Časopis Naše řeč
en cz

Oxfordská příručka lingvistického analyzování aneb theatrum linguisticæ

Bohumil Vykypěl

[Posudky a zprávy]

(pdf)

The Oxford handbook of linguistic analysis or Theatrum linguisticae

Review of Bernd Heine – Heiko Narrog (eds.): The Oxford Handbook of Linguistic Analysis. Oxford: Oxford University Press, 2010. 1016 p.

Bernd Heine – Heiko Narrog (eds.): The Oxford Handbook of Linguistic Analysis. Oxford: Oxford University Press, 2010. 1016 s.

 

Je-li recenzentovi dovoleno začít osobně, musí hned přiznat, že nakonec neví, co o tomto svazku, na který se po jeho objevení v katalogu nakladatelství těšil, ale jehož obsah ho nakonec spíš zklamal, má vlastně napsat. Například převyprávění obsahu jednotlivých kapitol by nejspíš nemělo viditelného konce ani valného smyslu. Podrobnější diskuse se všemi autory zas – bez zapírání – přesahuje recenzentovy intelektuální kapacity. Snad nejlepší tak bude nejdřív stručně zmínit, co je obsahem této knihy, a pak uvažovat o tom, co se kniha zdá vypovídat o současné lingvistice.

Pokud jde o obsah, může se říct, že kniha má dvě velké části. První, menší, je úvod od editorů Bernda Heineho a Heika Narroga (s. 1–25). Ti se v něm jednak snaží vysvětlit smysl vydávaného svazku: má být jakousi konkurenční přehlídkou dnešních přístupů k jazyku jako základních předpokladů popisu, analýzy a pochopení jazyka, z nichž si čtenář pak může vybrat, který mu nejlépe vyhovuje. Kromě toho editoři shrnují témata společná různým proudům dnešní lingvistiky, jakými jsou otázka po částech jazyka a vztazích mezi nimi, povaha jazykových struktur, vztah mezi lexikonem a gramatikou, různost a změna jazyka, vysvětlování v lingvistice, vznik jazyka; dá se říct, že toto jejich shrnutí není bez užitku.

Druhou, větší část pak tvoří třicet dva abecedně seřazených kapitol stručně představujících různé současné přístupy k jazyku (s. 27–885). Že jsou jednotlivé kapitoly seřazeny abecedně, není náhoda, protože jinak je bez námitek snad seřadit ani nelze, a také jejich utřídění v následujícím výčtu je jen velmi přibližné. Jsou zde zastoupeny přístupy více či méně chomskyánské (Guglielmo Cinque a Luigi Rizzi: The Cartography of Syntactic Structure, s. 51–65; Mark C. Baker: FormalGenerative Typology, s. 285–312; Cedric Boeckx: Linguistic Minimalism, s. 485–505), z generativismu více či méně vycházející (Ash Asudeh a Ida Toivonen: Lexical-Functional Grammar, s. 425–458; Maria Gouskova: Optimality Theory in Phonology, s. 531–553; Henriëtte de Swart a Joost Zwarts: Optimization Principles in the Typology of Number and Articles, s. 555–581; Peter W. Culicover: Simpler Syntax, s. 761–795) nebo v širším smyslu formalistní (Glyn Morrill: Categorial Grammar, s. 67–86; Kasia M. Jaszczolt: Default Semantics, s. 193–221; Yan Huang: Neo-Gricean Pragmatic Theory of Conversational Implicature, s. 607–631). Vedle toho najdeme naopak přístupy funkcionalistické (T. Givón: The Adaptive Approach to Grammar, s. 27–49; William O’Grady: An Emergentist Approach to Syntax, s. 257–283; Bernd Heine a Heiko Narrog: Grammaticalization and Linguistic Analysis, s. 401–423; Joan L. Bybee a Clay Beckner: Usage-Based Theory, s. 827–855), kognitivistické (Ronald W. Langacker: Cognitive Grammar, s. 87–109; Charles J. Fillmore a Collin Baker: A Frames Approach to Semantic Analysis, s. 313–339; Ray Jackendoff: The Parallel Architecture and its Place in Cognitive Science, s. 583–605; Francisco [88]Yus: Relevance Theory, s. 679–701) nebo funkcionalisticko-strukturalistické a stratifikační (Kees Hengeveld a J. Lachlan Mackenzie: Functional Discourse Grammar, s. 367–400; Cliff Goddard: The Natural Semantic Metalanguage Approach, s. 459–484; Robert D. Van Valin, Jr.: Role and Reference Grammar as a Framework for Linguistic Analysis, s. 703–738; Alice Caffarel: Systemic Functional Grammar and the Study of Meaning, s. 797–825; Richard Hudson: Word Grammar, s. 857–885). Nesměly chybět konstrukční gramatika, zastoupená dokonce ve dvou svých verzích (Jerome Feldman, Ellen Dodge a John Bryant: Embodied Construction Grammar, s. 111–137; Laura A. Michaelis: Sign-Based Construction Grammar, s. 139–158) a pojednání o korpusové lingvistice (Douglas Biber: Corpus-Based and Corpus-Driven Analyses of Language Variation and Use, s. 159–191). Jedna kapitola byla věnována i stochasticky podloženému přístupu k jazyku (Rens Bod: Probabalistic Linguistic, s. 633–662). Osaměle vystupuje kapitola věnovaná závislostní syntaxi a valenci (Vilmos Ágel a Klaus Fischer: Dependency Grammar and Valency Theory, s. 223–255). Konečně v jedné kapitole najdeme pokus o formulaci takového přístupu k jazyku, který není omezen žádným apriorním teoretickým rámcem (Martin Haspelmath: Framework-Free Grammatical Theory, s. 341–365). Celkové koncepci se pak spíš vymykají kapitoly o morfologii (Geert E. Booij: Morphological Analysis, s. 507–529), o jazykové různosti (Eric Pederson: Linguistic Relativity, s. 663–677) a o znakovém jazyce (Sherman Wilcox a Phyllis Perrin Wilcox: The Analysis of Signed Languages, s. 739–760), v nichž se nepředstavuje určitý lingvistický přístup, ale určité lingvistické téma.

