Jak se mi psaly a jak (možná) psát dějiny lingvistiky

Jiří Černý

[Články]

(pdf)

Impressions while writing a history of linguistics

The article deals with the author’s publications in the area general linguistics (in particular Dějiny lingvistiky, Czech version, Olomouc 1996; Historia de la Lingüística, Spanish version, Cáceres 1998; Malé dějiny lingvistiky, Czech version, Prague 2005) and Czech linguistics (Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky, Prague 2008; Lexicon Grammaticorum, Tübingen 2009). It also includes remarks on methodology and observations on possible future developments in the discipline.

Key words: Czech linguistics, general linguistics, history of linguistics, methodology
Klíčová slova: česká lingvistika, obecná lingvistika, dějiny lingvistiky, metodologie

0. Úvod

Kdybych měl co nejstručněji shrnout, jak se mi psalo o dějinách lingvistiky, musel bych po pravdě napsat, že hlavně zpočátku, vzhledem k nejrůznějším okolnostem, které to provázely, dost špatně. Protože mám ale k dispozici několik stránek, pokusím se stručně komentovat, proč a za jakých okolností jsem se v několika svých pracích dějinám lingvistiky věnoval, a zamyslet se i nad tím, jaké možnosti vůbec má ten, kdo se chce touto disciplínou zabývat.

 

1. Stručné dějiny lingvistiky 1–4 (skriptum, 1975, 1980, 1983, 1989)

Když byly po okupaci Československa v rámci tzv. normalizace na FF UP v Olomouci postupně zrušeny některé „západní“ filologie, mezi nimi i španělská, nabídl mi prof. M. Komárek, tehdy ještě vedoucí katedry bohemistiky, abych přešel na jeho katedru. Patrně pod vlivem mého tehdejšího článku (1970) mi svěřil přednášky z obecné lingvistiky, ale také z fonetiky a fonologie češtiny a z dějin lingvistiky, které v té době nikdo nepřednášel. Sám jsem měl tehdy k dějinám lingvistiky ještě dost daleko, a proto jsem jim byl nucen věnovat největší pozornost. V 70. letech ale žádné české ani slovenské prameny prakticky neexistovaly; západní prameny (Ivić, 1963; Vachek, 1966; Robins, 1967; Mounin, 1967, 1972), ale i o něco pozdější polské (Heinz, 1978) byly u nás těžko dostupné a ruské (Zvegincev, 1956), mírně řečeno, ideologicky jednostranně zaměřené.

Protože nebylo prakticky co předepisovat studentům jako doporučenou, nebo dokonce povinnou literaturu, rozhodl jsem se nakonec sám základní příručku napsat, [181]a to ve formě původně stručného dvoudílného skripta. Už posudek prvního dílu (1975) pro nakladatelství obsahoval dost vážnou překážku pro jeho publikaci, když v něm recenzent kritizoval fakt, že ačkoli jsou dějiny dotaženy až do konce 19. století, není v něm ani zmínky o marxismu. Na čas mi to vzalo chuť k pokračování, nakonec jsem ale nakladatelství sdělil, že o marxismu bude zmínka až v části věnované marxistické jazykovědě na konci skripta; zároveň jsem se rozhodl, že druhý díl věnuji pouze jazykovědnému strukturalismu, protože právě o této významné otázce dějin lingvistiky scházely na filologických studiích téměř jakékoli informace. Choulostivé téma marxistické jazykovědy jsem tak zároveň odsunul do třetího dílu, který měl být věnován pomezním disciplínám, pokud druhý díl vůbec vyjde a pokud po jeho publikaci bude vůbec možné ve vydávání pokračovat. Druhý díl ležel více než dva roky v nakladatelství, ale nakonec přece jen také vyšel (1980).

Žádné recenze na první dva díly se neobjevily, ale dostal jsem velmi osobní a příznivý dopis prof. J. Vachka, který mě povzbuzoval k pokračování. Znovu jsem se rozhodl odložit onu choulostivou otázku až do čtvrtého dílu a třetí díl (1983) jsem věnoval matematické lingvistice a příbuzným směrům, které byly v té době velmi aktuální. V r. 1989 pak nakonec vyšel poslední, čtvrtý díl věnovaný společenskovědním pomezním disciplínám.

