Časopis Naše řeč
en cz

Onomastická publikace k jubileu prof. Šrámka

Pavel Štěpán

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Onomastic book for the jubilee of prof. Šrámek

The article is a review of Milan Harvalík – Eva Minářová – Jana Marie Tušková (eds.): Teoretické a komunikační aspekty proprií. Prof. Rudolfu Šrámkovi k životnímu jubileu. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, 2009. 316 s.

Milan Harvalík – Eva Minářová – Jana Marie Tušková (eds.): Teoretické a komunikační aspekty proprií. Prof. Rudolfu Šrámkovi k životnímu jubileu. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta, 2009. 316 s.

 

Pedagogická fakulta Masarykovy univerzity vydala u příležitosti 75. narozenin významného českého onomastika prof. PhDr. Rudolfa Šrámka, CSc. (15. 1. 1934), publikaci nazvanou Teoretické a komunikační aspekty proprií.[1] Název velmi dobře vystihuje hlavní odborný zájem jubilanta. Je však třeba uvést, že zařazené příspěvky se neomezují pouze na oblast onomastické teorie a využití proprií v komunikaci; mnohé z nich se věnují například i interpretaci jednotlivých proprií, jejich etymologii apod. Kniha je rozčleněna do pěti částí, z nichž první je věnována teorii, metodologii a obecné onomastické problematice. Dále následuje část antroponomastická, toponomastická, chrématonomastická a literárněonomastická.

Obecnou, teoreticko-metodologickou část otevírá příspěvek Thorstena Anderssona (Uppsala), který pojednává o budování tzv. onomastikonu[2], tedy souboru jmen užívaných v určitém prostředí. Autor představuje model vzniku pojmenovávání, jenž spočívá jednak v tvoření (nových) jmen (jeho zdrojem je apelativní sféra jazyka), jednak v tzv. „výběru“ jmen (z již existujících proprií). Vincent Blanár (Bratislava) se zaměřil na problematiku vlastních jmen v onymickém systému a v sociální komunikaci. Zabývá se pojetím vlastního jména jakožto bilaterálního jazykového znaku sui generis, na proprium nahlíží jak z hlediska systémového [103](langue), tak z pohledu řečového, textového, komunikačního (parole). Obsahovou složku propriálního znaku tvoří podle autora onymické rysy a onymické funkce. Aleksandra Cieślikowa (Krakov) se zabývá centrem a periferií onomastických výzkumů. Zásadní úlohu při vymezení těchto pojmů sehrávají funkce jednotlivých kategorií proprií; autorka upozorňuje mj. na značnou proměnu funkcí vlastních jmen v současnosti. Dotýká se i problematiky deonymizace (deproprializace, apelativizace), které je věnován následující článek, jehož autorem je Friedhelm Debus (Kiel). Kromě terminologických otázek se Debusův příspěvek zabývá především analýzou nederivovaných, derivovaných a složených depropriálních apelativ.

Ve shrnujícím příspěvku podává Milan Harvalík (Praha) přehled vývoje české onomastiky od přelomu 50. a 60. let 20. století do současnosti, a to i v mezinárodním kontextu. Bilanční je rovněž příspěvek Isolde Hausnerové (Vídeň), která věnuje pozornost některým z teoretických příspěvků R. Šrámka shrnutých do publikace Beiträge zur allgemeinen Namentheorie (Šrámek, 2007). Především se však zaměřila na jubilantovu spolupráci s rakouskými onomastickými pracovišti.

Problematikou významu vlastních jmen se zabývá Karlheinz Hengst (Lipsko). Autor se pokouší vymezit lexikální význam proprií v porovnání s významem apelativ. Pavol Odaloš (Banská Bystrica) podává přehled vývoje jednotlivých skupin proprií na Slovensku po roce 1989. Martin Ološtiak (Prešov) představuje koncept tzv. onymické motivace, který vychází z Furdíkovy teorie motivace ve slovní zásobě (srov. Furdík, 2008). Autor se zabývá povahou onymické motivace, jejím vztahem k ostatním druhům motivace a její dynamikou. Willy Van Langendonck (Lovaň) si ve své studii pokládá otázku, zda propria mohou být chápána jako gramatikalizovaná, případně lexikalizovaná apelativa. Odpovídá na ni záporně; hovořit lze podle něj pouze o proprializaci (onymizaci). Obecnou část publikace uzavírá stať Pavla Žiga (Bratislava), který se zaměřil na konvergenci a divergenci ve starším období vývoje slovenštiny a češtiny. Na některých příkladech z apelativní i propriální sféry jazyka ilustruje důležitost areálových a typologických aspektů v lingvistických výzkumech.

