Časopis Naše řeč
en cz

Psaní o českých „lingvistech“ raného novověku (s příkladem Drachovského)

Ondřej Koupil

[Články]

(pdf)

Writing about Czech “linguists” of the early modern period (on the example of Drachovius)

The aim of this article is to contribute to the discussion on contemporary writing of the history of Czech linguistics. Specific features of the printed sources from the beginning of “linguistic research” (or rather, the reflection of language in the 16th and 17th centuries) on Czech are mentioned in part I; the heuristics (sources, archives) is still needed. Part II deals with one example of a grammar of Czech written by Joannes Drachovius SI (published in 1660). Part III emphasizes the research on the primary sources of older “linguistics”, the study of their cultural context, and cooperation with other disciplines.

Key words: Bohemia and Moravia, history of “language science”, Joannes Drachovius SI, sources from the 16th and 17th centuries
Klíčová slova: Čechy a Morava, dějiny „lingvistiky“, Joannes Drachovius SI, prameny 16. a 17. století

[1]Doba, kdy se jazykověda na jedné straně nespravuje jedním převládajícím teoretickým konceptem, a tedy existuje v mnoha podobách téměř samostatných disciplín současně a na straně druhé amalgamuje s dalšími humanitními a přírodovědnými obory, a tedy se jako „samostatný“ (o samotě stojící) obor ztrácí, přirozeně vede k úvahám, co že se postupně v lingvistice dělo, že došla právě sem. Mnohohlasí tradic volá po syntézách; začínáme tušit, že myšlenky a přístupy se v dějinách oboru vracejí a že je dobré uvědomovat si, s kým nás která nebo který spojuje, co jsou prvky kontinuity, kde jde o inovace a kde jen o oprášení idejí předpředchozího pokolení. Lingvistika a úžeji bohemistika nejsou v takové situaci samy: potěší, že bohemistiku už můžeme přivítat v klubu usazenějších oborů, které pomýšlejí na své knižně vydávané „dějiny“ a k nimž existuje „obor o oboru“. Těší také pokus Naší řeči shromáždit názory na psaní dějin lingvistiky v tomto tematickém čísle.

Můj příspěvek se omezí na 16. a 17. století a na bohemistiku, tedy na téma, které má v celku dějin lingvistiky trochu zvláštní místo. Obojí určení tématu je totiž svým [242]způsobem problematické: víme, co je 16. a 17. století, máme představu o tom, co je bohemistika – ale v jakém smyslu existovala „bohemistika 16. a 17. století“? Zároveň se jakýkoliv pokus o celkové dějiny bohemistiky musí s tímto obdobím vyrovnat. Bohemistika to (v něčem) byla a (v něčem jiném) nebyla. Rozporné tvrzení se na základě zkušenosti se starší českou gramatografií (Koupil, 2007b) pokusím vyložit deklarací několika obecnějších myšlenek o zvláštnostech přístupu k pramenům té doby (I) a praktickou demonstrací na historickém materiálu (II); přidám pokus o závěr (III).

 

I.

Nejprve navrším ne zcela uspořádané charakteristiky „lingvistických“ pramenů, které by měly ovlivnit dnešní psaní o dějinách české lingvistiky. Není u nás myslím ještě zvykem uvažovat o badatelích a badatelkách, kteří by se nazývali historiky a historičkami lingvistiky a nekryli se úplně s lingvisty a lingvistkami samotnými (existují přece například historici filozofie a nesplývají tak úplně s filozofy samotnými). Ale až budou, snad některé z níže uvedených postřehů upotřebí.

 

Rozdíly mezi prameny 16. a 17. století a prameny novějších epoch

Neúplnost biograficko-bibliografických údajů. Není například tak samozřejmé, že víme, kterou starší gramatiku atribuovat kterému autorovi a co jiného tento autor napsal (i v jiném jazyce), přeložil, kolikrát a kde vydal. Tak jako v dějinách literatury tohoto období nebude ještě dlouho pod úroveň odborníka a „vědce“ trpělivě sepisovat bibliografie a procházet materiál tištěný i archivní. Velmi důležité pro porozumění starým gramatikám a slovníkům raného novověku je vědět, ke které konfesi se jejich autor hlásil (srov. Vykypělová, 2008; Koupil, 2007b, s. 235n.), zda to byl jezuita nebo čím se jako laik živil a s kým se stýkal.

