Zvuková signalizace verbální ironie v češtině
Petra Marková, David Studenovský
[Články]
Acoustic cues of verbal irony in Czech
The study investigates how native speakers of Czech signal irony through articulation rate and speech melody modulations. Recordings of six speakers reading short ironic and non-ironic statements were analyzed. To ascertain the validity of the data, a perceptual test was administered in which respondents evaluated utterances as ironic, neutral or otherwise affective. A detailed analysis of changes in articulation rate and fundamental frequency contours took into account the linguistic content of the utterances and the perceptual evaluation by the listeners. Results revealed two classes of strategies that were used by the speakers: while some used what we call a localistic approach, others exploited a globalistic mode of signalling irony in their voice.
Key words: articulation rate, irony, melody of speech, perception, prosody
Klíčová slova: artikulační tempo, ironie, průběh F0, percepce, prozodie
1 Úvod
Ačkoli je pojem ironie všeobecně znám a běžný uživatel češtiny ironii v komunikaci obvykle bez obtíží rozpozná, česká encyklopedická literatura nabízí k tomuto pojmu definice spíše kusé až vágní (viz např. Hrabák, 1973; Tenčík, 1976; Procházka et al., 1963; Kudělka, 1982; Říman et al., 1986; Havránek et al., 1989). Obecně lze říci, že ironik něco jiného míní a něco jiného říká – rozlišuje se tedy význam doslovný a intendovaný. Často opakované vysvětlení ironie jako řečení opaku toho, co chce mluvčí sdělit, nelze aplikovat vždy. Intendovaný význam ironické výpovědi totiž nemusí nutně korespondovat s opakem jejího základního intelektuálního významu. Kromě toho není vždy jasné, co je opakem doslovného významu výpovědi, nebo dokonce co je ve skutečnosti doslovným významem výpovědi (srov. Gibbs – Colston, 2007, s. 4; Brown, 1980; Gibbs – O’Brien, 1991).
Stejnou charakteristiku jako u ironie nalézáme také u lži, u které ovšem nemá být adresátem rozpor mezi řečeným a zamýšleným významem identifikován. Klíčovou otázkou tedy zůstává, jak mluvčí zajistí, aby adresát ironii identifikoval.
Trost (1997, s. 81) zmiňuje tzv. ironický signál, tedy příznak, jímž mluvčí naznačuje, že jeho řeč není míněna doslovně, nýbrž právě ironicky. Tuto funkci mohou podle něj plnit různé prostředky – například „afektovaná výslovnost, specifický ironický škleb, v písmě uvozovky“, a také zpravidla „kontext a kotext“[1] (tamtéž). Jelikož si konkrétní projevy ironie můžeme představit na škále mezi krajními body [16]nulová ironie – velmi silná ironie, je zřejmé, že míra ironie nemusí být vždy stejně vysoká. Čím větší je rozpor mezi základním intelektuálním významem výpovědi a kotextem, resp. kontextem, tím snadněji posluchač ironii identifikuje (srov. tamtéž).
Je tedy zřejmé, že ironický tón hlasu, který je často v rámci různých teorií ironie zmiňován a bohužel už ne tak často exaktně popsán, nemusí být v konkrétních případech ironie přítomen – pokud ovšem cosi jako výhradně ironický tón vůbec existuje. Jestliže je například kontext situace jednoznačně v rozporu s obsahem výpovědi, můžeme předpokládat, že právě tento kontextuální rozpor poslouží adresátovi jako postačující ironický signál. Představme si ale situaci prostou podobného situačního rozporu: po dovolené přijdeme do práce a na kolegovu otázku, jak se nám dařilo, odpovíme „Skvěle, lepší dovolenou jsem nezažila.“ Hypoteticky připadají v úvahu obě interpretace – doslovná i ironická. Máme-li za sebou nevydařenou dovolenou a vyloučíme-li z tohoto příkladu jasný situační rozpor (např. nepřehlédnutelné zranění autora dané výpovědi), můžeme ironičnost naznačit buď neverbálně, nebo akusticky, tedy nějakou modifikací řečového signálu.[2] Teoreticky se tato modifikace může realizovat v rámci kterékoli ze čtyř základních vlastností komplexních zvukových jevů, tedy v dimenzi frekvence, intenzity, trvání, a dokonce i barvy zvuku. O poslední jmenované píše Mukařovský (1982), že sice v češtině nemá na rozdíl od ostatních tří jmenovaných vlastností fonologickou platnost, přesto však není pouhou záležitostí akustiky. Naopak, podle něj má často rozhodující vliv na celkové vyznění textu. „Je schopen [myšleno témbr] vyjádřit netoliko prchavé zabarvení citové, ale i významový odstín tak systematický, jako je ironie.“ (tamtéž, s. 111)
Modifikace některé ze čtyř vlastností zvuku může být realizována jednak vzhledem k nejbližšímu neironickému kotextu, jednak vzhledem k neironické variantě téže výpovědi. Ačkoli předpokládáme modifikace nejen na úrovni suprasegmentální, ale i na úrovni jednotlivých hlásek (které zčásti budou pramenit právě ze změn suprasegmentálních, např. vlivem zvýšení mluvního tempa budou hlásky vyslovovány méně explicitně), zaměříme se v naší studii pouze na prostředky suprasegmentální, a to konkrétně na základní frekvenci a trvání.
Jelikož od sebe jednotlivé suprasegmentální prostředky nelze izolovat – působí všechny zároveň a jejich jednotlivé konfigurace plní rozličné funkce, je nutné počítat s tím, že jedna zvuková realizace může plnit více funkcí (ať už jazykových nebo [17]pragmatických) a naopak různé zvukové prostředky mohou sloužit funkci jedné. Konkrétně se může stát, že určitý intonační vzorec zjištěný u ironických výpovědí nalezneme také u jiných výpovědí, realizovaných mluvčími například pod vlivem různých afektivních stavů (konkrétní studie viz níže), resp. že různé suprasegmentální prostředky budou plnit tutéž funkci, tj. signalizovat ironičnost výpovědi. Proti naší případné snaze jednoznačně popsat akustické suprasegmentální vlastnosti ironických výpovědí stojí také fakt, že na suprasegmentální úrovni není (vzhledem k úrovni segmentální) příliš velká stabilita, co se týče „používání právě určité zvukové kvality pro právě určitou jazykovou funkci“ (srov. Palková, 1997, s. 148). Je tedy možné, že jednotliví mluvčí využívají k signalizování ironie různé strategie, a věříme, že je v budoucnosti budeme schopni identifikovat.
