Časopis Naše řeč
en cz

Romové a cikáni v internetových diskusích

Lucie Jílková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Romani and gypsies in the internet forums

Review of: Jiří Homoláč: Internetové diskuse o cikánech a Romech. Praha: Karolinum, 2009. 191 s.

Jiří Homoláč: Internetové diskuse o cikánech a Romech. Praha: Karolinum, 2009. 191 s.

 

Jak napovídá již název recenzované publikace, předmětem autorova analytického zájmu je jistý typ textů, totiž internetové diskuse, v nichž jsou nějak tematizováni Romové. Počet zkoumaných diskusí, více než 50, je skutečně úctyhodný, uvědomíme-li si, že jednu diskusi mohou tvořit i stovky diskusních příspěvků. Tento korpus je ještě doplněn dalšími dvaatřiceti internetovými texty.

[259]Před samotnou analýzou textů autor podává přehled vybraných přístupů k diskurzní analýze interetnických vztahů. Nejprve připomíná van Dijkovou sociokognitivně orientovanou kritickou analýzu, která usouvztažňuje diskurz (jím rozumí van Dijk komunikační události, texty mluvené i psané), sociální struktury manifestující se v interakci (těmi jsou například sociální skupiny, politické systémy) a kognici. Kognice může být sociální (vědění, postoje, ideologie, normy, hodnoty) a osobní (názory, cíle, hodnocení, emoce). Koherenci diskurzu dle van Dijka zajišťuje společné téma. Jméno van Dijka jako dlouholetého analytika vztahu mezi rasismem a diskurzem bývá spojováno s odhalováním základní strategie rasistického diskurzu, jíž je pozitivní prezentace sebe sama a negativní prezentace druhého[1] (dle autora, s. 15, je tato strategie platná pro všechny typy konfliktních situací, nejen pro interetnické vztahy). Van Dijk je dále znám jako autor klasifikace argumentačních postupů, které mluvčímu umožňují vyjádřit negativní názor na jiné etnikum a zároveň nebýt nařčen z rasismu (s. 14n.)[2]. Na tuto van Dijkovu klasifikaci se autor odvolává ve své analýze např. na s. 125. Autor dále připomíná odlišné pojetí Faircloughovo: na rozdíl od van Dijka nestojí mezi diskurzem a sociálními strukturami kognice, ale diskurzní praktiky, jimiž se rozumí způsoby produkce, distribuce a recepce textů v dané sociální oblasti.

Dalším přístupem je diskurzně-historická metoda spjatá se jménem R. Wodakové a jejích spolupracovníků. Ta je charakterizována principem triangulace, tedy propojováním poznatků z různých disciplín, zpracováním dat různého typu a získáváním co nejvíce informací o historickém pozadí dané diskurzní události (viz např. Wodak et al., 1998). Autor k tomuto pojetí poznamenává (a ve své analýze ukazuje, viz dále), že stěží lze jakýkoli jazykový prostředek označit např. za diskriminační, neboť v jiném (typu) textu může týž prostředek plnit funkci jinou než diskriminační, třeba i zcela opačnou.

Třetím přístupem je pak diskurzivní psychologie, s níž se český čtenář setkává v recenzované práci možná úplně poprvé, nepočítáme-li autorův článek v Sociologickém časopise z roku 2006[3]. Diskurzivní psychologie se – zjednodušeně řečeno – opírá o učení Foucaultovo (jeho režimy pravdy), poststrukturalismus (subjekty a objekty jsou utvářeny v diskurzu, jazyk nelze oddělit od sociální praxe), sociologii vědeckého poznání (laici i vědci čerpají z různých interpretačních repertoárů; k pojmu interpretačního repertoáru viz dále) a konečně o etnometodologii a konverzační analýzu (kategorizace, resp. užívání jazyka vůbec je proces, který se vždy děje v konkrétní situaci s konkrétním cílem). Interpretační repertoár definují diskurzní psychologové J. Potter a M. Whetherellová jako obecně rozeznatelné skupiny výrazů, popisů a řečových figur, které jsou často soustředěny okolo metafor nebo živých obrazů; jsou to systémy značení (stavební kameny) užívané v hovoru k vytváření akcí/jednání, k vytváření „já“ a k vytváření sociálních struktur. Jsou jedním [260]ze zdrojů přeměny verzí něčeho ve fakta, pro hodnocení a pro realizaci konkrétních akcí (volně parafrázovaná a zkrácená definice ze s. 23). Autor upozorňuje, že J. Potter a M. Whetherellová v zásadě pojmy diskurz a interpretační repertoár ztotožňují (s. 26).

