Časopis Naše řeč
en cz

Prima principia linguae Bohemicae – stručná mluvnička češtiny ze 17. století

Josef Vintr

[Články]

(pdf)

Prima principia linguae Bohemicae – a concise Czech grammar from the 17th century

In addition to the Jesuit grammars of Czech by J. Drachovius (Olomouc, 1660), J. Konstanc (Prague, 1667) and M. V. Šteyer (Prague, 1668), the anonymous concise grammar book Prima principia linguae Bohemicae (approx. 1678) was also published at the Jesuit printing office in Prague. On 48 pages, it contains the basic rules of Czech orthography and the nominal and verbal paradigms. The majority of the paradigms and the orthography rules correspond to those in the handbook by M. V. Šteyer, who probably is also the author of Prima principia. The book’s description of the main traits of what was at that time the higher standard bears witness to its stabilized form and continuity not only up until the end of the 18th century, which is reflected by its reprint in 1783, but also in the long term. If we compare the phonological formation and the paradigms of this higher variety of Middle Czech with the forms of the present-day standard, we do not find any essential differences.

Key words: Baroque Czech, concise grammar, orthography, Jesuits
Klíčová slova: barokní čeština, stručná mluvnice, pravopis, jezuité

K jezuitským gramatikám češtiny ze 17. století, k mluvnici Jana Drachovského (1660), k tzv. Brusu Jiřího Konstance (1667) a k Žáčku Matěje Václava Šteyera (1668), patří také málo známá latinsky psaná mluvnička Prima principia linguae Bohemicae, vytištěná bez udání autora a roku v Praze „in Collegio Societatis Iesu, ad S. Clementem“.

Není zmíněna v předmluvách A. Sticha a D. Nečase ani v doslovu M. Svatoše k edici Žáčka (Štejer, 2001) ani v mých gramatografických studiích (Vintr, 2008). Pouze jednu větu o ní má J. Vašica ve studii o barokních gramatikách: „Mimo to vydávali též jesuité v své tiskárně stručné příručky s titulem Prima principia linguae Bohemicae“ (Vašica, 1938, s. 178). Údaj převzal od Antonína Patery z knihy B. Duhra Bajky o jesuitech (Duhr, 1902, s. 302). O. Koupil uvádí v prvním obsáhlejším popise této mluvničky ve své monografii (Koupil, 2007, s. 176–179), že J. Dobrovský ji charakterizoval kratičce a nepřesně jako výtah z Drachovského a že B. Havránek ji zmiňuje jako vzor lužickosrbské mluvnice J. Ticina (1679). Obsah Prima principia označuje O. Koupil jako kompilační; předpokládá, že využívala [249]Konstance a Šteyera, o vztahu k Čechořečnosti V. J. Rosy (1672) lze podle Koupila těžko říct, zda si Rosa vypůjčoval z Prima principia, nebo naopak (Koupil, 2007, s. 178).

Knihopis eviduje tuto mluvničku pod č. 14.365, udává rok vydání 1678? (sic) podle J. Jungmanna a uvádí dva dochované exempláře – v pražské Národní knihovně (sign. 45 F 28) a ve Strahovské knihovně (sign. AC XII 85); J. Andrle z NK mne informoval, že byl nově zjištěn další exemplář na Strahově (FK IV 2) a v Brně (Moravská zemská knihovna, ST 1-0433.701přív.). Pod č. 14.366 popisuje Knihopis pozdější přetisk mluvničky se stejným titulem, datován 1783? (sic) podle Jungmanna, s udáním výskytu exemplářů v brněnské Universitní (nyní Moravské zemské) knihovně, v knihovnách Národní, Muzejní a Vyšehradské kapituly v Praze, v Uherském Brodě a ve Státní knihovně St. Peterburg; nově byly zjištěny podle informace z NK další exempláře v Brně (MZK, ST 1-0024.846), ve Studijní a vědecké knihovně Hradce Králové (400.432), mně se poštěstilo zjistit jeden dosud knihopisně neevidovaný výtisk také ve vídeňské Rakouské národní knihovně (27.Y.38).

Obě dochovaná vydání mluvničky mají přesně stejný rozsah, obsahují dvě dvanáctilistové složky A, B dvanácterkového formátu, celkem tedy 24 listů.