Domnívám se, že skriptum splnilo hlavní cíl, který stál na jeho začátku, tj. poskytnout studentům filologických oborů alespoň základní informace o vývojových tendencích lingvistiky od jejích počátků až do současné doby, s důrazem na 20. století, tj. na strukturalismus a následné pomezní disciplíny. Na druhé straně je ale možné mu vytknout i některé nedostatky, zejména značnou nevyváženost: tematika původně druhého dílu se nakonec rozrostla do tří dílů, takže dlouhý vývoj lingvistiky od počátků až do konce 19. stol. zaujímá pouhou čtvrtinu celkového rozsahu, a to dokonce včetně úvodních obecnělingvistických úvah o tzv. primitivních jazycích, o dětském jazyce, o systémech dorozumívání u zvířat apod., které v zásadě do příručky dějin lingvistiky nepatří. V souvislosti s rostoucím rozsahem nakonec čtyřdílného skripta ukázalo se také poněkud nevhodné adjektivum „stručné“ v jeho názvu. Z formálního hlediska je dnes možné skriptu vytknout i nedostatek poznámkového aparátu, i když ten je pouze zdánlivý a byl způsoben výhradně tehdejším stavem techniky psaní.[1]

 

[182]2. Dějiny lingvistiky (1996)

Krátce po sametové revoluci jsem se rozhodl spojit látku všech čtyř svazků do jednoho, přepsat Dějiny lingvistiky na počítači a vydat je knižně. Vzhledem k tomu, že rozsah přesáhl pět set stran, vypustil jsem v názvu adjektivum „stručné“, ale jinak jsem na obsahu téměř nic neměnil, snad až na dodaný krátký komentář týkající se posledních událostí a s tím spojených nových možností rozvoje české lingvistiky. V této podobě jsem knihu někdy na přelomu let 1992–1993 nabídl jednomu pražskému nakladatelství a uzavřel s ním příslušnou smlouvu.

Když už rukopis ležel v nakladatelství více než dva roky, zavolal jsem šéfredaktorovi. Ten mi sdělil, že existují vážné překážky proti vydání knihy a že by bylo vhodnější probrat je osobně a ne telefonicky. Během mé návštěvy mi pak sdělil, že si nakladatelství vyžádalo posudek a ten byl, mírně řečeno, velmi kritický. Problém byl podle něho v tom, že jsme měli uzavřenou smlouvu, a jediné možné řešení viděl v tom, že knihu přepíšu tak, aby byla v souladu s posudkem. Vysvětlil jsem mu tehdy, že kdyby psalo dějiny lingvistiky deset lingvistů, určitě by vzniklo deset dost různých prací. Sdělil jsem mu, že své dějiny nehodlám podle onoho posudku přepisovat, a doporučil jsem, aby si nakladatelství nechalo napsat dějiny lingvistiky od jeho autora. Podepsal jsem na místě, že od smlouvy odstupuji, a rukopis jsem si odvezl.[2]

Dějiny nakonec vyšly v r. 1996 v nakladatelství Votobia, dočkaly se celé řady dotisků a prodávají se dodnes. Žádná recenze v odborném českém tisku dosud nevyšla. V polském časopise publikoval recenzi Andrzej Maria Lewicki (Poradnik językowy, 1997, č. 1, s. 75–77).

 

3. Historia de la lingüística (1998, 2000, 2003)

V akademickém roce 1995–1996 jsem pracoval na Granadské univerzitě a po diskusích se španělskými kolegy jsem se rozhodl přeložit Dějiny do španělštiny. Vyšly v r. 1998 v Cáceres pod názvem Historia de la lingüística ve verzi mírně upravené pro španělského čtenáře: celou řadu českých a slovanských příkladů jsem nahradil příklady španělskými a románskými.

Navrhl jsem také rozdělení dvaceti kapitol textu do dvou dílů, přičemž desátá kapitola věnovaná americkému deskriptivismu by zakončila první díl, skutečné dějiny lingvistiky, a druhá desítka kapitol, počínaje Chomského generativní gramatikou, by tvořila druhý díl s titulem Současné směry. Nakladatelství se ale rozhodlo zachovat [183]původní skladbu všech dvaceti kapitol v jednom svazku s původním titulem. Na knihu vyšly dvě obsáhlé recenze ve španělském a katalánském odborném tisku.[3] Madridská univerzita distančního vzdělání ji zařadila mezi povinnou literaturu a nakladatelství vydalo ještě dva dotisky.