Po tomto dosti detailním popisu tří přístupů diskurzní analýzy interetnických vztahů (popis vždy zahrnuje i definici samotného pojmu diskurz v jednotlivých přístupech) a také přehledu doložených jazykových forem slova diskurz v češtině (s. 28n.) autor shrnuje metodologická východiska své analýzy: etnometodologie, zejména členská kategorizační analýza; diskurzivní psychologie; hausenblasovská stylistika. Na tomto místě ještě dodejme, že autor sám chápe diskurz jako „síť textů (o něčem, v nějaké oblasti společenského života), reakcí na ně a vztahů mezi nimi“; jeho pojetí je jakousi fúzí přístupu foucaultovského a etnometodologického, zjevná je souvislost s tzv. masmediálními dialogickými sítěmi[4] (podrobněji viz s. 163).

Internetové diskuse na nejrůznější romská témata umožňují udělat si představu o neoficiálním majoritním diskurzu o Romech. Autor tyto diskuse označuje jako diskuse postojové (s. 39). Diskutující v nich v zásadě zaujímají buď postoj protiromský nebo proromský. V těchto diskusích nejde primárně o získání nějakých (nových) informací, ale právě o zaujetí postoje.

Charakteristickým rysem internetových diskusí je spontánnost, jež se projevuje v různých rovinách a také v rovině pravopisné. Obecně platí, že ignorování pravidel pravopisu může vést k vyloučení pisatele z diskuse.[5] Diskuse o Romech jsou specifické tím, že problémy s pravopisem slouží ke konstruování kategorie Romové: jedním z kategoriálně vázaných predikátů je, že Romové neumějí pravopis. Někteří pisatelé (ovšemže bílí) se stylizují do role Romů mimo jiné právě tím, že předstírají problémy s pravopisem (s. 46).

V daném typu textu či komunikační události autor konstatuje přítomnost dvou základních interpretačních repertoárů, které označuje jako X (interpretační repertoár protiromský) aY (interpretační repertoár proromský). Přítomnost těchto dvou repertoárů si pravděpodobně daleko spíše uvědomuje analytik než samotní diskutující. Ti často užívají prostředků z obou repertoárů s ohledem na naplnění konkrétního komunikačního cíle (s. 62). Účastníci diskusí sami vystupují z některé z následujících čtyř pozic či se vůči některé z těchto pozic vymezují: 1. „Romové“ (sami se diskusí prakticky neúčastní; v diskusích lze opakovaně sledovat kategoriálně vázané predikáty, které Romům diskutující přisuzují), 2. „vyložení rasisti“ (odsuzují Romy pro barvu jejich pleti, pro jejich etnickou příslušnost), 3. „normální Češi“ (sami se charakterizují jako lidé obyčejní, slušní, pracující, platící daně, jako lidé, kteří jsou zde doma), 4. „zastánci Romů“ (ostatními označovaní též pseudohumanisté).

Interpretační repertoár X je v diskusích daleko bohatší než interpretační repertoár Y. Do interpretačního repertoáru X patří mimo jiné neuvěřitelně rozmanité pojmenovávání příslušníků romského etnika (s. 68). Autor také konstatuje, že pojmenování cikán (s malým počátečním písmenem) nelze v tomto typu textu považovat jednoznačně za výraz jakkoli hodnoticí. Pojmenování Rom je [261]v těchto diskusích v zásadě odmítáno, pokud je někdo užije, pak je téměř automaticky považován za zastánce Romů. Diskutující, kteří vystupují z pozice normálních Čechů, běžně uvádějí kategoriálně vázané romské predikáty: Romové jsou paraziti; nechtějí se přizpůsobit majoritě (také jazykově); poškozují pověst majority ve světě; jsou rasisté.

Řadou konkrétních ukázek (s. 90n.) autor dokládá, že diskutující, kteří vystupují z pozice normálních Čechů, se vymezují vůči zastáncům Romů, kteří – podle normálních Čechů – jednají ve prospěch Romů, ovšem na úkor majority. Kategorie zastánců Romů se dále dělí do následujících skupin: „domácí politici“ (mezi nimi je nejčastěji zmiňován P. Uhl; kategoriálně vázaným predikátem domácích politiků je dle diskutujících např. chybějící osobní zkušenost s Romy), „cizina“ (tedy země Evropské unie a USA – zde diskutující uvádějí kategoriálně vázaný predikát: politici neznají skutečný stav věcí, nechtějí přijímat romské emigranty), „obhájci lidských práv“ (též korektníci, kteří nemají smysl pro realitu) a konečně „média česká i zahraniční“ (zde diskutující opakovaně uvádějí kategoriálně vázané predikáty: média neuvádějí etnickou příslušnost pachatelů, málo informují o negativních zkušenostech majority s Romy).

