Časopis Naše řeč
en cz

Po dlouhé době kompendiální práce o lexikonu

Zdeňka Hladká

[Posudky a zprávy]

(pdf)

A new lexicological compendium after a long time

The article is a review of František Čermák: Lexikon a sémantika. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 357 s.

František Čermák: Lexikon a sémantika. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 357 s.

 

K napsání jakékoli kompendiální práce z oblasti lingvistiky je dnes víc než kdykoli předtím třeba značné dávky odvahy, a jedná-li se o práci věnovanou slovníku, jde o čin přímo „adrenalinový“. Přes významné postavení v jazyce je totiž lexikon obtížně lingvisticky uchopitelný a také nejednotně uchopovaný. Důvodů je celá řada, k těm na první pohled nejzřetelnějším patří velký počet, přílišná různorodost a idiosynkratičnost slovníkových jednotek, k těm teoreticky nejproblémovějším vztah lexikonu a gramatiky a otázka, co se lexikonem vůbec myslí.[1]

Vzhledem ke svým specifickým vlastnostem zůstával slovník dlouho spíše stranou odborného zájmu o jazyk.[2] Lexikologie jako lingvistická disciplína snažící se sledovat lexikon v komplexnosti a relativní samostatnosti se prosadila v podstatě až ve 2. polovině 20. století, a to především v jazykovědě zemí střední a východní Evropy, počítaje v to prostředí české.[3] Za reprezentanta tohoto přístupu lze považovat např. Josefa Filipce, jehož práce Česká lexikologie z roku 1985 (s rozsáhlým oddílem o frazeologii od spoluautora Františka Čermáka)[4] byla v podstatě prvním a nadlouho i posledním významnějším pokusem novodobé české lingvistiky o souhrnný popis lexikální roviny jazyka, který obsahem i rozsahem přesáhl různé účelově limitované učební texty či přehledové příručky. Podobný úkol si před sebe o čtvrtstoletí později postavil František Čermák. Výsledkem je recenzovaná práce Lexikon a sémantika, již sám autor považuje za kritické navázání na výše zmíněnou monografii.

Na rozdíl od některých jiných prací o slovníku, včetně jmenované práce Filipce a Čermáka, se autor kompendia Lexikon a sémantika programově staví proti teoretizování, odmítá se argumentačně vyrovnávat s množstvím různých názorů na jazyk a lexikon a akcentuje ty poznatky, které jsou na teoretických přístupech relativně nezávislé. Navazuje v podstatě pouze na strukturalismus, opakovaně oceňuje zejména inspirativní myšlenky Viléma Mathesia, jeho základní oporu však [100]představují korpusová data. S korpusovým východiskem souvisí i autorovo – místy deklarované, místy implicitní – parolové prizma vnímání jazyka, jež prostupuje celou knihu a projevuje se zejména v popisu syntagmatiky slovníku.

Lexikon autor chápe jako základní složku jazyka mající primární postavení vůči gramatice (ve smyslu, že gramatika vychází ze slovníku). Nepopisuje ho jen výběrově a ilustrativně, ale podle svých vlastních slov se snaží pokrýt všechny oblasti slovníku, a to pokud možno vyčerpávajícím způsobem (Předmluva, s. 5). Materiálově se opírá o češtinu, k formulování obecněji platných závěrů však užívá i doklady z jiných jazyků, zejména z angličtiny.

K hlavním specifikům a přednostem práce patří systematičnost výkladu, podepřená řadou schémat, tabulek a přehledů, a především už zmíněné využívání funkčně dobře zapojených korpusových dokladů a statistických dat.

Kniha je po Předmluvě a relativně stručném Úvodu (představujícím autorovo pojetí lexikonu a prezentujícím užitou metodologii i materiálové zdroje) rozdělena do čtyř kapitol, jejichž názvy odkazují na strukturalistická východiska: Lexikální jednotka v systému, Lexikální paradigmatika, Lexikální syntagmatika, Lexikální systém.

Nejrozsáhlejší výkladovou kapitolu Lexikální jednotka v systému tvoří pět podkapitol, z nichž první Slovo, lexém a pojmenování vymezuje základní lexikologické pojmy.