Má tedy ironie specifický tón hlasu? Např. Grice (1975) tvrdí, že jakmile posluchač zjistí, že výpověď mluvčího je v určitém kontextu v doslovném významu nevhodná, je tón hlasu důležitým signálem, že mluvčí mínil opak toho, co řekl svou výpovědí. Různí badatelé od té doby uvažovali, že ironie musí mít specifický prozodický vzorec, který ji odliší od jiných druhů doslovného či nedoslovného významu, jako např. pomalejší mluvní tempo, silný důraz anebo nazalizace určitých slov. Ale jak je již zřejmé z výše uvedeného, je zvuková stránka ironie pouze jednou z mnoha.
Bryant a Fox Tree (2005, s. 583) provedli řadu experimentálních studií, v nichž se snažili zjistit původ tvrzení, že ironie je produkována zvukově specificky. Zadali poslechové testy, ve kterých měli účastníci posoudit, jestli byla daná věta míněna ironicky či nikoli. Původně ironicky míněné věty experimentátoři pozměnili tak, aby účastníci testu nemohli rozeznat jednotlivá slova a hodnotili pouze prozodické kontury. Respondenti pak označovali dané věty skutečně jako více ironické než ty, které byly původně míněny doslova. Jakmile však byli respondenti vystaveni stejným stimulům a měli rozhodnout, jestli byl mluvčí věty rozzlobený, nejistý, autoritativní apod., opět měli tendenci vybírat původně ironicky míněné věty, které sami dříve hodnotili jako ironické. Výsledkem studie je tedy zjištění, že tón hlasu asociovaný přinejmenším s některými druhy ironie není charakteristický pouze pro komunikaci ironie, ale je asociován s širokou škálou interpersonálních afektivních stylů.
Už jsme zmínili výše, že v českém kulturním prostředí – pokud je nám známo – prozodické charakteristiky ironie dosud zkoumány nebyly. Výjimku představuje pilotní studie Markové a kolegů (Marková – Filippová – Volín, 2009), která zjišťuje suprasegmentální charakteristiky ironických výpovědí na dvou typech materiálu – přirozeném (televizní diskusní pořad, jeden mluvčí) a laboratorním (čtené věty, tři mluvčí). Zaměřuje se na globální parametry v doméně základní frekvence a hladiny zvuku. Při porovnání naměřených hodnot u jednotlivých mluvčích se nereprezentativnost vzorku zdá být paradoxně výhodou. Autoři totiž například v případě hodnot [18]celkového rozpětí F0 v ironických výpovědích ukazují, že jednotliví mluvčí vykazují různé, někdy i zcela opačné strategie. V případě reprezentativního, statisticky zpracovaného vzorku by se tyto protichůdné trendy navzájem vyrušily. Zjištěné tendence přitom podporují naši hypotézu, že existuje určitý omezený počet strategií, jak signalizovat ironičnost výpovědi (srov. tamtéž, s. 4).
V návaznosti na zmíněnou studii předkládáme výsledky našeho současného výzkumu prozodických charakteristik ironie v českém prostředí. Tentokrát jsme se zaměřili na lokální parametry ironicky zamýšlených výpovědí. Vede nás k tomu hypotéza, že vnímanou ironičnost výpovědi jako takové má ve skutečnosti na svědomí pouze její část, a to jak na úrovni kupříkladu lexika, tak právě i v rovině prozodie. Konkrétně nás zajímají hodnoty slabičného tempa a průběh kontury F0 ve výpovědích míněných ironicky, a to ve srovnání s jejich neironickými protějšky, ale i ve srovnání napříč mluvčími – kvůli zjištění případných individuálních trendů (viz výše). Jak už bylo řečeno, budeme dané hodnoty zjišťovat lokálně, tedy zvlášť pro každý mluvní takt v rámci výpovědi. Budeme si přitom všímat například i obsahové naplněnosti slov(a) v taktu, jež dané prozodické aspekty jistě do určité míry ovlivňuje. Za účelem ověření percepční validity zjištěných výsledků jsme navíc ze zkoumaných položek sestavili a zadali poslechový test, jehož výsledky nám poskytují informace o míře vnímané ironičnosti či neironičnosti cílových vět. Tato percepční data jsou pro nás o to potřebnější, že zpracováváme data řečové produkce v laboratorních podmínkách. Bez jejich propojení s reakcemi posluchačů by výsledky našich měření ztrácely relevanci.
2 Metoda
Materiál tvoří studiové nahrávky šesti rodilých mluvčích (3 muži [M1, M2, M3] a 3 ženy [Z1, Z2, Z3]). Ti měli za úkol přečíst v nahrávacím studiu celkem 32 krátkých vět, z toho 16 neutrálně, tedy jako by byly míněny doslova, a 16 ironicky. Celkem jsme takto získali 192 vět. Všichni mluvčí byli instruováni ke snaze o co možná nejpřirozenější realizaci. Ironické a neironické věty byly sestaveny tak, aby tvořily snadno srovnatelné páry. Například věty To se ti teda povedlo a To jsi mi včera neřekla se shodují jak počtem a hranicemi přízvukových taktů, tak počtem slabik i kvantitou vokálů.
Nahrávky byly pořízeny v bezdozvukové místnosti Fonetického ústavu FF UK v Praze. Byly digitalizovány při vzorkovací frekvenci 32 kHz s 16bitovým rozlišením. Základní hlasivková frekvence (dále F0) byla měřena metodou autokorelace, hodnoty byly snímány každých 10 milisekund. V případě systémových chyb způsobených automatickou technologií byly křivky průběhů ručně opraveny. Hodnoty F0 jsme zjišťovali vždy pro střed jádra každé slabiky a uvádíme je v půltónech (dále ST). Abychom mohli hodnoty jednotlivých mluvčích vzájemně porovnávat, odečetli [19]jsme od všech měření vždy průměrnou výškovou polohu daného mluvčího (tzv. normalizace průměrem).
Data týkající se trvání byla získána na základě manuálně vložených hranic promluvy, přízvukových taktů, slov a středů jader slabiky. Měřili jsme slabičné artikulační tempo (ve slabikách za sekundu, dále sl/s) v rámci každého mluvního taktu, čímž jsme chtěli ukázat jeho změny v průběhu výpovědi.
