Monografie o bulharské slovotvorbě

Ivana Bozděchová, Božana Niševa

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Book on Bulgarian word-formation

This article is a review of the book V sveta na dumite. Struktura i značenie na proizvodnite dumi written by Vasilka Radeva.

Vasilka Radeva: V sveta na dumite. Struktura i značenie na proizvodnite dumi. Sofija: Universitetsko izdatelstvo „Sv. Kliment Ochridski“, 2007. 312 s.

 

Významný příspěvek do slovotvorného bádání posledních let představuje monografie renomované bulharské autorky V. Radevové V sveta na dumite. Struktura i značenie na proizvodnite dumi. Vznikla na základě dřívějších výzkumů prezentovaných v publikacích Slovoobrazuvaneto v bălgarskija knižoven ezik, 1991 (autorka se soustředila na jmennou slovotvorbu, v monografii 2007 s. 87–169) a Slovoobrazuvatelna i semantična struktura na denominalnite glagoli v săvremennija bălgarski knižoven ezik, 1993 (zaměřené na slovotvorbu denominálních sloves; 2007 s. 170–270).

V předmluvě V. Radevová stanoví svůj hlavní cíl – systematizaci teoretických základů bulharské slovotvorby. Při práci s jazykovým materiálem dále těží z prací cizích autorů, kombinuje různé zdroje a propojuje bulharské slovotvorné teorie s výzkumy v jiných slovanských jazycích včetně češtiny, tedy především s tradiční slovotvornou teorií vytvořenou M. Dokulilem (prezentovanou jak v Tvoření slov v češtině, tak v Mluvnici češtiny), a slovenštiny (s pracemi J. Bosáka a K. Buzássyové).

Obecnělingvistický a částečně komparativní přístup je ostatně charakteristický pro celou autorčinu dosavadní tvorbu. I proto považujeme za důležité, zajímavé a snad i podnětné představit v kontextu české slovotvorné teorie některé základní myšlenky, teoretické názory a fakta této práce čtenářům Naší řeči (vzhledem k předpokládané relativně obtížné dostupnosti monografie i některých dalších bulharských prací volíme zevrubnější popis poněkud delšího rozsahu). Autorčin přehled stavu bulharského slovotvorného systému tak může být nejen pro bulharské lingvisty východiskem pro hlubší výzkum problémů souvisejících se současnými slovotvornými procesy a útvarů nových, vzniklých v současných slovotvorných procesech vykazujících obdobné rysy v moderních slovanských jazycích (viz např. výsledky dílčích projektů a studií slovotvorné komise při Mezinárodním komitétu slavistů a prezentovaných ve sbornících z jejích konferencí v posledních letech, včetně vystoupení zástupců komise na sjezdu Komitétu ve Skopje na podzim 2008[1]).

Jak V. Radevová zaznamenává, zájem o slovotvorné procesy a jejich výsledky je v posledních desetiletích spjat s významem odvozeného slova; derivace má totiž centrální úlohu při tvoření nominačních jednotek, i když současný bulharský slovotvorný systém projevuje tendenci tvořit a uží[38]vat analyticky ztvárněné pojmenovací struktury. Podstata odvozených slov se zkoumá z různých aspektů – komplexně se chápou a vydělují jejich morfologické, syntaktické a lexikální aspekty.

V bulharštině se odvozená slova tvoří zejména derivací v úzkém smyslu, řidčeji se uplatňuje konverze. Třídění odvozených slov do derivačních struktur se v práci zakládá na vztahu k slovotvorné sémantice, přičemž se sémantika neztotožňuje s fundací/motivací. Odvozená slovesa jsou tříděna tradičním způsobem dělení slovesných významů na inchoativní a faktitivní. Souhrnně jsou podány typy modifikačních významů charakteristických pro tvoření sloves, zvláštní důraz je kladen na denominální struktury onomaziologického typu mutačního a transpozičního.

