Časopis Naše řeč
en cz

Co je (a není) pražská škola?

Vít Gvoždiak

[Posudky a zprávy]

(pdf)

What is (and what is not) the Prague school?

Review of Bohumil Vykypěl – Vít Boček (eds.): Recherches fonctionelles et structurales 2009. Travaux linguistiques de Brno 5. München: Lincom Europa, 2009. 168 s.

Bohumil Vykypěl – Vít Boček (eds.): Recherches fonctionelles et structurales 2009. Travaux linguistiques de Brno 5. München: Lincom Europa, 2009. 168 s.

 

Pátý svazek Travaux linguistiques de Brno s názvem Recherches fonctionelles et structurales 2009, věnovaný památce Josefa Vachka, explicitně ustavuje jako své centrální téma pražskou školu (viz Préface). Nadmíru široké pole, které pražská škola představuje, je však nutně (a samozřejmě) mnohem užší a heslo – chtělo by se říci skoro zaklínadlo – „pražská škola“ je spíše pomyslnou červenou nití, kterou editoři jednotlivé příspěvky sešívají. (Zdánlivá) ekvivalence mezi názvem (Recherches…) a vytčeným polem zkoumání sugeruje koncepční rozechvělost, a tak se lze v této publikaci setkat na jedné straně s příspěvky souvisejícími s pražskou školou per se (B. Vykypěl, O. Sládek), srovnávacími (V. Boček) či z jistého ohledu její odkaz rozvíjejícími, precizujícími (I. Vasiljev) až po archiválie v podobě Jakobsonovy korespondence (P. Kuldanová), na straně druhé jsou zde otištěny takové texty, které s tradicí pražského strukturalismu souvisejí nepřímo (či alespoň nemají záměr se o něm vyjadřovat) a hlásí se spíše k oné – v širokém slova smyslu – funkční a strukturální metodě (T. Vykypělová, L. Zajícová). Jednotlivé autorské příspěvky je tak možné lokalizovat na ose mezi zkoumáním – řekněme – historickým, reflektujícím, konceptuálním, přispívajícím k povědomí o pražské škole a zkoumáním aplikovaným, konkrétním, které z učení pražské školy (v různé míře) vychází.

O publikacích takového typu je velmi nesnadné pronášet nějaké soudy jako o celku (s jedinou výjimkou, kterou si ponechám na závěr). Pozornost, kterou chci věnovat jednotlivým příspěvkům, je i z tohoto důvodu distribuována nerovnoměrně.