Prvním příspěvkem druhé, antroponomastické části publikace je stať Naděždy Bayerové (Ostrava), která se zaměřila na užívání antroponym v běžné komunikaci. Autorka uvádí příklady vět (nebo jejich částí), které zaznamenala při komunikaci se svými známými v Novém Jičíně. Některé příklady však vzbuzují určitou pochybnost, zda se vždy jedná skutečně o autentické výpovědi mluvčích (např. Hanačka, Dohnancka, Zaoralka jsou opravdu dobré sousedky, ale i ta Hrstkula, Šrámkula, Vojáčkula, zato Zemánčena, Ryparčena, Šabčena mi byly vždycky nesympatické.). U podoby Peškule (obměna příjmení Pešková) autorka uvádí, že je „tvořena nezvyklým sufixem, typickým pro tvoření neutra“. Je však poněkud sporné, zda je sufix -ule skutečně typický pro tvoření neuter.[3]

Edward Breza (Gdaňsk) se zabývá příjmeními Poláků, která vznikla z ruských (případně též běloruských a ukrajinských) hypokoristik. Příspěvek je zpracován slovníkovou formou; každé [104]heslo obsahuje vysvětlení, z jakého antroponyma byla daná hypokoristická podoba utvořena, a kvantitativní a lokalizační údaje převzaté ze slovníků polských příjmení. Na některé aspekty bulharského antroponymického systému a jeho subsystémů se zaměřila Liljana Dimitrova-Todorova (Sofie). Zkoumá jednotlivé typy antroponym vyčleněné na základě jejich původu, struktury a sémantiky. Pozornost je věnována mj. i problematice pojmenovávání narozených dětí a legislativě s tím spojené.

Miloslava Knappová (Praha) analyzuje korpus příjmení tvořený údaji centrální evidence obyvatel České republiky (vychází z tabulek četnosti mužských příjmení v roce 2007). Autorka se kromě kvantitativních aspektů (zabývá se nejen nejfrekventovanějšími příjmeními, ale podává i příklady některých příjmení, která jsou v dané evidenci zaznamenána jen jednou) věnuje mj. i některým slovotvorným a pravopisným aspektům příjmení nebo jejich nářeční příznakovosti. Podrobná pozornost je dále věnována příjmením cizího původu evidovaným v České republice. Přehled způsobů vzniku různých typů systémů příjmení podává Sirkka Paikkalová (Helsinki). Jedním z kritérií klasifikace je skutečnost, zda danému systému příjmení předcházel systém příjmí, případně jiný systém (např. patronymický).

Příspěvek Svatopluka Pastyříka (Hradec Králové) je zaměřen na aktuální proměny českého antroponymického paradigmatu. Po historicky zaměřeném úvodu následuje analýza materiálu získaného excerpcí z telefonního seznamu (Zlatých stránek) pro Královéhradecký kraj. Autor na základě této analýzy konstatuje, že „antroponymický model ‚rodné jméno + příjmení‘ je v současnosti často rozšiřován o doplňkové jméno na model ‚rodné jméno + doplňkové jméno + příjmení‘“, např. Jan Pavouk Hanel, Jakub Chmeldis Chmelík, Stanislav Staňulda Ivoňák, Kristýna Kiki Hrušková, Petra Naturel Kurlandová. Pokud však autor uvádí, že se zaměřil „hlavně na odchylky a zvláštnosti při publikování standardizovaných vlastních jmen ve veřejných společenských dokumentech, kterými bezesporu Zlaté stránky jsou“, je třeba říci, že uvedená jména nejsou standardizovaná. Pokud se v telefonním seznamu vyskytnou tzv. doplňková jména (zpravidla jde o přezdívky nebo hypokoristika), je to jistě proto, že vydavatel telefonního seznamu svým klientům takovou možnost poskytuje, nikoli proto, že by se jednalo o oficiální součást jmen.