2.1 Percepční ověření
Pro ověření validity zjištěných dat jsme sestavili percepční test. Z celkového počtu 192 vět bylo nutné vybrat pouze tolik položek, aby test včetně zadání pokud možno netrval déle než deset minut (to kvůli vyloučení vlivu únavy a následné ztráty koncentrace posluchačů). Výběr jsme provedli na základě hodnocení čtyř respondentů – zaměstnanců Fonetického ústavu, kteří si všechny věty poslechli a ohodnotili je jako: ironické (na škále 1–5) / jinak příznakové / neutrální. Do testu jsme následně vybrali pouze věty, u kterých se na stejném hodnocení shodli alespoň tři posluchači. (Kritériem dalšího výběru vět pro následné analýzy pak byla přítomnost obou srovnatelných vět v testu, tj. ironické i neironické, v ideálním případě pak dále přítomnost realizací jednoho takového páru vět více mluvčími.)
Do testu jsme vybrali 36 vět a kvůli testování konzistence soudů je doplnili o opakování devíti z nich (celkem 45 položek). Ty jsou v testu odděleny pasáží ticha (2,5 s) a desenzitační zvukovou pasáží (4 s), kdy mají posluchači čas rozhodnout se pro jednu variantu. Kromě toho má desenzitační pasáž potlačit vzájemný vliv po sobě jdoucích položek.
Celý test byl rozdělen do šesti bloků a trval cca 10 minut. V úvodu se posluchači seznámili s účelem testu a poslechli si tři zácvičné položky, které jim měly pomoci adaptovat se na zadaný úkol. Mezi bloky stimulů byly krátké pauzy, které posluchačům poskytly krátký oddech a měly jim pomoci udržet pozornost na stejné úrovni po celou dobu testování.
Úkolem respondentů bylo ohodnotit každou větu buď jako neutrální (N), ironickou (I) nebo jinak afektivní (A). V případě volby (I) měli navíc posluchači zaznamenat, jak silně ironii vnímají (1 – velmi slabá, 2 – slabá, 3 – středně silná, 4 – silná, 5 – velmi silná). Test jsme zadali 37 studentům různých filologických oborů.
Z již výše uvedených důvodů nepoužíváme pro zpracování dat statistické metody. Místo toho je naším cílem detailní analýza materiálu. V začátcích zkoumání daného jevu lze jedině touto cestou odhalit zajímavé jevy či trendy, které by statistickým zpracováním mohly být zatemněny, nebo dokonce úplně smazány.
Pro účely analýzy jsme vybrali 16 vět vykazujících interpretovatelné výsledky (kritéria výběru viz výše). Rozdělili jsme je do tří skupin, z nichž každá zahrnuje vždy ironickou a srovnatelnou neironickou větu, realizované dvěma, případně třemi [20]mluvčími. Proto i výsledky budou prezentovány pro každou skupinu položek zvlášť. Pro lepší představu a snadnější orientaci v následujícím oddílu zde uvádíme jednotlivé položky a jejich rozdělení do skupin, s ironickou větou vždy na prvním místě:
1. Ty jsi teda hrdina. – Teď je jedna hodina. (mluvčí M2, M3, Z3)
2. To je výborné počasí na výlet. – To není dobré počasí na výlet. (mluvčí M1, Z1)
3. a) Tak to je výborné řešení. – A tam byl nádherný vodopád. (mluvčí Z3)
b) To je výborné řešení. – To je nevhodné řešení. (mluvčí M1, M2)
Ve třetí skupině jsou místo jednoho páru páry dva. To proto, že jsou si – hlavně ironické věty – velmi podobné, a tudíž je lze snadno srovnávat (podrobnosti viz níže).
Celkově nám toto rozčlenění umožňuje relativně snadno a přehledně sledovat rozdíly jednak intrasubjektivní – mezi ironickou a neironickou výpovědí konkrétního mluvčího, jednak také intersubjektivní, tj. případné rozdíly mezi jednotlivými mluvčími v signalizování ironičnosti výpovědi. Hodnocení jednotlivých výpovědí získaná od respondentů při poslechovém testu uvádíme za účelem usnadnění orientace v textu taktéž v rámci třetí kapitoly – vždy přímo u dotyčné skupiny položek.
3 Výsledky
Výsledky uvádíme u každé skupiny vět vždy v pořadí (1.) artikulační tempo jednotlivých taktů ve výpovědi (sl/s), (2.) průběh základní hlasivkové frekvence F0 (ST).
V grafech značíme ironicky zamýšlené věty plnou čarou, neironické přerušovanou, resp. tečkovanou. V legendě grafu uvádíme znění příslušných vět, taktové hranice značíme lomítkem. Kód mluvčího je vždy uveden přímo v grafu.
Skupina 1 (mluvčí M2, M3, Z3): Ty jsi teda hrdina. – Teď je jedna hodina.
U daného páru vět nacházíme pozoruhodné skutečnosti. Při pohledu na hodnoty udávající artikulační tempo (obr. 1) zjistíme, že realizace mluvčími M2 a M3 poskytují velmi podobný obrázek. U obou je na první pohled jasný rozdíl mezi ironickou a odpovídající neironickou výpovědí: zatímco v ironické je nejrychleji realizován druhý takt (teda) a dva krajní takty jsou vysloveny relativně pomaleji (iniciální: ty jsi, finální: hrdina), v neironické výpovědi je situace v podstatě opačná. Nejprve k výpovědím ironickým: Nejpomaleji oba mluvčí vyslovují první mluvní takt – ty jsi (M2 v tempu cca 4 sl/s; M3 cca 5 sl/s). Přestože jde o slova gramatická, věnují jim oba mluvčí díky pomalému tempu relativně hodně prostoru. Mírně rychleji pak oba vyslovují takt finální – hrdina a nejrychleji již zmíněnou částici teda[3] uvnitř výpo-
|
| |
|
|
|
vědi. Pomalu vyslovené okraje výpovědi ty jsi … hrdina přitom představují právě ty části, které jsou míněny ironicky: při doslovném vyjádření téhož významu bychom mohli na místě spojení ty jsi použít negaci (ty nejsi hrdina), alternativně pak místo výrazu hrdina například slovo strašpytel nebo bačkora (ty jsi strašpytel).
