Časopis Naše řeč
en cz

Severozápadní okraj středočeské nářeční oblasti (na materiálu korespondenčních anket ÚJČ)

Jarmila Bachmannová

[Články]

(pdf)

The northwestern periphery of the central Bohemian dialectal region (based on material from the Czech Language Institute’s correspondence surveys)

The article explores the results of dialect correspondence surveys from the beginning of the 1950s that were carried out in the central and northeastern Bohemian regions and confronts these results with newer data from the Czech Linguistic Atlas. It devotes attention to the analysis of the archaic language situation on the northwestern periphery of the central Bohemian dialectal region, traces the permeation of dialectal phenomena from the neighbouring regions and determines which of these may have led to the territorial delimitation of the Louny-Litoměřice peripheral zone.

Key words: area, correspondence survey, dialectology, geolinguistics, isogloss, map
Klíčová slova: areál, korespondenční anketa, dialektologie, jazykový zeměpis, izoglosa, mapa

[1]1. Při zpracovávání materiálu shromážděného dotazníky korespondenčních anket ÚJČ – Dotazníkem pro nářečí středočeská se zvláštním zřetelem k obecné češtině (dále anketa sč.) a Dotazníkem pro česká nářečí severovýchodní (dále anketa sv.) – jsme získali představu o existenci a územním rozložení řady nářečních jevů v Čechách počátkem 50. let minulého století.

V předchozím příspěvku (Bachmannová, 2008) jsme z nich vybrali ty, které ze severovýchodočeské (svč.) nářeční oblasti zasahují do oblasti středočeské (střč.), kde postupně doznívají a vytvářejí mezi oběma nářečními oblastmi plynulý přechod. Obdobné přechodové území pak z protilehlé strany formují nářeční znaky jihozápadočeské (jzč.).[2] Z hlediska jazykovězeměpisného je však velice zajímavý také severozápadní okraj střč. oblasti, neboť právě zde se v relativně malém regionu bezprostředně střetává řada znaků charakteristických pro střč., jzč. i svč. nářečí. Vyplynulo to z analýzy hláskoslovných a tvaroslovných jevů, které byly získány [84]oběma zpracovávanými korespondenčními anketami, v plné šíři to novějším materiálem dokládá Český jazykový atlas (1992–2005; ČJA).[3]

 

2. Teritoriální vymezení, první popisy mluvy

2.1 Severozápadní okraj středočeské nářeční oblasti, jehož středem protéká řeka Ohře, se v současné terminologii označuje jako nářeční úsek lounsko-litoměřický[4] (např. Bělič, 1972; ČJA). Jeho charakter okrajového nářečí je dán skutečností, že toto dolní Poohří kdysi tvořilo nejzazší výběžek tradičního českého osídlení bezprostředně sousedící s německým pohraničím.

Právě v protikladu k okolnímu území s převahou německého živlu podává naše první teritoriální vymezení nářečí v Čechách Alois Vojtěch Šembera (1864): „Řeč lidu českého čili nářečí české rozšířeno jest po celých Čechách, kde slovansky se mluví […]. Jde od Litoměřic z většiny německých k Roudnici a Mělníku […]“ (dále vyjmenovává hraniční body českojazyčného území v Čechách) „a okolo Plzně k Rakovníku a přes Louny nazpět k Litoměřicům“ (s. 9–10). V Čechách pak rozlišuje podřečí západní, střední a východní a v jejich rámci vyděluje menší jednotky, tzv. různořečí (např. v podřečí západním je to různořečí domažlické a lužnické, v podřečí východním různořečí krkonošské), podřečí střední však dále nečlení. Některé jeho úseky vymezuje později Vavřinec Josef Dušek (1895), o střč. nářečí píše: „Nářečí toto, jsouc vlastním základem jazyka spisovného, vykazuje poměrně málo odchylek […]. Z tohoto celkového rámce vystupují víceméně značně jednotlivá podřečí, odchylujíce se tím více, čím dále prostírají se k hranicím a k horám […]. Rozeznávám pak v něm: podřečí rokytenskopodřipské[5] na severozápadě, podbrdské mezi Vltavou a Berounkou a želivské k hranicům Moravy. Rozdílové těchto podřečí jsou celkem nepatrní […]“ (s. 86–87). Na Dialektické mapě Čech, kterou Dušek (1894) „dle svých studií nakreslil“, je podřečí rokytenskopodřipské vyznačeno v západní části střč. nářečí při někdejší národnostní hranici – v oblouku táhnoucím se od Berounky po Labe. Z hlediska dnešního členění tedy svým jižním cípem zasahuje už do nářeční oblasti jzč. Na rozdíl od Duška nepovažuje Bohuslav Havránek (1934) tento region za nářečně jednotný, člení ho na okrajový úsek třebívlický náležející k nářečím střč. a na úsek kralovický patřící ke skupině západní; na mapě Roztřídění nářečí českých (s. 154) však žádný z nich nezakresluje. Jak jsme se již zmínili, termín okrajový úsek lounsko-litoměřický a také jeho vymezení na mapě najdeme až u Jaromíra Běliče (1968, 1972). Vzhledem k tomu, že v době vzniku obou rukopisů mu byl k dispozici právě materiál korespondenčních anket, máme nyní jedinečnou možnost zjistit, které nář. rysy mu svou územní projekcí k vymezení tohoto úseku posloužily.

