Co je to argument?
Jakub Kopecký
[Posudky a zprávy]
What is an argument?
Review of Ondřej Klein: Argumentace v komunikaci (Průzkum komunikačního pojetí argumentu). Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2007. 134 p.
Ondřej Klein: Argumentace v komunikaci (Průzkum komunikačního pojetí argumentu). Praha: Univerzita Karlova v Praze, Filozofická fakulta, 2007. 134 s.
Teorie argumentace zatím nemá v české lingvistice silnou pozici. Z prací věnovaných alespoň zčásti argumentování lze jmenovat pouze knihu Argumentace a komunikace (Jelínek – Švandová a kol., 1999), překlad slovníku argumentace K. Szymanka (2003) a kapitoly o argumentování v knihách J. Krause (1998, 2004, 2008). V daných publikacích převažuje logický přístup k tomuto jevu, resp. obsahují především historický přehled jeho zkoumání, v českém prostředí však chyběl systematický lingvistický popis, který by argumentování uchopil důsledně z komunikačního hle[96]diska. Takový cíl si stanovuje kniha O. Kleina Argumentace v komunikaci,[1] kterou v roce 2009[2] vydala Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze.[3]
Autor v úvodu označuje jako podnět k napsání teoretické práce o argumentaci problémy s identifikací argumentů v rámci analýzy internetových diskusí – logické přístupy se při jejich řešení příliš neosvědčily. Důležitou složkou Kleinova lingvistického pojetí argumentu je proto jeho využitelnost při práci s konkrétním textovým materiálem. Hlavním předmětem zájmu jsou přitom argumenty v monologické komunikační situaci, dialogické argumentaci je věnován menší prostor.
V první kapitole autor podává stručný historický přehled zkoumání argumentů v dialektice, rétorice a logice od starého Řecka do poloviny 20. stol. a poté se podrobněji zabývá některými osobnostmi a školami teorie argumentace ve druhé polovině 20. stol. Jednotlivé podkapitoly jsou věnovány např. S. Toulminovi, J. Habermasovi, nové rétorice a zejména pak pragmaticko-dialektickému přístupu k argumentaci holandských lingvistů F. H. van Eemerena a R. Grootendorsta, vycházejícímu mj. z teorie mluvních aktů. Jde zřejmě o nejpodrobnější pojednání o teorii argumentace druhé pol. 20. stol., jaké najdeme v českých pracích.
Ve druhé kapitole, nazvané Vymezení argumentace, autor srovnává různé definice a pojetí argumentace i argumentu, charakterizuje argumentaci jako slohový postup a odlišuje ji od žánru polemiky. Poněkud problematická je jeho snaha vymezit argumentační funkční styl. Argumentace totiž může být prostředkem většiny tradičních funkčních stylů: běžně se argumentuje v textech odborných, publicistických, prostě sdělovacích, rétorických aj. Těžko bychom proto hledali specifický styl argumentační, který by zároveň nebylo možné zahrnout pod žádný z ostatních stylů. Autor sice vedle výčtu tradičních funkčních stylů zmiňuje také možnost jejich hierarchického uspořádání (styl argumentační by byl na nižší úrovni abstrakce odvozen ze stylu přesvědčovacího), tuto myšlenku však dále nerozvíjí, nejsou proto zřejmé vzájemné vztahy ani celkový výčet stylů v tomto novém uspořádání.
Za jádro knihy lze označit třetí kapitolu, Komunikační pojetí argumentace. Nejprve jsou v ní vymezeny argument a teze jako základní jednotky argumentačního textu (argumentace); argument je definován jako „důvod[] či podpor[a] pro tvrzení teze“ (s. 50). Vzájemný vztah teze a argumentu charakterizuje tzv. argumentační funkce.