Interpretační repertoár Y je do značné míry odvozen od interpretačního repertoáru X. Diskutující, kteří využívají prostředků repertoáru Y, jsou ostatními považováni za zastánce Romů. K typickým jazykovým prostředkům zastánců Romů patří užívání pojmenování Nerom, gadžo, což je normálními Čechy často hodnoceno jako projev romského rasismu. Zastánci Romů v diskusích nezřídka vystupují jako ti, kdo a) mají pravdu, mají morální převahu; b) mají intelektuální převahu (ironizují odpůrce Romů); c) vědí o Romech více než ostatní. Pozice a), b), c) mohou být různě kombinovány.

Autor opakovaně zdůrazňuje, že prostředky obou interpretačních repertoárů může užívat prakticky kdokoli. Uvádí hned několik příkladů dokládajících výše zmíněné tvrzení, že týž (jazykový) prostředek může v různých textech plnit funkci zcela odlišnou. Např. výrok „lidi je třeba soudit podle chování, ne podle barvy pleti“ používají zastánci Romů k odmítání negativních generalizací Romů, zatímco odpůrcům Romů slouží jako obrana před potenciálním obviněním z rasismu (s. 104). Entita „Indie jako pravlast Romů“ odpůrce Romů opravňuje zastávat názor, že Romové jsou cizinci, kteří by se do Indie měli vrátit, zatímco pro zastánce Romů je tato entita vysvětlením kulturní odlišnosti Romů (s. 115).

Po podrobné identifikaci členských kategorií a popisu často složitých a vícevrstevných vztahů mezi těmito kategoriemi v oněch desítkách zvolených internetových diskusích, resp. obecněji v neoficiálním majoritním diskurzu o Romech, autor vybírá dvě internetové diskuse, v nichž se detailně věnuje daným interpretačním repertoárům.

První diskuse následovala za článkem Slovenští Romové kupují hromadně jízdenky na západ uveřejněným na serveru Novinky.cz 15. 3. 2004; dvoudenní diskuse k němu obsahovala celkem 285 příspěvků. Autor se zabývá tím, na které pasáže článku se diskutující orientují a které příspěvky bezprostředně na sebe navazující ukazují utváření významů v interakci. Konstatuje, že diskutující pro své potřeby v podstatě reformulovali téma článku. Tématem výchozího článku byla plánovaná migrace slovenských Romů, diskutující se však vlastně zabývají tématem soužití české majority s českými Romy.

Diskutující běžně odkazují na jiné mediální texty o Romech, přičemž je zjevné, že normální Češi odkazují k jiným textům než zastánci Romů. (Asi nejznámějším mediálním textem je pro [262]diskutující již řadu let televizní reportáž J. Klímy z roku 1997 o migraci Romů do Kanady.) Diskutující (zvláště normální Češi) opakovaně přisuzují Romům jisté negativní vlastnosti (kradou, nepracují, …), které se pak – pro normální Čechy – stávají zdůvodněním, proč není dobré vpustit slovenské Romy do ČR, proč je potřeba (české i slovenské) Romy z ČR vysídlit apod. Obecným postřehem dále je, že pokud někdo vystupuje z pozice zastánce Romů, pak je vždy ostatními upozaďován a vždy na něj někdo reaguje negativně.

Druhá diskuse následovala za zprávou serveru Novinky.cz Druhou českou superstar se stal Vlasta Horváth ze dne 12. 6. 2005. Diskuse trvala deset dní, její záznam čítá 140 stran zápisu. Tato diskuse se od ostatních diskusí, v nichž jsou Romové nějak tematizováni, zásadně liší tím, že v ní jde o konkrétního známého (slušného) Roma. Řada diskutujících obecně Romy ráda nemá, V. Horváth je však zároveň pro ně akceptovatelný. Autor v této souvislosti připomíná termín sociálního psychologa M. Billiga ideologické dilema (s. 135), kterým lze (velmi zjednodušeně řečeno) vysvětlit souvýskyt protichůdných témat v mysli téhož jedince (zde konkrétně: nemít rád Romy, a zároveň mít rád V. Horvátha).

Také v této diskusi se diskutující odvolávají na jiné (mediální) texty, především na výrok M. Baloghové (Romky, která se téže soutěže jako finalistka účastnila o rok dříve), že V. Horváth vyhrát nemůže, protože je Rom. Tento její výrok se v několika případech stává první replikou v třístupňové sekvenci: obvinění z rasismu (výrok Baloghové) – vyvrácení obvinění (některé diskusní příspěvky konstatující vítězství Roma) – požadavek omluvy za nespravedlivé obvinění (některé diskusní příspěvky vyzývající M. Baloghovou k omluvě za zmíněný výrok). Pozoruhodným postřehem je, že zatímco zastánci Romů z jiných internetových diskusí prakticky neužívají vulgarismů, příznivci V. Horvátha se jim rozhodně nevyhýbají.