[85]2.2 Nářečí v úseku lounsko-litoměřickém sice souhrnně popsáno nebylo, existují však dvě význačné monografie věnované jeho částem, a to popis mluvy pěti podřipských obcí (Haller, 1932), ležících severně od Roudnice při ústí Ohře do Labe, tedy na samém sv. okraji úseku lounsko-litoměřického (jednou z vesnic jsou Libotenice, zařazené jako bod 204 do výzkumné sítě ČJA), a popis nářečí na Třebívlicku (Racková, 1978), které (představované 11 obcemi, z nichž Chrášťany jsou bodem 202 v síti ČJA) je charakterizováno jako jádro sz. okraje střč. nářeční skupiny vyznačující se maximem zachovaných nářečních zvláštností. Nejobsáhlejší informace o jazykové situaci na tomto území, začleněné ovšem do širších souvislostí, lze vyčíst z ČJA; až do Poohří také zasahuje síť zkoumaných bodů jazykovězeměpisné práce Voráčovy (1955, 1976).

 

3. Jazyková charakteristika

3.1 V nář. úseku lounsko-litoměřickém existuje řada rysů, které ho začleňují do různě velkých územních celků. Vedle základních hláskových změn (starej mlejn, dobrí mlíko, vokno aj.), které jsou vlastní všem českým nářečím v užším smyslu, tu najdeme další znaky, přiřazující ho k sousedním nář. oblastem.

 

3.1.1 Pro celou záp. polovinu Čech, jejíž hranici tvoří přibližně řeka Vltava, je charakteristické kolektivní označení rodiny typu Novákovic, které se v tomto makroareálu vyskytuje i v dalších hláskových obměnách. „Vzorové věty“ ankety sč. pokrývající plné pl. paradigma potvrdily v Poohří, shodně s převážnou částí jzč. oblasti, jako základní zakončení na -ojc v 1./4. a 6./7. pl., srov. mapu 1 (bili u nás Novákojc, potkali sme starostojc, mluvili vo Novákojc, šli sme se starostojc), zatímco v 3. pl. byla zapsána koncovka -um (šli sme k Novákum), řidčeji také -om, která tam proniká ze zč. okrajů. V 2. pl. převládá v Poohří zakončení -u (bili sme u Nováku), forma Novákojc se udržuje jen ve významově diferencovaném místním určení typu ‚v rodině‘ nebo ‚před domem Novákových‘. Obdobné rozlišení uvádí Racková (1978, s. 113) i Haller (1932, s. 120): vnitřek domu se označuje výrazem u/vod Helclu, g Helclovem, zatímco spojení vod/g Helclovic znamená ‚od Helclovy usedlosti‘, ‚k členům rodiny Helclovy‘. ČJA IV-223 tyto významové rozdíly nesleduje; IV-225 zaznamenává v 7. pl. navíc i formu Novákovicma, která anketou sč. v Poohří zapsána nebyla; Haller ji registruje jako dubletní (z Helclovejma / z Helclovicma), jako řídkou v mluvě příslušníků mladší generace pak na Třebívlicku Racková.