Tempo neironické výpovědi je u obou mužských mluvčích 1. celkově vyšší než tempo věty ironické; 2. na finálním taktu nejvyšší v rámci výpovědi; 3. celkově vyrovnanější (obzvlášť u mluvčího M3). Tuto skutečnost může pomoci interpretovat obsahová naplněnost jednotlivých taktů. Nejdůležitější informaci nese takt mediální (jedna), naproti tomu takt finální (hodina) by mohl být vynechán, aniž by se význam výpovědi změnil. V běžném hovoru také k této elipse velmi často dochází, logicky tedy není důvod toto slovo jakkoli zdůrazňovat, tzn. v tomto případě zpomalovat.
Mluvčí Z3 použila k signalizaci ironie strategii odlišnou. Temporální průběh je v obou jejích výpovědích velice podobný, ovšem ironická je vyslovena výrazně pomaleji.
Co se týče percepčního hodnocení, je zajímavé pokusit se vysledovat, jestli by mohl existovat nějaký vztah mezi křivkami zobrazujícími tempo a příslušným hodnocením posluchačů. Toto se nabízí především tam, kde je nějaká výjimečná skutečnost v jedné či druhé oblasti. Dojdeme potom ke zjištění, že u vět, u kterých je hodnocení největšího počtu posluchačů (míněno největšího v rámci příslušné skupiny) odlišné od původně zamýšleného významu (ironického či neironického), se také
|
| |
|
|
Obr. 2 Průběh F0 (ST). Vlevo nahoře mluvčí M2, vlevo dole mluvčí M3, vpravo nahoře mluvčí Z3. Ironická věta (plná čára): Ty jsi / teda / hrdina.; neironická věta (přeruš. čára): Teď je / jedna / hodina. |
nejvíce liší průběh příslušné křivky (bráno vzhledem ke zbylým dvěma realizacím stejného typu věty ve skupině).
Konkrétně byla posluchači hodnocena ironicky zamýšlená věta mluvčího M2 ve 29 případech jako ironická a v sedmi jako jinak afektivní (u mluvčích M3 i Z3 35x jako ironická, pouze 2x jako jinak afektivní). Příslušná křivka přitom v grafu jasně oproti zbylým dvěma vyčnívá – tempo se zde mění v mnohem větším rozsahu, který konkrétně činí cca 4 sl/s. U mluvčích M3 a Z3 oproti tomu rozsah nepřevyšuje 2 sl/s.
Obdobný typ možného vztahu nalézáme také u realizace neironické věty mluvčí Z3. 31 posluchačů ji hodnotilo jako neutrální a 5 jako jinak afektivní (u mluvčích M2 a M3 byl poměr 36 : 1, resp. 34 : 3). Změny tempa v příslušné větě ženské mluvčí mají přitom jasně odlišný (ne-li opačný) charakter od realizací oběma mužskými mluvčími, které jsou si navzájem naopak velmi podobné. Právě tento rozdíl by tedy mohl být opět reflektován ve vnímání posluchačů.
Také při pohledu na kontury průběhu F0 (korelát melodie řeči) (obr. 2) můžeme najít obdobné shody a rozdíly. Realizace ironické věty je podobná u mluvčích M3 a Z3 – pohyby F0 jsou mezi sousedními slabikami rozkolísané. Rozdíl je pouze v jejich rozsahu – mluvčí M3 stoupá i klesá výrazněji než mluvčí Z3.
Mluvčí M2 (obr. 2 vlevo nahoře) použil při přepnutí do ironického modu jinou strategii: nejenže realizoval první takt výrazně pomaleji než takty následující (viz
|
|
| Obr. 3 Artikulační tempo jednotlivých částí výpovědi (sl/s). Vlevo mluvčí M1, vpravo mluvčí Z1. Ironická věta (plná čára): To je výborné / počasí / na výlet.; neironická věta (přeruš. čára): To není dobré / počasí / na výlet. |
výše), ale také celkově zvýšil intonační tělo výpovědi. Už toto samo o sobě jasně značí na příznakovost věty – ta je navíc podpořena absencí závěrového klesání. Díky tomu chybí výpovědi dojem definitivnosti, naopak věta může obecně působit spíše jako vybídnutí adresáta k reakci.
Zajímavé je opět srovnání průběhu F0 v ironické větě mluvčího M2 s hodnocením posluchačů: 29 hodnotilo tuto větu jako ironickou, sedm jako afektivní, což je v porovnání s mluvčími M3 a Z3 relativně hodně (u obou poměr 35 : 2). Otázku, zda se na dojmu afektivnosti více podílejí výrazné změny tempa či specifický průběh F0, zde nedokážeme zodpovědět.
Obdobná situace je u neironické věty (obr. 2): dost podobně ji realizují mluvčí M2 a M3. Oproti tomu u mluvčí Z3 křivka průběhu F0 až na detaily v podstatě kopíruje křivku věty ironické. A opět můžeme sledovat, jak se tyto rozdíly zrcadlí ve vnímání posluchačů: jejich hodnocení je jednoznačnější u mluvčích M2 a M3 (36, resp. 34 posluchačů vnímalo větu tak, jak byla zamýšlena, tj. neutrálně), méně jednoznačné u mluvčí Z3 (31).
Skupina 2 (mluvčí M1, Z1): To je výborné počasí na výlet. – To není dobré počasí na výlet.
U daného páru vět nepanuje úplná shoda ohledně hranic mluvních taktů, proto jsme první dva takty v obou větách spojili tak, abychom získali jednotky se stejným počtem slabik a mohli je navzájem porovnávat. Právě v této iniciální části věty pak můžeme vidět jasné rozdíly mezi ironií a neutralitou, a to u obou mluvčích (obr. 3): v průběhu neironické výpovědi oba postupně zpomalují – M1 v rozmezí 7,5–4,8 sl/s, Z1 7,7–4,6 sl/s; naproti tomu v ironické výpovědi je tempo téměř vyrovnané – klesá ve srovnání s neironickou jen velmi mírně. Nejvíce se tedy oba typy vět liší v iniciální části: to je výborné v ironické větě je vysloveno výrazně pomaleji než neironické to není dobré. Jako vysvětlení se nabízí fakt, že v ironické větě právě tato
|
|
| Obr. 4 Průběh F0 (ST). Vlevo mluvčí M1, vpravo mluvčí Z1. Ironická věta (plná čára): To je výborné / počasí / na výlet.; neironická věta (přeruš. čára): To není dobré / počasí / na výlet. |
část, konkrétně slovo výborné, je tím pravým nositelem ironického významu v dané větě.