V této kapitole je dále předložena základní funkční klasifikace argumentů: A. argument-doklad, který tezi fakticky dokládá poukazem na nějakou objektivní skutečnost,[4] B. argument – důvod pro tvrzení teze, jímž mluvčí zdůvodňuje své hypotetické tvrzení, názor, postoj apod. (např. Ten musí mít dost peněz, když jezdí denně autem), C. argument-důsledek/následek: jedná se o důsledek/následek jevu označeného tezí, jejíž funkcí je zpravidla ovlivnit budoucí jednání adresáta (např. [97]Jestliže se budeš dobře učit, pak dostaneš vyznamenání) a D. argumenty opírající se o účelnost či výhodnost jednání pro příjemce, např. Je nutné recyklovat odpad, abychom jím později nebyli zavaleni. U argumentu tohoto typu autor konstatuje „značné podobnosti“ s předchozím typem C. Minimálně u uvedených příkladů těchto dvou funkčních typů nelze dokonce vypozorovat téměř žádné rozdíly: v obou se argumentuje následkem/ důsledkem i účelností (přestože nejsou oba významy v obou případech explicitní), typy C a D by snad proto bylo vhodnější sloučit do jednoho.
Vedle těchto čtyř druhů argumentů podporujících tezi přímo vymezuje autor další tři typy, které podporují tezi zprostředkovaně: a) argument posilující tezi poukazem na selhání očekávání, obvykle realizovaný přípustkovou větou (např. Ačkoli představení trvá až do půlnoci, určitě se nebudeš nudit.), b) argument posilující tezi námitkou (vyjádřený zpravidla souvětnou formou sice – ale, na jednu stranu – na druhou stranu), c) argument posilující tezi oslabením námitky, typicky vyjádřený konstrukcí sice… – ale to je dáno tím, že…
U typu a) není na první pohled zřejmé, v čem spočívá podpora teze takovým argumentem. Není spíše v neprospěch výpovědi určitě se nebudeš nudit, jestliže adresátovi prozradíme, že představení trvá až do půlnoci? Vysvětlení najdeme ve výkladu k typu b), který lze zřejmě vztáhnout i na a): tyto argumenty „[s]tojí na předpokladu (topos), že nic (žádné tvrzení) nelze hodnotit černobíle, např. pouze jako dobré, nebo špatné […]. Tím, že zastávané tezi jakoby oponuje, činí argumentaci pro ‚hodnověrnější‘, a nepřímo tak přijatelnost teze posiluje […]“ (s. 55). Tato interpretace upozorňuje na zajímavý způsob nepřímočarého argumentování, jehož působení si účastníci komunikace obvykle neuvědomují.
Zásadní součástí Kleinova pojetí argumentace jsou podmínky jejího vzniku, jimž je věnována následující podkapitola. Autor spatřuje ve shodě s jinými autory základní předpoklad realizace argumentace ve „sporné jistotě tvrzení“, ve snížené míře přijatelnosti teze. Předložení argumentu je motivováno pochybováním adresáta o tezi nebo předjímáním jeho pochybování mluvčím. Argument v komunikačním pojetí pak snižuje spornost tvrzení a to jej odlišuje od argumentu v pojetí logiky, který tuto funkci nutně mít nemusí. Autor dále rozlišuje čtyři „typy signálů snížené míry přijatelnosti“: k pochybnosti může dojít, pokud se v tvrzení vyjadřují: 1a. neznámé informace s platností faktu, 1b. neznámé informace s platností hypotetickou, 3. postoje, 4. apelativní komunikační funkce. U jednotlivých typů jsou uvedeny jejich typické jazykové prostředky (zpravidla lexikální).
