Jak psát dějiny lingvistiky. Lingvistické myšlení F. de Saussura jako předmět koncepce dějin lingvistiky E. F. K. Koernera

Martin Beneš

[Posudky a zprávy]

(pdf)

How to write history of linguistics. Linguistic thinking of F. de Saussure as a subject of a linguistic history conception by E. F. K. Koerner

E. F. Konrad Koerner: Ferdinand de Saussure: Origin and Development of his Linguistic Thought in Western Studies on Language. A Contribution to the History and Theory of Linguistics. Braun- schweig: Vieweg Verlag, 1973. xl + 428 s.

E. F. Konrad Koerner: Ferdinand de Saussure: Origin and Development of his Linguistic Thought in Western Studies on Language. A Contribution to the History and Theory of Linguistics. Braunschweig: Vieweg Verlag, 1973. xl + 428 s.

 

[1]Koernerova rozsáhlá práce o Ferdinandu de Saussurovi (FdS) je rozdělena do dvou základních částí: v první části, nazvané FdS and the Development of his Linguistic Theory (s. 20–209), autor sleduje, jaký vliv mělo tzv. dobové intelektuální klima let 1870–1910 v západní Evropě na Saussurovo lingvistické myšlení; část druhá s názvem The Evolution of Saussurean Principles and their Relevance to Contemporary Theories of Linguistics (s. 210–378) je věnována čtyřem centrálním aspektům Saussurovy teorie: dichotomii langue–parole, dichotomii synchronie–diachronie, dichotomii syntagmatických a paradigmatických vztahů v jazyce a myšlenkám spjatým se sémiologickým konceptem jazyka (pojetí jazykového znaku). Obě části zde pro jejich relativní obsahovou a tematickou samostatnost, kterou deklaruje i sám autor, probereme samostatně.

Celá práce, jak napovídá podtitul, není zamýšlena jen jako zhodnocení vlivu dobového intelektuálního klimatu na lingvistické myšlení FdS a na genezi hlavních aspektů jeho teorie. Koernerovy ambice jsou zaměřeny obecněji. Autor v případě lingvistiky postrádá jak seriózní, vědeckou reflexi dějin oboru, tak propracovanou metodologii, jak tuto reflexi provádět. Jeho práce o FdS je tedy zároveň prvotním, zakladatelským pokusem o ustanovení metody lingvistické historiografie. Koerner se vzhledem ke své koncepci na vhodně zvoleném příkladu FdS snaží uplatnit, a tím zároveň ustanovit adekvátní metodu, „jak přistoupit k psaní dějin lingvistiky“.

Primárním cílem této zprávy není zpřístupnit v detailním popisu konkrétní závěry a výsledky Koernerovy práce[2] (ačkoli tento bod samozřejmě zcela pominout nelze), ale prostřednictvím popisu její struktury zprostředkovat nejdůležitější aspekty Koernerova historiografického přístupu.

 

1. Dobové intelektuální klima a jeho vliv na FdS

Koernerovým metodologickým východiskem při sledování vývoje Saussurovy lingvistické teorie je přesvědčení, že jestliže se vývoj lingvistiky neodehrává v plné izolaci, není jej možné v izolaci – jako proces zcela nezávislý na obecném intelektuálním klimatu doby, na jejím spole[261]čensko-politickém, filozofickém a obecně kulturním zázemí (jak to je/bylo podle Koernera v jeho době obvyklé) – ani popisovat. Zavádí proto v zřejmé návaznosti na Kuhnův (1997)[3] pojem paradigmatu koncept intelektuálního klimatu doby.[4] Koerner daný koncept explicitně nedefinuje. Předpokládá jej jako nutný činitel ovlivňující uvažování vědců v určité době (např. tak, že jim poskytuje pevnou sumu vědomostí, z nichž mohou/musí vycházet) a důkazem existence a oporou pro jeho metodologickou roli mu jsou evidentní, v dílech vědců, kteří prokazatelně své práce navzájem neznali, doložitelné paralely.