 

4. Malé dějiny lingvistiky (2005)

V r. 2003 mi pražské nakladatelství Portál nabídlo, že připraví druhé vydání Dějin lingvistiky. Sdělil jsem nakladatelství, že knihu stále ještě prodává Votobia, ale že už nějakou dobu uvažuji o vydání obdobného textu s mnohem menším rozsahem, který by byl určen především posluchačům prvního ročníku filologických oborů našich vysokých škol. Brzy jsme se dohodli a nový text vyšel v r. 2005 pod názvem Malé dějiny lingvistiky. Proti původním Dějinám lingvistiky v něm došlo zejména k těmto změnám: rozšířil jsem kapitoly zahrnující vývoj lingvistiky od počátků do konce 19. století a silně naopak zredukoval texty věnované současným pomezním disciplínám, které se ještě dnes rozvíjejí; v textech týkajících se 20. století jsem pak zcela vynechal části věnované směrům, které, jak se mezitím ukázalo, znamenaly pouze dočasné tendence soudobé lingvistiky a na její dnešní podobu už nemají prakticky žádný vliv, viz např. teorii analytických modelů algebraické lingvistiky v podání O. S. Kulaginové nebo stratifikační teorii Sidney M. Lamba a G. Lockwooda.

Celkový rozsah byl zredukován na méně než polovinu původního textu a nový text zahrnuje podle našeho názoru pouze klíčové jevy vývoje světové lingvistiky (s jistým důrazem na lingvistiku českou), s nimiž by se měl seznámit každý posluchač kteréhokoli z filologických oborů našich vysokých škol. Pokud jde o metodologii, jsou si ovšem oba texty podobné; v obou případech nám šlo o vysledování hlavních proudů světové lingvistiky včetně jejich vzájemných vztahů a vlivů. Podrobněji se o možných metodách zpracování dějin lingvistiky zmíníme na konci tohoto článku.

 

5. Lexicon grammaticorum (2009)

V létě 2002 se na mne obrátil prof. Andrzej M. Lewicki z Univerzity Marie Curie-Skłodowské v Lublinu, autor recenze zmíněné na konci druhého oddílu, který v 90. letech spolupracoval s H. Stammerjohannem na prvním vydání Lexiconu Grammaticorum. Byla to objemná encyklopedie světových lingvistů (Stammerjohann, 1997); na více než tisícovce stran přinášela informace o přibližně 1500 lingvistech, kteří významným způsobem ovlivnili vývoj světové lingvistiky. Prof. Lewicki byl jedním z 19 spoluvydavatelů a měl spolu s Jolantou Mindakovou z Krakova na [184]starosti medailony lingvistů ze slovanských zemí. Portréty českých lingvistů tehdy svěřil polské bohemistce Anně Bluszczové.

Prof. Lewicki mě požádal o spolupráci na druhém vydání Lexiconu, s nímž se původně počítalo pro rok 2004 nebo 2005. Šlo o to, zpracovat asi deset nových medailonů českých a slovenských lingvistů, kteří v prvním vydání chyběli, a dále o revizi a doplnění medailonů už tam zařazených. V té době jsme spolu s kolegou J. Holešem intenzívně připravovali do tisku knihu se sémiotickou tematikou;[4] nabídl jsem mu spolupráci i v tomto případě. Nové medailony českých a slovenských lingvistů jsme si rozdělili, kontrolu a doplnění starších provedl sám. Na podrobnější informace zde není dost místa, proto bychom se chtěli zmínit pouze o třech detailech: 1. výběrem chybějících lingvistů byli pověřeni výhradně spoluvydavatelé, zatímco samotní autoři medailonů, kterých bylo v druhém vydání více než 660, neměli na výběr v podstatě žádný vliv;[5] 2. v obou vydáních byli zařazeni výhradně už nežijící lingvisté, jejichž dílo bylo uzavřeno;[6] 3. počet lingvistů zařazených do druhého vydání překročil 2000.

