Časopis Naše řeč
en cz

Novátorská studie o slovosledu ve starší češtině

Pavlína Jínová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Innovative study on word-order in the old Czech

Review of Šárka Zikánová: Postavení slovesného přísudku ve starší češtině (1500–1620). Praha: Karolinum, 2009. 234 s.

Šárka Zikánová: Postavení slovesného přísudku ve starší češtině (1500–1620). Praha: Karolinum, 2009. 234 s.

 

V obsáhlé studii Postavení slovesného přísudku ve starší češtině autorka umně skloubila a využila své bohaté zkušenosti z výzkumu českého slovosledu i své znalosti starších českých textů. Čtenáři je zde předložena dosud obsahově i metodologicky ojedinělá publikace na téma slovosledu ve starší češtině.[1]

Základním cílem práce je přinést popis slovosledu zkoumaného období jako celku – objasnit, které jeho rysy je možné považovat za bezpříznakové, a které naopak za stylistická ozvláštnění. Jak autorka sama uvádí, bohemistické výzkumy nechávají toto období často stranou, a při stylistické analýze jednotlivých děl nebo autorů tak nutně dochází pod vlivem novočeského povědomí ke směšování rysů v dané době nepříznakových s příznakovými (s. 10). Studie je dále příspěvkem ke zkoumání slovosledného typu češtiny. Ač je totiž nová čeština vcelku typickým SVO jazykem (jazykem s převažujícím uspořádání subjekt – verbum – objekt), výrazná tendence umisťovat ve starší češtině sloveso na konec věty může vést k úvahám, zda se typ češtiny směrem k nové češtině nezměnil z původního typu SOV. Spolu s těmito cíli dochází ve studii též ke kritickému přezkoumání tradovaného Havránkova tvrzení, že ve starší češtině převládá pod vlivem latiny koncové postavení slovesa (Havránek, 1979, s. 58). Vliv latiny na češtinu není přitom zpochybňován, jen je v celé práci ponechán výslovně stranou. Neexistuje totiž žádný výzkum, který by se důsledně zabýval slovoslednými poměry v latině, a se kterým by tedy bylo možno výsledky rozboru českého materiálu porovnat.

Posledním, ale zdaleka ne okrajovým cílem práce je – vzhledem k nedostatku podobných zkoumání v dosavadní bohemistické praxi – vytvořit základ pro popis slovosledu ve starší češtině, na [210]který bude možné v budoucnosti navázat dalšími studiemi. Právě z tohoto důvodu je analyzována centrální část stavby věty – slovesný přísudek. Ze stejného důvodu (vytvořit základ pro další zkoumání) se práce omezuje pouze na základní syntaktickou situaci – na slovesný přísudek tvořený syntetickými slovesnými tvary ve větách hlavních oznamovacích.