Podstatně rozsáhlejší další podkapitola Sémaziologie sleduje nejprve lexikální formu chápanou jako východisko, od kterého se dospívá k významu (poněkud mimo téma knihy je v ní detailně popisována i grafická podoba lexému). V části věnované sémantice jsou pak probrány základní myšlenkové přístupy k problematice jazykového, resp. lexikálního významu, záslužným způsobem jsou utříděny a usouvztažněny hlavní pojmy a užívané termíny, např. význam–smysl–hodnota, na úrovni nocionální i pragmatické jsou charakterizovány složky a typy lexikálního významu a představeny metody jeho popisu. Značnou pozornost autor věnuje jednomu z jazykově závažných a svých oblíbených témat, totiž polysémii (s řadou extenzí, např. do problematiky jazykového tabu). Výklady o významu uzavírá výběrový přehled základních sémantických teorií minulosti i současnosti. Reflektovány jsou především přístupy starší, už „klasické“, představeny a hodnoceny jsou však i přístupy novější a zcela aktuální. Na výklad o sémantice navazuje část věnovaná sémiotickému pohledu na lexikon a jeho jednotky, jež se zabývá i méně prozkoumanými problémy z oblasti pragmatiky. Přínosné a materiálově zajímavé jsou zejména pasáže věnované evaluativnosti a intenzifikaci.

Ve třetí podkapitole Lexém onomaziologicky a nominace se Čermák v řadě ohledů inspiruje názory Viléma Mathesia, dovádí je však dále, konkretizuje a materiálově dokládá. Mj. se snaží vyjasnit tradičně problematicky reflektovaný vztah systémová jednotka lexikonu – pojmenování – aktuální pojmenovací akt. Dále autor sleduje zdroje, způsoby a funkce pojmenování, podle různých kritérií vytváří typologie nominace, detailně se věnuje onomaziologické problematice slovních druhů, slovotvorbě, zabývá se synchronními i diachronními aspekty lexikonu apod.

Ve čtvrté podkapitole Lexém kvantitativně: statistika lexikonu jsou soustřeďěny kvantitativní údaje, které nemohly být zařazeny do jednotlivých specializovaných kapitol. Čtenář získává řadu informací o jádru české slovní zásoby (o 10 000 slov budovaných na 1 281 kořenech), o distribuci kořenů, prefixů a afixů, nahlíží do statistických zákonitostí lexikonu a textu, seznamuje se s možnostmi, které pro studium této oblasti jazyka nabízejí moderní korpusové nástroje.

[101]Pátá podkapitola s názvem Lexém typologicky a universália se opírá o Skaličkovu morfologickou typologii a v rovině materiálové vychází zejména ze srovnání lexémů češtiny a angličtiny.

Druhá (nepříliš rozsáhlá) výkladová kapitola kompendia nazvaná Lexikální paradigmatika probírá v zásadě tradiční témata patřící do této oblasti. Autor mj. charakterizuje sémantické a logické relace mezi lexémy,[5] při jejichž popisu v zásadě rozpracovává Lyonsovy názory. Nejvíce pozornosti věnuje opozitnosti[6], ke specifikům patří široké pojetí konverzivnosti.

Vstupem do kapitoly nazvané Lexikální syntagmatika se recenzovaná práce dosti výrazně mění. Zatímco výše popisované části mají charakter až učebnicového systematického souhrnu víceméně prověřených poznatků o lexikonu (jakkoli souhrnu výrazně modelovaného autorským hodnotícím a sjednocujícím pohledem a doplněného o řadu nových, zejména korpusově podložených údajů o jazyce), kapitolou o lexikální kombinatorice Čermák přistoupil k popisu problematiky, jejíž výzkum je v podstatě v počátcích a na němž se – minimálně v českém prostředí – podílel zatím především on sám. Text má spíše podobu odborné studie či kombinace výňatků ze studií nežli koncentrovaného, kompletujícího přehledu, což mj. vyžaduje větší recepční úsilí čtenářů (a to nejen vzhledem k větší obsahové náročnosti, ale místy i kvůli menší jazykové propracovanosti výkladů[7]). Kapitola o lexikální kombinatorice patří k hlavním průkopnickým složkám práce, i když Čermákův přístup, za jehož základní charakteristiky lze považovat už zmíněné pojetí relace lexikon–gramatika, akcentaci parolových dat a kladení důrazu na vyhodnocování na škále, pravděpodobně vzbudí i polemiku (ze strany syntaktiků). Výzkum lexikální syntagmatiky je však zatím v počátcích a sám autor recenzované publikace na mnoha místech hovoří o nedořešenosti a otevřenosti problémů. Místy proto uvádí pouze inspirativní materiálová fakta a formuluje otázky, které z nich vyplývají. Tematicky se věnuje zkoumání hlavních faktorů, principů a tendencí projevujících se v lexikální syntagmatice (vždy s důrazem na sémantické aspekty), klasifikuje typy systémových a nesystémových, pravidelných i nepravidelných lexikálních kombinací a detailně probírá kombinatoriku slovních druhů.

