Časopis Naše řeč
en cz

Sociolingvistický pohled na e-komunikaci

Jana Hoffmannová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Sociolinguistic view of e-communication

The article is a review of Vladimír Patráš: Sociolingvistické aspekty elektronicky podmienenej komunikácie – Sociolinguistic Aspects of Electronically Determined Communication. Karviná: Obchodně podnikatelská fakulta Slezské univerzity, 2009. 150 s.

Vladimír Patráš: Sociolingvistické aspekty elektronicky podmienenej komunikácie – Sociolinguistic Aspects of Electronically Determined Communication. Karviná: Obchodně podnikatelská fakulta Slezské univerzity, 2009. 150 s.

 

„Elektronicky podmíněná (zprostředkovaná) komunikace“ či „jazyková komunikace v elektronickém prostředí“ je nepochybně v současné době mimořádně dynamickým fenoménem společenské komunikace, nad jehož variabilností a mnohovrstevností nestačíme žasnout; a v důsledku toho představuje i nesmírně aktuální předmět výzkumu pro celý kontext humanitních věd a atraktivní téma pro interdisciplinárně orientované přístupy. Autor recenzované publikace, slovenský jazykovědec Vladimír Patráš, ukazuje, jak příznačná je tato komunikační sféra pro „globální, informační, mediální, telematickou, teletechnologickou…“ éru vývoje společnosti, „post-éru“, pro niž jsou charakteristické (řečeno s N. Faircloughem) rysy jako technologizace nebo marketizace. Ze všech těchto atributů by se mohlo zdát, že jazykověda může v postihování tohoto fenoménu hrát leda podružnou roli; že jazyková kultura a styl jazykového projevu se tu zcela ztrácí v záplavě „e-technologií“, složek optických, vizuálních, akustických… V. Patráš to názorně předvádí (s. 106–107): „Komunikant sediaci pri počítači je schopný hyperaktívne reagovať na množstvo podnetov a riešiť súbežné úlohy […] Paralelne napríklad uskutočňuje kvázispontánny čet, píše oficiálny e-mail, zboku ho oslovuje neodbytná krátka informácia (SMS); v inom ‚okne‘ vyhodnocuje elektronicky zadanú a naspäť zaslanú úlohu. Okrem toho zvláda sledovať zaujímavú webovú stránku, prijíma správu prostredníctvom linkového telefónneho prístroja a popritom sa ešte venuje návšteve spolupracovníka v miestnosti. Simultánnosť utváraných textov […] nezriedka vyvoláva […] kolízne či priam krízové komunikačné situácie.“ Jak by se mohl takto exponovaný účastník moderních komunikačních procesů zabývat něčím tak starodávným, jako je jazyk?

[158]Vladimír Patráš je dnes v celé česko-slovenské společenskovědní, či minimálně jazykovědné komunitě patrně jedním z největších odborníků na e-komunikaci; přitom však zůstává především lingvistou a opakovaně zdůrazňuje, že jazyk tu nemůže nijak ustupovat do pozadí. To je jeden z leitmotivů souboru dvanácti studií „propojených fenoménem e-“, který autor – v paralelní verzi slovenské a anglické – připravil k vydání na Obchodně podnikatelské fakultě Slezské univerzity, kde dlouhodobě pedagogicky působí. Všechny studie byly publikovány, především v řadě konferenčních sborníků; na některých z konferencí (v autorově domovské Banské Bystrici, v Českých Budějovicích, ale i v polských univerzitních městech jako Lodž, Řešov aj.) jsem měla sama možnost sledovat, že se jeho příspěvky setkávají s živým ohlasem. Pro tento soubor však byly jednotlivé texty promyšleně vybrány, vhodně upraveny a seřazeny, takže lze plným právem mluvit o souboru monografickém. Proto také byly zvoleny příspěvky napsané po roce 2000 – tedy v období, kdy u nás rozvoj e-komunikace je možno sledovat v nebývalé intenzitě a akceleraci.