Teoretickým rámcem, ze kterého se v této práci při zkoumání slovosledných tendencí vychází, je teorie aktuálního členění uplatňovaná při analýze jazykového materiálu v Pražském závislostním korpusu (Sgall – Hajičová – Buráňová, 1980 a novější varianty). Pokud je mi známo, je to vůbec poprvé, kdy byla teorie aktuálního členění aplikována na starší české texty. Její užitečnost pro popis slovosledu starší češtiny se ukazuje například v tom, že umožňuje odlišit rematické sloveso, které i v nové češtině stojí v naprosté většině případů na konci věty, od sloves tematických a přechodových, jejichž postavení na konci věty je v nové češtině marginální. Kromě vysvětlení základních tezí teorie AČV jsou v práci uvedena také kritéria pro rozbor slovosledu vůbec – je představen způsob, jak popisovat slovosled ve starší češtině.[2] I toto je, pokud vím, novátorský počin. K dobru autorky je nutno připsat také to, že čtenář není ani na okamžik ponechán bez vysvětlení základních pojmů – celý výklad je budován od naprostých základů, velmi přehledně a srozumitelně. Se stejnou pečlivostí je představen také materiál, na kterém byla analýza provedena, a metoda výzkumu. Pro účely zkoumání slovosledu v daném období vytvořila autorka strukturovanou databázi textů. Pro zařazení textu do databáze byl zásadní spolehlivý původ textu, žánr a časové období, ve kterém text vznikl. Na základě odborné literatury a autorčiny práce se staršími českými texty bylo stanoveno devět žánrů (administrativní texty a oficiální listy, soukromé listy, historiografie, odborná literatura, prakticky odborná a výchovná literatura, náboženská literatura, zábavná literatura, politická literatura, předmluvy a dedikace), aby bylo možné zkoumat slovosledné tendence nejen v období jako v celku, ale také v jednotlivých velkých typech textů. Pro zachycení možného vývoje slovosledných tendencí bylo dané období (1500–1620) rozděleno do šesti úseků po dvaceti letech. Pro každé období byly vždy hledány texty všech žánrů a přihlíželo se přitom k tomu, zda jsou původně české, nebo překladové. Rozsah textu byl stanoven na deset normostran z každého žánru pro každé období. Je třeba poznamenat, že ne všechny kombinace časové období – žánr byly nalezeny. Nejdůležitějším kritériem však byl vždy spolehlivý původ, a pro některé kombinace se proto takový text zkrátka objevit nepodařilo. Nalezené texty byly excerpovány a vznikla tak databáze s téměř čtyřmi tisíci doklady (tedy větnými celky se syntetickým tvarem přísudkového slovesa v hlavní větě). Pro účely zkoumání postavení slovesného přísudku byly vybrány jen věty oznamovací bez krátkých konstrukcí – celkem něco přes 2000 dokladů. Dva nejvýznačnější texty sledovaného období byly záměrně ponechány stranou, protože ve své době byly mimořádně rozšířené a velmi pravděpodobně sloužily jako jazykové vzory – mají tedy větší váhu než texty ostatní; jedná se o Hájkovu kroniku a Bibli kralickou. V práci jsou nejprve zkoumány slovosledné tendence v základní databázi a postavení přísudkového slovesa v Hájkově kronice a v Bibli kralické je potom s těmito tendencemi porovnáno. Kromě bližšího poznání slovosledu v těchto památkách je tak prakticky demonstrován možný směr dalšího výzkumu – porovnávání jazyka jednotlivých památek s územ celého období.

[211]Stejně jako teorii aktuálního členění a strukturu zkoumaného materiálu přibližuje autorka čtenáři velmi precizně také metodu své práce s nashromážděnými daty. Kromě podrobných charakteristik, které byly každému dokladu přiřazeny (informace o původu dokladu, jeho syntaktické stavbě, aktuálním členění a umístění slovesa), představuje také statistické metody, které při zjišťování jednotlivých slovosledných tendencí používá. Statistické metody[3] jsou užívány pro porovnání slovosledných tendencí v jednotlivých skupinách dokladů, aby bylo možné ověřit, zda se zkoumané skupiny (např. jednotlivé žánry) liší ve sledovaném rysu (např. umisťování přechodového slovesa) pouhou náhodou, nebo statisticky významně. Pouze ve skupinách s malým počtem dokladů se studie omezuje na pohled typologický – popis jednotlivých typů konstrukcí.

Ve vlastní analýze se autorka postupně věnuje obecným tendencím v umisťování syntetického přísudku v celém materiálu i v jednotlivých žánrech. Dochází k tomu, že ve starší češtině stojí přísudkové sloveso na konci věty přibližně ve třetině případů (s. 73). To znamená, že ostatní případy (umístění na začátku a uprostřed) převažují, což je v rozporu s tradovaným Havránkovým tvrzením. Oproti nové češtině se pak ukazuje, že tato tendence je velmi výrazná[4] – v nové češtině stojí sloveso na konci pouze v méně než desetině případů. Co se týče jednotlivých žánrů, ukazuje se, že jednotlivé žánry vykazují různé tendence v umisťování přísudkového slovesa – největší tendence ke koncovému umístění byla nalezena v odborných textech, historiografii a předmluvách, naopak nejmenší v zábavné literatuře. S jistou opatrností tedy autorka uzavírá, že koncové postavení přísudku je ve starší češtině jednou ze známek vyššího stylu (s. 107). Bylo také zjištěno, že tendence umisťovat sloveso na konec věty zesílila v posledním dvacetiletí zkoumaného období a liší se v jednotlivých dílech (s. 108–111).