Nejrozsáhlejším textem sborníku je článek The type of Vietnamese I. Vasiljeva, předního českého vietnamisty a koreanisty. Jedná se o takřka čtyřicetistránkovou analýzu vietnamštiny vycházející ze Skaličkových typologických úvah, s četným exemplifikačním doprovodem se zde uvažuje o vietnamštině optikou polysyntetického typu. Vasiljevův text je tak na jedné straně možné chápat jako testovací proceduru Skaličkovy teorie – se závěry relativizujícími (zejména) hranici mezi typem izolačním a polysyntetickým, resp. úvahou nad tím, zda kompozita a víceslovná pojmenování v češtině nejsou projevem polysynteze (v kombinaci s aglutinací/flexí) –, na straně druhé však Vasiljev také pokládá otázky, jež – i přesto, že do oblasti typologie právem náležejí – mají obecnější povahu, překračují ji směrem k problémům bazální lingvistické metodologie. Jednou z těchto otázek je např. problém slova (viz zejm. s. 101n.) jakožto univerzálního principu, který bývá mnohdy zcela nekriticky přijímán. Relativizace vztahu slabiky, morfému a slova v případě vietnamštiny by mohla být dobrým výchozím bodem pro šířeji pojatou diskusi o (v tradičním slova smyslu) jednotkovém uvažování v lingvistické teorii. Vasiljev však nabízí zejména extenzivní pohled na vietnamštinu, který může být v druhém plánu vnímán jako projev obecnějších úvah o jazyce. Zatímco jeho příspěvek je především ukázkou praktické lingvistické práce, V. Boček v článku [256]Einige Bemerkungen zur Prager Typologie und der integralen Typologie, jenž se zaobírá podobným tématem, komparuje Skaličkovu typologii s typologií E. Coseria se zaostřením na pojem typu a jeho vztah k systému a normě, resp. dichotomii typ jazyka – typ v jazyce, a lze ho tak v jistém smyslu považovat za teoretický protipól výkladů Vasiljevových. Domnívám se, že takový způsob představuje jednu ze správných cest, jak skrze konceptuálně-terminologické srovnávání přispět k zpřesňování souřadnic, na nichž se nachází pražská škola, popř. její teoretické postuláty. Zhodnocování Skaličkovy typologické teorie konfrontací s otázkami, které jí kladl Eugenio Coseriu, a s podporou (hlavních) vykladačů Skaličkova díla – P. Sgalla a J. Popely – (a také Mathesiovou charakterologií) pak dospívá k závěru, že „[d]ie Prager Typologie bietet eine allgemeine Einsicht in die Sprachen an, während die integrale Typologie eine individuelle Einsicht in die Sprache ermöglicht“ (s. 91).[1] Přestože Bočkův přístup je spíše deskriptivní a shrnující, dobře (tzn. ne příliš široce) vymezený předmět zájmu mu umožňuje zvolený problém subtilně uchopovat.

Příspěvky T. Vykypělové, která ve své stati Zu den silbenbildenden Liquiden in den slawischen Sprachen zkoumá – jak název napovídá – vztah likvid na příkladech několika slovanských fonologických systémů, a L. Zajícové, která v článku Grammatical changes in Czech spoken by the immigrant community in Paraguay manifestuje svůj dlouhodobější zájem o jazykovou situaci v Paraguayi, spadají do oné aplikované části pomyslné osy.

T. Vykypělová předkládá důkazy, že příliš obecné pravidlo o vztahu r a l z hlediska účasti v měkkostních korelacích a slabikotvornosti je nutné upravit, zohlednit také obecnější otázku existence/absence konsonantické korelace jako takové a existence/absence slabikotvorných likvid. Kromě „historie“ zpřesňování Paulinyho úvahy a odkazů na práce členů pražské školy v závěru problém také kontextualizuje s Greenbergovými implicational universals a částečně se tak přibližuje typologickým příspěvkům, neboť právě tyto univerzálie spolu s teorií příznakovosti představují základní metodologické instrumenty využívané jazykovou typologií (srov. Croft, 2003, s. 87).

L. Zajícová zkoumá vztah mezi španělštinou a češtinou (zejména) tzv. třetí generace české komunity žijící v Paraguayi. Upozorňuje na několik morfologických a syntaktických rysů, které jsou/mohou být výsledkem působení španělštiny, popř. tzv. attrition (s. 143). Z jistého úhlu pohledu bychom takovýto přístup mohli považovat za variantu ne nepodobnou zájmu, který Trubeckoj a Jakobson konceptuálně uchopovali jakožto rozdílnost pojmů podobnost – afinita (viz např. Sériot, 2002, s. 175). Takový by mohl být jeden ze stehů červené editorské nitě, Zajícová nicméně kráčí svou cestou založenou spíše na interpretaci materiálu a dospívá k závěru, že změny, které češtinu této specifické skupiny zasáhly, jsou především morfologické povahy. Vzhledem k počtu a charakteru dotazovaných se lze samozřejmě ptát po relevanci daného výzkumu. Dominantní role španělštiny a její vliv na češtinu (nikoli naopak) jsou predikovatelné, příspěvek L. Zajícové pak dodává konkrétní data.