Koncept intelektuálního klimatu Koernerovi umožňuje přesvědčivě ilustrovat fakt, že lingvistické myšlení nutně reflektuje komplexní intelektuální klima doby. Na konkrétním příkladě FdS ukazuje, že jeho lingvistické myšlení a koncepce obecné lingvistiky jsou velmi dobrým příkladem toho, jaký vliv může mít na vědecké myšlení jedné osoby nahromaděné vědění určité doby. Ukazuje tedy, že a jak FdS na základě tohoto nahromaděného dobového vědění vytvořil nový referenční rámec, v němž by měl lingvistický výzkum probíhat. Koncept intelektuálního klimatu doby umožňuje Koernerovi dále velmi realisticky ukázat, že FdS byl zcela přirozeně zakotven ve své době (dobře to ukazuje Saussurův profesní životopis v úvodu první části práce /na s. 20–36/). Dokládá, že Saussurovy myšlenky, které se následně ukázaly jako převratné, nejen nemohly vzniknout a nevznikly „z ničeho“, ale také ukazuje, jaké poznatky v pracích jiných autorů jej inspirovaly a ovlivnily.

Konkrétním Koernerovým cílem je v první části práce načrtnout obecné intelektuální klima doby, v níž Saussure prožil svůj vědecký život (cca léta 1870–1911), a naznačit vliv tohoto klimatu na jeho myšlenky a podobu jeho teorie. Východiskem je přesvědčení, že bez důkladné znalosti intelektuálního klimatu není možné náležitě postihnout, zda různými autory navrhované možné přímé zdroje Saussurovy inspirace jsou oprávněné, či nikoli. Načrtnout dobové intelektuální klima s určitou mírou komplexnosti je samozřejmě záležitost velmi náročná (a pro jednoho autora spíše nemožná). Jde tedy o náčrt – jak upozorňuje sám Koerner – nutně velmi mezerovitý. Částečná rekonstrukce intelektuálního klimatu je zajištěna právě sledováním a zhodnocením vlivů, jež mělo na práci a myšlení FdS.

Použita je k tomu metoda, kterou můžeme označit jako metodu textového důkazu (textual evidence). Vycházeje z toho, že je nutné vždy pracovat s primárními prameny (tj. z nedůvěry v sekundární zdroje – interpretace, zprostředkování a komentáře), pokouší se Koerner v dílech autorů, která jsou (často en passant, jak zdůrazňuje) navrhována jako možný přímý zdroj inspirace Saussurova myšlení (a o nichž se ví nebo je důvodné předpokládat, že je FdS znal), nacházet zřejmé textové, formálně-formulační, výrazové, ale i pojmové paralely k textům FdS. Tím zároveň předkládá důkazy o tom, že jej tyto práce přímo ovlivnily. Koerner je totiž přesvědčen, že mnoho zá[262]sadních paralel k myšlenkám zachyceným v díle FdS bylo nalezeno a může být kvůli působení intelektuálního klimatu doby kdykoli znovu a znovu nalézáno v mnoha dílech sledovaného období (programově proto do sledované práce nezařadil analýzu děl jiných navrhovaných autorů, kteří měli mít na FdS vliv, o nichž se však domnívá, že podstatný přímý vliv na FdS neměly, např. práce Michela Bréala, Adolfa Noreena, Josta Wintelera aj.). Vážně lze jako předchůdce nebo inspirátory FdS brát jen ty autory a jejich práce, u nichž lze metodou textového důkazu prokázat významné paralely zmíněného typu.

Jednoznačným přínosem tohoto postupu je důkladná textová analýza velkého množství dobových primárních pramenů, tj. (nejen, ale především) lingvistických textů 2. poloviny 19. století, o nichž dodnes platí, že pokud je lingvisté znají, pak většinou jen zprostředkovaně (de Courteney, Humboldt aj.). Nápadnější shody mezi myšlenkami autorů navržených en passant, u nichž podle Koernera nelze metodou textové evidence prokázat, že by na FdS měly přímý vliv, a mezi myšlenkami FdS je pak nutné vysvětlit působením jednotného intelektuálního klimatu doby. Paralely tohoto typu (na jednu zvlášť zajímavou upozorníme v komentářích ke druhé části) jsou nepřímým důkazem vlivu dobového intelektuálního klimatu a oporou pro oprávněnost jeho úvodního postulování. Jinými slovy, rozsáhlá analýza primárních pramenů umožňuje rozlišit nepřímý a přímý, skutečný vliv (nebo alespoň takový, který lze odůvodněně předpokládat) na Saussurovo uvažování a zbavovat tak zástupy navrhovaných Saussurových přímých předchůdců neoprávněných kandidátů.