Pořadí jednotlivých, v průměru desetistránkových studií je dáno postupem od obecných a metodologických úvah (které ovšem převládají a prostupují celým souborem) ke konkrétnější analýze některých nových žánrů a textových (či spíše „hypertextových“, multimediálních) útvarů, jako jsou např. (we)blogy nebo powerpointové prezentace. Je třeba vyzdvihnout, že autor si uvědomuje, jak pomíjivý a unikavý předmět výzkumu si zvolil, že se mu neustále proměňuje doslova „před očima“ nebo „pod rukama“; přesto, nebo právě proto je jím fascinován, touto hybridností, nevyhraněností celého e-diskurzu, jeho odstředivými tendencemi, permanentně se profilující oscilací mezi veřejným a soukromým, masovým a individuálním, objektivním a subjektivním, racionálním a emocionálním, reálným a fiktivním (virtuálním), standardizovaným (stereotypním) a hravým (ludickým), psaným a mluveným, mezi různými kódy a funkcemi – tj. mezi funkcí informační, instruktážní, persvazivní, zábavní, fatickou, sebeprezentační (exhibiční)… Z celé této amorfní heterogennosti však přece jen vyvstávají určité konstanty, k nimž podle Patráše elektronicky podmíněná komunikace inklinuje: zprostředkovanost (ani relativně spontánní, rychlé „on-line“ reakce nelze považovat za skutečně přímé a bezprostřední) nebo totální dialogičnost, zmnožování zpětných vazeb. Vznikají tu závažné náměty k úvahám: e-komunikace nám sice umožňuje permanentní konverzování a rychlé reagování, ale neochuzuje nás přece jen o bezprostřední lidské kontakty? Není vír hektické, inflační komunikace leckdy jen zástěrkou, náhražkou osamělosti každého účastníka u jeho počítače?

Sledování tohoto chvějivého kmitání „na síti“ vyžaduje velkou otevřenost badatele, značnou erudovanost a široký záběr teoretický, metodologický, terminologický. Pokud jde o lingvistické subdisciplíny a metodologické orientace, je Vladimíru Patrášovi nejbližší sociolingvistika, kterou také umístil do názvu své publikace; dokázal ji však podle konkrétních potřeb, v různé míře, s různými akcenty propojit s (kritickou) analýzou diskurzu, konverzační analýzou, textovou lingvistikou, pragmatickou lingvistikou a psycholingvistikou, s teorií řečových aktů… Druhým autorovým profilovým oborem je stylistika, a zřetel ke stylovým „valérům“ e-komunikátů je v jeho studiích rovněž všudypřítomný. Autor se s přehledem pohybuje v inter-, multi-, transdisciplinárním prostoru: je i kulturologem, ostatně což není e-komunikace jedním z dominantních projevů současné kultury? Ač se takovému označení brání, je i „mediologem“: vždyť řadu studií tohoto souboru věnoval internetové žurnalistice, svým oblíbeným e-zinům, elektronickým periodikům a internetovým diskusím, blogům, billboardům a dalším mediálním e-žánrům. Sám tu ovšem nezřídka obezřetně zpochybňuje, zda mluvit o „žánrech“ – v situaci jejich neustálého míšení a propojování, [159]vznikání různých hybridních diskurzů, „komunikačních komprimátů“. Tak sleduje např. pohyb messageboardových diskusních příspěvků, „přišpendlených na nástěnce“ pod iniciačními texty na internetu, mezi stylem chatu a e-mailu; nebo pohyb blogů mezi subjektivizovaným stylem „internetového deníčku“ a stylem publicistickým…

V řadě studií tedy autor zkoumá vztahy masmédií a nových médií – někdy především s akcentem na masmediální politickou komunikaci (ostatně V. Patráš byl účastníkem česko-slovenského projektu, jehož výsledkem byla publikace z r. 2003 Jazyk, média, politika). Využívá obrazné, ad hoc utvořené spojení mediální amalgám (s. 64n.) a demonstruje, jak se princip amalgamizace (kódového synkretismu, „slévání“, kombinování různých kódových soustav) uplatňuje v reklamních komunikátech, včetně nástrojů předvolebních kampaní. Amalgamizované komunikáty odlišuje od textů rovnou připravovaných multimediálně.