Poslední velice krátká kapitola nazvaná Lexikální systém hovoří o systému v lexikonu, avšak střídmě a uvážlivě, s reflexí různých dosavadních pokusů, které v této oblasti jazyka v zásadě vždy dospěly spíše k odhalení dílčí systémovosti nežli komplexního systému (resp. myšlenku na systém v lexikonu vůbec opustily).

Publikace Lexikon a sémantika není dalším tradičním úvodem do lexikologie (i když bude zajisté hojně využívána ve vysokoškolské výuce všech stupňů), nýbrž prací mířící do větší šíře i obecnosti. Lze ji vnímat jako výsledek autorovy vnitřní potřeby utřídit a zhodnotit vše, k čemu za svého celoživotního poznávání lexikonu, resp. jazyka došel, a předat dál to, co uznal za hodné předání.

[102]V českém prostoru jde o kompendium dlouhodobě chybějící a velmi potřebné, které pravděpodobně nenechá lhostejným žádného lingvistu, ať už se s autorovými názory ztotožňuje, nebo se k nim staví polemicky.[8]


[1] Zda se jím myslí např. a) generativisticky pojímaný mentální slovník jakožto zásobník jednotek, s nimiž manipuluje syntax (jaké to jsou jednotky, záleží na teorii; v některých teoriích se v lexikonu počítá i s pravidly tvoření jednotek komplexních z jednotek menších), nebo b) deskriptivisticky chápaný seznam jednotek v daném jazyce už užitých, a to buď slov, nebo jednotek větších než slova, nikdy však menších.

[2] Srov. HLADKÁ, Z. (2007): Lexikografie. In: J. PLESKALOVÁ et al. (eds.), Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, s. 164–165.

[3] Ke konci 20. století toto komplexní pojetí lexikonu už spíše ustupovalo, což neznamená, že zájem o slovník vymizel. Transformoval se pouze do jiných teoretických a metodologických paradigmat: kognitivistických, generativistických aj.

[4] FILIPEC, J. – ČERMÁK, F. (1985): Česká lexikologie. Praha: Academia, nakladatelství Československé akademie věd.

[5] Poněkud problematicky je charakterizována tranzitivní relace na s. 254 (čímž nemyslíme nedopatření s opakováním písmenek „v případě, kdy platí, že x je větší než z, pak je zároveň x větší než z“).

[6] Několik drobných připomínek: podle našeho názoru je v Čermákových výkladech příliš pevně spojována lexikální negace s kontradikcí. Lexikalizace totiž může vztah negace ke kontradikci silně zproblematizovat. Dále: lze spojovat kontradikci s gradovatelností (srov. přehled opozic s. 271)? Okrajově zmiňujeme též nedopatření v interpretaci zápisu „neAaleB“ vysvětlovaného jako „živý ne, ale ani ne mrtvý“ (270).

[7] O detailech zde není třeba hovořit, upozornili jsme na ně autora pro potřeby dalšího vydání práce.

[8] Příspěvek vznikl v rámci projektu podporovaného GA ČR: Nový encyklopedický slovník češtiny online (Enc-Czechonline), P406/11(0294).

Ústav českého jazyka FF MU
Arna Nováka 1, 602 00 Brno
zdena@phil.muni.cz

Naše řeč, ročník 95 (2012), číslo 2, s. 99-102

Předchozí Jaroslav David: Obecná pojmenování osob pracujících v zemědělství v historické perspektivě

Následující Pavel Štěpán: Onomastická publikace k jubileu prof. Šrámka