První část monografie Odvozené slovo jako předmět zkoumání je věnována některým obecným a základním derivatologickým pojmům (viz např. slovotvorné hnízdo nebo slovotvorný typ jakožto strukturní, formálně-sémantické schéma tvoření odvozených slov, charakteristické společným slovotvorným významem, příslušností odvozenin ke stejnému slovnímu druhu a totožností sémantické motivace) a vymezení disciplíny, při němž jsou v přehledu uvedeny a komentovány některé její aspekty. Autorka slovotvorbu odlišuje především od morfologie, na rozdíl od některých bulharských prací doplňujících analýzu slovotvorné stavby slov popisem jejich morfologické struktury. V. Radevová se dále soustřeďuje např. na metody uplatňované ve výzkumech syntaktických, akcentuje také rozdíly přístupu ve slovotvorných pracích strukturalistických a sémantických. V pojetí prezentovaném v monografii slovotvorba úzce souvisí s lexikologií. Jak autorka upozorňuje, slovotvorbu však nelze ztotožnit s nominační derivací (při níž kromě motivačního slova vstupuje do odvozeniny také nový klasifikační komponent, viz např. дом – почивен дом, česky: dům – rekreační dům), přestože teorie nominace zásadně ovlivňuje současné trendy slovotvorného bádání. Funkční determinovanost V. Radevová dále spojuje s plánem komunikačním, jmenovitě s determinovaností komunikační činnosti požadavky systému. Podle autorky tak zkoumání nových jednotek v plánu komunikačním vyžaduje diferenciaci slovotvorného procesu od jeho výsledků, jako příklad je zde uvedena problematika okazionálních pojmenování porušujících slovotvornou normu. V neposlední řadě zdůrazňuje výzkum slovotvorných kategorií vázaných na určitou stylistickou sféru (pro vyjasnění konotačních významů slov). Z hlediska vztahu mezi jazykem a myšlením má obecnější teoretickou platnost onomaziologie (autorka připomíná značný přínos uplatnění onomaziologického přístupu v Dokulilových derivatologických výzkumech).

Odvozená slova autorka vymezuje jako motivované jazykové znaky, formou a významem souvztažné s dalšími lexikálními jednotkami a díky nominační hodnotě též s realitou. Nejtěsnější však jsou korelace mezi slovy na základě motivačních vztahů. V té souvislosti autorka záslužně rozlišuje odvozená slova od tzv. slovotvorně ztvárněných lexikálních jednotek (tzn. slov základových, podle V. Radevové s neproduktivními základy,[2] která jsou podobná slovům odvozeným z produktivních základů – pozn. aut.), a tak motivuje diferenciaci slovotvorného a etymologického přístupu ke slovní zásobě. Termíny motivace/motivovanost a produktivita, ne vždy zcela jednoznačně užívané a vymezované (viz rozdílná pojetí i v české lexikologické a slovotvorné teorii), rozlišuje autorka tím, že termín produktivita poukazuje na existenci strukturně-sémantického vztahu mezi [39]základovým a odvozeným slovem (bulh. произвеждаща a производна дума), zatímco termín motivace/motivovanost ukazuje na směr a charakter tohoto vztahu z hlediska synchronního.

Obdobně jako v češtině se i v bulharštině uplatňují dva základní slovotvorné způsoby – sufixace a prefixace (nejtypičtější pro tvoření deverbativních sloves, její nárůst při tvoření jmen souvisí s přejímáním cizích formantů), omezenější je rozsah tzv. konfixace[3]. Kompozici a její širší užití v současné bulharštině spojuje autorka s její existencí již ve staroslověnštině a s pozdějším vlivem církevní slovanštiny a ruštiny. Uvádí typ kompozičně ztvárněných apozičních jednotek, tzv. binomů s determinačním vztahem mezi oběma členy (např. заместник-министър, кафе-клуб, srov. česky náměstek ministra, klubová kavárna). Podle autorky nejblíže nominálním souslovím stojí apoziční binomy s koordinačním vztahem mezi oběma členy, např. среща-диалог/setkání-dialog (jejich první člen zachovává svou lexikální a gramatickou samostatnost, avšak podle V. Radevové je toto formální kritérium v současném jazyce ne vždy uplatnitelné). Charakteristickým se stává užití iniciálových zkratek jako determinačních komponentů složenin, např. US-долар/US-dolar. Zvláštní postavení mají také nové útvary bez spojovacího submorfu, které se podobají útvarům z germánských jazyků, např. бизнес център / byznys centrum (ve všech uvedených příkladech se však členy píší zvlášť – pozn. aut.). Ačkoliv lze u těchto nových pojmenování s prvním komponentem бизнес, допинг / byznys, doping apod. předpokládat vliv angličtiny, autorka v nich nachází jen formální shodu s apozičními strukturami typu град сателит / satelitní město užívanými v bulharštině, jakož i s dříve existujícími izafetovými pojmenováními.[4] – Přitom je podle autorky nárůst uplatnění kompozice a univerbizace v určitém rozporu s analytismem současné bulharštiny.