Jana Pleskalová (Brno) věnuje pozornost fenoménu jednojmennosti v českých zemích v období 12.–13. století a především pak zřetelnému posunu od jednojmenné antroponymické soustavy k soustavě dvoujmenné. Příspěvek A. V. Superanské (Moskva) je zaměřen na problematiku hagionym, tj. jmen svatých, a to především v ruském pravoslavném prostředí. Autorka upozorňuje zejména na skutečnost, že v polovině 17. století byla v ruském prostředí dobře vžitá jména svatých pravoslavnými mnichy chápány jako zkomolená a běžně užívané formy byly nahrazovány podobami, které byly považovány za staroslověnské, byly však značně vzdálené ruské tradici a v běžné řeči nebyly použitelné. Vznikl tak svébytný systém hagionym, jenž byl zcela oddělen od ruského antroponymického systému.

Část publikace věnovanou toponymům otevírá etymologický příspěvek Václava Blažka (Brno). Autor se zabývá původem oronyma Abnoba, které v antice patřilo pravděpodobně dnešnímu Schwarzwaldu na jihozápadě Německa. Připomíná, že již v 19. století keltologové toto jméno spojovali s keltským výrazem pro řeku, srov. např. anglické hydronymum Avon (< *Abona). Latinské spojení mons Abnoba podle V. Blažka mohlo vzniknout jakožto kalk keltské[105]ho syntagmatu *moniios abnobi ‚horstvo (bohaté) řekami‘; v této souvislosti je důležitá skutečnost, že v tomto pohoří pramení Dunaj, největší řeka známá antickému světu.[4]

Na některé problémy standardizace zeměpisných jmen poukazuje Pavel Boháč (Praha). Upozorňuje mj. na „dvojkolejnost“ v užívání jmen některých obcí, např. Benešov × Benešov u Prahy, Hranice × Hranice na Moravě, danou snahou jednoznačně identifikovat daný sídelní objekt. „Rozšířené“ názvy obcí, doplněné zpravidla neshodným přívlastkem tvořeným předložkovou vazbou, v některých případech patří např. železničním stanicím (dodejme, že často také poštovním úřadům), zatímco oficiální názvy sídel jako takových jsou jednoslovné. Kromě některých dalších problémů se autor věnuje legislativním a organizačním otázkám a některým aktivitám Názvoslovné komise Českého úřadu zeměměřického a katastrálního.

Jaroslav David (Ostrava) do publikace zařadil další ze série svých příspěvků věnovaných problematice tzv. honorifikačního motivu v toponymii (srov. David, 2008, 2009, 2010a, b). V této stati se autor zaměřil na některé internacionalizační tendence, zvláště na vliv sovětské toponymie na česká místní jména po roce 1945. Tyto vlivy jsou ilustrovány návrhy pojmenování pro nově založené město Havířov, z nichž jmenujme např. Socialhrad, Horníkovo, Jeremenkovo, Stachanovo, Budovatelsk, Proletarsk, Stalinsk, Uhlozdrojsk, Mírodar (k tomu podrobněji David, 2009).

Ernst Eichler (Lipsko) se na základě toponymického materiálu zabývá slovanskými jazykovými areály v saském a (severo)českém Polabí. Autor podává fonologickou analýzu toponym, dále pak porovnává typy jmen vyskytujících se na obou stranách hranice, jména staročeská konfrontuje se jmény starolužickosrbskými. Pozornost je věnována mj. kompozitům (Žernoseky, Sukorady) a dalším obyvatelským jménům (Počaply).[5]

Albrecht Greule (Řezno) se zabývá otázkou, jak mohou názvy velkých evropských řek svědčit o pronikání indoevropských jazykových rodin do prehistorické Evropy. Dochází k závěru, [106]že na základě etymologických studií o původu hydronym jako Dunaj, Rýn, Mohan, Vltava a Ohře lze vymezit tři vlny indoevropské jazykové expanze.

Přemysl Hauser (Brno) podává přehled jmen místních částí města Oslavany a jejich motivace.

Různým typům metafor využitých v toponymech v západním Norsku se věnuje Botolv Helleland (Oslo). Dochází k závěru, že v analyzovaném materiálu se projevuje silná tendence k obraznému pojmenovávání přírodních objektů, založeném na „netopografických“ rysech. Nejčastěji se zde uplatňují pojmenování podle osob a lidských vlastností, zvířat, lidských i zvířecích částí těla, nástrojů, oblečení apod. Jak autor uvádí, mnohé druhy metafor jsou univerzální, nejsou omezeny na konkrétní jazyk a region. Univerzálnost mnohých metaforických motivů dokazuje i porovnání se studiemi zabývajícími se metaforickými toponymy kupříkladu v češtině (Malenínská, 1995a, 1997, 2000, 2001) nebo slovenštině (Krško, 2006). Metaforických toponym se dotýká i článek S. Kloferové v této publikaci (viz níže).