 

3.1.2 Dalším z nář. znaků spojujících Poohří se záp. částí Čech je koncové v nom. f. masť, radosť, smrť, vzniklé patrně analogií podle nepřímých pádů (srov. ČJA V-235, 273).

 

3.1.3 Z rysů územně omezenějších, typických pro záp. část střč. nářečí, se v Poohří vyskytují tvary složeného skloňování přivlastňovacích adjektiv typu mladý (taťínko-

 

[86]Mapa 1. Vymezení okrajového úseku lounsko-litoměřického

 

[87]vej kabát, bratrová čepice, sousedoví pole), které byly v Poohří zapsány důsledně v celém paradigmatu, tedy i v 1./4. p., zatímco na ostatním území jsou častější jen v pádech nepřímých (na sousedovím poli). Tento západní areál zahrnuje i Mělnicko, Rakovnicko a jižně od Prahy i Dobříšsko, přičemž forma taťínkovej je v porovnání s tvary pro f. a n. poněkud širší, zabíhá až na Mladoboleslavsko (dokládá to i ČJA IV-209–211). Anketa potvrdila, že tvary složeného skloňování stojí v protikladu k formě bratrú/-u, která převládá na většině území českého národního jazyka, zatímco v nář. jzč. existuje příznačný dialektismus taťínkovo unifikovaný pro všechny rody, čísla i pády.

 

3.1.4. Výrazným znakem širšího Poohří je dialektismus rúh ‚roh‘ vzniklý změnou kořenné souhlásky ó > uo > ú. Vyskytuje se i na Slánsku a Velvarsku (body 225 a 226 sítě ČJA), nikoli však už v městské mluvě ve Slaném. Další, oddělený areál této podoby byl sč. anketou zachycen i v nář. jzč. (mezi Příbramí a Táborem). ČJA V-119 zakresluje oba areály poněkud širší.

 

3.2 Z nář. oblasti svč. přesahují do okraj. úseku lounsko-litoměřického např. tyto znaky:

 

3.2.1 Hlásková změna -ovi > -oj, související s někdejší měkkostí retnic a méně stabilní výslovností pův. obouretného w, je v Poohří vázána pouze na příslušnost k morfémům -ovi/-ovic/-ovice > -oj/-ojc/-ojce (Racková, 1978, s. 46), ankety ji zaznamenaly v 3./6. sg. životných m. (taťinkoj) a u označení rodiny typu Novákojc/starostojc, srov. 3.1.1; (ČJA V-315 a Racková evidují tuto změnu u místních jmen Horažďojce, Dlaškojce, sč. anketa tento jev nezjišťovala, sv. anketa se soustředila na podoby laj/i/ce, jaloj/i/ce, střejce, které v Poohří zapsány nebyly, nezachycuje je tam ani ČJA V-314). Výskyt koncovky -oj v 3./6. sg. živ. maskulin je typický především pro nář. svč., v nichž má (na rozdíl od Poohří) oporu v doposud přetrvávající výslovnosti typu pou̯dat, zrou̯na. Souvislý přechod koncovky -oj ze svč. oblasti směrem na jz. byl v rozsáhlé oblasti Kokořínska sev. od Mělníka v minulosti narušen masivním průnikem německého osídlení hluboko do středu země, takže v Poohří vznikl kompaktní samostatný areál, jehož hranice (spoluvytvářející svazek izoglos, srov. mapa 1) se mohla podílet na vymezení rozsahu okrajového úseku lounsko-litoměřického směrem do vnitrozemí.

 

3.2.2 Méně často byly v 2., 3., 6., 7. pl. živ. maskulin typu kluk, hoch zaznamenány obměny koncové souhlásky k > c a ch > š (pjet klucu, mnoho hošu, k vojácum, vo klucach, vo hošach, s klucima/klucama, z hošama), analogicky vyrovnané podle plurálových tvarů kluci, o hoších, … Její výskyt je typický pro celou oblast svč., odkud přesahuje v širokém pruhu přes Mělnicko do sv. části Poohří. Tento územní rozsah potvrzuje i ČJA IV-123, 150, 169 a 188.

 

[88]Mapa 2: Výsledky kvantitativních změn

 

[89]3.2.3 Z územně omezenějších hláskových změn anketa zachytila v jz. cípu Poohří jen změnu bn > (rimňík, daremňe) vzniklou asimilací artikulačního způsobu, typickou především pro okrajové úseky svč. nářečí. ČJA V-326 ji mapuje i v nář. čes.-mor. a roztroušeně při jzč. okrajích.