Z druhé strany: tento mediolog je jako lingvista schopen fundovaně „přepnout“ do hájemství tak specializovaného jazykovědného oboru, jakým je onomastika (vždyť v Banské Bystrici mají už dlouhou tradici jak pravidelné konference sociokomunikační, tak setkání onomastická). Jeho studie o přechylování ženských jmen (či spíše o nepřechylování – u jmen „sezónních“, především v komerčních médiích a v komunikátech pro mladé adresáty) a o přezdívkách účastníků chatu (nicknames) patří z lingvistického pohledu mezi nejzajímavější. V některých sférách a „žánrech“ e-komunikace dochází podle V. Patráše dokonce k renesanci přirozeného jazyka, který tu vítězí nad zkratkami, značkami, emotikony; pokud nám to umožňuje technika, rádi se vracíme i k diakritickým znaménkům; to je ovšem leckdy vyvažováno strukturní schematizací. Doufejme, že se potvrdí autorova optimistická víra, že přirozený jazyk dokáže i nadále úspěšně čelit agresivitě reklam, vyprázdněnosti masové zábavy, stereotypnosti masové komunikace, kamuflážím a manipulacím atd.

Ostatně např. přes pozorování „nicků“ se autor dobírá takových charakteristik, jako je exhibicionismus, komunikační uvolněnost, „řízená tajemnost“, mystifikace, exotičnost (využívání cizojazyčných výrazů) a aluzivnost, záliba v tabuizovanosti a v lascivně-erotických motivech, obliba deminutiv, zkratek, hra s různými znaky klávesnice, s malými/velkými písmeny, kombinacemi písmen a číslic… Řeč je o neformálnosti, bulvarizaci, banalizaci, infantilizaci, konverzacionalizaci (žoviálně hypertrofované vstřícnosti), o „hamburgerové intonaci“ apod. Tím vším lze přece postihnout značnou část současné e-komunikace (i když autor opět váhá, zda zavést pojem e-stylu; podle něj jde teprve o „ustalování stylové identity“). Právem je řeč také (v souvislosti se speciální „netiketou“ těchto komunikátů) o vulgarizaci, o značném výskytu vulgarismů systémových i okazionálních. Tady si jen nejsem jista, zda je namístě i u výrazů jako „ty šupák emigrantský“ nebo „si magor“ (s. 59) mluvit o obscénnosti, zda to není příliš silný kvalifikátor; obscénní chápu spíš jako „oplzlý“, „necudný“; ale i takové výrazy se samozřejmě v uvedených ukázkách z chatů a message-boardových diskusí objevují.

Terminologie spojená s uvedeným předmětem výzkumu je bohatá a čerpaná pochopitelně z různých zdrojů. Autor se snaží zacházet s ní precizně: užívané termíny definuje, zdůvodňuje, zasazuje do kontextu (odvolává se např. k zakladatelským osobnostem „mediologie“, jakými jsou H. M. McLuhan či D. McQuail). Je zdrženlivý při zavádění termínů nových – některé se mu vynoří, uvažuje o nich, nakonec je třeba raději zamítne: není třeba uvažovat o e-stylu, o (we)blogoslovenštině… Velmi přínosná je jeho snaha „udělat pořádek“ v termínech médium, kanál, nosič, multimédium, multimediální, hypermédium, hypertextový, vícekódový aj. U některých termínů [160]samozřejmě nezbývá nic jiného než přejímání z angličtiny, a postupně si asi zvykneme i na spojení jako messageboardový text, messageboardové diskuse. (Patráš píše takto, tj. bez spojovníku.) Rovněž spojení jako message maker (s. 40) nebo výraz interlokútor (s. 50; „e-mailoví chatujúci interlokútori“, s. 93) autor zavádí s definicí, případně se omlouvá za jejich pracovní, ad hoc užití. Objeví se i (pečlivě vysvětlené) idiomy ze slangu počítačových pirátů jako mouse potatoes (s. 24: ‚člověk sedící celý den u počítače a klikající myší‘). Zaujmou nás též termíny jako internauti (s. 35: čtenáři internetových novin), infonauti (s. 49), politický persuadér (s. 112) ad. Při četbě této práce si také uvědomujeme, jak jazyk našich sousedů rychle přejímá z angličtiny výrazy z této komunikační sféry (ale i z jiných) a snadno, bez zábran je „poslovenšťuje“: srovnejme s českými podobami výrazy jako bilbord, softvér, nik, čet, slajdy