Grafy na obr. 4, které znázorňují průběh F0, také ukazují zajímavé skutečnosti. Ve větě neironické jsou rozdíly v realizacích mluvčími M1 a Z1 minimální – z hlediska percepce je průběh v podstatě identický. Podíváme-li se na kontury ve větě ironické (plná čára), zjistíme použití odlišných strategií: Mluvčí M1 ji vyslovil celkově hlubším hlasem, tj. pod svým vlastním průměrem vyjádřeným hladinou 0 ST, navíc je jeho kontura F0 abnormálně plochá, mluvčí Z1 oproti tomu použila výrazné fluktuace melodie, výsledkem čehož je kontura abnormálně kontrastivní. Závěr ironické věty je pak v obou realizacích srovnatelný.
Co se týče percepčního hodnocení příslušných vět, byla mluvčí Z1 o něco úspěšnější než mluvčí M1. Přitom je na obr. 4 na první pohled jasně viditelný rozdíl velký vzestup F0 na slovu výborné u mluvčí Z1, které je nositelem ironického významu (viz výše).
Skupina 3 (1. pár vět: mluvčí Z3; 2. pár vět: mluvčí M2, M1):
1. Tak to je výborné řešení. – A tam byl nádherný vodopád.
2. To je výborné řešení. – To je nevhodné řešení.
V dané skupině jsou dva páry vět, které se navzájem liší délkou iniciálního taktu: v prvním páru je o jednu slabiku delší (navíc jsou zde slova tak, resp. a na začátku věty). Ironické výpovědi obou párů se již jinak neliší. Neironické se naopak celkově liší, navíc je zde situace poněkud složitější v tom, že neironická věta z prvního páru obsahuje afektivní příznak (podrobně viz níže).
Při pohledu na grafy artikulačního tempa (obr. 5) zjistíme, že podoba křivek pro oba typy vět je u všech tří mluvčích téměř identická – rozdíly mezi mluvčími jsou
|
| |
|
| Obr. 5 Artikulační tempo jednotlivých taktů výpovědi (sl/s). Vlevo nahoře mluvčí Z3. Ironická věta (plná čára): Tak to je / výborné / řešení.; neironická věta (přeruš. čára): A tam byl / nádherný / vodopád. Vlevo dole mluvčí M1, vpravo nahoře mluvčí M2. Ironická věta (plná čára): To je / výborné / řešení.; neironická věta (přeruš. čára): To je / nevhodné / řešení. |
jednak v míře artikulačního tempa, jednak také ve vzájemném postavení křivek zobrazujících oba typy vět. Pro účelné srovnání ironie a neironie je vzhledem k výše zmíněnému příznaku v neironické větě vhodné analyzovat větné páry zvlášť, přičemž začneme párem druhým, u kterého je vzhledem k výše zmíněnému situace jasnější a který tak poslouží jako vhodný srovnávací základ pro pár první.
Při pohledu na realizace mužskými mluvčími M1 a M2 (obr. 5, vlevo dole a vpravo nahoře) zjistíme, že oba vyslovili nejrychleji první, iniciální takt (to je), a to v obou typech vět. (Ve všech větách ze skupiny na tento takt připadají pouze slova s gramatickým významem.) Přitom oba mluvčí vyslovili pomaleji začátek věty ironické, ačkoli je lexikálně zcela totožný se začátkem věty neironické. Stejně tak byl v ironicky zamýšlené větě pomalejší i mediální takt (výborné) – celkově nejpomaleji vyslovený úsek ve větě realizované oběma mluvčími. V ironické větě jsou přitom slova to je výborné v prvních dvou taktech skutečnými nositeli ironičnosti příslušné věty – a jsou také vyslovena v jasně pomalejším tempu než srovnatelný úsek věty neironické. Oproti tomu u třetího taktu (řešení) již rozdíl mezi ironií a neironií není nijak výrazný. V neironické větě mluvčí M1 i M2 postupně v průběhu výpovědi zpomalují, její tempo je u obou celkově vyšší než tempo věty ironické.
Percepční hodnocení našich respondentů potvrzuje, že neutrální věty obou mužských mluvčích byly skutečně realizovány neutrálně: 32 posluchači hodnotili větu mluvčího M2 jako neutrální, větu M1 hodnotili stejně 33 posluchači. Větu, která byla zamýšlena jako ironická, jako ironickou hodnotili v případě realizace mluvčím M1
|
| |
|
|
Vlevo nahoře mluvčí Z3. Ironická věta (plná čára): Tak to je / výborné / řešení.; neironická věta (přeruš. čára): A tam byl / nádherný / vodopád. Vlevo dole mluvčí M1, vpravo nahoře mluvčí M2. Ironická věta (plná čára): To je / výborné / řešení.; neironická věta (přeruš. čára): To je / nevhodné / řešení. |
32 posluchači; mluvčímu M2 se však skutečně ironická realizace nevydařila: jeho věta se v testu jednou opakovala, přičemž poprvé ji 28 posluchačů hodnotilo jako jinak afektivní (pouze 5 jako ironickou a 4 jako neutrální), napodruhé potom dokonce 29. Reflexi vnímání posluchačů v křivkách znázorňujících artikulační tempo však nenalézáme. Měla – či spíše mohla – by se tedy objevit v melodickém průběhu dané věty, k němuž se dostaneme níže.
Při pohledu na graf mluvčí Z3 na první pohled vidíme jasný rozdíl oproti realizacím mužských mluvčí, a sice obě křivky se jak průběhem, tak umístěním v grafu navzájem příliš neliší. Nápadný je kromě toho i fakt, že ironická věta je zde realizována rychleji (ačkoli jen nepatrně) než věta, která byla zamýšlena jako neutrální (a jde o jediný takový případ v rámci této studie). Křivka zobrazující ironicky zamýšlenou větu se velmi podobá křivkám mužských realizací téhož typu věty, naproti tomu křivka věty neironické neklesá tak strmě, jako klesají křivky mužských mluvčích. V čem tedy tkví rozdíl?
Důvodem by podle našeho názoru mohla být příznakovost neironické věty: adjektivum nádherný je pro mluvčí, kteří usilují o co možná nejpřirozenější projev, zřej[27]mě velmi obtížně realizovatelné skutečně neutrálním způsobem. Tak při poslechu konkrétní věty realizované mluvčí Z3 zjistíme, že zde skutečně emocionální příznak na slově nádherný přítomen je – ať už se jedná o nadšení, úžas či cokoli jiného.
