O jazyce a textu v publikaci z Českých Budějovic

Ivana Kolářová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

On language and text in the book from České Budějovice

Review of Alena Jaklová (ed.): Člověk – jazyk – text. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2008. 380 p.

Alena Jaklová (ed.): Člověk – jazyk – text. České Budějovice: Jihočeská univerzita v Českých Budějovicích, 2008. 380 s.

 

Sborník Člověk – jazyk – text prezentuje texty referátů, které odezněly v září 2007 na stejnojmenné konferenci. Ústav bohemistiky Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích ji uspořádal při příležitosti životního jubilea předního českého lingvisty profesora Jana Kořenského.

Jubilantovo dílo připomněla v úvodní stati hlavní organizátorka konference a editorka sborníku Alena Jaklová: v 80. letech byl J. Kořenský spoluautorem 2. dílu rozsáhlého projektu Mluvnice češtiny (s M. Komárkem zpracoval výklady o funkčním tvarosloví) a spolu s A. Jaklovou, J. Hoff[90]mannovou a O. Müllerovou vytvořil známý vysokoškolský učební text Komplexní analýza komunikačního procesu a textu, poprvé vydaný v r. 1987. Jan Kořenský je autorem dalších teoretických monografií: Komplexní popis výrazové struktury pádu substantiva v češtině (1972), Konstrukce gramatiky ze sémantické báze (1985), Teorie přirozeného jazyka (1989), Komunikace a čeština (1993) a řady studií publikovaných v České republice (např. v časopise Slovo a slovesnost) i v zahraničí. Výběr prací jubilanta vyšel zásluhou Ústavu českého jazyka a teorie komunikace Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v publikaci Proměny myšlení o řeči (1998). Syntézu názorů J. Kořenského představuje jeho knižní publikace Člověk – řeč – poznání (2004). V současné době je J. Kořenský vedoucím redaktorem časopisu Jazykovědné aktuality a členem redakčních rad řady dalších časopisů v České republice a v zahraničí.

Tematiku sborníku otvírá jubilantova stať Proměny myšlení o řeči na rozhraní tisíciletí: J. Kořenský v ní nastínil několik myšlenek mj. o klíčových faktorech ovlivňujících vývoj jazyka ve 20. století a v současnosti (např. o rozvoji obecné teorie informace a pomezních oborů – psycholingvistiky, sociolingvistiky, matematické lingvistiky). Na toto téma navazují další stati zaměřené na kulturní, historické a psychologické, popř. sociologické faktory ovlivňující podobu jazykového projevu. M. Krčmová (Styl textu a dobový stav jazyka) se zamýšlí nad tím, jak dobový jazykový úzus může autora textu ve výběru jazykových prostředků na jedné straně omezovat, ale na druhé straně dává podněty k jazykovým inovacím – k vytváření vyjadřovacích prostředků nových i k přehodnocení stylové hodnoty prostředků již existujících. Pozoruhodná je např. pasáž, v níž autorka uvádí příklady názvů pro různé odstíny barev (např. barva zelená může být hrášková, anýzová, kiwi, olivová, dnes už také limetková), nabízí se zde totiž srovnání s kapitolou O barvách slov několik; a o světle zasvitávajícím z knihy P. Eisnera Chrám i tvrz. P. Eisner i M. Krčmová dokumentují, jak od 16.–17. století dávají vědní obory i oblasti lidské činnosti (v tomto případě vědy o výtvarném umění i potřeby obchodu s textilním zbožím) impuls k rozvoji odborného názvosloví i slovní zásoby běžné komunikace. M. Krčmová na konkrétních příkladech ukazuje jazykové inovace, které postupně pronikly do jazykové normy (plurál abstraktního substantiva: inspiroval se malířstvími přírodních národů), i jazykové inovace příležitostné, typické pro slangové vyjadřování (kalhota) nebo vyjadřování dětské (hodečky = dětské hody). Krčmová inovace neodmítá, ale ukazuje, jak některé z nich vybočují z jazykové normy. Stejně jako její příspěvek je pro teorii jazykové kultury, pro kodifikační praxi i pro učitele a posluchače učitelských oborů cenný příspěvek J. Svobodové: autorka sleduje proměny postojů lingvistů i dalších mluvčích k užívání spisovného jazyka, zamýšlí se i nad tím, jaký dosah může mít pro posuzování spisovnosti/nespisovnosti výzkum založený na reprezentativních korpusech současné češtiny. Svobodová dochází k závěru, že ani v současné době, v níž jsou lingvisté stavěni před potřebu analýzy velkého množství jazykových prostředků získaných z reprezentativních korpusů, by neměli rezignovat na stanovení kritérií spisovnosti a spokojit se s pouhým popisem současného stavu jazyka.

