Jiří Kraus nejen o mediální komunikaci

Marie Čechová

[Reviews and reports]

(pdf)

Jiří Kraus not only on media communication

This article reviews the book Jazyk v proměnách komunikačních médiích written by Jiří Kraus.

Na konci roku 2008 vydalo nakladatelství Karolinum novou knihu Jiřího Krause Jazyk v proměnách komunikačních médií, do jisté míry navazující na jeho Rétoriku a řečovou kulturu (2004).[1] Obě knihy dokreslují vpravdě renesanční, polyhistorický záběr Krausova poznání a chápání světa, jež se projevilo už v jeho předchozích dílech (Rétorika v evropské kultuře, 1998, a Rétorika v dějinách jazykové komunikace, 1981). Asi nikdo z našich současníků neumí tak jako Kraus skloubit [44]racionální a citový aspekt v jazyce, promyšlený, argumentací podložený výklad s elegancí a estetickým vyzněním svých projevů; totéž přirozeně požaduje od veřejných projevů rétorických a mediálních.

Autor humanitně a jazykově výborně vybavený přechází od rétoriky, vlastně „matky“ stylistiky, k řeči médií, jež jsou podle něho „zrcadlem a spolu s tím i normou spisovného, tedy kultivovaného a prestižního způsobu vyjadřování“ (s. 159–160). Všimněme si, jak se změnilo chápání spisovnosti a jejího zdroje od 20. let minulého století (srovnáním se stanoviskem J. Hallera, Ertlovým kritériem „dobrého autora“ a názory českých strukturalistů).

J. Kraus explicitně demonstruje svou snahu „opustit možné chápání jazyka jako neutrálního, transparentního nositele sdělovaných informací“, a naopak představit ho jako „jazykovou strukturu v časově a prostorově vymezeném kontextu“, jako předpoklad úspěšné komunikace. (V tom plně konvenuje s naším pojetím jazyka, viz Čechová a kol., 2010.)

Široký záběr, uplatňovaný v předchozích pracích, je vlastní i této drobnější knize. Včleněním výkladů o jazyce komunikačních médií do kontextu současných věd o jazyce, o psychologii autora a adresáta, o sociálních aj. podmínkách komunikace je vítanou příručkou pro čtenáře, kteří nehledají jen specifický pohled na jazyk/řeč médií, ale kteří chtějí získat vhled do současného dění ve vědách o jazyce a jeho fungování ve vztahu k jevům toto vše ovlivňujícím. Ocenění zaslouží autorův odstup od módních názorů poststrukturalistických, event. postmodernistických i od postojů strukturalistických; ten je umožněn autorovým rozhledem v odborné literatuře, opřeným hlavně o zahraniční díla 2. poloviny 20. a prvních let 21. století, jež posuzuje – myslím – velmi nezaujatě, uvádí je do vzájemných vztahů časových i příčinnostních, vše jasně vykládá, takže text je přístupný i laikovi.

Publikace obsahuje pět kapitol. I. kapitola uvádí do světa komunikace v médiích, ale neomezuje se jen na něj, nýbrž podává široce pojatý výklad o komunikaci, jejích kanálech, modelech, … V obdobném duchu jsou zpracovány i kapitoly další: II. Význam – reprezentace – sdělení (o médiích a jejich studiích, o sdělování a recepci, …) a III., nazvaná Jazyk a média, mající podstatně širší záběr, než evokuje její název: obsahuje obecně platné komunikační principy neomezující se na média (ta je naopak často narušují), seznamuje s tzv. konverzačními maximami (pravidly úspěšnosti komunikace), Griceovými i Leechovými. Tato kapitola je užitečná pro každého uživatele jazyka (viz maximu kvantity „Neříkej toho ani zbytečně mnoho, ani příliš málo“ nebo způsobu: „Vyjadřuj se přiměřeně tématu, situaci a řečovým partnerům, usiluj o srozumitelnost, …“, ale i zdvořilostní maximu taktu, …).

IV. kapitola podává přehled lingvistických teorií posledních 50 let (pod názvem Od analýzy textu k analýze diskurzu) s charakteristikou poststrukturalismu ve srovnání se strukturalismem. Formou drobných medailonů představuje přínos významných teoretiků diskurzu. Výrazu diskurz se užívá jako synonyma pro jazykový projev, nadvětný útvar, promluvu nebo jejich komplex, text, sdělení, komunikát, … Autor si je vědom toho, že daný termín ztrácí vlastnost termínu, totiž jednoznačného pojmenování pojmu.

Postupuje od Derridova dekonstruktivního čtení (čtenář nehledá autorův záměr, ale hledá vnitřní rozpory, nedůslednosti, ptá se po jejich příčinách, a tak každé čtení je znovu a znovu neustálé konstituování smyslu) přes Bachtinovu dialogičnost (chápání každého textu jako polyfonie, mnohohlasí) k teorii intertextuality J. Kristevové aj. (text není uzavřená jednotka, ale transformace textů předchozích, takže je sám intertextem).