 

6. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky (2008)

Při práci na Lexiconu jsme s kolegou Holešem došli oba nezávisle na sobě k názoru, že podobná publikace o českých lingvistech v naší odborné literatuře dosud chybí a že by mohla být vítaným příspěvkem k dějinám české lingvistiky. V r. 2004 jsme získali podporu Grantové agentury České republiky pro projekt Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky a v letech 2005–2007 jsme stejnojmennou publikaci připravili do tisku. Vyšla v následujícím roce (Černý-Holeš, 2008). Původně měla obsahovat podle našeho odhadu přibližně 400 medailonů, z toho polovina měla být věnována už nežijícím a polovina žijícím lingvistům. Vedle Čechů jsme počítali i se zařazením těch cizinců, kteří pracovali v našem prostředí a významně se zasloužili o rozvoj české lingvistiky, a také těch Čechů, kteří naopak pracovali většinu svého života v zahraničí. Nakonec počet zařazených medailonů dosáhl přibližně čísla 600, a to jsme byli vzhledem k omezenému počtu stran nuceni sedmdesát krátkých medailonů už nežijících filologů a lingvistů na poslední chvíli vyřadit a na jejich místo zařadit okolo padesáti mladých perspektivních lingvistů současných.

[185]Autorsky se na knize podílelo mnoho lingvistů; celá řada z nich napsala svůj vlastní medailon, autorů jiných než vlastních hesel bylo i tak čtyřicet osm. Většina z nich ovšem napsala jen několik málo medailonů, přibližně polovinu těch zbývajících hesel napsali oba editoři spolu s bohemistou Ondřejem Bláhou.[7] Za zmínku stojí také fakt, že naše publikace vyšla o rok dříve než druhé vydání Lexiconu Grammaticorum, i když jsme se k jejímu vydání inspirovali právě při práci na několika medailonech českých a slovenských lingvistů pro Lexicon. Je ale vcelku pochopitelné, že se vydání Lexiconu o několik let opozdilo, když vezmeme v úvahu, že na něm pracovalo více než dvacet spoluvydavatelů a okolo 660 autorů, že na více než 1700 stranách s dvěma sloupci a poměrně malým typem písma nabízí okolo dvou tisíc hesel lingvistů z celého světa.

 

7. Možnosti a metody zpracování dějin lingvistiky

Na základě zkušeností se zpracováváním uvedených publikací teď připojíme několik poznámek týkajících se možných metod práce při koncipování dějin lingvistiky a charakteristických rysů takových metod. Především je nepochybné, že při zpracování dějin lingvistiky, stejně jako kteréhokoli jiného velkého tématu, se nutně musí projevit individuální přístup autora, tj. jeho znalosti příslušného tématu, rozhled po existující odborné literatuře, jeho preference, ale i cílová skupina čtenářů a celá řada dalších faktorů; právě proto dojdou různí autoři při zpracování téhož tématu k ne zcela stejným výsledkům, často se dokonce mohou i podstatně lišit co do zařazení jednotlivých směrů a jejich představitelů.[8] Přesto se nám ale zdá, že základní metody takového zpracování jsou v podstatě pouze dvě. V lingvistice se už od dob F. de Saussura, tj. téměř celé století, připouští možnost popisovat jazyk metodou diachronní nebo synchronní. V zásadě stejnou možnost má podle našeho názoru i lingvista zabývající se dějinami svého oboru.

 

7.1 Diachronní metoda

Vzhledem k tomu, že jde v našem případě právě o dějiny oboru, nabízí se jako první především metoda diachronní. Při jejím využití jde o to, hledat historickou posloupnost jednotlivých škol a směrů včetně jejich případných předchůdců, zakladatelů, hlavních představitelů a pokračovatelů. Důraz se zpravidla klade i na vzájemné vztahy mezi jednotlivými lingvisty i mezi celými školami a směry, tj. především na případnou inspiraci, kterou čerpali v předcházejících generacích, či naopak na [186]jejich možný vliv na generace následující. Naší snahou bylo důsledně tuto metodu používat při práci na publikacích uvedených v 1.–4. části tohoto článku.