J. Janoušek (Psychologická specifičnost písemné komunikace) obrací pozornost k psaným projevům, jejichž podoba je díky rozmanitosti médií, v nichž a jimiž jsou realizovány, velmi různorodá. V. Kučiš (Language as a global communication tool) poukazuje mj. na to, že z angličtiny se v současnosti stává tzv. globální jazyk – „Global English“, který již nefunguje pouze ve své standardní podobě jako jazyk rodilých mluvčích, ale stává se jazykem různých „standardů“. K. Kamiš (Biolingvistická báze řečové komunikace) vychází z pojetí mateřského jazyka jako [91]nástroje, při jehož osvojování se u dítěte rozvíjí schopnost komunikovat a vnímat okolní svět, zdůrazňuje význam poznatků o vývoji řeči dítěte založených na biolingvistické bázi zejména pro studenty učitelských oborů.

Na interkulturní komunikaci a v souvislosti s tím na postavení češtiny v multikulturní společnosti je zaměřeno několik dalších příspěvků: A. Jaklová ve stati Interkulturalita a interkulturní komunikace upozornila na potřebu výraznějšího uplatňování zřetele k multikulturní komunikaci ve studijních plánech učitelského studia a potřebu propojení našich vzdělávacích programů s programy v EU. Zejména pozornosti překladatelů, ale také učitelů češtiny jako cizího jazyka i učitelů cizích jazyků lze doporučit stať polského bohemisty M. Balowského Kulturní determinanty struktury jazykového projevu: autor zdůrazňuje, že při komunikaci s cizincem je třeba brát v úvahu fakt, že významy jazykových výrazů nejsou určovány pouze jejich místem v jazykovém systému a fungováním v konkrétním kontextu, ale také vnímáním světa mluvčími konkrétního jazyka i kulturními tradicemi s ním spojenými. Podle Balowského právě opomíjení zřetele k odlišným významům, které mohou mít pro uživatele různých jazyků některá slova (svoboda/angl. freedom, čest, domov…), vede někdy k nedorozuměním v komunikaci nebo k nepřesným překladům. J. Celerová upozornila na skutečnost, že s kulturními tradicemi konkrétního jazyka souvisejí také projevy prostředků komunikace neverbální, které jsou v různých jazycích odlišné. Celerová zdůrazňuje potřebu brát v úvahu neverbální komunikační složku i ve výuce cizích jazyků (např. obchodní ruštiny). Stále aktuálnější výukou češtiny jako cizího jazyka se zabývají M. Hádková a J. Šindelářová: na základě rozboru typologie jazyků stanovují specifika učení se češtině u posluchačů, jejichž mateřským jazykem je jazyk slovanský. I. Vasiljev se zamýšlí nad jazykem jako předmětem nabídky a poptávky a na několika příkladech ukazuje, že iniciativa na straně nabídky nemusí vždy vést k pozitivním výsledkům (např. ani rozmanitost nabídky výuky cizích jazyků, zejména angličtiny, nezaručuje jejich kvalitní znalosti). Odbornice na slovanské jazyky na území Polska G. Balowska tentokrát obrátila pozornost ke kašubštině a možnostem jejího rozvoje v posledních letech. Upozorňuje na to, že s tímto jazykem se dnes setkáme nejen v knihách, ale i v internetové komunikaci. O tom, jak se vžité představy o příslušnících některých národností odrážejí ve slovní zásobě určitých jazyků, především v jejich frazeologii, hovoří stať Š. Balíka Obraz Žida v polštině a češtině.