Koerner tímto způsobem sleduje v první části jednak vlivy myšlenek a prací mimolingvistických, především z oblasti ekonomie a sociologie (Durkheimovy[5] Základy sociologie a sociologické a ekonomické teorie Tardeho a jejich vliv na Saussurův sociologismus; Walrasovu teorii politické ekonomie a její vliv na Saussurův pojem hodnoty), jednak vlivy lingvistické (W. D. Whitney; mladogramatické hnutí: před. Herrmann Paul a Paul Sievers; kazaňská škola: Baudoin de Courteney a Mikołaj Kruszewski; humboldtovská škola: Georg von Gabelentz, F. N. Finck). Postupuje přitom tak, že z mnoha nejvlivnějších návrhů jiných autorů a historiků idejí na to, čí dílo mohlo mít na FdS zásadní vliv, vybírá ta jména, která se mu zdají nejzásadnější a nejvíce oprávněná. Práce těchto autorů pak jednu po druhé pomocí metody textového důkazu důkladně analyzuje.[6]

Co se týče mimolingvistických zdrojů, dochází Koerner k tomu, že přestože je možné vystopovat paralely mezi myšlenkami publikovanými v Kursu a myšlenkami zveřejněnými v kompendiích Durkheima, Tardeho a Walrace, přímý vliv těchto prací na Saussurovo myšlení je třeba na základě absence přesvědčivých textových důkazů odmítnout. Zmíněné paralely je pak nutné vysvětlit jednak tím, že jak v díle zmíněných autorů, tak v díle FdS jsou zachyceny myšlenky přítomné v intelektuálním klimatu sledovaného období, jednak tím, že FdS byl s ideami obsaženými v těchto pracích nepřímo obeznámen prostřednictvím literatury lingvistické.

Přímé vlivy lze totiž podle Koernera vystopovat naopak v pracích lingvistických, a to zejména v díle W. D. Whitneyho (Saussurův sociologismus) a ex negativo v pracích H. Paula. Silný vliv – [263]ačkoli menší, než se obvykle soudilo[7] – pak přiznává také autorům kazaňské školy, zejména M. Kruszewskému.

První část práce výrazně koriguje nenáležitou představu FdS jako moderního geniálního osamoceného tvůrce, který zcela z ničeho přichází s novou převratnou teorií. Namísto toho přináší obraz vědce plně zakotveného ve své době, jehož myšlenky, ve 20. století vnímané jako zásadní, jsou plně založeny (inspirovány) myšlenkami přítomnými v intelektuálním klimatu Saussurovy doby, tj. myšlenkami, které mají kořeny hluboko v 19. století. Povšechná vyjádření o tom, že mnoho poznatků, které FdS při formulaci svých přednášek z obecné lingvistiky využil, bylo v jeho době běžně známých, jsou v literatuře poměrně častá. Koerner však v této části dané práce zmíněné obecné tvrzení dokládá konkrétními příklady. Na základě detailní analýzy řady primárních zdrojů a díky metodě textového důkazu totiž může bezpečně říci, o které poznatky konkrétně šlo a z jakých zdrojů je FdS s nejvyšší pravděpodobností přímo čerpal.

 

2. Čtyři hlavní koncepty lingvistické teorie FdS

V druhé části (na s. 210–378) Koerner sleduje čtyři hlavní koncepty Saussurovy teorie: 1. dichotomii langue–parole, 2. dichotomii synchronie–diachronie, 3. paradigmatické vs. syntagmatické vztahy v jazyce a 4. sémiotické aspekty Saussurovy teorie (pojetí jazykového znaku). Každý z těchto aspektů je postupně nahlédnut třemi způsoby. Koerner a) znovu analyzuje možné potenciální zdroje, které FdS ovlivnily při formulaci uvedených klíčových konceptů, b) sleduje jednak genezi, vývoj a změny těchto konceptů v časovém horizontu Saussurova myšlení o jazyce, jednak místo těchto konceptů v rámci jeho teorie jazyka a c) nastiňuje post-saussurovský vývoj těchto konceptů.