Částečná „nepřístupnost“ textů. Mám na mysli nejzákladnější možnost dostat se pohodlně a v širším měřítku (aspoň po úroveň studentů bohemistiky) k historickým tiskům. Dosti práce zbývá i v kritickém edičním zpřístupňování pramenů 16. a 17. století (Koupil, 2007b, s. 255n.; 2010a). Tak jako u jiných starších textů (nevedl bych ostrou čáru mezi „literárními“ a jinými texty) platí, že teprve co je nově vydáno, je také důkladněji recipováno a zapojováno do komplexního obrazu dějin vzdělanosti v zemích České koruny. K obtížnější širší přístupnosti přispívá latinský výkladový jazyk části z nich.

Terminologické posuny. Při syntéze dějin lingvistiky bychom to samozřejmě potřebovali, ale nemůžeme tu bez potíží používat stejnou terminologii jako při psaní o lingvistice 20. století. Řešení problému snad spočívá v terminolo[243]gických upozorněních nebo v používání termínů obecnějších (které by se hodily nejen pro starší, ale i pro novější dobu): nemusíme mluvit o „spisovném“ jazyce (× „nespisovném“), ale třeba o „kulturním, prestižním“, o jazyce tisků, tisků té a té tiskárny; zdá se mi, že může dnešní lingvisty spíš mást, kdybychom psali o „kodifikaci“ autorů jednotlivých starých mluvnic; celou „lingvistickou“ činnost pokládám pro starší dobu za vhodnější nazývat činností „jazykověreflektivní“ (srov. Koupil, 2007b, s. 9n.; k jazykové reflexi Gardt, 1994).

Nedělitelnost „jazyka“ a „literatury“. Ve stopách Dobrovského a celé tradice nemusí a nemá bádání o starší jazykové reflexi opomíjet oblasti, které pro novější dobu víc zkoumají vědy literární (překlad, distribuce a recepce knih a textů). A dále, už od starověku je v řecko-latinské tradici zakořeněno spojení gramatiky s poetikou a metrikou (srov. Koupil, 2010b). Společnou bází je myšlenka dobové „vzdělanosti“, která začínala jazykovým vyučováním a postupně připojovala formaci literární, filozofickou, teologickou nebo odbornou. Vytrhávat z tohoto celku nějaké čistě „jazykové“ prameny v podstatě nelze.

Primárně praktické uplatnění textů. Při studiu jazykověreflektivních textů 16. a 17. století nutno počítat s tím, že žádný z nich neměl sloužit k nezaujatému poznání jazyka nebo úzu, ale k praktickému nakládání s ním; odhalování těchto zamýšlených funkcí (byť třeba jen v deklarativní podobě, jako je tomu v gramatikách u návodů na tvorbu českých časoměrných básní) je důležité pro porozumění textům. Namístě je vždycky otázka, čeho chce autor dosáhnout, když o daném jevu píše a když píše zrovna takto. V podstatě musíme v staré době počítat vždy s jakýmsi nevysloveným konceptem maximální intervence (k rozdílu „mluvnice dobového jazyka“ a „dobová mluvnice jazyka“ Koupil, 2010a).

Pomalejší čas. Jezuita Jiří Konstanc může v r. 1667 doporučovat jazykové zvyklosti panující kolem r. 1600. Co to znamená, není teď tak důležité: všimněme si jen dat a rozpětí let. Dávat za vzor jazyk téměř sedmdesát let starý předpokládalo jiné dobové hodnocení času a časové proměnnosti jazykových prvků. V dobovém přístupu k jazyku musíme počítat se starobylým modelem zlatého věku v minulosti, jehož dokonalosti se snaží obyvatelé přítomnosti dosáhnout, ne s dnešním směřováním k stále budoucímu jazykovému cíli, kdy odlišujeme jazyk generací, ne-li půlgenerací, a slovo starší má v jazykovém provozu na rozdíl od sklepů s archivním vínem negativní hodnotící nádech (starý = ‚zastaralý‘). Samozřejmě existuje i v 16. a 17. století vymezování archaismu, ale musíme počítat v měřítku ne generací, ale spíš století (Koupil, 2007b, s. 211n. a 242n.). Pomalu plynul i čas recepce: vždyť ještě J. Dobrovský se na úvod své gramatiky zabývá hodnocením starších gramatik; nevychází z nich sice přímo, ale dobře ví, že donedávna se některých z nich užívalo nebo byly základem nových (z Rosy vyšel Pohl). Byl-li autor gramatiky kazatelem, ředitelem tiskárny, právníkem, misionářem nebo překladatelem Písma a bylo-li psaní mluvnice jen jeho vedlejší činností, ospravedlňuje [244]to při zkoumání jeho práce metodologicky zdánlivě nečisté a bezbřehé přeskakování z oboru do oboru v rámci široce pojaté kulturní historie nebo celku duchovních věd.