Vzhledem k tématu konference není překvapující, že nejvíce statí je věnováno komunikaci v jednotlivých stylových oblastech. Obecně stylistickou problematikou se zabývá M. Křístek: ukazuje, že téma je možné chápat jako faktor řadící text do určité stylové oblasti, jako indikátor žánru; signálem převažující fatické funkce textu může být absence tématu. M. Foret považuje za text nejen jazykový komunikát, ale také obraz (jako ikonický znak), jehož verbálním ekvivalentem není slovo, ale fráze nebo celý příběh; obraz často obsahuje jednak sdělení „doslovné“, jednak sdělení symbolické. Řada dalších příspěvků je věnována komunikaci v médiích a vybraným jevům v publicistických textech. D. Lapčík se zamýšlí nad interdisciplinární povahou mediální komunikace; chápe ji jako faktor postihující i ovlivňující každodenní život, uvažuje o zkoumání jazyka médií především jako „mediálního fenoménu“. D. Bína se zabývá otázkami rozvoje mediální gramotnosti ve vzdělávacích programech. Za cíl mediální výchovy považuje vedení dětí ke kritickému vnímání mediálních textů. M. Havlík detailně studuje interview V. Moravce s V. Železným. Za pozornost stojí analýza moderátorových otázek, zejména těch, kterými Moravec politikovi [92]přímo nabízí možnost vysvětlit jeho jednání. B. Grochala zkoumá humor v politice v pořadech polské soukromé televize, a to jak humor vytvářený záměrně, tak humor nezáměrný. B. Junková a P. Odaloš se tentokrát soustředí na jazykové prostředky zábavy v publicistických zdrojích. B. Junková sleduje jednak zábavné rubriky v „seriózním tisku“ („ušlechtilou“ a „neškodnou“ zábavu), jednak zábavu poskytovanou bulvárními deníky („pokleslou“ zábavu), za oblíbené jazykové prostředky zábavných textů považuje např. výrazy lidového jazyka, obrazná pojmenování, metafory. P. Odaloš si všímá charakteristických rysů jazyka textů bulvárního tisku, např. využívání expresivních výrazů vytvářejících akčnost/dějovost, až dramatičnost, neopomíjí funkci prostředků grafických. Z. Kováčová se zabývá syntaktickou stránkou připravených i nepřipravených zpravodajských textů, především příznakovými konstrukcemi v nich (samostatným větným členem, parcelací, za příznakové považuje i věty jednočlenné). L. Zimová tentokrát věnuje pozornost jazykovým prostředkům (včetně expresivních a slangových), které autoři sportovní publicistiky volí pro postihnutí sportovních úspěchů. Reklamě jsou věnovány stati D. Pavlů a H. Jílkové. D. Pavlů sleduje názory veřejnosti na reklamu (na důvěryhodnost reklamy jako zdroje informací, na pravdivost). Za typické pro jazyk reklamy považuje zejména využití nadsázky. H. Jílková si všímá oslovování v reklamních textech, jehož cílem je získání zájmu adresáta o objekt reklamy. K příspěvkům o reklamě bychom mohli přiřadit i článek P. Kaderky o útvarech spojujících obraz a text. Uvádí i konkrétní příklady s často bizarními obrazy např. podporujícími vegetariánství nebo bojujícími proti kouření.

Komunikací v komerční sféře se zabývá J. Vondrášková: zaměřila na komunikaci v bankovním sektoru, především na současnou slovní zásobu, v níž je sice řada anglicismů, ale stále v ní hrají důležitou úlohu i výrazy evidentně původu německého i jiného. E. Szkudlarek si vybrala jako téma nový fenomén – blogy a žánry uplatňované v blogové komunikaci, zejména komentáře.