Některé další změny už ani jedna z anket nepostihla, např. změny ve skupení dn > nn > n a > ňň > ň (jednou > jennou > jenou). Ty jsou zařazeny pouze do zvláštního dotazníku pro zjišťování okrajových svč. jevů, který do Poohří nezasahuje. Z Podřipska je uvádí Haller (žánej, hoňe, Rouňice, s. 61), z Poohří Bělič (1972, s. 223) a rovněž ČJA V-306.

 

3.2.4 Poohří je z hlediska jazykovězeměpisného velice zajímavé především ve výsledku změn v kvantitě (srov. mapu 2). S celou sev. polovinou Čech (a podle ČJA IV-122 a 106 i s částí Moravy) ho spojuje krácení koncového -u/-i (křik ptáku, pjet pánu, dostal sem psaňi, po upečeňi). Krácení samohl. v příponách (ribňik) ankety nezjišťovaly.

Na řadě slov však sledovala sč. anketa tzv. novější kvantitativní změny týkající se dloužení hlásek e, i, o, u, k němuž dochází především v pozicích před znělými souhl. Do celého Poohří přesahuje z oblasti svč./střč. délka kořenné samohlásky u slovesa vjéři, do jeho sv. části (včetně Třebívlicka) pak i v případech dalších, např. bjéži, mňéři, léži, ďíravej, bóli, hóři, kúře, strúna aj. Další podoby jsou územně omezenější, areál séďi končí na Mělnicku, areál póle na Roudnicku. Je zajímavé, že svazek těchto izoglos dělí Poohří (v okolí bodu 208) na část sz. a jv. Tento předěl je posilován i některými izoglosami přesahující jzč. kvantity, srov. 3.3.2.

 

3.2.5 Ke kvantitativním změnám se řadí i rozdíly v délce kmenové samohlásky typu píct x pect. Jsou jedním z charakteristických rysů dělících Čechy na část svč. a jzč., přičemž Poohří se výskytem délek kvíst, tíct, píct přiřazuje k areálu severnímu. Na rozhraní obou areálů existují četné přesahy, výsledkem koexistence podob nest a níst pak jsou přechodové podoby nést, téct, … zapsané na pravém břehu řeky Ohře. ČJA IV-341 zaznamenává podoby péct v b. 205–207, tyto lokality však přičleňuje k areálu jzč. V době zápisů sv. ankety tu však byla zcela nepochybně převládající podoba typu níst, která později patrně ustoupila podobám s kmenovou samohláskou krátkou.

 

3.2.6 Z morfologických rozdílů spojuje celé širší Poohří s oblastí svč. zakončení -ej/-aj v 3. pl. sloves 4. a 5. třídy, vzniklé z -ají/-ejí zkrácením a redukcí koncového po hlásce j. Formy mluvjej, sázej, umňej, ďelaj vytvářejí v Poohří samostatný areál oddělený od svč. oblasti koncovek -aj/-ej průnikem německého osídlení na Kokořínsku (obdobně jako areál taťinkoj). Izoglosa koncovek -ej/-aj může tak podpořit vymezení okraj. úseku lounsko-litoměřického (srov. obdobný průběh u ČJA IV-317 rozumějí), i když při dřívějším mapování (Utěšený-Voráč, 1973) byla izoglosa formy prosej vedena při samé někdejší národnostní hranici.

 

[90]3.3 Z oblasti jzč. přesahují nář. jevy do sousední oblasti střč. nejčastěji právě v okraj. úseku lounsko-litoměřickém (Voráč 1955, mapy I–XV). Jsou to např. tyto znaky:

 

3.3.1 Charakteristická jzč. forma adjektiv přivlastňujících rodině typu Novákojc, sousedojc související se změnou hlásky v ve skupení -ovi > -oji > -oj, srov. 3.1.1, 3.2.1 a mapu 1.