Příspěvek Ewy Jakus-Borkové a Krystyny Nowikové (obě Opole) představuje retrográdní slovník polských místních jmen těchto autorek (Jakus-Borkowa – Nowik, 2010).

Stanislava Kloferová (Brno) se zaměřila na moravskoslezská pomístní jména obsahující lexikální jednotky basa a housle (v nářeční podobě husle). Zatímco u jmen s výrazem basa (a jeho nářeční podobou bas) nemá autorka pochybnost o tom, že jde o metaforické názvy pozemků, které svým tvarem připomínaly hudební nástroj, u pomístních jmen s výrazem husle považuje tuto motivaci za nepravděpodobnou. Hlavním důvodem pro odmítnutí tohoto výkladu je skutečnost, že v doložených pomístních jménech s výrazem HUSLE se vyskytují výhradně tvary s lokálovou koncovkou -ech, která v daných nářečích u apelativ tohoto typu není doložena. Autorka se u těchto pomístních jmen přiklání k výkladu z osobních jmen; srov. výklad místních jmen Husle, Huslenky, Huslná a Huslina (Hosák – Šrámek, 1970, s. 308).[6]

Libuše Olivová-Nezbedová (Praha) ve svém příspěvku zpochybňuje Profousův výklad místního jména Podrážek (Profous 1951, s. 408), patřícího vsi u Chocně, z osobního jména Podrahý. Na základě historických dokladů (především z Josefského katastru), které Profous neměl k dispozici, autorka rekonstruuje původní podobu Podsraček, která se vyvinula z předložkového spojení pod Sračkem / pod sračkem. Jmény rakouských regionů a krajinných celků se zabývá Heinz-Dieter Pohl (Klagenfurt). Zaměřil se mimo jiné na názvy regionů v okolí Salcburku a jména alpských údolí. Milena Šipková (Brno) se ve své stati zamýšlí nad některými problémy souvisejícími se zpracováváním Slovníku pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku. Věnuje se především respektování nářečních podob pomístních jmen a jejich lemmatizaci. [107]Walter Wenzel (Lipsko) se zabývá místními jmény v Horní a Dolní Lužici, jejich klasifikací a typologií, a to se zřetelem k dějinám osídlení. Autor dochází k závěru, že patronymická jména na -ici, -owici a obyvatelská jména na -jane a -y, patřící k nejstarší vrstvě oikonym, se vyskytují pouze v lokalitách s kvalitní půdou. Jména ostatních typů jsou naopak doložena v místech s půdou nižší kvality.

Jediným příspěvkem z oblasti chrématonomastiky je stať Jaroslava Hubáčka (Ostrava) o propriích na železnici. Autor podává klasifikaci názvů lokomotiv a vlakových spojů. Publikaci uzavírají tři články z oblasti literární onomastiky. Fritz Frhr. Lochner von Hüttenbach (Štýrský Hradec) si všímá osobních jmen v románu spisovatelky Louise von Francois (1817–1893) „Die Letzte Reckenburgerin“. Ingeborg Ohneheiserová (Innsbruck) se zaměřila na překlad vlastních jmen v Pasternakově románu Doktor Živago z ruštiny do angličtiny, němčiny a češtiny. Ewa Wolnicz Pawłowska (Varšava) rekapituluje nejdůležitější dosavadní výsledky polské literární onomastiky a porovnává je se stavem poznání v ostatních slovanských jazycích.

Závěrem recenze shrňme, že publikace obsahuje celkem 36 příspěvků, z nichž 13 je v češtině, 10 v němčině, 8 v angličtině, po 2 ve slovenštině a polštině, 1 v bulharštině. Autoři pocházejí z 11 evropských zemí: Česka, Německa, Slovenska, Polska, Rakouska, Bulharska, Ruska, Belgie, Finska, Norska a Švédska. Editorům se tedy podařilo sestavit publikaci vskutku mezinárodního významu. Široký je však nejen geografický, ale i tematický záběr jednotlivých příspěvků.[7]

 

LITERATURA

 

BEZDĚKA, J. V. (1966): Druhá snůška starých jmen lesů kolem Příbramě. Zpravodaj Místopisné komise ČSAV, 7, s. 226–228.