Několik dalších statí se věnuje textům dialogickým. J. Hoffmannová se zamýšlí nad vágností vyjádření v mluvených projevech, odrážející se v užívání neurčitých zájmen a příslovcí, výplňkových výrazů jako, no, já nevím. J. Zeman sleduje strategii mluvčích při opravách vlastních vyjádření a jazykové prostředky signalizace těchto oprav (tedy, respektive…), popř. opravy, které explicitně signalizovány nejsou. J. Bílková si za téma zvolila tzv. únikové strategie, projevující se v užívání výrazů bez komentáře, nic jiného vám říct nemohu apod., pro něž je typická výhradně pragmatická funkce (v těchto případech vlastně odmítnutí komunikace) a absence věcného obsahu. J. Dršatová na základě výzkumu respondentů z různých regionů sleduje oslovování členů rodiny – rodičů, prarodičů a dalších příbuzných (konkurenci tykání, vykání a oslovování křestním jménem). Podobným problémem – přivítání a rozloučení se, ovšem v internetové komunikaci v polštině, se zabývá K. Jachimowska: všímá si mj. zkratek pozdravů (bry = Dzień dobry, wit = witaj) a kombinace jazykového vyjádření a emotikonů. Specifický druh komunikace – rozhovor dospělého s dítětem ve věku 1,5–3 roky – zkoumá O. Müllerová: způsoby navazování kontaktu s dítětem, užívání 3. osoby sg. místo 2. osoby při oslovování dítěte; všímá si upřednostňování tázacích vět před imperativními. Slovenské lingvistky D. Slančová a J. Kesselová věnují pozornost vytváření sémantických kategorií ve vývoji dětské řeči od schopnosti pojmenovat předměty a osoby ke schopnosti dítěte postihnout jazykově činnost, lokalizaci, časové i jiné okolnosti.

[93]Několik statí je věnováno komunikaci literární: teoreticky zaměřený příspěvek M. Křivancové ukazuje, jak jsou jazykovými prostředky (mj. metajazykovými komentáři) reflektovány subjektivní úvahy o existenci, myšlení v textech literárních děl V. Linhartové. A. Artemov sleduje prostředky autorské komunikace se čtenářem v postmoderním románu českém a ruském, mj. také koncept tzv. implicitního adresáta, přímo oslovovaného a zapojovaného do příběhu. K. Homolová si všímá stylizace komunikace v prózách s dívčí hrdinkou, např. snahy některých autorů této literatury vycházet vstříc předpokládaným čtenářkám užíváním jazykových prostředků, které jsou podle nich v řeči dospívajících („puberťaček“) oblíbené (módní výrazy, názvy kosmetických výrobků apod.). Explicitně se stať zabývá pouze akceptací textů dívčích románů předpokládanými čtenářkami, ovšem u učitelů českého jazyka, zájemců o problematiku jazykové kultury nebo u čtenářů zamýšlejících se nad hodnotami současné literatury pro mládež může vyvolat otázky, které K. Homolová implicitně signalizuje: jaká je skutečná úroveň textů dívčích románů, které se čtenářkám „podbízejí“ lacinými „módními výrazy“ (cool, svůdný top, afektované pohození hlavou) a na jazykové i jiné kvality spíše rezignují? J. Gavura sleduje spíše v teoretické rovině proměny vztahů v komunikaci čtenáře s textem básně, mj. v básních, které (podle autora příspěvku) nevypovídají o světě, ale odrážejí především subjektivní pocity autora.

Další příspěvky se zamýšlejí nad přínosem některých významných osobností nebo lingvistických směrů pro rozvoj jazykovědy. S. M. Newerkla se zabývá dílem Maxmiliána Václava Šimka, jeho názory srovnává s názory jiných osobností a ukazuje, jak se zásluhou Šimka a dalších slavistů stala v minulosti Vídeň slavistickým centrem. V. Pospíšilová se zaměřila na díla J. A. Komenského související s jazykovědou a na jeho myšlenku vytvoření univerzálního jazyka jako prostředku porozumění mezi národy. T. Vykypělová si jako téma zvolila představitele slovenského strukturalismu L. Nováka a M. Bakoše, neopomíjí ani počátky významných jazykovědných institucí na Slovensku. B. Vykypěl sleduje polemiku V. Skaličky s lingvistickými přístupy L. Hjelmsleva a zdůrazňuje přínos pražské lingvistické školy pro strukturalismus. Jako východisko Skaličkovy koncepce vysvětluje názory V. Mathesia.