 

3.3.2 Nejmarkantnějším rysem přesahujícím z nář. jzč. je patrně délka v koncovce 1. pl. dvou- i víceslabičných životných maskulin, některých zájmen a číslovek (naší psí, tří klucí, souseďí) zapsaná v Poohří (s výjimkou jeho sv. cípu). Převládající celočeská podoba psi přitom byla sč. anketou zachycena ještě v b. 202 a 208, pro střed Poohří jsou tedy typické dublety. Racková (1978) na Třebívlicku uvádí v 1. pl. jako základní podoby se samohláskou krátkou.

Z dalších kvantitativních rozdílů je svým průběhem zajímavá izoglosa jzč. dloužení kořenné samohlásky u slova chvúj ‚chvojí‘ a jeho obměn chvúje/chúje, která se připojuje ke svazku svč. izoglos typu kúře (srov. mapu 2); mezi body 207 a 208 dobíhá podle ČJA V-192 také jzč. areál podoby núdle, kterou však sč. anketa nezjišťovala.

 

3.3.3 Z morfologických diferencí je pro celou záp. polovinu Čech charakteristické kolísání feminin mezi skloňovacími typy „růže“ a „píseň“, projevující se v 1./4. sg. jednak formami cibul, tabul, louž s odsunutým koncovým -e, jednak, shodně se spis. jazykem, formami 1. sg. záře, mříže, túňe a 4. sg. záři, mříži, túňi. V obdobném územním rozsahu byla zaznamenána i subst. přecházející mezi typem „kost“ a „píseň“ (mnoho sole, do noce); ČJA IV (v komentáři na s. 100) označuje formu do noce v Čechách dokonce jako vzácnou, zachytil ji jen v Poohří a na Mladoboleslavsku.

 

3.3.4 Jen na jz. okraj Poohří zasahuje areál s koncovým formantem -ch v 2. pl. m. (sousedúch) připojeným podle adjektivní nebo zájmenné deklinace. ČJA IV-122 mapuje jeho (většinou dubletní) výskyt v rozsáhlém areálu na Rakovnicku, Prachaticku a Benešovsku. Podle Jančáka (2007) se však tento jev od ostatních jzč./střč. nář. rysů výrazně liší, a to především tím, že má jádro v oblasti střč. (na Berounsku), odkud „v protisměru“ expandoval do sousední oblasti jzč. Charakterizuje ho jako jev poměrně mladý, fakultativní, v poslední době zase ustupující (s. 118) a dokládá (v pozn. 12) již dřívější nejednoznačnost v jeho zařazení – V. J. Dušek ho považoval za rys střč., zatímco A. V. Šembera za západočeský.

 

3.3.5 Se záp. částí Čech spojuje podle sč. ankety celé Poohří tvar ťe v 3. sg. osobního zájmena ty v nepřízvučné pozici (to ťe povidám) vzniklý přikloněním k formě akuzativu. ČJA IV-231 na rozdíl od sč. ankety nedokládá tuto formu z Roudnicka.

 

3.3.6 Pro celé Poohří je v 7. sg. ukazovacího zájmena ten typická podoba s tím/tim [ý/y], místy byla dokonce zapsána jako forma základní, nedubletní. V ČJA IV-262 [91]byla mapa instr. sg. m./n. zpracována jen jako regionálně moravská. Rukopisný materiál z Dotazníku pro ČJA dokládá formu tím/tim v záp. části Čech včetně Mělnicka.

 

3.3.7 Rovněž na celém Poohří byl doložen zánik koncového -k v tázacích částicích copa, japa, dipa. Rozsah areálu koresponduje s vymezením okrajového úseku lounsko-litoměřického. Souvislý přechod těchto podob ze zč. okrajů je na Podbořansku přerušen někdejším průnikem německého osídlení, srov. mapu 1. ČJA V-352 podoby bez koncového -k nemapuje. Podle Dotazníku byly při výzkumu zachyceny v rozsáhlejším areálu přecházejícím z Poohří přes Rakovnicko do oblasti zč.

