno podle brnění?, mohou se v ní totiž dozvědět, proč by Praha měla být místem vyprahlým, a Brno naopak blátivým. Původu názvů českých pohoří se autor věnuje v příspěvku Krkonoše, Brdy, Beskydy aneb Jména našich hor, v němž se dozvíme také to, odkud pochází slovní spojení na jedno brdo.

Historicky zaměřená je i kapitola A. Černé Straussův patent aneb Co si oblékáme. Autorka nechává nahlédnout čtenáře do etymologie pojmenování vybraných částí oděvu a odtajní mu kupříkladu, co má kravata společného s Chorvaty.

Nechybí ani zastavení u (ne)oblíbených velkých písmen zprostředkované kapitolou M. Pravdové Přemysl Oráč, děd Vševěd, Marťani, zelení a indiáni aneb Velká a malá písmena ve jménech živých bytostí, kde autorka zabrousí jak do pohádek, tak například k pojmenování příslušníků národů, kmenů nebo obyvatel rozličných planet. K rozsáhlému tématu psaní velkých písmen přispívá i přehledová kapitola K. Smejkalové Průvodce labyrintem institucí a úřadů aneb Na počátku jsou VELKÁ PÍSMENA. Psaní velkých a malých písmen řeší taktéž A. Černá ve svém příspěvku Ze srdce Evropy až na střechu světa aneb Přenesená pojmenování, kde se v úvodu věnuje mimo jiné výkladu metafory a metonymie. Tato úvodní pasáž se doplňuje se závěrem kapitoly předchozí, jejíž autorkou je B. Nosálová a jež nese název Krém na uši vařil chcíplý koberec aneb O spojování slov. Náplň této kapitoly je sestavena z příliš mnoha ingrediencí, otevírá však podstatné téma češtiny, vazby slov.

Širší otázku nastoluje K. Smejkalová v úvodní kapitole svazku O češtině 3, která se jmenuje krátce a výstižně Jak se rodí slova, nebo příspěvek Ž. Dvořákové a M. Harvalíka s názvem Nikdy nic nikdo nemá míti za definitivní aneb Negace v češtině, jenž by mohl posloužit i jako výukový materiál pro pokročilé studenty češtiny pro cizince. Jistou formou negace, protiklady, se zabývá též M. Pravdová v kapitole s názvem Mám vás strašně rád aneb Protiklady se přitahují.

Pravopis zastupuje v publikaci také přehledný příspěvek M. Pravdové k problematickému psaní s/z nazvaný Zmatený sbor soudruhů ztěžka snášel sžíravé stížnosti zpupných zbohatlíků aneb O psaní s a z. Táž autorka sepsala kapitolu Zejména o zájmenech, která nabízí komplexní pohled na osobní zájmena v češtině a obsahuje i tabulku tvarů osobních zájmen. Zájmenům, tentokrát ukazovacím, rovněž patří obsáhlá kapitola L. Uhlířové s názvem Ten, tento, tenhle či tamten… aneb Na co ukazují ukazovací zájmena?

B. Nosálová přispěla kapitolou pojmenovanou A přitom stál na baru! Nebo snad A při tom stál na baru…? aneb Předložíme vám předložky, kde se věnuje spřežkám, vzniku sekundárních předložek a konkurenci předložek na–do a na–v; každý tento jev by sám o sobě vystačil na samostatný text.

Z celé koncepce se mírně vymyká příspěvek J. Klímové věnovaný korpusu, jenž má být už dle svého názvu Téměř v klusu o korpusu letmým představením jazykového korpusu češtiny a metody práce s ním.

Ačkoli titul knihy O češtině slibuje setkání s českým jazykem, nabídla A. Černá čtenářům i trochu ze slovenštiny v kapitole Najsladší sen všetkých maškrtníkov aneb O slovenštině. Srovnává češtinu a jí nejbližší slovanský jazyk hlavně po stránce lexikální a hláskové (a rovněž grafické).

Každou kapitolu provází rubrika „odpovědna“, která je rovněž dílem jazykovědců, respektive jazykovědkyň (řazeno abecedně) A. Černé, B. Nosálové, M. Pravdové a K. Smejkalové. „Odpovědna“ se věnuje dílčím jevům češtiny z oblasti pravopisu, slovotvorby, slovesných vazeb nebo [163]významu a původu slov a slovních spojení. Autorky vybraly a zodpověděly časté dotazy mluvčích češtiny, např. na psaní velkého počátečního písmene ve slově Vy/Váš, rozdílné užití předložek díky a kvůli, psaní s a z ve slovech cizího původu, správný zápis dvouciferných čísel nebo psaní malých písmen ve označeních město, městská část apod., a vhodně je zkombinovaly s představením jevů méně frekventovaných, o to však zajímavějších. Čtenář tak kupříkladu zjistí, že název pohoří Himálaj znamená v překladu domov sněhu, kam chodíme spát, jdeme-li na kutě, nebo jak rozeznat mimoida, zaujme i příspěvek M. Pravdové o cestě od toalety-šatů k toaletě-záchodu.

Mezi nedostatky této rubriky můžeme zmínit záměnu u vysvětlení spojení dát si bacha se spojením vzít roha (s. 122) nebo upozornění na užívání jediné správné koncovky -ách v 6. pádě slov zveličelých končících na -ko (s. 133), vedle níž se podle SSČ (2004) stále užívá koncovka -ích. Za největší slabinu považuji grafickou úpravu Odpovědny. Někdy je natištěna po obou vnějších stranách dvojstrany, někdy pouze po jedné – toto bylo zřejmě podmíněno proměnlivou délkou rubriky, leč ve výsledku působí koncepce nepřehledně.