Několik dalších statí se orientuje na syntaktické jevy v textech češtiny barokního období: M. Janečková na souřadicí spojovací výrazy, které uvozují řídící větu stojící v podřadném souvětí za větou vedlejší. J. Alexová si všímá některých případů spíše okrajových funkcí souřadicích spojek (např. užití spojky aniž ve funkci slučovací). P. Kosek se soustředí na spojku že na počátku různých typů vedlejších vět účinkových následujících po jejich větě řídící. V. Koblížek sleduje prostředky dialogizace (imperativ, oslovení, otázky) v textech barokní češtiny. Odlišný charakter má studie V. Blažka: zabývá se vývojem slovanských jazyků a jejich klasifikací s přihlédnutím k výskytu slov s „l epentetickým“, zvláštní pozornost věnuje zeměpisným vlastním jménům, jejichž součástí původně bylo toto l.

Onomasticky orientovaný je příspěvek S. Pastyříka, a to na obecnou problematiku vlastních jmen osobních, na jejich systém z pohledu synchronního i diachronního. Pastyřík mj. vysvětluje, že zatímco dříve výběr jmen u nás i v evropských zemích ovlivňoval často i jejich význam související s původem, v současné době bývají rozhodující spíše módní trendy. B. Frankowska zkoumala faktory, které u rodičů různého věku žijících v Dolních Pomořanech ovlivňují výběr dětských křestních jmen. Vlastní jména v tzv. hip-hopových textech sleduje K. Michalewski, především jména osob a práci s nimi, popř. využívání jmen významných osobností. Na základě [94]Českého národního korpusu srovnávají J. David a R. Čech četnost výskytu obyvatelských jmen s různými sufixy odvozenými od různého typu základových jmen, neopomíjejí ani složená jména typu Čechoameričan.

K lexikální tematice přísluší článek P. Mittera o hybridních substantivech s prvním slovem českého původu, např. velko-, malo-, jedno-, taky-, rádoby-, a příspěvek I. Kality o slovní zásobě ruského slangu. Autorka ukazuje, jak se v ruském slangu prosazuje univerzalizace. L. Kraľčák si všímá vytváření sousloví a frazémů ve slovenštině (např. frazémů se slovesem robiť, s podstatným jménem dům).

Komparativní je příspěvek K. Musilové sledující výskyt slovakismů v současné češtině – např. bitkař, lyžovačka, dovolenka, podujetí. Součástí stati je i sonda do průzkumu vztahů česky mluvících ke slovenštině a jejich přístupu ke slovensky psaným textům. Tyto i jiné autorčiny výzkumy jsou cenné zvláště v době, kdy česko-slovenské kontakty podle názoru některých uživatelů obou jazyků spíše zeslabují. Výsledky výzkumů K. Musilové i jiných slovakistů však tento názor nepotvrzují. Srovnáním úsporného vyjadřování v českých a německých odborných textech se zabývala V. Ptáčníková, a to jak v rovině lexikální, tak v rovině syntaktické. Mj. si všímá, jakými výrazy jsou do českého jazyka překládána německá kompozita (jménem s přívlastkem shodným, s přívlastkem neshodným i vztažnou větou, popř. slovesnou vazbou). Slovotvornou a morfologickou charakteristiku obouvidových sloves v různých slovanských jazycích (v polštině, češtině, bulharštině, srbštině) sleduje L. Pešinová.

Genderová problematika je obsažena v příspěvcích S. Čmejrkové a E. Niklesové. S. Čmejrková sleduje opozici maskulina a feminina v publicistických textech: generické maskulinum se vyskytuje ve většině kontextů, užití feminina se jeví jako příznakové. E. Niklesová se zabývá otázkou příznakovosti či nepříznakovosti generického maskulina v názorech různých lingvistek, mj. i S. Čmejrkové. Její postoje klade do protikladu např. k postojům J. Valdrové.