Kromě těchto obecných charakteristik se studie podrobně věnuje konstrukcím se zvláštními tendencemi v umisťování přísudkového slovesa. Velkou tendenci k umisťování slovesa na konci mají např. věty s paralelní výstavbou, několikanásobnými přísudky nebo ustálené formule v dopisech, naopak tendence k umístění slovesa na počátek nebo doprostřed věty se ukázala například u vět uvedení na scénu (věty typu Přišly deště. Objevily se pochybnosti.) a vět uvozovacích. Výhradní umístění slovesa na počátek věty vykazují konstrukce s uvozovací částicí i.

Dalšími zajímavými otázkami, kterými se studie zabývá, je gramatikalizovanost slovosledu v jednotlivých konstrukcích nebo přezkoumání Svobodova tvrzení (1984, s. 88), že ve větách s nevyjádřeným podmětem se sloveso častěji umisťuje na začátek věty, aby se co nejdříve k podmětu odkázalo.

V poslední kapitole studie je všech zjištěných tendencí v umisťování přísudkového slovesa užito jako srovnávacího základu pro posouzení slovosledu v Hájkově kronice a v Lukášově evangeliu v Bibli kralické. Hájkova kronika ze srovnání vychází jako ne zcela typické historiografické dílo své doby – její slovosled je civilnější, bližší slovosledu nové češtiny (více respektuje AČV). Jak ale autorka uzavírá, toto dílo „z úzu starší češtiny celkově nicméně nevybočuje“ (s. 184). U Lukášova evangelia je pak ukázána jeho zřetelná odlišnost jak od náboženské literatury (ta je ale pojata velmi široce, takže tato výlučnost je nasnadě), tak od všech textů zkoumaného období obecně.

[212]U všech závěrů přitom autorka výslovně upozorňuje na fakt, že analýza byla provedena na omezené databázi, a proto lze její závěry „chápat jako přibližné, orientační údaje o podobě slovosledu ve starší češtině, ale nelze je přímo a bez výhrad vztáhnout na podobu starší češtiny celkově“ (s. 182). Ověření či zpřesnění jednotlivých zjištění bude vyžadovat mnohem větší korpus dokladů.

Celkově tedy nelze než konstatovat, že studie naplňuje své cíle vrchovatě. Na základě materiálu poskytuje solidní přehled o podobě slovosledu ve sledovaném období, dochází k závěru, že starší čeština nebyla zřetelným SOV jazykem (tím také přesvědčivě vyvrací Havránkovo tvrzení) a je metodologicky návodná. Kromě všech nových faktů o jazyce sledovaného období, které studie přináší, považuji zvláště posledně jmenovaný bod za velký přínos pro jazykovědnou bohemistiku – studie ukazuje velmi jasně materiálově podloženou cestu argumentace, která může uspět nejen před různorodým domácím, ale i mezinárodním publikem. Postavení slovesného přísudku ve starší češtině tak není jenom monografií pro všechny zájemce o starší češtinu a/nebo slovosled, ale jistě bude přínosem i pro všechny, kdo se chtějí učit vědecky pracovat a argumentovat.

 

LITERATURA

 

HAVRÁNEK, B. (1979): Vývoj českého spisovného jazyka. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.

SGALL, P. – HAJIČOVÁ, E. – BURÁŇOVÁ, E. (1980): Aktuální členění věty v češtině. Praha: Academia.

SVOBODA, A. (1984): České slovosledné pozice z pohledu aktuálního členění I a II. Slovo a slovesnost, 45, s. 22–34; 88–103.


[1] Jako starší čeština je z praktických důvodů nazýván jazyk mezi lety 1500–1620, tedy přesněji „raná čeština střední doby“ (s. 12).

[2] Výsledky aplikace zásad tohoto popisu na materiál starší češtiny jsou o to důvěryhodnější, že se autorka sama po dlouhou dobu rozborem AČV v Pražském závislostním korpusu prakticky zabývala.

[3] Konkrétně χ2-test.

[4] Nejvýraznějším rozdílem proti nové češtině je časté umisťování přechodového slovesa do koncové pozice.

Ústav formální a aplikované lingvistiky MFF UK
Malostranské náměstí 25, 118 00 Praha 1
jinova@ufal.mff.cuni.cz

Naše řeč, ročník 94 (2011), číslo 4, s. 209-212

Předchozí Martina Ireinová: Slovenské jazykovědné studie

Následující Jan Balhar: Přitažlivá etymologie