Od těchto spíše konkrétních výzkumů se liší druhá skupina příspěvků, které lze charakterizovat soumezností s činností pražské školy jakožto předmětem zájmu (sem by patřil také výše zmiňovaný text V. Bočka).

[257]Zvláštní pozornost si v tomto rámci zaslouží soubor takřka třiceti odpovědí zahraničních lingvistů na otázky po povaze pražské školy, resp. čím lingvistickému zkoumání přispěla a jakou roli sehrála v pracích toho kterého dotazovaného (přesné znění otázek viz s. 29). Tato část je zde otištěna jako dodatek k úvodnímu článku B. Vykypěla (o něm viz dále).

Obraz, který anketa o pražské škole nabízí, má tyto základní rysy: opakování jmen (zejm. Jakobson, Trubeckoj, Mathesius – v menší míře také ostatní členové), zprostředkovanost (mnoho dotazovaných se s učením pražské školy seznámilo sekundárně, skrze texty svých učitelů) či schematičnost (ta je dána zejména povahou otázek – nepřekvapí proto např., když na první otázku čteme stále tytéž odpovědi jako odposlechnuté ze zkoušky z lingvistické propedeutiky). Zamýšlená objektivita, kterou měly otázky garantovat, se tak rozplývá pod náporem tezovitých informací (a znovu opakuji, je to spíše důsledek způsobu pokládání otázek) či badatelské upřímnosti – příznačná je např. trojice odpovědí Paula Postala (s. 47) –, které nepřinášejí kýženou plasticitu, názorovou různorodost, ale pouze sumu dat a jmen.

Krátký odstavec, který anketu uvozuje, čtenáře informuje o motivaci, která za tázáním stála. Upozornění na subjektivní výběr pak částečně neguje námitku předloženou výše. V tom případě se lze ale ptát po nutnosti s takovým soukromým projektem veřejně/publikačně vůbec vystupovat. Co je však dále zajímavé: na minimální ploše se autor zároveň vyrovnává s generativismem, resp. Noamem Chomskym. Ten se prý v poslední době prezentuje spíše jako amatérský politický publicista než lingvista, a navíc vše zajímavé z jeho díla bylo již vtěleno do prací Petra Sgalla a spol. Namísto konstruktivní diskuse, která by mohla být vedena kupř. z pozic přirozené nedůvěry vůči

univerzální lingvistické teorii a podložena množstvím námitek, jež by bylo možné čerpat (pokud ne z vlastní invence, přesvědčení a obeznámenosti s „nepřátelskými“ texty) z četných polemických reakcí objevujících se v průběhu druhé poloviny dvacátého století dodnes, je zde nabízena jediná věta, jejíž umístění v průvodním textu je velmi nevhodné a nakračuje směrem k onomu izolacionismu, který kritizoval Jakobson. Neargumentované odsudky by se v takových typech textů (jako je úvod k anketě) objevovat neměly.

Nabídkou alternativní (rozuměj funkčněstrukturální) teorie končí i úvodní článek (What is the Prague School?), v němž se B. Vykypěl pokouší odpovědět na otázku z názvu čtverým typem vymezení pražské školy (institucionálním, „zdrojovým“, metodologickým a tematickým). Ačkoli si je autor vědom, že takové pokládání takových otázek může vzbuzovat rozpaky, předkládá jistý (v textu tučně signalizovaný) souhrn jmen, pojmů a publikačních domén, který v uvedených liniích naznačuje obrys pražské školy. Text sice neaspiruje na komplexnost ani výkladovou originalitu a je vlastně „jen“ rozsáhlejším úvodníkem, ale v kontextu ostatních příspěvků působí poněkud nepatřičně. Přestože tato publikace může být vnímána jako popularizační projev pokračujících aktivit pod hlavičkou pražské školy (pravděpodobně) směřující k zahraničním zájemcům o problematiku, je úvodní příspěvek spíše máloříkajícím pokusem o prolegomena pro širší veřejnost (viz příhodnější metafora v závěru). Text je mozaikou velmi obecných tvrzení, která na deseti stranách nemohou vytvořit dostatečně jasný vhled, jenž by čtenáři poskytl něco víc než zcela elementární (nebo zjednodušující) informace. V první poznámce se např. tvrdí, že Jakobson se před příchodem do Prahy zabýval literaturou, nikoli lingvistikou. Letmý pohled do – autorem také odkazované – knihy Jindřicha Tomana The Magic of a Common Language ukazuje, že Jakobsonův zájem se v před[258]pražské éře dotýkal folklóru, básnického umění (futurismu) a zejména dialektologie (viz Toman, 1995, s. 10), byl členem Moskevské dialektologické komise. Pokud nelze poslední dvě položky chápat jako jasné důkazy Jakobsonovy lingvistické činnosti, pak bude asi nutné (znovu) definovat slova jako lingvistika a literatura (literární věda/historie). Tento text se tedy nezdá být vhodným argumentem proti některým „zvláštním názorům“ na pražskou školu, které fundovaly jeho napsání.