[45]Do tohoto kontextu vkládá autor výklad o tropech a figurách – zdálo by se, že tím narušuje plynulý tok poučení (kap. IV.4), ale čtenář vzápětí pochopí, proč to dělá: kap. IV.5 ho přesvědčuje o tom, že podstatou teorie jazykového konstruktivismu je zájem vědců o metaforu nikoli jako o prostředek vyjadřování, ale jako o podstatu prokázání talentu a schopnosti opustit „starou jazykovou hru“ a vstoupit do nové. Touto metodou postupně autor představuje různé vědy zabývající se diskurzem, jako je hermeneutika (věda o porozumění/interpretaci významu – každý vnáší „do hry“ své vlastní představy), „archeologie vědění“ a „genealogie vědění“ M. Foucaulta, jež zkoumá i nevyjádřené, pouze „podrozumívané“ komponenty diskurzu, … Vedle nemarxistických představuje (neo)marxistické teorie diskurzu, navazující např. na A. Gramsciho – jemu věnuje samostatnou kapitolku (IV.12), stejně tak dalším významným osobnostem, jako J. R. Searlovi nebo J. Habermasovi, autorovi univerzální pragmatiky, spočívající v hledání porozumění a konsenzu mezi autorem a adresátem, zaměřené na tzv. perlokuční akty (na komunikací vyslaný účinek): „žitý svět“ je prostorem společně sdíleným účastníky komunikace; dále van Dijkovi – funkčnímu pragmatikovi, zavádějícímu do analýzy diskurzu pojem tzv. ideologického čtverce (prvky kombinující zdůraznění či potlačení informace pozitivní či negativní), S. Hallovi, teoretikovi preferovaného čtení, podle něhož média kontrolují interpretaci pomocí tzv. orientátorů (např. formou otázek moderátora, různým přístupem k účastníkům mediálních debat, různým prostorem vymezeným pro každého, neverbálními prostředky, …) a vyjadřují svou předpojatost.

Poslední podkapitoly IV. kap. jsou věnovány konstruktivnímu strukturalismu P. Bourdieua (16), kriticky navazujícího na F. de Saussura i N. Chomského a razícího pojem habitus – osobnostní styl determinující chování a vyjadřování lidí (Bourdieu za příznak sociální příslušnosti mluvčího – myslím oprávněně – považuje výslovnost; analyzuje i úlohu školy v užívání jazyka); a postmarxistické teorii Ch. Mouffové a E. Laclaua (17); diskurz je pro ně souborem konstruovaných světů, společnost je jim pluralitou diskurzů, různými aktéry různě interpretovaná a hodnocená.

Této (IV.) kapitole jsme věnovali největší prostor, nejen protože je v porovnání s ostatními nejrozsáhlejší (s. 93–143), ale i proto, že čtenáři přináší v nejlepším slova smyslu eklektický výklad různých teorií analyzujících komunikaci, s uváděním návazností a s vlastním komentářem autorovým. Tato kapitola se může stát dobrou pomůckou i studentům bohemistiky v kurzu Teorie spisovného jazyka a jazyková kultura pro své syntetické pojetí vývoje názorů na (nejen spisovný) jazyk a jeho užívání.

Poslední, krátkou, V. kapitolu tvoří Metodologická východiska analýzy mediálního diskurzu, z níž bychom chtěli vyzvednout pozornost věnovanou argumentaci, struktuře argumentu a argumentativní funkci otázek v polemikách.

Naše stručná recenze si mohla všimnout jen některých rysů Krausovy knížky; více se soustředila na obecné výklady než na komunikaci mediální. Tím nechceme říci, že téma signalizované v názvu je v ní okrajové, ale je zasazené do rámce sociálních, situačních a jazykových podmínek. Tím činí autor knihu zajímavou, ba přitažlivou nejen pro mediální pracovníky a studenty Fakulty sociálních věd zaměřené na mediální studia, ale i pro další čtenáře, neboť vždy perfektně vysvětlí pojmy (i to, jak s nimi pracuje), někdy ovšem i osobitě (viz pojmy stylový postup, žánr, s. 89–90).

Představovaná kniha je přínosem pro poznání vývoje věd o jazyce za posledních zhruba šedesát let, vhodným studijním pramenem pro studenty bohemistiky, ale i pro zájemce nelingvisty, protože srozumitelně přibližuje nové směry bádání a jejich výsledky.

 

[46]LITERATURA

ČECHOVÁ, M. (2005/2006): O umění řečnit. Český jazyk a literatura, 56, č. 1, s. 47–50.

ČECHOVÁ, M., a kol. (2010): Čeština – řeč a jazyk. 3. vyd. Praha: SPN.

KRAUS, J. (1981): Rétorika v dějinách jazykové komunikace. Praha: Academia.

KRAUS, J. (1998): Rétorika v evropské kultuře. Praha: Academia.

KRAUS, J. (2004): Rétorika a řečová kultura. Praha: Karolinum.

---

[1] Recenze knihy J. Krause Rétorika a řečová kultura viz M. Čechová (2005/2006).

Radešovská 664, 149 00 Praha 4
cechova.ujep@seznam.cz

Naše řeč, volume 93 (2010), issue 1, pp. 43-46

Previous Ivana Bozděchová, Božana Niševa: Monografie o bulharské slovotvorbě

Next Anna Černá: Slovenský sborník o jazykové kultuře