Pohled na percepční hodnocení v číslech je přitom v souladu s naší domněnkou: zatímco ironicky zamýšlená věta mluvčí Z3 byla jako ironická hodnocena 33 posluchači, tak věta, která měla být realizována neironicky, byla 28krát hodnocena jako jinak afektivní a v osmi případech jako neutrální. Při opakovaném poslechu byla tatáž věta hodnocena jako neutrální již pouze pětkrát a 32krát jako jinak afektivní.
Analýza vět v této skupině tedy přibližně naznačuje, jaké zákonitosti by mohly platit pro akustické rozdíly mezi větami skutečně neutrálními, ironickými a jinak příznakovými, pokud ovšem mezi posledními dvěma jmenovanými nějaký zásadní, zobecnitelný rozdíl existuje.
Podívejme se na druhou část dat zobrazující melodický průběh (obr. 6). U druhého páru vět a realizací mluvčími M1 a M2 můžeme vidět v neironické větě velmi podobný průběh, který je prostý jakýchkoli výrazných pohybů jedním i druhým směrem, což je také v souladu se zamýšlenou bezpříznakovostí, resp. neutralitou. Průběhy věty ironické jsou však u mužských mluvčích odlišné.
Průběh F0 ve větách mluvčího M2 nás zajímá jednak vzhledem k diskrepanci v hodnocení jeho ironické věty posluchači a také vzhledem k tomu, že co se týče artikulačního tempa, nenalezli jsme žádné výrazné odlišnosti od realizace mluvčím M1, jehož věty posluchači naopak hodnotili v souladu s intendovaným významem. Mluvčí M2 hlasem poměrně výrazně stoupá na první slabice slova výborné, odkud potom dále klesá (pomineme-li mírné stoupnutí na prvních dvou slabikách slova řešení). Dále je pozoruhodné, že ironickou větu realizuje vyšším hlasem než odpovídající neironickou. Který z těchto aspektů (a zda vůbec) přímo souvisí s vnímáním posluchačů dané věty ve většině případů (28, resp. 29 při opakování) jako jinak afektivní, můžeme pouze odhadovat. Ale předpokládat nějakou souvislost s výjimečným průběhem F0 se zde přirozeně nabízí.
Co se týče melodického průběhu vět realizovaných mluvčí Z3, nenacházíme při srovnání obou typů žádné zásadní rozdíly. Jediná drobná diference je v rámci iniciálního taktu mezi druhou a třetí slabikou: v ironické větě je melodie v rámci taktu stoupavě-klesavá, v neironické stoupavá. I zde podobnost obou melodických průběhů může značit na podobnost na jiné úrovni – konkrétně na příznakovost obou vět (ironičnost, respektive příznak nesený slovem nádherný).
Podobnosti nalézáme u ironické věty realizované mluvčími Z3 a M1: odmyslíme-li si první takt (tak) ve větě ženské mluvčí, jsou kontury průběhu F0 téměř identické. Velmi podobné přitom bylo i hodnocení posluchačů – obě realizace hodnotili jako ironické ve 33, resp. 32 případech. Máme tedy za to, že takovýto průběh F0 by se mohl v ironických výpovědích tohoto typu vyskytovat pravidelně.
[28]4 Závěr
Výsledky naší studie potvrzují některá naše dřívější, obecnější zjištění (Marková – Filippová – Volín, 2009), přičemž se kromě detailnějších poznatků můžeme opřít i o velmi podstatné informace týkající se percepce vět. Jasně se ukázalo, že výpovědi hodnocené většinou z celkového počtu 37 posluchačů jako ironické jsou mluvčími realizovány celkově pomaleji, než jejich neironické protějšky. Totéž přitom platí i pro jednotlivé takty ironické výpovědi: takt nesoucí ironický signál (výborné, ty jsi … [hrdina]) byl našimi mluvčími opakovaně realizován nejpomaleji, což je pozoruhodné zvláště v případě spojení gramatických slov ty jsi, u nichž naproti tomu v neutrální, bezpříznakové větě důvod ke zpomalení, resp. relativně pomalejší realizaci v rámci výpovědi neočekáváme. V této souvislosti se domníváme, že potenciálně existují odlišné strategie či přístupy mluvčích: jeden bychom mohli nazvat lokalistický, tj. místní zpomalení v určité části ironické výpovědi, a druhý globalistický, tj. zpomalení celkové. Potenciální představitele obou přístupů nám nabízejí grafy zobrazující artikulační tempo v první skupině vět (obr. 1), kde mužští mluvčí zastupují první a ženská mluvčí druhý uvedený přístup.
V oblasti melodického průběhu už je situace v našem materiálu méně přehledná, přesto se však i zde jisté sekvence pohybů F0 opakují. Například ve druhé a třetí skupině se v ironické větě vyskytuje adjektivum výborné, které nejenže bylo realizováno pomaleji (viz výše), ale také bylo vysloveno vždy buď se stoupavou, nebo se stoupavě-klesavou melodií (obr. 4 a 6). V případě automatického vyhledávání takovýchto potenciálně ironických úseků v mluveném textu je však do budoucna nutné pokusit se odlišit ironii od jiných příznaků, které se v našem materiálu v rámci neironicky zamýšlených vět také vyskytly. Ve třetí skupině se jedná o adjektivum nádherný, které jistý afektivní příznak (nadšení, úžas) obsahuje, v materiálu, který jsme do této studie nezařadili, se například objevil příznak výčitky nesený slovesem neřekla. V obou případech přitom přítomnost příznaku reflektuje nejen melodický průběh realizací inkriminovaného slova, ale i hodnocení většiny posluchačů. V první skupině vět se zase nápadně podobají průběhy F0 (ve větě ty jsi teda hrdina) v realizacích mluvčími M3 a Z3 (obr. 2) – směr pohybu melodie mezi sousedními slabikami kolísá po celou dobu výpovědi.
Chceme zde znovu připomenout povahu zkoumaného materiálu a upozornit především na fakt, že mluvčí byli z řad amatérů, nikoli profesionálních herců – negativní vlivy této skutečnosti jsme se snažili omezit na minimum právě zadáním poslechového testu. Snaha mluvčích věrohodně splnit zadaný úkol nebyla vždy úspěšná, což posluchači mnohdy svým hodnocením jasně potvrdili. V budoucnu se tedy naše snahy budou ubírat směrem k materiálu produkovanému buď opět v laboratorních podmínkách, avšak v podání profesionálních mluvčích, nebo k jasně specifikovanému výzkumu na podkladu přirozených, spontánních promluv.