První způsob nahlédnutí zmíněných klíčových konceptů zřetelně navazuje na první část recenzované práce a je zamýšlen jednak jako propojení obou částí textu, jednak jako konečné zpřesnění a doplnění analýzy lingvistických vlivů a inspirací FdS z části první. Obecnější náčrt rekonstrukce dobového intelektuálního klimatu provedený v první části práce nyní umožňuje v aplikaci na jednotlivé jmenované aspekty Saussurovy teorie přesněji rozlišit ty myšlenky, které byly díky intelektuálnímu klimatu doby tzv. „ve vzduchu“ a z nichž mohli čerpat různí badatelé z různých oborů v zásadě nezávisle na sobě, od myšlenek (obsažených zejména v lingvistických pracích), které FdS ovlivnily přímo.

Faktický vliv intelektuálního klimatu doby autor nepřímo dokládá mnoha příklady. Představíme zde alespoň jeden, který je z českého pohledu velmi zajímavý. Koerner (viz s. 270–273) nachází formulace a myšlenky pozoruhodně blízké úvahám FdS týkajícím se dichotomie synchronie–diachronie v německy psaném díle Versuch einer concreten Logik (1887), jehož autorem je T. G. Masaryk. Po snesení textových důkazů pak Koerner podobnost myšlenek TGM a FdS (na s. 272–273) zakončuje slovy: „If, and only if, Saussure had ventured to look outside linguistics for inspiration and support of his own theoretical argument [concerning the dichotomy between synchrony and diachrony; MB], he might have found both in Masaryk’s Versuch of 1887.“[8]

[264]Druhá pozice, z níž jsou centrální koncepty teorie FdS nahlédnuty, se týká vnitřního vývoje zmíněných konceptů a jejich místa v Saussurově teorii. Autor ji považuje za centrální. Jejím cílem je – vzhledem ke známým okolnostem vydání Kursu, jež Koerner detailně popisuje v úvodu druhé části (na s. 213–222) – náčrt rekonstrukce skutečných, původních (řekli bychom kompilací Kursu a pozdějšími interpretacemi nezkreslených) myšlenek FdS a podoby jeho teorie. Základem pro tuto rekonstrukci je pokus o detailní pohled na způsob formování Saussurových myšlenek od doby jeho prvních prací (1870) až do posledních přednášek z obecné lingvistiky (1911).

Důležitou motivační roli pro tuto práci zde znovu hraje intelektuální klima doby. Koerner ze své pozice zjednodušeně řečeno tvrdí, že mnohé interpretace díla FdS byly nesprávné, protože při interpretaci Kursu, ke které docházelo s poměrně velkým časovým odstupem, vycházeli interpreti z vlastních dobových intelektuálních klimat a nebrali v potaz nutnou Saussurovu zakotvenost v myšlenkové struktuře jeho doby. Podle Koernera myšlenky obsažené v Kursu nezačaly být mezi lingvisty běžně a obecně známé dříve než v pozdních 50. letech 20. století. A právě tento časový odstup zapříčinil dva důvody, proč nedošlo dílo FdS náležité komplexní interpretace. Kromě toho, že začalo být vnímáno ve zcela jiných časových, a tedy intelektuálních souvislostech, bylo ztraceno povědomí a znalosti o intelektuálním klimatu doby, v němž Saussure vědecky působil. Z těchto dvou důvodů vedoucích k nenáležitému zhodnocení díla FdS lingvistickou historiografií pramení Koernerovo přesvědčení o nutnosti rekonstrukce myšlenkového paradigmatu, v němž FdS formuloval svou teorii. Bez něj by v Koernerových očích nebyla věrná rekonstrukce Saussurovy lingvistické teorie možná.