První dvě stránky jsou věnovány stručnému popisu českých hlásek, kterých je uvedeno 24: a, b, c, d, e, f, g, h, i, k, l, m, n, o, p, q, r, ʃ/ʃʃ/s, t, v/u, w, x, y, z. Odděleně jsou vypočteny měkké („quae punctuantur“) hlásky č, ď, ň, ř, š, ť, ž (přesně v tomto pořadí s označením „puňktovní“ je má i Žáček, v. Štejer, 2001, s. 67); jejich výslovnost je třeba se naučit podle úzu („quarum sonus usu discendus“). Připojeno je upozornění o vyslovování ď, ť, ň, následuje-li po d, t, n měkké i (s příklady div, nic, tis), a o nutnosti rozlišovat é od ě (s příklady slabé, tvrdé, mocné, sylné vs. slabě, tvrdě, mocně, sylně).

Paradigmata deklinace jsou sedmipádová, tvar lokálu je soustavně uváděn s předložkou. Popis deklinace začíná skloňováním zájmen tento, tato, toto; on, ona, ono; já, ty, my, vy; můj, náš. Tvary jsou stejné jako dnes, až na plurál posesiva můj s nom. pl. moji, mé, má s dvojtvary v gen. pl. a dat. pl. „mých vel mejch“, „mejm vel mým“ a s tvarem v akuz. pl. pro všechny tři rody.

Substantiva jsou rozdělena do pěti deklinací podle zakončení genitivu. Tvary jsou při srovnání s dnešním standardem až na několik málo výjimek (např. v gen. pl. vedle také -ův) stejné:

1. Genitiv na -a – vzory zeman, Polák, slovo. Vzor zeman má nom. pl. zemani, zemané, zemanové a slovo lok. sing., lok. pl. v slovu, v slově; v slovích, v slovech. Připojena je poznámka, že jména končící na -ko mají lok. pl. na -ách.

2. Genitiv na -e – vzory rytíř, kazatel, neživ. měsýc, fem. a n. země, tele. Zřejmě z mluvené češtiny je tvar akuz. pl. kazately (J. Gebauer ho v Historické mluvnici III/1, s. 116, sice označuje jako knižní, ale jeho doklad ze začátku 18. století je z promluv pražského jezuitského kazatele F. Veselého); středočeský [250]může být (podle sdělení brněnské dialektoložky S. Kloferové) tvar dat. pl. zeměm vedle zemím; zajímavá je u tohoto vzoru první pozice nižšího tvaru v akuz. sing. zem před zemi.

3. Genitiv na -y/-i – vzory vládyka, brána, ctnost (tvář), zboží. Pozoruhodné je přesné zachycení délek vzoru brána v plurále v přetiscích z roku 1783: brány, bran, branám, v branách, branami (tisk z roku 1678 má všude brá-).

4. Genitiv na -o – vzor krejčí.

5. Genitiv na -u – vzor zvon, statek. Nom. pl. ještě s dvojtvary zvony, zvonové; statky, statkové.

Pro deklinaci tvrdých adjektiv najdeme paradigmata vzorů milý, milá, milé. Od tvarů dnešního standardu se odlišuje pouze akuz. pl. mask. milý; kupodivu není uveden žádný tvar s ej (< ý) nebo se zúženým ý (< é). Deklinace měkkých adjektiv je zahrnuta v paradigmatech stupňování (pouze typ na -ejší) se vzory milý, milá, milé, milejší, nejmilejší (zde je v paradigmatu milý již nenářeční akuz. pl. mask. milé).

Popis konjugace začíná paradigmaty slovesa být. Prézens jsem, …, prét. pf. byl sem, … (ve „složených“ tvarech důsledně psáno bez j-!), prét. plpf. byl sem dávno, inf. býti, bejti, být, part. préz. jsa, jsouc, jsa, jsouce, part. prét. byv, byvši, byvši, byvše.

Podle zakončení v 2. osobě prézentu jsou slovesa rozdělena do tří konjugací:

1. Končící na -áš – vzor trhám, trháš, … s tvary trhal sem, …, byl sem trhal, …, budu trhati, …, optativ (tak označen kondicionál) bych trhal, bych byl trhal, inf. „trhati vel trhat“, part. préz. trhaje, trhajíc, trhaje, trhajíce, part. prét. trhav, trhavši, trhavši, trhavše, part. pas. trhán, …

2. Končící na -eš – vzor miluji, miluješ, … s tvary jako dnes a s poznámkou, že slovesa typu vedu, -eš mají v 3. osobě plurálu koncovku -ou. Pro imperativ jsou uvedeny tvary milůj, milůjme, milůjte!, pro part. préz. miluje, milujíc, miluje, milujíce.