[29]Příčinou některých méně zdařilých realizací nebyla ani tak neobratnost mluvčích, jako spíše obtížnost úkolu, před který byli postaveni. V budoucnosti proto hodláme zajistit například absenci negace v neutrálních výpovědích, která se v našem materiálu vyskytla opakovaně, konkrétně ve výpovědích to je nevhodné řešení; to není dobré počasí na výlet. Záporné výpovědi v sobě totiž přirozeně nesou možnost kritického postoje mluvčího k dané skutečnosti, kterou propoziční obsah vyjadřuje. Vyjádření takového postoje se zřejmě mluvčí usilující o co možná nejpřirozenější realizaci není schopen vyhnout.
A konečně – ačkoli pro tento názor nemáme v našem materiálu přímou oporu – si myslíme, že cosi, co jsme si výše pojmenovali jako přístup lokalistický a globalistický v souvislosti s artikulačním tempem, se může vyskytovat i v oblasti melodického průběhu (viz obr. 2, mluvčí Z3 a M3). Zbývá ještě objasnit mnoho dalších otázek, které prozatím zůstávají nezodpovězeny a v souvislosti s nimiž zatím nezbývá než spekulovat: např. je jednou možnou strategií pro signalizaci ironie celkově nižší F0 v ironické výpovědi (viz obr. 2 – Z3; obr. 6 – M1)?; je pro vnímání respondentů relevantní míra výkyvu melodie směrem vzhůru na relevantním místě ve větě (jako např. na slovu výborné v realizacích mluvčími M2 ve třetí a Z1 ve druhé skupině)?
Stejně jako jsme si dobře vědomi povahy našeho materiálu a některých jeho nedostatků, jsme zároveň pevně přesvědčeni o tom, že způsob, jakým jsme daný materiál analyzovali, je správný, a proto ho hodláme uplatňovat i nadále. Právě pro již zmiňovanou komplikovanost fenoménu ironie je podle nás nutný takovýto detailní přístup, který bere v úvahu povahu každé věty, každé její části, a snaží se nevynechat ani další aspekty, které pojmenováváme v posledním oddílu.
Pro maximální poznání daného fenoménu bude však v budoucnosti v podstatě nevyhnutelné propojit naše zjištění v rámci fonetiky se zjištěními dalších vědních oborů. Zajímavé by mohlo být například objevení souvislosti mezi osobností mluvčího a intenzitou ironického signálu, a to nejen v oblasti zvuku, ale například také v oblasti neverbální komunikace apod. Myslíme si, že by takovýto komplexní, hranice fonetiky přesahující výzkum ironie mohl být velmi podnětný, a v konečném důsledku by mohl významně pomoci v další specifikaci výzkumu prozodických charakteristik ironie (zkoumání ironie realizované jistým typem osobností, resp. mluvčích apod.).
5 Diskuse
Je zřejmé, že materiál ani analýzy, které jsme na jeho základě provedli, nejsou natolik rozsáhlé, aby bylo možno činit jakékoli obecné závěry vzhledem ke zvukové podobě ironie. Podobně jako Gibbs (2000) identifikoval více subtypů ironických vyjádření v americkém kulturním prostředí, jsme si také vědomi toho, že pod pojmem ironie se i v českém prostředí skrývá více typů. Otázkou do budoucna tedy zůstává, jestli se tyto typy (kromě jiného) liší i v rovině zvukové.
[30]Ačkoli nemáme v úmyslu svá zjištění paušalizovat, lze z našich výsledků vyčíst zajímavé skutečnosti, které jistě budou využity v navazujících studiích. Abychom v nich byli schopni redukovat možné chyby na minimum, je nutné si ujasnit, které aspekty se nám jeví být relevantní jednak při volbě, respektive přípravě a produkci zkoumaného materiálu, jednak při volbě způsobu jeho analyzování a konečně také při analýze a interpretaci výsledků – to vše (v našem případě) v doméně temporální a v doméně základní frekvence F0.
Za prvé výsledky naznačují, že by mělo být přihlíženo k obsahové naplněnosti jednotlivých vět a jejich částí, které jsou srovnávány. Logicky předpokládáme, že obsahově „chudší“ části výpovědi budou vysloveny ve vyšším tempu než ty, které nesou informace relevantní pro adresáta. Pokud tomu tak není, je třeba vzít při interpretaci v úvahu celkový kontext, resp. kotext dané věty.
Fakt, že zdrojem našeho materiálu je zdánlivě nízký počet mluvčích, se ukázal být výhodou. Myslíme si totiž, že každý z nás má, co se týče používání ironie, poněkud odlišnou strategii, a nejen to: v rozsahu či intenzitě ironických signálů (ať už jsou verbální či neverbální, zvukové či vizuální, nebo potenciálně temporální či melodické) se odráží také naturel či osobnost mluvčího.
V budoucnosti by se měla jedna větev výzkumu zvukové podoby tak komplexního fenoménu, jakým je ironie, zaměřit pouze na vybraná slova zamýšlená ironicky (Nekula, 1991). I materiál této studie naznačuje, že signalizace ironičnosti celé věty je do jisté míry soustředěna do omezeného počtu slov – často pouze do jednoho. Konkrétně se může jednat o hodnotící adjektivum (např. výborný, nádherný, úžasný) (srov. Carvalho, s. 55), hodnotící substantivum (často odvozené právě od adjektiva – např. nádhera, šikula, hrdina) nebo verbum (např. povést se, uspět). Velký význam mohou mít také některé částice (např. teda, ale, tak), které na ironický záměr mluvčího upozorní (např. to je teda výborný nápad; on je tak úžasný apod. – srov Nekula, 1991, s. 16n.). Adverbia se chovají podobně (např. teď už tomu skutečně rozumím; to jsi mi opravdu pomohl; pěkně děkuju).
S tím souvisí opakované používání jistých lexikálních slov v ironických větách, např. teda, ale, opravdu, vážně, výborný, no atd. V této souvislosti stojí za úvahu, jak se při zkoumání prozodických vlastností ironie k výskytům obsahujícím tato slova vůbec postavit. Jednou možností by bylo koncentrovat se právě na ně, přičemž takto úzké zaměření výzkumu by badatelům umožnilo čerpat data i z přirozeného materiálu. Byla by srovnávána lexikálně identická slova zamýšlená jednak ironicky a jednak neutrálně, a to v maximálně srovnatelných kontextech. Bylo by přitom nutné dbát na výběr takových slov, která lze realizovat skutečně neutrálně (např. ale, úplně). Do této oblasti spadají také gramatická slova – spojení typu ty jsi, to je, to se ti, to jsi mi apod., u kterých očekáváme vzhledem k jejich povaze dostatečně frekventovaný výskyt, a tudíž opět dost možností pro srovnávání.