Výhodou této historizující metody je to, že nabízí možnost zachytit dobře fakt, že jednotlivé směry a školy téměř nikdy nevznikají ze dne na den jako něco zcela nového či převratného; ve většině případů navazují na myšlenky staré často desítky let a občas i celá staletí.[9] Určitou nevýhodou je pak to, že tato metoda může být omylem spojována s výhradně diachronní jazykovědou 19. století, zatímco současná lingvistika už téměř celé století dává přednost metodě synchronní.

A ještě drobná poznámka týkající se přednášení literatury na našich středních a často i na vysokých školách. Zdá se nám, že zde výrazně převládá diachronní přístup, tj. snaha říci „něco málo o všem“ neboli podat často z ptačí perspektivy kompletní vývoj příslušné literatury s výčtem pokud možno všech spisovatelů, všech jejich děl apod. Není to typicky český přístup, je běžný zejména ve střední Evropě, možná vychází z rakousko-uherské tradice. Jisté je, že má své výhody (nabízí zejména celkový přehled) i nevýhody (zvláště nemožnost jít do hloubky). Také to obojí se podle našeho názoru do značné míry vztahuje i na diachronně pojaté dějiny lingvistiky nebo případně i dějiny jiných disciplín.

 

7.2 Synchronní metoda

Přestože se jedná o dějiny oboru, není předem vyloučena ani opačná, tedy synchronní metoda. V dostupných dějinách lingvistiky, pokud je nám známo, nebyla v čisté podobě dosud uplatněna, ale existují např. americké dějiny filozofie, jejichž autor (Durant, 1926, 1936) velmi úspěšně vyložil příslušnou látku v pouhých jedenácti obsáhlých kapitolách. Každou z nich věnoval vždy některému významnému filozofovi nebo malé skupině filozofů.[10] Podařilo se mu ale v rámci těchto převážně synchronně pojatých studií vyložit neobyčejně poutavým způsobem v zásadě vše podstatné, k čemu do začátku 20. století v dějinách filozofie došlo. Tak např. druhá kapitola věnovaná Aristotelovi nabízí zasvěcený a dost podrobný pohled do starově[187]kého Řecka v Aristotelově období, pátá kapitola věnovaná Voltairovi představuje poutavě podanou analýzu osvícenství atd.

Výhoda synchronní metody spočívá v tom, že umožňuje hlubokou a všestrannou analýzu několika nejvýznamnějších období, která měla pro vývoj dané disciplíny rozhodující význam. Její nevýhodou je to, že nutně vede k vynechávání méně významných období a jejich představitelů, a tím se může vytratit vědomí návaznosti a vzájemného ovlivňování.

A k dokreslení znovu poznámka o výuce literatury. Zdá se nám, že v americkém školství výrazně převládá opačná tendence než ta, o které jsme se zmínili v předcházející části, totiž snaha říci pokud možno „všechno o něčem“, tj. o několika málo vybraných spisovatelích či dílech. Máme bohužel pouze dvě praktické zkušenosti z jedné americké univerzity a z působení jedné americké profesorky na katedře romanistiky FF UP. Pokud by to ale tak bylo, mohli bychom tento způsob přednášení přirovnat k Durantovým dějinám filozofie a obecněji ho označit za synchronní metodu.

 

7.3 Kombinace obou metod

Jestliže jsme až dosud probírali obě hlavní metody odděleně, je teď třeba konstatovat, že ve skutečnosti v naprosté většině případů jedna z nich v příslušném díle převládá, ale autor se občas neobejde bez přihlédnutí k druhé z nich. Je to nepochybně správné, protože jednostranné použití kterékoli z obou metod může mít velmi neblahé důsledky, jak je to patrné např. u „středoevropského“ i „amerického“ způsobu přednášení literatury, jak jsme s jistou tolerancí obě krajní možnosti nazvali.[11] Žádoucí by nepochybně bylo spojit výhody obou krajních přístupů a pokud možno potlačit jejich nedostatky, ale podobný kompromis je dost obtížně dosažitelný. Na našich vysokých školách se někdy řeší tak, že vedle přehledových přednášek encyklopedického charakteru se studentům nabízejí i specializované přednášky ve formě vybraných kapitol. Další možnost je přednášet např. dějiny lingvistiky encyklopedicky a seminář věnovat rozboru textů významných představitelů jednotlivých škol.