DANEŠ, F. – DOKULIL, M. – KUCHAŘ, J. (1967): Tvoření slov v češtině 2. Praha: Academia.

DAVID, J. (2008): From Havlíčkova Borová to Havířov (the honorific motive in Czech toponymy 1948–1955). Österreichische Namenforschung, 36, s. 15–23.

DAVID, J. (2009): Soutěž na pojmenování nového města – Havířov. Acta onomastica, 50, s. 63–79.

DAVID, J. (2010a): Žižkovo Pole, Baťov, Gottwaldov, Havířov, Gottland (honorifikační motiv v české oikonymii 20. století – příčiny neuplatnění). In: Nazwy własne a społeczeństwo, tom 2. Łask: Leksem, s. 215–228.

DAVID, J. (2010b): Honorifikace jako určující rys moderní urbanonymie. In: J. David – M. Čornejová – M. Harvalík (eds.), Mnohotvárnost a specifičnost onomastiky. Ostrava: Filozofická univerzita Ostravské univerzity v Ostravě – Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i., s. 131–137.

FURDÍK, J. (2008): Teória motivácie v lexikálnej zásobe. Košice: Vydavateľstvo LG.

HOSÁK, L. – ŠRÁMEK, R. (1970): Místní jména na Moravě a ve Slezsku I. Praha: Academia.

JAKUS-BORKOWA, E. – NOWIK, K. (2010): Nazwy miejscowości w Polsce. Układ a tergo. Opole: Wydawnictwo Nowik.

[108]KRŠKO, J. (2006): Vyjádrenie kvalitatívno-kvantitatívnych vzťahov v toponymii pomocou expresivity a metafory. Slavica Slovaca, 46, s. 61–68.

LUTTERER, I. – ŠRÁMEK, R. (1999): Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Havlíčkův Brod: Tobiáš.

MALENÍNSKÁ, J. (1995a): K zaniklým apelativům v toponymii Čech. In: L. Olivová-Nezbedová – M. Knappová – J. Malenínská – J. Matúšová, Pomístní jména v Čechách. O čem vypovídají jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest. Praha: Academia, s. 169–201.

MALENÍNSKÁ, J. (1995b): Oronymie Čech. In: L. Olivová-Nezbedová – M. Knappová – J. Malenínská – J. Matúšová, Pomístní jména v Čechách. O čem vypovídají jména polí, luk, lesů, hor, vod a cest. Praha: Academia, s. 244–284.

MALENÍNSKÁ, J. (1997): K metaforickým přenosům v toponymii. Opyš a apelativa souznačná. Acta onomastica, 38, s. 28–31.

MALENÍNSKÁ, J. (2000): K metaforickým přenosům podle částí lidského těla – apelativum leb v toponymii. In: L. Olivová-Nezbedová – R. Šrámek – M. Harvalík, Sborník rozprav k sedmdesátým narozeninám univ. prof. PhDr. Ivana Lutterera, CSc. Praha: Ústav pro jazyk český AV ČR, s. 286–293.

MALENÍNSKÁ, J. (2001): K úvahám o metaforických přenosech v toponymii – anatomické topolexémy *líce, *čelist, *kostrč, *řitka? Acta onomastica, 41–42, s. 105–109.

OBROVSKÁ, J. (2004): Bibliografie Rudolfa Šrámka (1956–2004). Acta onomastica, 45, s. 158–189.

POLÁK, V. (1973–1974): Considérations sur la toponymie balkanique. Onomastica Jugoslavica, 3–4, s. 89–94.

PROFOUS, A. (1951): Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny III. Praha: Nakladatelství ČSAV.

SPAL, J. (1971): Jména vrchů na Plzeňsku. In: Minulostí Západočeského kraje, 8. Plzeň: Západočeské nakladatelství, s. 195–206.

ŠRÁMEK, R. (2007): Beiträge zur allgemeinen Namentheorie. Wien: Praesens Verlag.

TUŠKOVÁ, J. M. – KOLÁŘOVÁ, I. (2008): Bibliografie Rudolfa Šrámka za léta 1956–2008. Brno: Masarykova univerzita, Pedagogická fakulta.