 

3.4 Nář. rysy typické jen pro Poohří

 

3.4.1 Nejvýraznějším rysem nářečí okrajového úseku lounsko-litoměřického je existence a-kmenových tvarů v nepřímých pádech pl. všech subst. Sč. anketa zjistila stav, kdy se koncovky -am, -ach z 3./6. pl. f. typu žena rozšířily nejen k ostatním f., ale i přes hranice rodů (k vjecam, v bolesťach; k hosťam, liďam, kočam, ke kolenam, vo koňach, vo kňezach/kňežach, f ťěchto dňách, vo brejlach). Často byly a-kmenové koncovky zachyceny také v 7. pl. – kromě typu kravama, obecně užívaného takřka po celém území českého národního jazyka (s koncovým -a podle duálu), jsou pro Poohří příznačné tvary jako s liďama, kočama, mišama, polama. Řidčeji pak bylo zapsáno toto zakončení v 2. pl. (mnoho slzach, do rukach, přišlo hodňe ďeťach, vot starejch liďach, bes kňežach, pár koňach).

Tyto formy mají nestejně veliký územní rozsah, srov. mapu 3. Vyplývá z ní, že nejrozšířenější je 3. pl. ke koňam, ďeťam, kočam zasahující až za řeku Berounku, omezenější rozsah má 7. pl. s koňama, hosťama, vjecama, polama a jen na části Poohří bylo zachyceno zakončení 6. pl. vo koňach, kňezach, … Výskyt tvarů v 2. pl. je řídký, častěji se užívá jen spojení mnoho slzach, zatímco ostatní doklady (bes koňach, hostach/hosťach, kňezach, liďach, ale také ke koňam, kňežam, liďam, vo hostach/hosťach, kočach, z hosťama, liďama) byly zapsány pouze v sz. cípu Poohří, na jižním Lovosicku, srov. 4.2.

 

3.4.2 Pokud jde o zachycení těchto koncovek v dosavadní literatuře, uvádí Haller (1932, s. 75n.) z Roudnicka řadu příkladů řazených podle příslušnosti k jednotlivým kmenům (k chmelňicam, po loďach, s klukama/klucama, vo koňach, ve mňestach, k polam, s konvama, po kamenach, …), vždy však pouze 3., 6., 7. pl., tvary genitivu jsme (ani dále v jeho textu) nenašli. Bělič (1975, s. 223) se při výčtu nář. rysů charakteristických pro okraj. úsek lounsko-litoměřický zmiňuje o kolísavě se projevující tendenci k vyrovnání tvarů 2. pl. substantiv všech typů s 6. pádem (vot pánech, do polach, pjet kravach). Zevrubně se rozšířením a-kmenových koncovek do všech nepřímých pádů pl. subst. bez rozdílu rodů zabývá Racková (1978, s. 89n.), označuje ho za nejcharakterističtější (a silně ústupový) diferenční jev subst. deklinace nář. na Třebívlicku, přičemž tvary 2. pl. klasifikuje jako řídké.

 

[92]Mapa 3: Výskyt a-kmenové koncovky

 

[93]4. Jazyková situace v Poohří

 

4.1 Rozborem materiálu shromážděného sv. anketou a určením míry přesahů svč. a jzč. nář. jevů do Poohří byl potvrzen okrajový charakter lounsko-litoměřického nář. úseku. Při kartografování jsme rovněž vytipovali několik nářečních znaků, jejichž územní rozsah se mohl stát základem pro vymezení hranice tohoto úseku směrem do vnitrozemí, srov. mapu 1. Z mapování některých dalších (především kvantitativních) rysů navíc vyplynulo, že středem Poohří (mezi body 201, 207 a 202, 209 výzkumné sítě ČJA) prochází svazek několika izoglos, který toto území dělí na část sv. a jz. Pro toto pomyslné rozhraní jsme však nenašli oporu v geografickém rázu krajiny ani v hranicích známých územně správních celků.[6]

 

4.2 Územní rozsah jevů sledovaných oběma anketami byl průběžně srovnáván s mapami ČJA. Méně podstatné odchylky (v zachycení kvantitativních diferencí psí x psi, v koexistenci podob níst x nest apod.) mohly být způsobeny jednak takřka padesátiletým časovým odstupem, který obě sběrné akce dělil, jednak odlišným způsobem získávání materiálu, jak jsme podrobněji vysvětlili v minulém příspěvku. A právě fakt, že anketu vyplňovali místní učitelé, přinesl i jednu drobnou zajímavost na konec: při zpracovávání materiálu se začal jako výrazně archaický vydělovat sev. cíp celého úseku – jižní (české) Lovosicko. Zachycené nářeční rysy však neměly širší oporu v husté síti okolních lokalit (dotazníky byly rozeslány do všech školních obcí). Vysvětlení se nám dostalo teprve zjištěním, že anketové dotazníky z této oblasti vyplňovala tatáž osoba, která si patrně dokázala opatřit pro spolupráci starší nářeční mluvčí.