Naprostá většina dějin lingvistiky evropských autorů používá metodu výrazně diachronní s občasnými exkurzy synchronního charakteru. Durantovy dějiny filozofie jsou převážně synchronní, ale při výkladu Aristotelovy filozofie se nevyhne [188]např. rozboru řecké vědy před ním (včetně krátkých pojednání o představitelích, jako byli Thales, Anaximenes, Anaxagoras, Herakleitos, Empedokles, Leukippos a Demokritos) a při pojednání o jeho pojetí demokracie se dotkne i soudobých politických problémů.

Pokud jde o lingvistiku, mají smíšený charakter např. díla, o nichž jsme se zmínili v 5. a 6. části tohoto článku, a obecně řečeno všechny slovníky osobností, v nichž jednotlivá hesla podávají informace o jejich životě a díle, včetně případných odkazů na jejich učitele či pokračovatele apod. V některých případech zařazují autoři do takových slovníků i tematicky zaměřená hesla věnovaná určitému období, směru, škole, dílu apod.[12]

 

7.4 Závěr: co ještě chybí?

Téma dějin lingvistiky je nevyčerpatelné a v našem prostředí chybí ještě celá řada publikací, které by mohly a měly podat informace o dějinách světové i české lingvistiky, a to ve formě ucelených přehledných publikací i slovníků představitelů jednotlivých oborů nebo disciplín. Podle našeho názoru jde konkrétně o následující publikace, které řadíme podle naléhavosti:

a) dějiny české lingvistiky, které by shrnuly poznatky celé řady slovníků a dalších dílčích publikací věnovaných orientalistům, bohemistům apod.;[13]

b) k tomu by mohly rozhodujícím způsobem přispět i další dílčí studie, např. další díly mimořádně zdařilých Rozhovorů s českými lingvisty (Chromý-Lehečková, 2007);

c) dějiny světové lingvistiky, které by časem nahradily naše dějiny zmíněné v druhé části tohoto článku, včetně doplnění nejnovějších směrů, jako je zejména kognitivní lingvistika;

d) za pokus by stálo napsat v budoucnu dějiny světové (a případně i české) lingvistiky i metodou, kterou jsme zde označili jako převážně synchronní a ilustrovali ji příkladem Durantových dějin filozofie, zvláště kdyby se podařilo napsat je stejně výstižným a zároveň čtivým způsobem.

 

[189]LITERATURA

ČERNÝ, J. (1970): O vzniku a vývoji gramatických kategorií. Slovo a slovesnost, 31, s. 207–222.

ČERNÝ, J. (1975, 1980, 1983, 1989): Stručné dějiny lingvistiky 1–4 (skriptum). Praha: SPN.

ČERNÝ, J. (1996): Dějiny lingvistiky. Olomouc: Votobia.

ČERNÝ, J. (1998, 2000, 2003): Historia de la lingüística. Cáceres: Servicio de Publicaciones de la Universidad de Extremadura.

ČERNÝ, J. (2005): Malé dějiny lingvistiky. Praha: Portál.

ČERNÝ, J. (2008a): Několik poznámek o vývoji české lingvistiky. In: J. Černý – J. Holeš (2008), s. 22–28.

ČERNÝ, J. (2008b): 149 medailonů českých lingvistů. In: J. Černý – J. Holeš (2008).

ČERNÝ, J. (2009): Blahoslav, Jan; Hála, Bohuslav; Chlumský, Josef (s J. Holešem); Novák, Ľudovít; Romportl, Milan; Šafárik, Pavol Jozef. In: H. Stammerjohann (2009).

ČERNÝ, J. – HOLEŠ, J. (2004): Sémiotika. Praha: Portál.

ČERNÝ, J. – HOLEŠ, J. (eds.) (2008): Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. Praha: Libri.

DURANT, W. (1926): The Story of Philosophy. New York: Simon & Schuster. Český překlad: Od Platóna k dnešku. Vývoj filosofie v jejích velkých představitelích (1936). České vydání zrevidoval a doplnil E. Rádl. Praha: Sfinx.