Poněkud zavádějící je používání výrazu „tvrzení“ ve spojení s tezí v definici argumentu a ve stanovení podmínek argumentace („důvod či podpora pro tvrzení teze“, „sporná jistota tvrzení“). Tvrzení je obvykle chápáno jako výpověď s oznamovací (asertivní) funkcí (např. Grepl – Karlík, 1998, s. 449; srov. také význam slovesa tvrdit). Otázky, rozkazy aj. lze proto těžko označovat jako tvrzení. Argumentovat lze však např. také pro výzvy, jak ukazuje i klasifikace argumentů v této knize. Výraz tvrzení by proto měl být z definice argumentu vypuštěn: argument představuje „důvod/podporu teze“. Podobně je nepřesné mluvit o spornosti apelativní výpovědi nebo pochybnosti o ní (např. s. 70). U výzvy lze pochybovat o její oprávněnosti nebo smysluplnosti, ne však o výzvě samotné – to by znamenalo pochybovat o tom, zda byla vůbec vyslovena.
Autor se zavedením kritéria snížené míry přijatelnosti pokouší odlišit argumenty od pouhých vysvětlení příčiny či důvodu uváděné skutečnosti, jež spornost postrádají. Jako příklady vysvětlení, tedy neargumentů, uvádí: Přišel jsem pozdě, protože jsem zaspal; Karel jel do Prahy, protože mu to [98]nařídili v zaměstnání. Rozlišovací znak spornosti však není vždy zcela jednoznačný a spolehlivý – u některých zdůvodnění, která O. Klein označuje jako argumenty, můžeme o jeho přítomnosti také pochybovat, např.: Rád bych se tam ve stáří vrátil. Mám na to místo pěkné vzpomínky (s. 71); Jsem překvapen, že je tu uklizeno. Nikdo tady přece nebydlí (s. 74). Podtržené výpovědi mohou zřejmě také sloužit jako pouhá vysvětlení bez jakéhokoli předjímání pochybnosti adresáta. Problémy s kritériem snížené míry přijatelnosti vyplývají z jeho závislosti na komunikační situaci, na niž autor také upozorňuje. Pro rozlišení argumentu od vysvětlení je třeba znát širší komunikační kontext, bez něj je daná výpověď z hlediska argumentační funkce nejednoznačná. Patrně ani tato znalost však nezajistí ve všech případech bezpečné určení argumentu, někdy zůstává ve hře více možností, jak danou výpověď interpretovat. Identifikace argumentu se tedy řídí jen větší či menší pravděpodobností, jedná se o pojem s neostrými hranicemi. K podobným závěrům dochází také autor při analýze textu v poslední kapitole, když upozorňuje na to, že určitou větu může z hlediska přítomnosti/nepřítomnosti argumentační funkce jinak hodnotit produktor a jinak příjemce sdělení (s. 123).[5]
Další části třetí kapitoly jsou věnovány „determinantům“ snížené míry přijatelnosti tvrzení, mezi něž jsou zařazeny komunikační funkce a žánr, a vztahu argumentačních a komunikačních funkcí (mluvních aktů). Komunikačním funkcím již byl věnován prostor ve výkladu o „signálech“ snížené míry přijatelnosti, jejich role determinant snížené míry přijatelnosti je zde ilustrována pouze na příkladu podmínkových souvětí. Dále je zmíněna souvislost mezi typem snížené míry přijatelnosti tvrzení a podmínkami úspěšné realizace mluvních aktů.
Argumentaci/argumentování chápe autor v souladu s pragmaticko-dialektickou školou jako komplexní mluvní akt, ilokuční funkci argumentace vymezuje jako „zvýšení/posílení snížené míry přijatelnosti teze“ (s. 84), argument (argumentační funkci) však za zvláštní komunikační funkci nepovažuje. V tom lze spatřovat určitý rozpor, protože pojmy ilokuční a komunikační funkce jsou zpravidla chápány jako synonyma (viz Encyklopedický slovník češtiny, 2002; Grepl – Karlík, 1998). Má-li tedy svou zvláštní ilokuční funkci argumentace (ve smyslu argumentování, předkládání argumentů), není zřejmé, proč je upřena argumentu. Důvody, které Klein uvádí na podporu svého pojetí (částečná nesamostatnost argumentu, proměnlivost funkcí teze a argumentu), nejsou zcela přesvědčivé a navíc by je bylo možné použít i proti ilokuční funkci argumentace.