3. Končící na -íš – vzor činím, činíš, … s tvary jako dnes, inf. „činiti vel činit“. Pro přechodník přítomný jsou zde tvary čině, činíc, čině, činíce a pro minulý činiv, činivši, činivši, činivše.

Samostatná kapitolka je věnována paradigmatům pasiva. Tvary „dán sem vel dán bývám“, … s latinským ekvivalentem datus jsou jasně označeny jako prézens, tedy již zřetelně odlišeny od minulých tvarů pro pass. impf. (sic) dán sem byl, … s latinským ekvivalentem datus sum.

Dvě následující stránky De generibus nominum (‚O rodu jmen‘) se snaží poučit o určení rodu jmen podle jejich zakončení, avšak příliš obecně a tím nepřesně.

Podobně obecně jsou formulovány další čtyři strany s nadpisem De syntaxi (‚O skladbě‘), týkající se vazeb. Konkrétnější je pouze poučení o kongruenci adjek[251]tiva se substantivem – v rodu, čísle a pádu – s doplněním, že jména na -ata, jako pacholata, knížata, mají maskulinní plurálovou koncovku ve tvaru adjektiva nebo slovesa, např. veliký pacholata, bojovali knížata. Vazby sloves s genitivem, dativem, akuzativem, instrumentálem a s předložkami (sic, tedy s předložkovými pády) jsou popsány bez příkladů, jen sémantickými okruhy (např. s gen. „verba abstinendi, dolendi, egendi, metuendi, negandi“ /‚slovesa zdržování se, projevování bolesti, žádání, strachování se, popírání‘/, s dat. „verba adimendi, admirandi, dandi, serviendi“ /‚slovesa zabraňování, podivování, dávání, sloužení‘/ atd.). Připojen je výčet předložek s genitivem, dativem a akuzativem.

Poslední čtyři strany knížečky přinášejí v devíti bodech nejdůležitější pravidla českého pravopisu. Většinu místa zaujímají poučky o psaní i/y. Po c, z, s, h, k, l, r se má psát vždy jen y, ý, po č, g (= j), l, ř, š, ž vždy jen i, j (= í). Pro l mezi graficky tvrdými literami mělo být dodáno, že jde o „zavřené“ l (tak je Šteyer nazývá v Žáčkovi), tedy o kralické tvrdé l. Obojí y/i může být po b, f, m, p, v, zde prý podle toho, zda je slyšet vyslovované tvrdé y, nebo měkké i. Zábavné jsou některé ilustrativní příklady (v. níže). Na poslední straně je zdůrazněno, že se dlouhé vokály píší s čárkou a dlouhé u s kroužkem. Po c se nemá přidávat z, tedy jen cesta, nemá se psát cž, rž, ie, nýbrž jen č, ř, ě.

Pozoruhodná, uvědomíme-li si, že jde o 17. a 18. století, je pragmatická poučka až zcela dole na poslední straně, zdůrazněná samostatným řádkem a kurzívou: „Reliqua facile usus docebit“ (‚Ostatní se snadno doučí podle úzu‘).

Knížečku uzavírá obligátní jezuitský iniciálkový explicit „A. M. D. G.“ (tj. Ad maiorem Dei gloriam – ‚Ke větší slávě Boží‘).

Nejen tento explicit na poslední stránce a tiskárenské impressum na titulní stránce („[…] in Collegio Societatis Iesu, ad S. Clementem“ – ‚[…] v Koleji Tovaryšstva Ježíšova, u sv. Klementa‘) ukazují na jezuitský původ této mluvničky. Již titul Prima principia… navozuje asociaci s nejběžnější neustále přetiskovanou příručkou jezuitských škol pro gramatiku latiny, Principia seu rudimenta grammatices ex Institutionibus Emmanuelis Alvari in usum […] iuventutis […] adornata. Rozdělení látky v pražských Prima principia odpovídá první části Alvarových Principia, která je určena začátečníkům ke zvládnutí základů latiny před gymnasiem a která má kapitoly: deklinace jmen, deklinace adjektiv se stupňováním, konjugace (začínající paradigmaty tvarů esse ‚být‘), vazby sloves, dodatky o různých zvláštnostech; poučení o pravopise však Alvar(es) nemá (porovnáno s tiskem z roku 1747 vídeňské Národní knihovny, starší výtisk jsem neměl k dispozici). O. Koupil upozornil na typický jev u českých jezuitských mluvnic při popisu konjugace, svědčící o vlivu Alvarových příruček: „[…] sloveso esse je řazeno – narozdíl od donátů a gramatiky Melanchthonovy – před čtyři (u Alvara) pravidelné konjugace. Uvidíme, že takové řazení je jednoduchým rozpoznávacím znakem širší alvarovské inspirace u jezuitských gramatiků češtiny v 17. století“ (Koupil, 2007, s. 78, podrobněji u popisu Dra[252]chovského, s. 157, a Konstance, s. 164). Je ovšem třeba podotknout, že i V. J. Rosa v Čechořečnosti uvádí konjugaci paradigmaty od býti (Rosa, 1983, kap. 22, s. 142–143).