V diskusi se pochopitelně vyskytují i odpůrci V. Horvátha, jsou však v menšině. Ti označují vítězství V. Horvátha jako produkt pozitivní diskriminace, jako důkaz degenerace českého národa, tvrdí, že by měli soutěžit jen etničtí Češi apod.

Přejděme k několika závěrečným poznámkám k recenzované publikaci. Při analýze autor důsledně uplatňuje zvolené metodologické přístupy. Např. vliv etnometodologie je zjevný doslova na každé stránce: autor důsledně odhlíží od svých vlastních názorů na romskou problematiku, opakovaně zdůrazňuje, že jeho vlastní názory a postoje nemohou být součástí analýzy (to si můžeme uvědomit např. na s. 149, kde autor – ovšem v závorce a s náležitým komentářem, že tentokrát jde mimořádně o jeho postoj – vyjadřuje svůj názor na romský holokaust); jinými slovy, autor důsledně odlišuje své rozumění nějakému jazykovému prostředku a to, jak témuž prostředku rozumějí diskutující. Na příkladech z příspěvků internetových diskusí ukazuje ony lokální interakce (totiž utváření lokálního významu platné právě jen pro danou komunikační situaci): v příspěvcích často čteme výroky, které bychom (vytržené z kontextu) hodnotili jako rasistické, v diskusi se však ukazuje, že je nikdo z diskutujících takto nechápe.

V úvodu knihy si autor vytyčil cíl: popsat prostředky typicky užívané v psaní o Romech. Tohoto cíle bylo nepochybně dosaženo: po přečtení knihy máme k dispozici skutečně vyčerpávají soupis typických jazykových prostředků vyskytujících se v neoficiálním majoritním diskurzu o Romech. Tyto prostředky jsou ovšem navíc neustále dávány do souvislostí, jsou nazírány z pohledů diskutujících, kteří zaujímají často protichůdné (proromské a protiromské) názory; autor se snaží ukázat [263]místo toho kterého jazykového prostředku v diskurzu jako celku, popsat jeho utváření samotnými diskutujícími.

Lze tedy říci, že kniha je důležitým zdrojem poznání, jak se v neoficiálním majoritním diskurzu píše o Romech. Poznatky z analýzy jsou nepochybně využitelné nejen pro jazykovědce, ale i pro odborníky z dalších disciplín. Doufejme proto, že se vyplní autorovo přání ze s. 10, že jeho zjištění poslouží např. zadavatelům a tvůrcům kampaní zaměřených na zlepšení interetnických vztahů u nás.

 

LITERATURA

 

HAYESOVÁ, N. (1998): Základy sociální psychologie. Praha: Portál.

HOMOLÁČ, J. (2006): Diskurz o migraci Romů na příkladu internetových diskusí. Sociologický časopis, 42, s. 329–351.

JANDOVÁ, E. a kol. (2006): Čeština na WWW chatu. Ostrava: Ostravská univerzita.

MŽOURKOVÁ, H. (2006): Postoje k pravopisu v diskusích na internetu. Čeština doma a ve světě, 14, s. 126–132.

NEKVAPIL, J. – LEUDAR, I. (2003): O českých masmédiích z etnometodologické perspektivy: romská identita v dialogických sítích. Slovo a slovesnost, 64, s. 161–192.

WODAK, R. et al. (1998): Zur diskursiven Konstruktion nationaler Idenität. Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag.


[1] Viz i Hayesová, 1998, s. 32.

[2] Jedná se o následujících pět postupů: 1. zdánlivé popření (apparent denial), např. nemám nic proti X, ale… 2. zdánlivé uznání (apparent concession), např. existují i pracovití X-ové, 3. přenesení (transfer) nesnášenlivosti na jiné příslušníky vlastního etnika, např. mně to nevadí, ale zákazníky to ruší, 4. obrácení (reversal) vztahu mezi většinou a menšinou, mluvení o obráceném rasismu, např. ne my, oni jsou rasisti, 5. vytvoření kontrastu (contrast) mezi vlastním a jiným etnikem, např. my musíme pracovat, oni dostanou všechno zadarmo.

[3] Viz Homoláč, 2006.

[4] K masmediálním dialogickým sítím viz řadu prací J. Nekvapila a I. Leudara, např. Nekvapil – Leudar, 2003.

[5] K fungování internetových chatů a diskusí viz řadu poznatků v knize Čeština na WWW chatu (Jandová a kol., 2006); k postojům uživatelů internetu k pravopisu viz článek H. Mžourkové (Mžourková, 2006).

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
jilkova@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 94 (2011), číslo 5, s. 258-263

Předchozí Ana Adamovičová: Zpracování gramatiky českého jazyka v učebních materiálech češtiny pro cizince

Následující Jakub Kopecký: Topos

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1