Poslední část třetí kapitoly je věnována argumentům v dialogu. Autor tvrdí, že nezbytnou podmínkou argumentace v dialogické komunikační situaci je (vyjádřený) nesouhlas partnera s tvrzením (s. 85). Domnívám se, že nejde o podmínku nutnou: mluvčí přece může potenciální nesouhlas adresáta anticipovat a argumentovat bez vyzvání stejně jako v monologu. Dialog pouze přináší možnost tento nesouhlas vyjádřit. Dále jsou v textu popsány různé podoby tohoto nesouhlasu a jiné vlastnosti dialogické argumentace v závislosti na různých typech tezí vymezených výše, zmíněn je také problém protiargumentace a pragmaticko-dialektická pravidla kritické diskuse.
Čtvrtá kapitola obsahuje podrobnou analýzu argumentace v konkrétním textu, která autorovi slouží k ověření a také částečné modifikaci teoretických poznatků z předchozích kapitol. Předmětem analýzy je populárně-naučný článek z internetových stránek Českého rozhlasu zabývající se příčinami změn globálního klimatu. Jeho autor V. Karpenko v něm především prezentuje hypo[99]tézy amerického geologa W. Ruddimana. O. Klein postupně rekonstruuje argumentační strukturu textu: z explicitně vyjádřeného vyvozuje implicitní teze, pro něž se argumentuje. V argumentaci přitom odhaluje podstatné mezery, které při běžném čtení nemusí být patrné.
Autor v textu analyzuje nejen komunikační argumenty a teze, ale zkoumá také jeho logickou strukturu, rekonstruuje použité logické argumenty. V předchozích kapitolách přitom věnoval pozornost téměř výhradně komunikačním argumentům, pojmy z oblasti logiky se ve větší míře objevují až v analýze. Také vztah komunikačních a logických argumentů a jejich odlišné funkce jsou popsány až v závěru analýzy: teze s komunikačními argumenty zajišťují návaznosti textové, zatímco argumenty logické[6] (nerealizované v komunikační argumenty) jistí a doplňují návaznost a správnost postupných kroků úvahy (s. 122).
Oba typy argumentů jsou tedy odlišně vymezeny, překrývají se pouze zčásti. V analýze však od sebe nejsou vždy zřetelně odděleny: např. ve schématu na s. 110, které je explicitně označeno jako hypotetický sylogismus, tedy logický argument, se na 4. řádku objevuje dílčí argument, který není primárně logický, ale komunikační (jde v něm o zvýšení přijatelnosti teze); odpovídající logický argument by měl zřejmě jinou strukturu (podobně i na s. 101). Toto prolínání komunikačních vztahů a logických struktur činí situaci poněkud nepřehlednou.
Nejasné je v této souvislosti také zjištění v závěrech analýzy, že „[p]ři indikaci argumentů v textu bylo primárním a nejefektivnějším krokem rozpoznání příčinných vztahů v širším smyslu mezi výpověďmi či jejich klauzemi, čemuž napomáhala detekce příznačných spojkových výrazů, signály spornosti/pochybnosti teze v tomto fungovaly jako doplňující kritérium“ (s. 121). Není zřejmé, zda je tu řeč o indikaci komunikačních, nebo logických argumentů: příčinné souvislosti jsou charakteristické pro logické argumenty, zatímco komunikační argument se s reálnou příčinou krýt nemusí (srov. s. 52n.). Spornost/pochybnost teze, její snížená míra přijatelnosti, je zase (nutnou) podmínkou předložení komunikačního argumentu (s. 59n.), není proto jasné, jak by se v analýze mohly stát signály spornosti/pochybnosti pouze doplňujícím kritériem, pokud by šlo o argumenty komunikační; pro argumenty logické je naopak spornost tezí irelevantní, nepotřebují ji proto ani jako doplňující kritérium.