Cíl: ovlivnit elitu. U starých gramatiků češtiny nemůžeme počítat s nijak širokou recepční základnou, zato můžeme při relativní raritnosti jazykověreflektivních příruček předpokládat jejich dlouhodobé působení na elitní prostředí produktorů především tištěných textů (překladatelů, hlavně překladatelů Písma, autorů původních textů, případně autorů psaných a mluvených kázání).

Ve výčtu lze pokračovat. Protivy uvedených charakteristik „bohemistiky 16. a 17. století“ platí pro dobu novou: ovlivňování mas, rychlý čas, množství čistě teoretických textů a snaha o nezaujatou deskripci, nešťastné oddělení studia „jazyka“ a „literatury“, pevná (definovaná) terminologie, víceméně plná přístupnost textů nebo bibliografií (i on-line) a životopisů (někdy i autobiografií), rozhovorů, … – s konsekvencemi pro přístup historiků jazykovědy.

 

Shody v přístupu ke všem epochám

Důležitost biograficko-bibliografických informací pro interpretaci názorů a pojetí. Je to trvalý předpoklad pro bádání o dějinách jazykové reflexe. Vztahy, texty a pracovní místa jsou stejně důležité u členů PLK jako u jezuitů pracujících v akademické tiskárně v Klementinu v 17. století.

Důležitost poznání kontextu dobového myšlení. Výše jsem naznačil specifický charakter doby, kterou se zabývám, ale obecně platí zásada nepodceňovat dobový kontext pro všechny epochy (srov. v tomto směru spjatost s kulturními, konfesními, řádovými okruhy, v nové době se školami a univerzitami, případně místní kulturou toho kterého města). Metodologie dobové jazykovědy samozřejmě souvisí s obecnější metodologií dobové vědy, s kulturním a duchovním prouděním (srov. např. charakteristiku poosvícenské jazykovědy z pera R. Večerky in Pleskalová et al., 2007, s. 26–39).

Důležitost znalosti institucí (těch starých i těch nových), které definují pracovní zadání s nějakým účelem, cílem. V staré době jsou to tiskárny a školy a řádové nebo konfesní okruhy, v době nové hlavně univerzitní a akademické instituce a kariéry v nich (cursus honorum linkuje osnovu pro cursus operum; kolik lingvistických prací 20. století je kvalifikačními pracemi pro nějaký akademický gradus!).

Rozlišování. Ctnost rozlišování (discretio) je nutná v přístupu ke každé epoše jazykověreflektivního myšlení. Tuto „shodu“ chci mimořádně vyzvednout: společné je to, že musíme rozlišovat, co mají epochy opravdu společné a co je pro ně zvláštní. Vraťme se k rozpornému výroku: rozlišování zajišťuje rovnováhu mezi akcentací shod (vedoucí v krajním případě k anachronickému pojednání bezproblé[245]mově jediné historie jediné jazykovědy, hledání „strukturalistů“ 17. století a podobných paralel; teze „bohemistika to byla“) a upřednostněním rozdílů (jehož úběžníkem je úplné oddělení studia staré a nové jazykové reflexe, popření kontinuity v rozdílných dobových kontextech; teze „bohemistika to nebyla“).

 

II.

Úkolem diskuse, do níž se chce včlenit tento příspěvek, není načrtnout dějiny lingvistiky v našich zemích, ale uvažovat o tom, jak by se měly psát; materiál tu nemá zahlušit principy. Proto se omezím jen na ilustraci problematiky obecně pojmenovávané výše.

Příklad je vzat z přípravy kritické edice mluvnice češtiny napsané jezuitou Janem Drachovským, kterou po jeho smrti vydal jiný jezuita Matěj Václav Štajer (Vintr, 2008, s. 71n. /pův. 1996/; Koupil, 2007b, s. 152n.).