Další poukaz na prameny mluvničky Prima principia dostaneme, srovnáme-li její kritéria pro členění deklinačních paradigmat a jejich vzory s gramatikami jezuitů Drachovského, Konstance, Šteyera a s Čechořečností právníka Rosy.

Rozdělení do deklinačních paradigmat:

– podle zakončení genitivu – jezuitské gramatiky a Prima principia;

– podle zakončení nominativu – Rosa (i Nudožerský).

Srovnání vzorů:

1. a-deklinace – zeman (Šteyer), Polák (Šteyer), slovo (Drachovský, Rosa);

2. e-deklinace – rytíř (-), kazatel (Konstanc), země (Šteyer, Konstanc), tele (Šteyer), měsýc (Rosa);

3. y/i-deklinace – vládyka (Šteyer, Konstanc, Rosa), brána (Rosa), ctnost (Šteyer, Rosa), zboží (-);

4. o-deklinace – krejčí (Šteyer, Konstanc);

5. u-deklinace – zvon (Šteyer), statek (Šteyer).

Ze srovnání kritérií a vzorů je závislost Prima principia na jezuitských příručkách češtiny zřejmá. Nejvíce vystupuje do popředí závislost na Šteyerovu Žáčku devíti stejnými vzory, shoda s Konstancem a Rosou je pouze u čtyř vzorů.

Souvislost Prima principia s Žáčkem podpoří i několik dokladů ze stránek o pravopise, identických v obou příručkách: stejné jsou příklady na psaní i, í (j) – div, nic, tis (tak i Štejer, 2001, s. 97), jímám, líbám, žíla, díra (tak i Štejer, 2001, s. 4, 5, 97), na psaní y – dudy, nuzný, tytul (tak i Štejer, 2001, s. 97), na psaní ů – můj vůl stůně (tak i Štejer, 2001, s. 84, 98). Na dvou posledních stránkách Prima principia jsou průpovídky vztahující se k pravopisným pravidlům, některé z nich najdeme i v Žáčkovi: Já sem tě bil, žes tu byl. Kdo ví, co ste vy viděli (Žáček podobně: Vy víte, co já vidím, v. Štejer, 2001, s. 15). Další výroky jsme v Žáčkovi nenašli – Jistý člověk jistí, že se mu chce jísti. Když pět hodin bilo, tak sněhu přibylo, že všudy bylo bílo. Dej mi, co my chceme míti. Myli se naši milí, když ušli míli? Mnoho pysků leží v písku. Kdo dnes vyšel, potom visel. Svou zábavnou povahou i tyto snad ukazují na stejnou tendenci Žáčka oživit vtipnými průpovídkami a příklady zájem uživatele (jejich obsáhlý výčet uvádí Nečas v předmluvě k Štejerovi, 2001, s. XXXI–XXXIV).

U Drachovského, Konstance a Šteyera jsou slovesa rozdělena také do tří konjugací, ale vzory jsou jiné než v naší mluvničce. Zato Rosa, který má sice čtyři konjugace, má právě ty vzory, které najdeme i v Prima principia – trhám, činím, miluji, vedu.

Jak ukázala předchozí srovnání, znal autor příručky Prima principia linguae Bohemicae, dosti pravděpodobně Matěj Václav Šteyer (1630–1692), jak jezuitské [253]gramatiky češtiny, tak Rosovu Čechořečnost. Jelikož autor Prima principia přihlížel ke gramatikám jezuitským i k Rosově Čechořečnosti vydané roku 1672, mohla Prima principia linguae Bohemicae vzniknout až po tomto roce. Koupil uvádí rok vydání Žáčka 1668 jako termín post quem pro vznik Prima principia (Koupil, 2007, s. 178); Rosa mohl podle Koupila, jak již výše uvedeno, čerpat z Prima pincipia nebo i naopak. Podle našeho názoru je pravděpodobnější ono naopak. Rosova Čechořečnost vznikala již v šedesátých letech 17. století, podnětem bylo podle mého názoru zřejmě Šteyerovo vydání Drachovského gramatiky roku 1660 (Vintr, 2008, s. 52), jak připouští i Koupil (2007, s. 263); Čechořečnost byla dokončena již řadu let před vydáním a chována v soukromí, jak píše sám Rosa v úvodní dedikaci Čechořečnosti arcibiskupu M. F. Sobkovi z Bilenberka: „Grammaticale opus, jam multos ante annos conscriptum, inter privatos conservare parietes […], in lucem publicam prodeat“ (Rosa, 1983, s. VII; ‚Gramatické dílo, sepsané již před mnoha lety, uchovávané mezi domácími zdmi […], vychází na veřejné světlo‘) – lze tedy předpokládat, že Rosův údaj „multos ante annos“ (‚před mnoha lety‘) sahá před rok 1668. Datování prvního vydání naší mluvničky v Knihopise k roku 1678 tedy může i podle našich srovnání s tehdejšími příručkami češtiny souhlasit.