Samozřejmě má smysl klást otázky typu „co je pražská škola?“. Bylo by však načase začít na ně také náležitým způsobem odpovídat. Nedomnívám se, že počiny jako Roman Jakobson’s personal correspondence to Soňa Haasová, his first wife Pavlíny Kuldanové mohou zásadním způsobem přispět k poznání/kritice Jakobsonova vlivu na moderní vědu o jazyce (a nejen ji). Uveřejnění Jakobsonovy korespondence se svou první ženou může sice sloužit jako doplněk k poznání určitého životního období tohoto velikána moderní lingvistiky a sémiotiky (jak autorka v úvodu avizuje) a rozhodně si větší ambice ani neklade, ale také nás upomíná na existenci takových oblastí, které nejsou svou povahou nepodobné té, o níž v první větě svého článku píše B. Vykypěl: mnohdy se zapomíná, že práce Romana Jakobsona – ačkoli jsou se samozřejmostí citovány a odkazovány, a všichni je tedy „znají“ – představují nadmíru problematické pole zasluhující kritickou pozornost.

Tak O. Sládek, který ve stati The Prague School in the United States podává jistý přehled činnosti osobností v různé míře spjatých s pražskou školou, mimo jiné v několika odstavcích (tezovitě) shrnuje vědeckou práci Romana Jakobsona a částečně také její vliv na Clauda Lévi-Strausse. Sládkův zájem je však rozprostřen mezi množství badatelů (René Wellek, Milada Součková, Jiří Veltruský, Emil Volek a další), teorií a děl (zejm. Jana Mukařovského). Pokouší se předložit jakousi mapu hlavních osobností či (publikačních a nakladatelských) aktivit a center, které v různých vlnách exulanti v USA zakládali a utvářeli. Jednoznačně pozitivně lze hodnotit přístup k pražské škole nikoli pouze jako proudu lingvistickému, ale zdůraznění její linie literárněvědné či estetické (jak se samozřejmě od tohoto autora očekává). Přestože je Sládkův článek informačně bohatý, sběr materiálu, pozitivisticko-bibliografickou metodu, by bylo asi vhodné považovat za práci přípravnou, která bude následována (a spíše textově manifestována) rozsáhlejšími „dějinami“ zahraniční divergence pražských literárních vědců.

Na závěr bych rád poznamenal ještě několik slov o nepříliš často zmiňovaném fenoménu – technickém a redaktorském zpracování. Práce editorů je v případě dotazníkové části na hranici únosnosti. Texty (ve skutečnosti e-maily) pravděpodobně neprošly takřka žádnými redakčními úpravami. Nebyl uplatňován žádný unifikující princip, který by této pasáži vtělil formální a obsahový řád. V některých případech se tak lze setkat s informacemi typu, kde se zrovna daný dotazovaný nachází (Wolfgang Dressler v Alpách) nebo že překonal pokušení odpovídat na dotazy s pomocí příruček (Peter Harder). Nestandardní se mi zdá i zařazení těch odpovědí, které vlastně z různých důvodů žádné odpovědi neobsahují (Geert Booij, Edith Moravcsik, Anna Wierzbicka). Mechanické uplatňování typografického vzorce „jméno – instituce – datum – text – hvězdička“ čtení rozhodně neusnadňuje a domnívám se, že bylo možné celou sekci řešit formálně vhodněji a elegantněji.