Prostor tu máme jen na výčet konkretizací výše zmíněných charakteristik starší jazykověreflektivní literatury. Ačkoliv autor J. Drachovský zemřel v r. 1644, jeho text stál mladšímu jezuitovi za vydání v r. 1660. Drachovský se přitom narodil v r. 1577 a první jazykové zkušenosti získával v poslední čtvrtině 16. století. To je příklad zmiňovaného pomalého času. Biograficko-bibliografické obtíže představuje fakt, že editor Štajer v mluvnici nezmínil autorovo jméno a nejmenoval ani sebe. Nebýt sdílnějšího řádového kolegy a další tradice, mohla mluvnice zůstat anonymní (tak jako drobná mluvnička Prima principia). Problém není jen s uváděním jmen, ale hlavně s vymezením podílu editora na vydaném textu. Obvykle se k němu přistupuje prostě jako k práci Drachovského. Ale kde vzít jistotu? Nejasný je také „autorský podíl“ typografů. Jak dokazují errata za s. 178, k omylům i podle vydavatelů došlo, ale korigovány jsou tu jen některé a ostatní je přenecháno soudnému uživateli („Reliqua faciliùs cognoſcentur“). K „nepřístupnosti“ textu, např. pro většinu dnešních studentů bohemistiky, přispívá fakt, že je psán latinsky.[2] Dále: i Drachovský uvádí ve své gramatice pravidla časoměrného básnění v češtině – je to příklad neoddělitelnosti této mluvnice od dobové „literární teorie“ a literatury vůbec. Jaké bylo praktické uplatnění textu? To je zatím hádanka. Najít na ni odpověď by znamenalo najít klíč k jeho výkladu (k domněnkám Koupil, 2010b). A zmínka v nekrologiu Drachovského o jeho pečlivé a soustavné práci s texty nás utvrzuje v přesvědčení o významu biografických údajů…

Takové problémové okruhy přitom nemají ještě mnoho společného s analýzou vlastního textu gramatiky Drachovského, ale vstupenku k vlastní analýze získáme teprve výměnou za alespoň dílčí řešení těch věcí.

 

[246]III.

K diskusi o případné budoucí nové syntéze dějin lingvistiky (analogická je potřeba diskuse o nových dějinách češtiny: Koupil, 2007a) je dobré shrnout inspirativní zpracování předchozí nebo obdobná. Nejprve inspirace v jiném jazykovém okruhu: dosti napřed, s využitelnými sousedskými nebo areálovými analogiemi, je lingvistika německá (Gardt, 1994 a 1999; Polenz, 1991 a 1994). Důraz na kulturní a ideový kontext jazykové reflexe u nás uplatnil J. Marvan (2006, srov. Koupil, 2007a) se svým termínem „lingvoekologie“. On sám hledal analogie postupů starých gramatiků s těmi moderními – tuto ne neobvyklou generační tendenci zajímavě vysvětluje B. Vykypěl (2008). Průkopníkem v zapojování starších gramatik do obrazu dějin oboru a jejich novém výkladu je J. Vintr (2008 /soubor starších textů/, srov. Koupil, 2009a); na jeho práci jsem se pokusil navázat (Koupil, 2007b). Předělový byl knižní výstup týmového brněnského projektu k dějinám bohemistiky u nás (Pleskalová et al, 2007; srov. Koupil, 2008), ne sice ještě scelený do syntézy, ale mapující všechny významné oblasti. Pro starší dobu měl předstupně v několika pracích R. Večerky.[3] Knižně vydaný biografický slovník českých lingvistů a lingvistek, nejen z oboru bohemistiky, byl zase výstupem jiného projektu, s centrem v Olomouci (Černý-Holeš, 2008; srov. Koupil, 2009b). I když pro historičtější dobu vychází spíše ze starší, často encyklopedické literatury, je cenný jako bibliografie prací nových badatelů zabývajících se staršími jazykověreflektivními texty.

 

Na závěr několik důrazů:

Základem psaní dějin jazykové reflexe u nás v 16. a 17. (18.) století by měla být heuristika a případně na ni navazující kritické edice textů (s pomůckami indexů atd.). Než zopakujeme ustálené hodnocení, čtěme nezaujatě prameny. Interpretace jednotlivých děl by měla vycházet z předchozí tradice a dobového kontextu, neměla by se stavět jen jako komparace s dnešními stanovisky a metodami, jen jako hledání, kdo koho předjímal. Nestyděl bych se za postavení historie lingvistiky jako pomocné vědy historické, která „velké“ historii nabízí střípek kultury pro její syntézu. S tím souvisí nutná interdisciplinarita, vzájemná výměna s historií, teologií, sociálními vědami, antropologií atd. (knihovědu a literární vědu nepovažuju za „jiné“ obory) – měli bychom myslet na to, aby jiné obory našim syntetizujícím výstupům rozuměly, a zároveň recipovat ty jejich. A konečně, případné psaní syntézy by mělo být od počátku redigováno v jeden celek, jeden příběh s proporčním prostorem věnovaným jednotlivým epochám.

 

[247]LITERATURA

ČERNÝ, J. – HOLEŠ, J. (eds.) (2008): Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. Praha: Libri.

GARDT, A. (1994): Sprachreflexion in Barock und Frühaufklärung: Entwürfe von Böhme bis Leibniz. Berlin – New York: W. de Gruyter.