Počtu jezuitských gramatik češtiny ze 17. století se nemusíme divit, jezuité měli znalost jazyka země, ve které působili, předepsánu. Již roku 1583 nařizuje řádový vizitátor klementinské koleji v Praze a českým jezuitům ve svém tzv. Promemoriu, „aby rektor koleje spolu s provinciálem se postarali, že v nižších třídách gymnasijních budou učit jen rodilí mluvčí (Bohemi naturales). V koleji musí být nejméně tři Čechové neb Moravané, kteří jsou schopni kázat česky k úplné spokojenosti posluchačů. Mají být vydávány české knihy nebo alespoň krátká pojednání. […] Jazyk český ať má v této koleji první místo, ať je jazykem obcovacím, vyhlášky ať jsou i v jazyce českém a u stolu ať se vždy něco předčítá po česku. […] Přísně se má postupovat proti těm, kteří by si českého jazyka nevážili nebo jej tupili“ (Kubíček, 1936, s. 6).

Prima principia vyšla zřejmě ve více vydáních a byla značně rozšířena, a to i mimo jezuitské školy; tak např. jeden z brněnských exemplářů byl původně majetkem piaristů v Litomyšli. Obraz mluvnické stavby českého jazyka, který mluvnička poskytuje, je jasným svědectvím nejen o vzájemných souvislostech tehdejších příruček češtiny, ale především o jednotné a ustálené podobě vyšší a na školách vyučované češtiny 17. století. Svědčí i o dlouhodobé kontinuitě této variety střední češtiny – přetisk mluvničky z konce 18. století má totiž jen několik úprav pouze u kvantity vokálů (v paradigmatu brána opraveno na délky užívané i dnes nebo např. táto země 1678 na tato země 1783). Srovnáme-li hláskovou podobu a tvary jmenných a slovesných paradigmat této vyšší variety střední češtiny zachycené v Prima principia, nenajdeme podstatný rozdíl od dnešního standardu.

 

[254]LITERATURA

DUHR, B. (1902): Bajky o jesuitech. Přel. a údaji z českého prostředí doplnili J. Tumpach a A. Podlaha. Praha: Kotrba.

KOUPIL, O. (2007): Grammatykáři – gramatografická a kulturní reflexe češtiny 1533–1672. Praha: Karolinum.

KUBÍČEK, E. (1936): Národní vědomí českých jesuitů až po dobu Balbínovu. In: Jesuité a národní kultura. Hradec Králové: Družstevní nakladatelství, s. 3–19.

ROSA, V. J. (1983): Čechořečnost seu Grammatica linguae Bohemicae, Micro-Pragae 1672. Ed. J. Marvan. München: O. Sagner.

ŠTEJER, M. V. (2001): Žáček aneb Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti. Vyd. D. Nečas, úvod A. Stich, D. Nečas, doslov M. Svatoš. Praha: Akropolis.

VAŠICA, J. (1938): Jesuité pobělohorští a český jazyk. In: České literární baroko. Praha: Vyšehrad, s. 177–188.

VINTR, J. (2008): Studien zur älteren tschechischen Grammatographie (Travaux linguistiques de Brno 3). Vyd. a doslov B. Vykypěl. München: Lincom Europa.

Institut für Slawistik der Universität Wien
Spitalgasse 2, Hof 3, A-1090 Wien
josef.vintr@univie.ac.at

Naše řeč, ročník 93 (2010), číslo 4-5, s. 248-254

Předchozí Ondřej Koupil: Psaní o českých „lingvistech“ raného novověku (s příkladem Drachovského)

Následující Vít Gvoždiak: Co je (a není) pražská škola?