Za největší nedostatek je ale nutné považovat zpracování obálky. Fotografie dvanácti osobností pražské školy uspořádané tak, aby ve středu vytvářely geometricky pravidelný útvar, představují grafickou katastrofu. Nevyvážený jas, kontrast, barvy, kvalita určitě nepřispívají k zamýšlené pres[259]tižnosti a reprezentativnosti. Od počátku jako by snaha uspořádat, roztřídit, klasifikovat narážela na nepřekonatelnou překážku v podobě celku / pevné mřížce se vzpírajících individualit (srov. Hoskovec, 2008), které vedle sebe existují pouze za cenu kompromisu. Jinými slovy: vytvořit jednotný obraz pražské školy není možné bez deformací (Vilém Mathesius, Bohumil Trnka), zatemňování (Roman Jakobson), snížené kvality (Jan Firbas) či chybějících částí (Josef Vachek, Miloš Dokulil, Petr Sgall). V této souvislosti by snad bylo dokonce případné parafrázovat jeden slavný výrok Alexandra Popa, citovaný mimochodem také Jakobsonem: obálka je ozvěnou obsahu (nebo alespoň jeho jisté části).

Pátý svazek brněnských Travaux pokrývá poměrně široké pole. Přes výtky, jež jsem zde uvedl, se podařilo na tematické rovině představit relativně ucelený soubor příspěvků, jejichž hodnota spočívá především v tom, že čtenáři připomíná potenciální provázanost teorií pražské funkčněstrukturální školy. Oceňovat lze především (pravda, spíše implicitní) snahu o propojování konkrétního s obecným. Jen co se týče pražské školy jako takové, tak by se místo stále nového spřádání záložních plánů (ať už – řečeno s Kelly Linkovou[2] – pro nájezd zombií, či leštění artefaktů rodinného stříbra v podobě pražské školy) možná výzkum zaklínadel mohl přesunout od magie pro začátečníky na nějakou vyšší, pokročilejší úroveň.

 

LITERATURA

CROFT, W. (2003): Typology and Universals. Cambridge: Cambridge University Press.

HOSKOVEC, T. (2008): Od významu v jazyce ke smyslu v textu. O dobrodružství strukturalistické cesty. Slovo a slovesnost, 69, s. 110–130.

SÉRIOT, P. (2002): Struktura a celek. Intelektuální počátky strukturalismu ve střední a východní Evropě. Praha: Academia.

TOMAN, J. (1995): The Magic of a Common Language: Jakobson, Mathesius, Trubetzkoy, and the Prague Linguistic Circle. Cambridge (Mass.) – London: MIT Press.


[1] „Pražská typologie předkládá obecný pohled na jazyky, zatímco typologie integrální umožňuje na jazyk pohlížet individuálně.“

[2] Viz povídková sbírka K. Linkové Magie pro začátečníky. Praha: Argo, 2008.

Kabinet obecné jazykovědy a teorie komunikace FF UP
Křížkovského 10, 771 80 Olomouc
vit.gvozdiak@upol.cz

Naše řeč, ročník 93 (2010), číslo 4-5, s. 255-259

Předchozí Josef Vintr: Prima principia linguae Bohemicae – stručná mluvnička češtiny ze 17. století

Následující Martin Beneš: Jak psát dějiny lingvistiky. Lingvistické myšlení F. de Saussura jako předmět koncepce dějin lingvistiky E. F. K. Koernera

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1