[1] Kromě této knihy vydala fakulta i jubilantovu bibliografii, kterou uspořádaly J. M. Tušková a I. Kolářová (Tušková – Kolářová, 2008). Jedná se o rozšířenou verzi bibliografie, kterou k 70. narozeninám R. Šrámka sestavila první z autorek nové knižní bibliografie (pod svým dřívějším jménem J. Obrovská – viz Obrovská, 2004).

[2] V české onomastice se v tomto smyslu užívá termín „onymie“; termín „onomastikon“ se v našem prostředí vztahuje k onymickým slovníkům.

[3] Publikace Tvoření slov v češtině 2 (Daneš – Dokulil – Kuchař, 1967) uvádí jediné neutrum utvořené sufixem -ule, a to expresivní substantivum hošule. Všechny ostatní formace na -ule (např. mihule, bledule, zrnule, sněhule, břehule) jsou rodu ženského.

[4] Autor mj. uvádí několik dalších příkladů oronym motivovaných prameny vodních toků, mezi nimi též jméno několika českých hor Tok, které má podle něj transparentní etymologii. Zde je však třeba připomenout, že oronymum Tok, patřící mj. nejvyšší hoře Brd, nebylo v minulosti vykládáno vždy takto jednoznačně, přestože jeho souvislost se slovesem téci a apelativem tok ‚proudící voda‘ se přímo nabízí a je nanejvýš pravděpodobná: J. V. Bezděka (1966, s. 228) vykládá jméno Tok (zcela nepravděpodobně) podle tokání tetřevů, V. Polák (1973–1974, s. 93) toto jméno považuje za předkeltské a dává je do souvislosti s albánským tok/tog ‚hromada, kupa‘. Se slovesem téci dává oronymum Tok (patřící vrchu u obce Lhůta na Rokycansku) do souvislosti poprvé J. Spal (1971, s. 206). K tomuto dnes již všeobecně přijímanému výkladu se přiklání např. J. Malenínská (1995b, s. 261–262), která uvádí i další toponyma utvořená od tohoto základu.

[5] Zajímavá je zmínka o místním jménu Gorknitz (1321 Chorkenuz, 1378 Korgkanus, 1420 Korkonos), které autor vykládá z výrazů *kork ‚kosodřevina, kleč‘ a nositi jako ‚místo porostlé kosodřevinou‘. Konstatuje, že se jedná o nápadnou paralelu českého oronyma Krkonoše. Nabízí se zde však otázka, zda je výskyt kosodřeviny, která roste téměř výhradně v horských polohách nad úrovní lesních porostů, pravděpodobný v polabské nížině nedaleko Pirny. Nic to však nemění na tom, že paralela s českým oronymem je neobyčejně pozoruhodná a toto místní jméno by mělo být bráno v úvahu při interpretaci oronyma Krkonoše, které dosud nebylo zcela uspokojivě vyloženo (srov. Malenínská, 1995b, s. 250). Existence místního jména Gorknitz a jeho výskyt v nížině by podle našeho názoru mluvily spíše proti často uváděnému výkladu oronyma Krkonoše jako ‚hora nebo hory nesoucí na svých úbočích kleč, porost kosodřeviny‘ (Lutterer – Šrámek, 1997, s. 140–141).

[6] Tento závěr se nepochybně jeví jako pravděpodobný. Výklad těchto pomístních jmen však poněkud komplikuje výskyt dvou desítek pomístních jmen s lexikální jednotkou HOUSLE na území Čech, v nichž je vždy doložena výhradně lokálová koncovka -ích. Původ z (nepříliš četných) osobních jmen při takto vysokém počtu dokladů považujeme za méně pravděpodobný. U pomístních jmen z území Čech by vše svědčilo spíše ve prospěch výkladu podle tvaru houslí. Nelze patrně zcela vyloučit možnost, že na Moravě mohou být sledovaná pomístní jména jiného původu než v Čechách. Pokud bychom ji však vyloučili, nezbývalo by než hledat pro výskyt lokálové koncovky -ech v moravských pomístních jménech jiné vysvětlení, a to například analogií podle jiných morfologických typů toponym.

[7] Příspěvek vznikl v rámci grantu GA ČR P 406/12/P600 Pomístní jména v Čechách z pohledu slovotvorného.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Valentinská 1, 116 46 Praha 1
stepan@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 95 (2012), číslo 2, s. 102-108

Předchozí Zdeňka Hladká: Po dlouhé době kompendiální práce o lexikonu

Následující Hana Prokšová: O novém českém slovese lajkovat

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1