Třetí díl O češtině zařazuje i krátké rozhovory moderátora A. Cibulky s českými veřejně známými lidmi. Mnoho z nich minimálně z hlediska jazykově informačního nevyniká, nezajímavost je z většiny způsobena také opakujícím se schématem kladených otázek. Negativně působí zejména podsouvání odpovědí v případech jako: „Vnímáte, jakou češtinou mluví třeba politici? Vadí vám to?“ (s. 64) nebo: „Jako milovnici krásné češtiny vám musí vadit, jak do ní stále pronikají cizí výrazy současné počítačové éry, nebo ne?“ (s. 126). Některá vyjádření poukazují na jisté nesrovnalosti v představách o tom, co je a co není „správně česky“, např. herečka J. Šulcová na jedné straně mluví o češtině jako o krásném jazyku a tvrdí, že je „prostě na češtinu pedant“ (s. 144), na druhé straně projevuje nesouhlas s přechylováním příjmení, tedy pro češtinu běžným (a nikoli novým) jevem. S povděkem však můžeme kvitovat, že žádný z tázaných nesouhlasí s tvrzením A. Cibulky, že jazykovou kulturu současné češtiny utvářejí politikové: „Právě politikové ale vytvářejí současný český jazyk. Volič si řekne, že když to tak říká politik, je to asi správně.“ (s. 49) nebo: „Kde by se měl člověk inspirovat a učit se hezké češtině? Běžně se díváme na televizi a normu určují třeba politici.“ (s. 168). Vedle rozhovorů nikterak nevybočujících si můžeme přečíst kupříkladu i bizarní vyznání mateřskému jazyku moderátorky O. Čuříkové. V kontrastu k tomuto působí velmi uvolněně povídání s hercem M. Dlouhým, jehož oblíbené slovo je pivo, příjemně se čte rozhovor s hercem O. Brouskem st., hercem se zvláštním slovníkem P. Soukupem, mimem M. Nesvadbou nebo zpěvačkou H. Zagorovou, která s nadhledem objasňuje čtenářům rozšířený frazém nedělej zagorku. Odlišnou tematikou zaujme povídání právníka I. Jahelky o češtině v soudní síni a sběru materiálu při tvorbě písňových textů. K rozhovorům můžeme počítat také krátká povídání A. Cibulky s kolegy ze štábu České televize podílejícími se na přípravě pořadu O češtině.

Ve srovnání se dvěma předchozími díly se mírně proměnila grafická koncepce knihy. Černobílé fotografie zpovídaných osob u rozhovorů ve sjednoceném formátu i grafické řešení počátků kapitol jsou značným vylepšením (i když vynětí části textu z článku a jeho umístění pod titul jakožto krátký popis, „o čem to je“, působí zmatečně), naopak černobílá podoba krátkých komiksů o češtině profesní dle mého názoru činí tuto rubriku nepřehlednou, mnohé fotografie jsou rozmazané, plošné vystínování dělá z obličejů herců dvojrozměrné masky.

Komiks vždy zachycuje krátkou situaci, kdy se dvě postavy baví s použitím slangu, který ovládají buď obě, nebo pouze jedna z nich, na čemž autoři zakládají komičnost jazykových neporozu[164]mění. Profesionalismy jsou u každé repliky „překládány“. Zmíněná grafika není tím jediným, co činí tuto rubriku nejslabší částí knihy. Výtky J. Kopeckého (Dřímala) týkající se komiksů ve druhém díle publikace O češtině (Dřímal, 2009) se dají pouze zopakovat i u dílu aktuálního – nelogická návaznost replik, nekoherentnost textu, podivné „překlady“ profesní češtiny do češtiny běžné, např. spojení chránič prstů (v jazyce lukostřelců) je převedeno ve spojení chránič proti odření prstů (s. 175), jež je mnohem více vysvětlením, k čemu slouží jistý předmět, než výrazu, jímž tento předmět pojmenováváme. Čtivější jsou pak ty komiksy, kde užívají slang obě postavy, např. v kapitolce o češtině ve sběrně odpadů (s. 143) nebo o češtině redaktorů (s. 125).

Nejnovější díl knižní řady, O češtině 3, obsahuje ještě jednu, pro zaujatého čtenáře podstatnou, poznámku. Už v době publikace předchozího dílu byla do provozu uvedena Internetová jazyková příručka, počin pracovníků a pracovnic oddělení jazykové kultury Ústavu pro jazyk český AV ČR, proto je v závěru třetího dílu věnován prostor k jejímu představení. Pro člověka, který neměl s příručkou doteď co do činění, může být velmi cenné zjištění, že se má v případě nejistot ohledně českého jazyka kam obracet také mimo stránky tří dílů O češtině (nerozhodne-li se kontaktovat jazykovou poradnu přímo).

Pro běžného uživatele češtiny představují všechny díly řady O češtině spolehlivého průvodce tímto jazykem, jednoho z mála polytematických, obecně přístupných a zároveň po odborné stránce kvalitně zpracovaných knih o češtině, proto lze závěrem O češtině 3 doporučit čtenářově pozornosti.

 

LITERATURA

 

DŘÍMAL, J. (2009): Druhý díl popularizační příručky. Naše řeč, 92, s. 160–163.

PRAVDOVÁ, M. – SATURKOVÁ, J. (eds.) (2008): O češtině 2. Praha: Edice České televize.

SATURKOVÁ, J. (ed.) (2007): O češtině. Praha: Edice České televize.

Slovník spisovné češtiny (2004). Praha: Academia.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
proksova@ujc.cas.cz

Naše řeč, volume 95 (2012), issue 3, pp. 161-164

Previous Jana Hoffmannová: Sociolingvistický pohled na e-komunikaci

Next Vít Boček: K původu českého slovesa loudati se