BROWN, R. L. (1980): The pragmatics of verbal irony. In: SHUY, R.W. – SNUKAL, A. (eds.), Language use and the uses of language. Washington, DC: Georgetown University Press, s. 111–127.
BRYANT, G. A. – FOX TREE, J. E. (2005). Is there an ironic tone of voice? Language and Speech, 48 (3), s. 257–277.
CARVALHO, P. et al. (2009): Clues for Detecting Irony in User-Generated Contents: Oh…!! It’s “so easy“. In: Proceedings of the 1st international CIKM workshop on Topic-sentiment analysis for mass opinion. ACM New York, s. 53–56.
COLSTON, H. L. (2007): What figurative language development reveals about the mind. In: SCHALLEY, A. C. – KHLENTZOS, D. (eds.), Mental states. Volume 2: Language and cognitive structure. Amsterdam/Philadelphia: John Benjamins, s. 191–212.
DEWS, S. – KAPLAN, J. – WINNER, E. (1995): Why not say it directly? The social functions of irony. Discourse Processes, 19 (3), s. 347–367.
FEDORKO, M. (2007): Irónia vo filozofii (Platón, Schlegel, Kierkegaard, Nietzsche). Prešov: Filozofická fakulta Prešovské univerzity.
GIBBS, R. W. – COLSTON, H. L. (eds.) (2007): Irony in language and thought: A cognitive science reader. Hillsdale, NJ: Lawrence Erlbaum Associates, Taylor & Francis Group.
GIBBS, R. – O’BRIEN, J. (1991): Psychological aspects of irony understanding. Journal of Pragmatics, 16, s. 523–530.
GIBBS, R. (2000): Irony in talk among friends. Metaphor and Symbol, 15, s. 5–27.
GIBBS, R. (1986): On the psycholinguistics of sarcasm. Journal of Experimental Psychology: General, 115, s. 3–15.
GRICE, H. P. (1975): Logic and conversation. In: COLE, P. – MORGAN, J. (eds.), Syntax and Semantics, Vol. 3. New York: Academic Press, s. 41–58.
HAVRÁNEK, B. et al. (1989): Slovník spisovného jazyka českého, II. díl (H–L). Praha: Academia.
HORYNA, B. (2004): Ironia, ad irritum redacta. Romantická teorie ironie. Studia minora facultatis philosophicae Universitatis Brunensis, B 51, Studia Philosophica. Brno: Masarykova univerzita.
HRABÁK, J. (1973): Poetika. Praha: Československý spisovatel.
KOLEKTIV AUTORŮ (1993). Encyklopedický slovník. Praha: Odeon.
KOTTHOFF, H. (2003): Responding to irony in different contexts: cognition and conversation. Journal of Pragmatics, 35, s. 1387–1411.
KUDĚLKA, V. (1982): Malý labyrint literatury. Praha: Albatros.
MARKOVÁ, P. – FILIPPOVÁ, E. – VOLÍN, J. (2009): Suprasegmental markers of irony in acted and natural discourse. In: R. Vích (ed.), 19th Czech-German Workshop on Speech Processing, Prague, s. 56–60.
MUKAŘOVSKÝ, J. (1982): Studie z poetiky. Praha: Odeon.
NEKULA, M. (1991): Signalizování ironie. Slovo a slovesnost, 52, s. 10–20.
PALKOVÁ, Z. (1997): Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum.
PROCHÁZKA, V. et al. (1963): Příruční slovník naučný, II. díl (G–L). Praha: Nakladatelství Československé akademie věd.
[32]ŘÍMAN, J. et al. (1986): Malá československá encyklopedie. Praha: Academia.
TENČÍK, F. (1976): Slovníček literárních pojmů. Praha: Albatros.
TROST, P. (1997): Jazyk ironie. Slovo a slovesnost, 58, s. 81–85.
VOLÍN, J. (2009): Metric warping in Czech newsreading. In: R. Vích (ed.), 19th Czech-German Workshop on Speech Processing, Prague, s. 52–55.
VOLÍN, J. – SKARNITZL, R. (2007): Temporal downtrends in Czech read Speech. In: Proceedings of the 8th Annual Conference of the International Speech Communication Association (Interspeech 2007). Antwerpen: ISCA, s. 442–445.
[1] Zatímco kontextem jsou míněny širší souvislosti konkrétní komunikační situace, kotext je jazykový kontext v rámci daného textu (tj. kontext v užším smyslu). Příklady viz Trost (1997, s. 81).
[2] Podle Nekuly (1991, s. 10n.) je ironický signál tvořen nosičem a antipodem. V případě rozdělení jazykových prostředků na verbální a neverbální připadají v úvahu následující kombinace: (1) nosič i antipodus jsou verbální, (2) nosič i antipodus jsou neverbální, (3) nosič je verbální, antipodus neverbální, (4) nosič je neverbální, antipodus verbální. Nekula dále používá termínu relátor, čímž míní odkaz na jiné kontrastní situace či kontexty (např. upozorňovací citoslovce). Relátory usouvztažňují nosič a antipodus, čímž zvýrazňují jejich kontrast a potvrzují ironický záměr mluvčího (srov. tamtéž, s. 13, 16).
[3] Nekula (1991, s. 16) řadí částici tedy k relátorům (viz pozn. č. 2) vzhledem k tomu, že má kontextualizační funkci. Hoffmannová (1984, s. 114n. – citováno dle Nekula, 1991, s. 16) ji chápe jako jeden z konektorů, které usouvztažňují kontrastující části textu.
Fonetický ústav FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
petra.markova@ff.cuni.cz
david.studenovsky@ff.cuni.cz
Naše řeč, ročník 95 (2012), číslo 1, s. 15-32
Předchozí Radek Skarnitzl, Pavel Machač: Míra rušivosti parazitních zvuků v řeči mediálních mluvčích
Následující Magdalena Zíková, Jan Volín: Přízvučné a nepřízvučné ten při odkazování k vedlejším přívlastkovým větám
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1