V závěru analýzy je dále uvedeno, že kritérium snížené míry přijatelnosti, o jehož spolehlivost v analýze především šlo, se prokázalo jako ne zcela jednoznačné, hranice mezi argumentem a vysvětlením proto nejsou ostré. S tím lze souhlasit: spornost nějakého tvrzení je závislá na komunikační situaci, znalostech účastníků komunikace apod. Spornost teze však nepochybně není dostačujícím kritériem/indikátorem argumentace. Teze se sníženou mírou přijatelnosti nemusí být v textu nutně provázena argumentem a zároveň k ní může být uvedeno vysvětlení, které neplní argumentační funkci.[7] Při indikaci argumentů je třeba v prvé řadě zkoumat to, zda potenciální argumenty mají, nebo nemají argumentační funkci, zda podporují tezi, zvyšují nějakým způsobem její přijatelnost. [100]Tento důležitý aspekt argumentování však v závěrech analýzy není zmíněn a také v samotné analýze je někdy opomíjen – autor se často spoléhá pouze na kritérium spornosti teze, které pak sám označuje jako nespolehlivé.
Pojetí argumentu je někdy překvapivě široké. O. Klein např. za argument považuje specifikaci nějakého údaje, jeho konkretizaci. Následuje-li po tvrzení „Příčinou stoupání obsahu metanu před 5000 lety bylo zemědělství“ specifikace, že se jednalo o pěstování rýže v Číně, je tato doplňující informace chápána jako argument-doklad (s. 111). Podobně je za argument považována výpověď, v níž se pouze specifikuje „lidská činnost“ (tematizovaná v předcházející větě) jako „zemědělská činnost“ (s. 109). Není však nijak vysvětleno, jakým způsobem specifikace zvyšuje přijatelnost teze, proč je jejím důvodem nebo podporou. Argument by měl vykazovat větší míru jistoty než teze, v uvedených případech se však zdá, že se první i druhé, specifičtější tvrzení nacházejí z hlediska spornosti na stejné úrovni, obě jsou hypotetická. Obecně je podstata údajného argumentačního vztahu mnohdy nejasná, chybí vysvětlení, v čem spočívá schopnost dané výpovědi podporovat tezi.
Problematická je někdy také odbornost diskutovaných problémů. Článek je sice napsán přístupně a i pro laiky zcela srozumitelně, zkoumání použité argumentace však předpokládá hlubší porozumění danému problému, které zřejmě nelze u všech čtenářů očekávat. Diskutuje-li O. Klein i některé poměrně odborné otázky, např. vztah mezi zahříváním Země a bujnější vegetací (s. 102), možné příčiny nárůstu množství metanu (s. 103) aj., je to sice u daného textu potřebné, autora však na této cestě mohou kompetentně sledovat pouze odborníci. Nedostatečné znalosti mohou vést mj. k potížím s identifikací argumentů, protože k posouzení spornosti teze je nejprve třeba dobře znát to, co je nesporné.
Vedle již zmíněných obsahuje analýza také další nepřesnosti. Někdy se např. zaměňují tvrzení autora textu V. Karpenka a prof. Ruddimana, jehož teorie jsou v článku prezentovány. Kupř. v rozboru druhého a třetího souvětí čtvrtého odstavce (s. 100) je autorovi textu připsána argumentace, kterou však Karpenko pouze „cituje“ a nevyjadřuje k ní vlastní stanovisko. Jindy se odkazuje k pasážím, které článek neobsahuje: na s. 107 je zmíněn výraz navzdory očekávání, v textu jej však na uvedeném místě nenajdeme; shrnutí prvního souvětného celku pátého odstavce na s. 104 neodpovídá skutečnému obsahu daného souvětí. Dalším nepřesnostem nebo nejasným místům se zde nelze věnovat z prostorových důvodů.