Různorodá didaktická tematika se odráží např. v pohledu na možnosti uplatnění hypertextu ve výuce ve stati E. Höflerové. Autorka popisuje strukturu hypertextu stojící na tzv. uzlech a z ní vyplývající výhody i nevýhody pro studijní využití. Z teoretického hlediska se zamýšlí nad podstatou hypertextu H. Marešová, sleduje mj. i vývoj názorů na text (a tedy i na hypertext). Úlohou řečnických cvičení v oborech studia učitelství se zabývá P. Chejnová: sleduje, která témata mluvních cvičení v semináři z rétoriky studenti volí nejčastěji (např. zda upřednostňují projevy slavnostní, texty naučné…). Zvukovou stavbu mluvených projevů žáků 6.–9. ročníku zkoumá již několik let I. Balkó – tempo mluvy, využití pauz apod. Negativní vliv ideologie na výuku češtiny objevující se nejen v obsahu některých textů zařazovaných do učebnic, ale též v obsahu žákovských slohových prací sleduje M. Šmejkalová. Jak sama autorka upozornila ve svém vystoupení na konferenci, zejména analýza žákovských prací ze starších období ukazuje, jak se mění kritéria jejich hodnocení. Příspěvek tedy můžeme doporučit i studentům učitelských oborů. J. Havlík ukazuje, jak lze vyjadřovací schopnosti žáků rozvíjet a kultivovat v environmentálně zaměřených předmětech, tj. jak lze téma krajiny („komunikace s krajinou“) spojit s problematikou jazykovou.

O Český národní korpus se opíraly již zmíněné stati J. Svobodové a onomastický příspěvek J. Davida a R. Čecha. Korpusovou studií je především příspěvek F. Štíchy o tzv. abstraktním vlastnictví vyjádřeném ve spojení slovesa mít a abstraktních substantiv. Sonda do korpusu auto[95]rovi umožnila vysledovat např. i skutečnost, zda a jakým způsobem jsou či musejí být některá abstraktní substantiva ve spojení se slovesem mít rozvita přívlastky. I. Kolářová sleduje, jak se na textové soudržnosti podílejí substantiva s velmi obecným významem a jak jim mohou konkurovat deiktická zájmena (především zájmeno to).

Ve sborníku nechybějí ani příspěvky výrazně teoreticky zaměřené. P. Karlík vychází z generativní gramatiky při vysvětlování teorie tzv. distribuované morfologie. Teoretické názory prezentuje na řadě příkladů, mj. také na verbálních substantivech. Ukazuje odlišné významy verbálních substantiv označujících děj a substantiv označujících objekt (často výsledek děje) na možnostech jejich začlenění do věty a rozvíjení dalšími výrazy (rychlé balení léků × vzduchotěsné balení). Nad gramatickými kategoriemi rodu a životnosti se zamýšlí M. Vondráček: všímá si např. kolísání životnosti a rodu a registruje mj. nízkou frekvenci feminin ve srovnání s maskuliny. Na tzv. negativní shodu poukazuje M. Dočekal: sleduje možnost kombinace záporných tvarů sloves a záporných zájmen a příslovcí. P. Biskup se zabývá možností užití sloves s různými prefixy v různých syntaktických strukturách.

Tematika statí ve sborníku je tedy velmi různorodá, přesto se editorce a redakci podařilo uspořádat je tak, aby příspěvky tematicky příbuzné byly seřazeny po sobě a zájemce o určité téma tak měl usnadněnou orientaci. Každý z článků ve sborníku přináší zajímavý poznatek pro některou z oblastí teoretické lingvistiky nebo výuky češtiny, nabízí podněty cenné i pro studenty bohemistiky nebo jiných filologických oborů. Proto jsme se snažili neopomenout žádný z příspěvků. Pokusili jsme se zhodnotit alespoň některé, které přinášejí závažné myšlenky pro jazykovou komunikaci a rozvoj komunikačních schopností ve vyjadřovací praxi nebo které se zamýšlejí nad kvalitou textů určitého žánru (např. textů literárních).

Katedra českého jazyka PdF MU
Poříčí 7, 603 00 Brno
kolarova@ped.muni.cz

Naše řeč, ročník 94 (2011), číslo 2, s. 89-95

Předchozí Bohumil Vykypěl: Oxfordská příručka lingvistického analyzování aneb theatrum linguisticæ

Následující Jakub Kopecký: Co je to argument?