GARDT, A. (1999): Geschichte der Sprachwissenschaft in Deutschland: vom Mittelalter bis ins 20. Jahrhundert. Berlin – New York: W. de Gruyter.

KOUPIL, O. (2007a): Cesty k dějinám češtiny. Listy filologické, 130, s. 144–147.

KOUPIL, O. (2007b): Grammatykáři: jazyková a kulturní reflexe češtiny 1533–1672. Praha: Karolinum.

KOUPIL, O. (2008): Kapitoly z dějin bádání o češtině. Souvislosti, 19, č. 3, s. 244–248.

KOUPIL, O. (2009a): Josef Vintr, Studien zur älteren tschechischen Grammatographie… [recenze]. Listy filologické, 132, s. 202–205.

KOUPIL, O. (2009b): Kdo je kdo mezi českými lingvisty. Souvislosti, 20, č. 4, s. 199–201.

KOUPIL, O. (2010a): Úvaha o gramatikách češtiny a o dějinách češtiny. In: M. Janečková – J. Alexová – V. Pospíšilová et al., Slovesné baroko ve středoevropském prostoru. Praha: ARSCI, s. 7–11.

KOUPIL, O. (2010b): Joannes Drachovius SJ jako teoretik české časoměrné poezie. Česká literatura, 58, s. 147–167.

MACHOVÁ, S. – CHVÁTALOVÁ, K. – VELČOVSKÝ, V. (eds.) (2007): Slovník osobností jazykovědné bohemistiky [online]. Cit. 2009-11-25. <http://kcjl.modry.cz/studenti/sl_index.htm>.

MARVAN, J. (2006): Cesty ke spisovné češtině – prvních tisíc let (800–1800): malý průvodce dějinami české lingvoekologie. Ústí nad Labem: Univerzita J. E. Purkyně.

PLESKALOVÁ, J. – KRČMOVÁ, M. – VEČERKA, R. – KARLÍK, P. (eds.) (2007): Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia.

POLENZ, P. von (1991): Deutsche Sprachgeschichte vom Spätmittelalter bis zur Gegenwart 1: Einführung, Grundbegriffe, Deutsch in der frühbürgerlichen Zeit. Berlin – New York: W. de Gruyter.

POLENZ, P. von (1994): Deutsche Sprachgeschichte vom Spätmittelalter bis zur Gegenwart 2: 17. und 18. Jahrhundert. Berlin – New York: W. de Gruyter.

VEČERKA, R. (2008): Biografickobibliografické medailonky českých lingvistů: bohemistů a slavistů. Linguistica online [online]. Brno: Ústav baltistiky a jazykovědy FF MU. Cit. 2009-11-25. <http://www.phil.muni.cz/linguistica/medailonky/>.

VINTR, J. (2008): Studien zur älteren tschechischen Grammatographie (Travaux linguistiques de Brno 3). Ed. B. Vykypěl. München: Lincom Europa.

VYKYPĚL, B. (2008): Josef Vintr, ältere tschechische Grammatographie, funktional-strukturale Linguistik. In: J. Vintr (2008), s. 99–122.

VYKYPĚLOVÁ, T. (2008): K možnostem vytvoření konfesně podmíněných variant spisovné češtiny v 16. století. Wiener slavistisches Jahrbuch, 54, s. 171–191.


[1] Příspěvek vznikl jako součást grantového projektu „Jazykověreflektivní dílo Matěje Václava Štajera: edice gramatiky Jana Drachovského (1660) a Štajerova tzv. Žáčka (1668)“ (GA ČR, reg. č. 405/09/P493).

[2] Velkorysostí Vědecké knihovny v Olomouci je tisk volně přístupný v digitální podobě: <http://eod.-vkol.cz/32277/>, cit. 2009-11-25.

[3] Nadále aktualizovanou součástí přípravných prací je i rozsáhlý internetový slovník R. Večerky (2008) Biografickobibliografické medailonky českých lingvistů: bohemistů a slavistů. Dále je on-line vydán Slovník osobností jazykovědné bohemistiky (Machová-Chvátalová-Velčovský, 2007).

Nadace pro dějiny kultury ve střední Evropě – Centrum pro dějiny kultury v českých zemích
Husova 20, 110 00 Praha 1
ondrej.koupil@post.cz

Naše řeč, ročník 93 (2010), číslo 4-5, s. 241-247

Předchozí Jan Chromý: Gebauer – Zubatý – Ertl ze tří perspektiv aneb Jak přistupovat k dějinám lingvistiky

Následující Josef Vintr: Prima principia linguae Bohemicae – stručná mluvnička češtiny ze 17. století

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1