 

LITERATURA

 

BACHMANNOVÁ, J. (2008): Nářeční situace na přechodu severovýchodočeské a středočeské oblasti (Na materiálu korespondenčních anket ÚJČ). Naše řeč, 91, s. 178–191.

BĚLIČ, J. (1968): Přehled nářečí českého jazyka (s mapkou). Praha: SPN.

BĚLIČ, J. (1972): Nástin české dialektologie. Praha: SPN.

Český jazykový atlas I–V (1992–2005). Praha: Academia.

Dotazník pro výzkum českých nářečí (1964–1965). Praha: ÚJČ ČSAV (nepublikovaný materiál položek 2354 7. sg. m./n. tím, 2369 1. p. kdopak, 2374 1. p. copak).

DUŠEK, V. J. (1894): Dialektická mapa Čech.

DUŠEK, V. J. (1895): Řeč lidu v Koruně České a na Slovensku. In: Národopisná výstava Českoslovanská v Praze 1895. Praha: J. Otto, s. 83–96.

[94]HALLER, J. (1932): Popis a rozbor lidové mluvy v pěti podřipských obcích. Praha: Česká akademie věd a umění.

HAVRÁNEK, B. (1934): Nářečí česká. In: Československá vlastivěda III. Jazyk. Praha: Sfinx, s. 84–218.

JANČÁK, P. (2007): Společné jihozápadočeské a středočeské nářeční rysy v Českém jazykovém atlase. In: Jazyky, rozumění, porozumění. Sborník k životnímu jubileu Aleny Macurové. Praha: FF UK, s. 107–121.

KLOFEROVÁ, S. (2005): Svazky izoglos v nářečích. In: Český jazykový atlas V. Praha: Academia, s. 608–651.

RACKOVÁ, M. (1978): Nářečí okrajového úseku třebívlického I. In: Sborník Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem. Řada bohemistická. Praha: SPN, s. 5–142.

ŠEMBERA, A. V. (1864): Základové dialektologie československé. Vídeň: nákl. spisovatelovým / Olomouc: R. Promberger.

UTĚŠENÝ, S. – VORÁČ, J. (1973): Základní izoglosy severovýchodočeské nářeční oblasti. Slovo a slovesnost, 34, s. 138–145.

VORÁČ, J. (1955, 1976): Česká nářečí jihozápadní I, II. Praha: ČSAV/Academia.


[1] Příspěvek vznikl v rámci grantového projektu Jazykovězeměpisná diferenciace nářeční skupiny středočeské IAA900610701, využívá též mapových podkladů připravených při řešení předchozího projektu GA AV.

[2] Na citovanou dvoudílnou monografii J. Voráče navázal v nedávné době P. Jančák (2007) analýzou jzč. jevů na materiálu ČJA.

[3] Nářeční diference všech jazykových rovin přinášejí jednotlivé díly ČJA; Poohří je jako celek vyděleno ve stati S. Kloferové Svazky izoglos v nářečích (2005, s. 616, mapa 462).

[4] V našem příspěvku budeme pro zjednodušení místo termínu okrajový úsek lounsko-litoměřický užívat mnohdy jako synonymum označení Poohří.

[5] Rokytensko je např. podle < http://hormag.cz/?module=chronicle2 > starší název pro povodí Rakovnického potoka, který se dříve jmenoval Rokytná a dvůr na něm Rokytno.

[6] Nabízela se jistá paralela s hranicemi arciděkanátů a děkanátů ze 14. stol. zachycených na Palackého mapě Čech. Toto spojení je však málo věrohodné už vzhledem ke skutečnosti, že obdobné rozhraní církevních celků vedoucí navíc po řece Ohři územní rozsah žádného ze sledovaných nář. jevů neovlivnilo.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
bachmannova@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 93 (2010), číslo 2, s. 83-94

Předchozí Pavel Štěpán: Sufix -ství v toponymii Čech

Následující Hana Konečná: Nářeční pojmenování polévek

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdm transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1