HEINZ, A. (1978): Dzieje językoznawstwa w zarysie. Warszawa: PWN.

CHOMSKY, N. (1957): Syntactic Structures. The Hague: Mouton.

CHROMÝ, J. – LEHEČKOVÁ, E. (eds.) (2007): Rozhovory s českými lingvisty I. Praha: Dauphin.

IVIĆ, M. (1963): Pravci u lingvistici. Ljubljana: Državna založba Slovenije.

KOUPIL, O. (2008): Grammatykáři. Gramatografická a kulturní reflexe češtiny 1533–1672. Praha: Karolinum.

KUDĚLKA, M. – ŠIMEČEK, Z. – VEČERKA, R. (1995): Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. Praha: Historický ústav.

MOUNIN, G. (1967): Histoire de la linguistique des origines au XX^e siècle. Paris: Presses Universitaires de France.

MOUNIN, G. (1972): La linguistique du XX^e siècle. Paris: Presses Universitaires de France.

PLESKALOVÁ, J., et al. (eds.) (2007): Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia.

ROBINS, R. H. (1967): A Short History of Linguistics. London: Longmans.

STAMMERJOHANN, H. (ed.) (1996): Lexicon Grammaticorum. Who’s Who in the History of World Linguistics. Tübingen: Max Niemeyer Verlag. 2., opravené a rozšířené vyd. (2009): Lexicon Grammaticorum. A Bio-Bibliographical Companion to the History of Linguistics I, II. Tübingen: Max Niemeyer Verlag.

VACHEK, J. (1966): The Linguistic School of Prague. Bloomington: Indiana University Press.

ZVEGINCEV, V. A. (1956): Chrestomatija po istorii jazykoznanija. Moskva: Gosučpediz.

---

[1] V době pokročilé počítačové techniky už často zapomínáme, jak se tehdy podobné publikace psaly. Běžné bylo psát text skripta tužkou, po opravách a škrtech ho nakonec přepsat na psacím stroji a odevzdat ho v té podobě nakladatelství, kde ho profesionální písařka po schválení znovu přepsala na stroji. Při několika překlepech bylo nutné příslušnou stránku znovu přepsat. Zařazovat v takové situaci poznámky pod čarou bylo technicky dost náročné a u rozsáhlejších textů bylo vcelku běžné psát odkazy apod. do závorek hned na příslušném místě textu.

[2] S ním jsem si ovšem odvezl i námět k přemýšlení o tom, jak je možné, že vás někdo před sametovou revolucí označí na základě určitého textu za strukturalistu a někdo jiný po ní označí stejný text za silně poplatný marxismu. Obě tato značně protichůdná označení měla ale přece jen dvě věci společné: v příslušné době se rovnala přinejmenším hrubé nadávce a v obou případech nebyla určena veřejnosti ani autorovi textu, nýbrž příslušným institucím (v prvním případě stranickým orgánům, v druhém nakladatelství).

[3] První napsal Salazar García V. a vyšla v r. 1999 v časopise Estudios de lingüística, 13, s. 311–318, druhou publikoval Ž. Muljačič v r. 2004 v časopise Estudis romànics, 26, s. 287–290.

[4] Kniha měla seznámit čtenáře s všudypřítomností znakových systémů a měla pracovní název Znaky kolem nás. Nakladatelství Portál ji nakonec vydalo pod názvem Sémiotika (2004).

[5] Na výběr nových hesel měly patrně značný vliv zejména recenze, které se po prvním vydání Lexiconu objevily. V našem případě to zřejmě byla recenze, kterou uveřejnil Slavomír Ondrejovič v bratislavském Jazykovedném časopise (1997, 48, s. 127–130); kritizoval v ní zejména to, že v prvním vydání chyběli P. J. Šafárik a Ľ. Novák, z českých lingvistů pak zejména představitelé české fonetické školy. Především medailony těchto lingvistů, a později ještě J. Blahoslava, po nás vydavatelé požadovali.

[6] V předmluvě k druhému vydání se H. Stammerjohann zmiňuje o jedenadvaceti významných lingvistech (I. Fónagy, S. A. Starostin, H. A. Gleason, G. B. Pellegrini, Rulon S. Wells, G. Helbig atd.), kteří zemřeli v období přípravy knihy do tisku (od r. 2005 do března 2009) a nemohli už být zařazeni.