V souvislosti se slovotvornými prostředky V. Radevová upozorňuje na nedůsledné rozlišování pojmů mnohoznačnost a polyfunkčnost slovotvorných prostředků. Správný přístup k oběma pojmům vyžaduje respektování pojmů funkce a význam (většinou jsou vztahovány pouze k pojmu význam a nebere se v úvahu skutečnost, že v nejužším vztahu s derivačním procesem je naopak funkce slovotvorného formantu). Pro větší část bulharských sufixů autorka konstatuje spojování se základy týchž kategoriálních významů.

Se zřetelem k uplatnění interfixů v bulharštině autorka vyděluje dvě skupiny kompozit:[5] a) složeniny bez spojovacího vokálu, např. голлиния / gólová čára; b) složeniny se spojovacím submorfem, např. словоред/slovosled aj. V rámci nového slova se interfixy většinou kombinují i s dalšími afixy, zejména sufixy, např. пълнолуние/úplněk, nebo se z fundujícího základu odstraňuje sufix při tzv. nulové sufixaci, např. водопад/vodopád. Podle autorky je nutno rozlišovat interfixy a segmenty, jejichž pomocí je slovotvorný základ ztvárňován a které zároveň nevcházejí do struktury formantu, např. пее – пе(в)ец / zpívat – zpěvák. V bulharštině jsou v některých případech slovotvorné [40]základy oboustranně formovány, např. подземие/podzemí. V. Radevová tento formant označuje jako přerušený složený formant a vztahuje ho k prefixálně-sufixálním slovotvorným postupům.

Druhá část monografie je věnována tvoření jmen, popis je založen na onomaziologických kategoriích charakteristických v bulharské substantivní slovotvorbě společnou a vždy jednoduchou onomaziologickou bází. Postupně se probírají, charakterizují a ilustrují u podstatných jmen 1) útvary mutační: jména činitelská (nomina agentis, odvozovaná zejména sufixy slovanského původu s různou slovotvornou produktivitou), např. -ар aj.: бръснар/holič; konatelská (nomina actoris, sémanticky nejbližší jménům činitelským, založená na tzv. nevyjádřené predikaci), např. -ист aj.: флейтист/flétnista, nástrojů (nomina instrumenti), např. -ачк(а) aj.: спирачка/brzda, výsledků děje (nomina patientis), např.: -ив(о), aj.: четиво/čtení, míst (nomina loci), např. -арница aj.: сладкарница/cukrářství a nositelů vlastností (nomina atributiva), např. -анин aj.: пражанин/Pražan; 2) transpoziční: jména dějů (nomina actionis), např. -не aj.: писане/psaní a příznaků (nomina essendi), např. -ест aj.: свежест/svěžest; 3) modifikační: jména ženských osob (nomina feminativa, tvořená buď sufixálně, např. пенсионер – пенсионер + -ка, nebo vyčleněním slovotvorného formantu, např. армен-ец – армен-ка), hromadná (nomina kolektiva), např. -ств(о) aj.: např. славянство/slovanství, deminutiva a augmentativa, např. градец/městečko a работяга/dříč.

Obdobně jsou zastoupeny všechny tři onomaziologické struktury u přídavných jmen, avšak způsoby jejich realizace nejsou tak rozmanité jako u podstatných jmen. Vedle tradiční sufixace se u nich v současnosti začíná aktivněji uplatňovat také prefixace a kompozice (konfixace je omezeně zastoupená, využívá se zejména u desubstantivních relačních adjektiv; velkou produktivitou se vyznačuje konfix без-/-ен, např. бездомен/bezdomý). Zvlášť produktivní model představují např. adjektiva typu черно-бял/černobílý – jejich oba členy odkazují k barvám s protichůdnou, komplexní charakteristikou.