Ústřední téma, kterým se V. Patráš intenzivně zabývá minimálně v poslední dekádě, mu dalo možnost výrazně prezentovat i další silné stránky jeho autorské osobnosti. Není pro něj problém obstarat si – s velkou pohotovostí a pružností – reprezentativní a nezpochybnitelné korpusy zajímavého materiálu (byť i nemají nijak nadlidské rozměry). Získaná data využívá s velkým nadhledem, snad někdy až příliš velkým; konkrétní jazykové analýzy, kterých je v plné míře schopen, by mohly být v knize zastoupeny i výrazněji. Takto jsou přece jen spíše zatlačeny do pozadí úvahami teoreticko-metodologickými. Lze tu souhlasit s Jánem Findrou; ten ve svém recenzním posudku uvedl, že Patráš „zdanlivo opúšťa klasickú analýzu jazyka“, „rezignuje na explicitné posudzovanie jazykových prostriedkov nielen na osi spisovné – nespisovné, ale aj na osi funkčne primerané – ešte vhodné – nevhodné…“ Pravda, o slovenštině a uplatnění jejích variet v elektronickém prostředí bychom se rádi dověděli i více. Prof. Findra správně konstatuje, že jeho žáku a mladšímu kolegovi jde hlavně o zachycení tvorby nových textových, komunikačních, sociokulturních modelů.

Při prezentaci materiálu V. Patráš sám dovedně využívá „e-technologie“, rád např. vytváří názorné grafy – ale domnívám se, že nikdy samoúčelné. Styl, který užívá v odborném diskurzu, prozrazuje jeho výsostně múzické založení: vyjadřuje se kultivovaně, někdy i hravě, metaforicky, pohrává si se čtenářem (viz např. úvod ke studii „Niky v chate“); někdy se – nic ve zlém – téměř sám opájí svými schopnostmi elegantního, bohatě diferencovaného a složitě strukturovaného vyjadřování. Jak už bylo naznačeno, tato originalita a kreativnost poznamenává někdy i užívanou terminologii (označení billboardu za synekdochický komunikát aj.). Kromě toho na estetizaci celého textu z kompozičního hlediska se podílí i např. volba mott (počínaje už tím derridovským na s. 10).

Autorovu fundovanost dokazuje také obsáhlý a skutečně interdisciplinární seznam literatury; sama bych na něm ráda ocenila hlavně skutečnost, že kolega Patráš se s naprostou přirozeností pohybuje na integrované půdě česko-slovenské, soustavně sleduje českou lingvistiku a českou odbornou literaturu i česká média. (Srov. i ve studii o chatových přezdívkách uvedení paralelního souboru přezdívek českých – pro srovnání se slovenskými.) Jen zcela výjimečně se zdá, že z české produkce posledních let přece jen něco přehlédl: ve jmenném rejstříku ani mezi citovanými autory např. není Jaroslav David, který se dlouhodobě zabývá „nicky“ a příspěvky o internetových přezdívkách otiskl nejen v citované publikaci týmu Evy Jandové, ale mj. také v monotematickém číslu časopisu Čeština doma a ve světě (2006), které obsahovalo příspěvky z pražské konference o češtině na internetu.

Profesor Vladimír Patráš je úspěšným vysokoškolským učitelem, který už dokázal zaujmout studenty několika slovenských i českých vysokých škol – jak svými výše uvedenými schopnostmi, [161]tak aktuálními tématy, která studentům nabízí. I tento monografický soubor studií se jistě stane zdrojem mnoha podnětů, inspirací – a to nejen pro studenty Obchodně podnikatelské fakulty v Karviné. Úvodní obecné studie sice pro ně budou svou dikcí možná příliš náročné, ale ty zase ocení jiný okruh příjemců. A předpokládám, že své čtenáře si najde i anglická mutace této záslužné publikace. Těší mě, že prostřednictvím takovýchto výzkumů česká a slovenská lingvistika neztrácí kontakt s vývojem v zahraničí.[1]


[1] Recenze vznikla v rámci projektu podporovaného Grantovou agenturou České republiky pod č. 405/09/2028.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
hoffmannova@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 95 (2012), číslo 3, s. 157-161

Předchozí Václav Velčovský: Jazyk jako hodnota – hodnoty v jazyce

Následující Hana Prokšová: Do třetice pro diváky O češtině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1