Sledování často nenáležitého způsobu interpretace a kritiky hlavních aspektů Saussurovy teorie (cca do r. 1970) je cílem třetího pohledu na čtyři klíčové aspekty jeho teorie jazyka. Podle Koernera se kromě ahistorického přístupu většina lingvistů, kteří ke Kursu obrátili pozornost, dopustila navíc další chyby. Nepřistoupili k textu Kursu jako k pokusu o komplexní teorii, ale jako k inspiračnímu zdroji, k zásobníku dílčích izolovaných poznatků, jež je třeba dále rozvíjet a doplňovat. Vybírali jednotlivé myšlenky, interpretovali je a dále používali bez ohledu na jejich původní kontext v rámci komplexní teorie. Saussurovo myšlení působilo na jeho následovníky v podobě izolovaných konceptů, které byly navíc různě (podle potřeb a preferencí jednotlivých lingvistů nebo škol) interpretovány. Koerner (s. 386) přímo píše: „[T]he Cours being regarded more as a quarry where anyone may pick up the stones which he thinks fit for his own edifice than as an over-all theory of language which has mutatis mutandis to be comprehended as a unity.“[9]

Nahlédnutí zmíněných čtyř centrálních konceptů lingvistické teorie FdS z tohoto třetího úhlu pohledu (post-saussurovský vývoj sledovaných konceptů) vyznívá jako jednoznačný argument pro nutnost rekonstruovat Saussurovu teorii jazyka jako celek. Nahlédnutí těchto konceptů z první a druhé perspektivy (rozlišení vlivu intelektuálního klimatu a přímého vlivu lingvistických prací; vnitřní vývoj konceptů a jejich místo v teorii) je zamýšleno jako podklad pro budoucí komplexní rekonstrukci jazykovědné teorie FdS.

[265]Celý text má korigující a oponentský charakter. Koerner se usilovně snaží bránit myšlenky FdS před neoprávněnými dezinterpretacemi a vytrháváním z kontextu, které jsou způsobeny absencí ujasněného metodologického rámce historiografie lingvistiky v době vzniku jeho práce, a uvádět je na pravou míru. Oponuje dezinterpretacím nebo na obecnější rovině neoprávněným či nereflektovaným přístupům k historiografii, z nichž dezinterpretace vycházejí. Koriguje tím představy o různě vymezovaných vlivech na FdS a o vývoji a podobě jeho teorie a jeho (ne)zakotvenosti v dobovém klimatu. Oprávněnost tomuto postoji dodává velmi důkladná znalost primárních pramenů sledovaného období (z jejichž neznalosti a spoléhání na odvozené zdroje jiné historiografy usvědčuje).

Není nejmenších pochyb, že tento poctivý přístup, který se usilovně pokouší pod nánosem řady interpretací, které původním saussurovským termínům přisoudily jiný obsah, než sám FdS zamýšlel, nalézt jejich originální, Saussurem udělenou náplň, je z historiografického hlediska zcela oprávněný. Pokud však přijmeme Koernerovy konkrétní závěry, které pomocí své metody textového důkazu dokládá, totiž že Saussurova teorie byla lingvisty následujících generací nenáležitě interpretována a že jeho dílo tak vneslo do lingvistického diskursu jinou výpověď, než FdS zamýšlel, musíme závěrem říci, že stejně oprávněný by byl i požadavek na sledování a zhodnocení historické role, významu a vlivu Saussurovy výpovědi v těchto dezinterpretovaných podobách.[10]

 

LITERATURA

ČERNÝ, J. (1996): Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia.

KARLÍK, P. – NEKULA, M. – PLESKALOVÁ, J. (eds.) (2002): Encyklopedický slovník češtiny. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.

KRUSZEWSKI, M. (1967 [1883]): Wybór pism. Wrocław: Zakład Narodowy im. Ossolińskich.

KUHN, T. S. (1997 [1962]): Struktura vědeckých revolucí. Praha: OIKOYMENH.

NORMAND, C. (2000): Saussure – Critique et Interprétation. Paris: Les Belles Lettres.