Vzhledem k výše uvedeným problémům považuji analýzu textu za nepříliš zdařilou. Obecné poznatky z předchozích kapitol zde nejsou upevněny a podpořeny aplikací na konkrétní text, dochází spíše k rozkolísání představ o tom, jak autor chápe základní pojmy teorie argumentace.
Hlavní přínos knihy proto spatřuji v obecných kapitolách: v historickém přehledu zkoumání argumentů a ve vymezení komunikačního pojetí argumentace. Kleinova kniha ukazuje, že argumenty lze studovat nejen v rámci logiky, ale jde také o důležitý komunikační jev, k němuž je třeba přistupovat z (pragma)lingvistického hlediska. Přestože i obecné kapitoly obsahují nejasná místa a sporná řešení konkrétních problémů, dobře slouží přinejmenším jako upozornění na zajímavé otázky spojené s argumentováním – čtenář v nich najde množství inspirativních podnětů pro další rozvíjení teorie argumentace i pro praktickou analýzu argumentací v textech.[8]
GREPL, M. – KARLÍK, P. (1998): Skladba češtiny. Olomouc: Votobia.
JELÍNEK, M. – ŠVANDOVÁ, B., a kol. (1999): Argumentace a umění komunikovat. Brno: PedF MU.
KADERKA, P. (2010): Slogany, obrazy, argumenty: nekomerční reklama v sociálním kontextu (disertační práce). Praha: FF UK.
KLEIN, O. (2009): Argument vs. vysvětlení: případ souvětí příčinného typu. Slovo a slovesnost, 70, s. 100–112.
KRAUS, J. (1998): Rétorika v evropské kultuře. Praha: Academia.
KRAUS, J. (2004): Rétorika a řečová kultura. Praha: Karolinum.
KRAUS, J. (2008): Jazyk v proměnách komunikačních médií. Praha: Karolinum.
SZYMANEK, K. (2003): Umění argumentace. Terminologický slovník. Olomouc: Univerzita Palackého.
[1] Kniha vychází ze stejnojmenné rigorózní práce, kterou autor obhájil na FF UK.
[2] V knize je uvedeno vročení 2007, vyšla ovšem až o dva roky později.
[3] Cennou kapitolu o argumentaci obsahuje také disertační práce P. Kaderky Slogany, obrazy, argumenty: nekomerční reklama v sociálním kontextu (2010), která vznikla později než kniha O. Kleina; argument je v ní pojímán z hlediska komunikačního a sociálního.
[4] Jako příklad je uvedeno pouze enthýméma To já ne, to Jirka (argument je podtržen), které však sám autor označuje jako příklad „poněkud sporný“. Dalším „charakteristickým případem“ argumentu-dokladu je matematický nebo logický důkaz.
[5] Vztahem argumentu a vysvětlení se O. Klein dále zabývá ve Slově a slovesnosti (2009).
[6] Za logické argumenty jsou považovány „všechny sémantické vztahy mezi dvěma a více propozicemi, jejichž vztah vzájemné obsahové souvislosti je konvenčně přijímán (je obvyklý), či je pro něj argumentováno, a které lze převést na logicky platnou deduktivní formu“ (s. 122).
[7] Srov. např. Kleinův příklad Karel jel do Prahy, protože mu to nařídili v zaměstnání (s. 64), kde hlavní věta obsahuje potenciálně sporné tvrzení a vedlejší věta vysvětlení, ne však nutně argument, protože touto informací nemusí být snížena spornost teze.
[8] Příspěvek vznikl v rámci projektu specifického výzkumu „Slovo, jazyk, smysl“ (číslo 261103).
Humboldt-Universität zu Berlin, Philosophische Fakultät II
Institut für Slawistik
Unter den Linden 6, D-10099 Berlin
jak.kopecky@gmail.com
Naše řeč, ročník 94 (2011), číslo 2, s. 95-101
Předchozí Ivana Kolářová: O jazyce a textu v publikaci z Českých Budějovic
Následující Libuše Čižmárová: Jazykovědec a pedagog Jan Balhar
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1