[7] Recenzi na naši knihu napsal J. Kadlec (Jazykovedný časopis, 2009, 60, s. 93).

[8] Autor odlišného názoru zpravidla napíše objektivní recenzi; pokud je ale přesvědčen, že jeho názory jsou jediné možné, může být jeho posudek zničující; v takovém případě by bylo vhodnější, kdyby místo recenze napsal příslušnou publikaci sám.

[9] Existují výjimky z tohoto pravidla. Tak např. Noam Chomsky svými Syntaktickými strukturami (1957) přivodil takřka ze dne na den konec deskriptivismu a založil nový směr generativní gramatiky. Přesto i v tomto případě lze nalézt určitý vliv, který na něho měl především dobový kontext, tj. nedávné odtajnění počítačů a stále rostoucí snaha lingvistů využít je pro práci s přirozeným jazykem. Ostatně jeho grafické znázornění větných struktur ve formě typických stromů je v zásadě založené na stejném principu jako na první pohled odlišné znázornění používané před ním deskriptivisty v rámci teorie bezprostředních složek, tj. dělení věty na dvě bezprostřední složky (immediate constituents), jejich následné dělení opět na dvě atd.

[10] Jsou to tyto kapitoly: 1. Platon, 2. Aristoteles a řecká věda, 3. F. Bacon, 4. Spinoza, 5. Voltaire a fr. osvícenství, 6. I. Kant a něm. idealismus, 7. Schopenhauer, 8. H. Spencer, 9. B. Nietzsche, 10. Současní evropští filosofové: Bergson, Croce a Russell, 11. Současní filosofové američtí: Santayana, James a Dewey. Český vydavatel E. Rádl připojil ještě 12. kapitolu věnovanou T. G. Masarykovi.

[11] „Středoevropský“ způsob podávání dějin literatury („něco málo o všem“) může vést k tomu, že student nabude pouze encyklopedické vědomosti bez schopnosti rozebrat do hloubky literární dílo a porozumět mu; „americký“ způsob naopak takový rozbor a porozumění studentovi umožní, ale je to na úkor celkového přehledu a případně i dalších disciplín. Na škole, kde jsem krátce působil (college, tj. něco mezi střední školou a univerzitou), měli studenti 4. ročníku hispanistiky vynikající schopnosti literární analýzy, ale neznali ani pojmy, jako je podmět a přísudek, protože všichni čtyři profesoři byli literáti a ani na předcházející střední škole se studenti s podobnými lingvistickými pojmy a termíny patrně nikdy nesetkali. To je pro nás jistě zarážející, ale stejně nepochopitelný může být americkým kolegům způsob, jakým se literatura na středních a někdy i na vysokých školách přednáší u nás.

[12] Ve Stammerjohannově Lexiconu najdeme např. hesla Ars Vaticana, Icelandic grammars apod. Do knihy Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky jsme žádné tematické heslo nezařadili, ale v některých případech jsme podali obšírnější výklad v rámci hesla jednoho představitele a u ostatních na ně odkazujeme. Tak např. podrobnější informace o Bibli kralické najdeme u hesla Albert z Kaménka, o češtině ve Vídni u hesla J. V. Zlobický apod.

[13] Tuto naléhavost si u nás zřejmě uvědomují především bohemisté a slavisté; o dějinách bohemistiky a slavistiky se také už celá řada dílčích i přehledných prací v posledních letech objevila, viz např.: Kudělka et al. (1995), Pleskalová et al. (2007), Koupil (2008). Máme ale na mysli zpracování podrobných dějin celé české lingvistiky, včetně takových oborů, jako je česká anglistika, germanistika, romanistika, indoevropeistika, orientalistika atd., to všechno v jednom obsáhlém díle.

Katedra romanistiky FF UP
Křížkovského 10, 771 80 Olomouc
cernyj@hotmail.com

Naše řeč, ročník 93 (2010), číslo 4-5, s. 180-189

Předchozí Petr Karlík, Jana Pleskalová: Historie oboru: jaký má smysl pro současnost?

Následující Jan Kořenský: Jak psát dějiny lingvistiky