NÜNNING, A. (ed.) (2006): Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host.

PAVEAU, M.-A. – SARFATI, G.-É. (2008 [2003]): Wielkie teorie językoznawcze. Od językoznawstwa historyczno-porównawczego do pragmatyki. Kraków: Wydawnictwo FLAIR.

SAUSSURE, F. de (1989): Kurs obecné lingvistiky. Praha: Odeon.

---

[1] Tento příspěvek vznikl v rámci projektu specifického vysokoškolského výzkumu „Slovo, jazyk, smysl“ (číslo 261 103).

[2] Mnoho informací tohoto typu z Koernerovy sledované práce čerpá F. Čermák pro svou předmluvu k českým vydáním Kursu obecné lingvistiky (viz Saussure, 1989, 1996, 2007, s. 15–28). Jinak jde v českém kontextu o práci spíše méně známou – hlavní příručky ani slovníky na ni neodkazují: v Černého (1996) Dějinách lingvistiky ani v „saussurovských“ heslech (langue × parole, znak, struktura, synchronie a diachronie aj.) v Encyklopedickém slovníku češtiny (Karlík-Nekula-Pleskalová, 2001) není uvedena v seznamu literatury. Neobsahuje ji ani seznam odkazů za heslem FdS v Lexikonu teorie literatury a kultury (Nünning, 2006, s. 698–699).

[3] Postulát intelektuálního klimatu je zcela jistě inspirován Kuhnovou (1997) Strukturou vědeckých revolucí, která byla publikována nedlouho před vydáním sledované práce. Ta vyšla poprvé v roce 1973 (psána byla v letech 1969–1970); Kuhnova kniha vyšla poprvé v roce 1962; první vydání s důležitým dodatkem – reakcí na četnou a mnohostrannou kritiku – se objevilo v roce 1969.

[4] Koerner používá kromě spojení intellectual climate také synonymní výrazy intellectual atmosphere, intellectosphere, intellectual paradigm of a given period, climate of opinion nebo general epistemologic situation.

[5] Jako zdroj Saussurovy inspirace je Émile Durkheim zmíněn např. v Černého (1996, s. 128) Dějinách lingvistiky nebo v práci Wielkie teorie językoznawcze (Paveau-Sarfati, 2008, s. 75, pozn. 15).

[6] Odkazem na tuto Koernerovu důkladnou analýzu lze přinejmenším korigovat poznámku v Lexikonu teorie literatury a kultury (Nünning, 2006, s. 698) o tom, že „[d]osud není zcela vysvětlena otázka S.[aussurových] předchůdců“.

[7] O výrazném vlivu Mikołaje Kruszewského na myšlenky FdS hovoří v předmluvě k výboru z Kruszewského (1967) prací např. Roman Jakobson.

[8] „Tehdy, ale skutečně jen tehdy, pokud by se FdS pokusil hledat pro své teoretické argumenty [týkající se dichotomie synchronie–diachronie; MB] inspiraci a podporu mimo lingvistiku, mohl obojí najít v Masarykově práci Versuch [einer Concreten Logik; MB] z roku 1887“ [překlad MB].

[9] „Kurs byl pokládán spíše za lom, z nějž si každý může odnést kameny, o nichž si myslí, že budou užitečné pro stavbu jeho vlastního domu, než za komplexní teorii jazyka, která musí být mutatis mutandis chápána jako celek“ [překlad MB].

[10] Tento postoj vyjadřuje např. Claudine Normand(ová) (2000, s. 16; cit. podle Paveau-Sarfati, 2008, s. 76). Podle jejího možná poněkud příkře formulovaného vyjádření lze „užívat tohoto [Saussurova; MB] historického dědictví s plnou svobodou a nepoddávat se tendenčně teroristickému argumentu o ‚originálech‘“ [překlad z polštiny MB].

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
benes@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 93 (2010), číslo 4-5, s. 260-265

Předchozí Vít Gvoždiak: Co je (a není) pražská škola?

Následující Kateřina Rysová: Proč jdou věci šejdrem? (K etymologii slova šejdrem na základě dokladů z češtiny doby střední)