Už jen z tohoto pouhého přehledu je vidět první věc, kterou se tento svazek zdá o současné lingvistice vypovídat: naprostá dominance amerických, resp. anglofonních lingvistických teorií. Kromě dependenčně-valenční teorie a zčásti i systemické funkční gramatiky, funkční diskurzové gramatiky a teorie gramatikalizace mají všechny ostatní přístupy své kořeny v americké, případně šíře anglofonní lingvistice. Marně v příručce, která chce být reprezentativní, recenzent hledal takové podle něho deskriptivně i explikativně silné přístupy k jazyku, jakými jsou Sgallův funkční generativní popis, martinetovský funkcionalismus, Seilerův UNITYP nebo třeba leningradská typologická škola. Můžeme se jen dohadovat, zda je editoři neznají, nebo je nepovažovali za dostatečně zajímavé.

I když odhlédneme od této absence kapitol o evropských či „kontinentálních“ lingvistických směrech, jeví se na první pohled zřejmé, že oxfordský svazek manifestuje rovněž jinou výraznou vlastnost současné lingvistiky: značnou diverzitu obecných teoretických rámců. Zde ovšem lze položit otázku, jak se to jeví na druhý pohled, a ptát se jednak, zda vnější nebo deklarativní různost nepřekrývá vnitřní stejnost, jednak, zda taková diverzita vlastně neexistovala vždy. Obojí by pochopitelně vyžadovalo sepsat separátní pojednání, ba nejspíš celou objemnou monografii. Nicméně lze snad alespoň krátce obecně poznamenat dvojí. Různost nebo stejnost je v posledku nikoli popisná, ale spíš hodnotící kategorie; jinými slovy, odlišnosti určitých teorií jsou nakonec irelevantní, jsou-li všechny dotyčné teorie stejně výpovědně slabé. Názorně je to myslím vidět na různých variantách generativismu (i těch zastoupených v recenzovaném svazku). Pokud jde o situaci s diverzitou v minulosti, není sporu, že i dříve existovaly v jazykovědě vedle sebe různé přístupy, ale přece jen se zdá, že různost nebyla tak silná. Příčin je jistě více, ale jedna z hlavních je podle nás sociální povahy, totiž to, že lingvistiku dnes provozuje mnohem více lidí, a tak je jaksi přirozeně nutné se v konkurenci prosadit, zviditelnit, vydělit. Vymezování se vůči „neschopným“ předchůdcům samozřejmě [89]existovalo vždy; vzpomeňme jen mladogramatické manifesty nebo pak naopak strukturalistické portréty mladogramatiků. Ale je zřejmé, že tato aktuální situace těžkého konkurenčního boje historicky představuje rozvinutí polemického radikalismu raného chomskyánství. A ani v recenzovaném svazku nechybí revoluční výrazivo.

Ještě jinou, ale související vlastností této knihy je dominance určitých témat, která, zdá se, také reflektuje situaci v dnešní lingvistice: zmíněnou převahou anglofonní produkce je dána i převaha témat dominujících v anglofonních lingvistických teoriích. Většina kapitol tak tematizuje otázky syntaxe anglofonně chápané jako morfosyntax.

S touto určitou tematickou redukcí nakonec souvisí i hlavní obecná výtka recenzované knize: spíš než The Oxford Handbook of Linguistic Analysis by její název měl znít třeba The Oxford Handbook of (Some) Present-Day Linguistic Theories. Názvem, který byl zvolen, se poněkud zastírá, že nejde o příručku o lingvistické analýze ve smyslu popisu jazykových jevů, ale jedná se o představení různých obecných principů přístupu k jazyku takovou konkrétní analýzu teprve umožňujících.

Není pochyb, že i příručka s takovým cílem apriorně má smysl. Otázkou však zůstává, jaký smysl má její konkrétní realizace v recenzovaném svazku. Historiografické pojednání to není, protože ve většině kapitol absentuje jak sama historická perspektiva, tak snaha o hledání skutečných vnějších souvislostí popisovaných teorií. Přehledový popis jednotlivých teorií s bohatšími odkazy na literaturu tu taky nenajdeme (velká písmena a větší řádkování sice snad usnadňují četbu, ale zjevně zmenšením prostoru, který byl k dispozici, znesnadnily porozumění). Nepopíráme, že se v knížce najdou i cenné informace nebo zajímavé postřehy. Celkově je ale bohužel třeba čtenáři spíše doporučit, aby oněch 85 liber investoval do něčeho jiného.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Veveří 97, 602 00 Brno
vykypel@iach.cz

Naše řeč, ročník 94 (2011), číslo 2, s. 87-89

Předchozí Pavel Štěpán: Prefixálně-sufixální substantiva v pomístních jménech v Čechách

Následující Ivana Kolářová: O jazyce a textu v publikaci z Českých Budějovic

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1