Třetí část knihy pojednává o tvoření sloves. V. Radevová terminologicky pro denominální bulharská slovesa zůstává u tradičně užívaného termínu slovotvorba, ale upozorňuje, že by se mělo přesněji hovořit o základotvorbě. Všechna odvozená slovesa jsou totiž utvořena pomocí slovotvorného formantu modifikujícího význam fundujícího základu, který vstupuje do struktury odvozeného slova. Na rozdíl od tvoření jmen se v deverbativní slovotvorbě více uplatňuje prefixace, kterou zastupují především modifikační onomaziologické struktury (mnoho formantů vyjadřuje především prostorové vztahy, což souvisí s funkcí prefixů již ve staroslověnštině, např. пре-/pře-: прелетя/přeletět aj.), k mutační kategorii spadají především desubstantivní a deadjektivní útvary odvozené sufixací a konfixací. Motivační vztah mezi pojmy substance a děj bývá u denominálních sloves (transpozičního typu) složitější, dvojí směr motivace lze tedy přiznat např. slovům jako митинг/mítink – митингувам/mítingovat. Při tzv. vnitřně slovesném tvoření se užívá také reflexivizace, u denominálních sloves doprovázená afixací. (Např. u deadjektivních inchoativních sloves bulharština zachovává typologickou shodu s ostatními slovanskými jazyky, srov. bulharsky тъмнее; konfixní útvary обеднее a česky bělet; onemocnět.) Protože podle V. Radevové však není pro bulharskou slovotvorbu reflexivizace jako derivační způsob typická, většinou se v bulharských pracích probírá v kontextu tvoření tvarů sloves nebo v syntaktickém plánu, zejména v trpných konstrukcích.

Mezi deadjektivními slovesy projevují vysokou slovotvornou aktivitu adjektiva pojmenovávající barvy, neboť motivující příznak jimi nesený se vztahuje k vnější charakteristice vnímané smysly. V rámci inchoativních sloves označujících ‚stav nebo přechod do nového stavu (kvality)‘ vykazuje [41]nejvyšší slovotvornou produktivitu sufix -ее, např.старее/stárnout. Zajímavým příkladem složité relace mezi kategoriemi ‚děj‘ a ‚subjekt‘ je v podstatě transpoziční kategorie ‚koná děj, který je pojmenován motivujícím jménem‘; protože je většina těchto sloves přejatá, lze najít ekvivalentní útvary ve všech slovanských jazycích, viz např. bulharsky анализирам a česky analyzovat aj.

Čtvrtá část monografie se zabývá sémantikou odvozeného slova jako prvku lexikálního systému vázaného dvojí referencí: nominační funkcí k mimojazykové realitě a motivační determinovaností k jiné lexikální jednotce. Autorka shledává nesoustavnou a nejednotnou definici termínu slovotvorný význam a neujasněnost vztahu mezi lexikálním a slovotvorným významem. V. Radevová v této souvislosti dále mj. připomíná, že při zkoumání specifických rysů odvozenin se sémantickou strukturou obsahující komponenty, které nejsou vyjádřené pomocí slovotvorné struktury jednotky, je opodstatněné rozlišovat sémantické příznaky nevyjádřené a nevyjadřovatelné. Termín potenciálnost souvisí se schopností odvozeniny vyjadřovat širší význam, než zadává její slovotvorná struktura. Existence potenciálních slovotvorných struktur v jazyce souvisí s existencí produktivních slovotvorných typů – ke slovům vyznačujícím se potenciálností významu patří zejména modifikační formace.

Nejjasněji se „dědičnost“ v derivačním procesu projevuje u derivátů motivovaných lexikálními jednotkami s paradigmatickými relacemi vzniklými na základě vztahu mezi přímými nominačními významy těchto jednotek. Tak se např. antonymie mezi přímými významy adverbií (близо/blízko) promítá do sloves od nich odvozených (приближи се / přiblížit se). Podobně při derivaci vznikají synonymní vztahy mezi slovy se slovotvornou strukturou stejného typu, přestože synonymní vztah mezi motivujícími lexikálními jednotkami neexistuje. Synonymie mezi odvozenými formacemi může navíc souviset s realizací jednotlivých (odlišných) slovotvorných modelů. Autorka upozorňuje na nutnost rozlišovat synonymní vztahy mezi odvozeninami a vztahy mezi slovotvornými synonymy.

V poslední části knihy autorka shrnuje a zobecňuje poznatky, jako důležité vybíráme alespoň některé: 1) výzkum denominálních sloves v současné bulharštině ukázal, že jednotlivé slovotvorné kategorie jako konkrétní jazykové realizace relací ‚substance‘ – ‚děj‘ a ‚příznak‘ – ‚děj‘ zahrnují derivační struktury, do jejichž sémantiky se promítají motivační vztahy charakteristické i pro další jazyky; 2) užití a upřednostňování sufixálních formací při tvoření denominačních sloves v slovanských jazycích ukazuje na typologickou shodu mezi nimi; 3) výrazem poměrné stability bulharského slovotvorného systému, uchovávajícího slovanské modely a prostředky derivace, se jeví sufixace jako základní slovotvorný způsob tvoření jmen a prefixace při tvoření sloves; 4) konkurence mezi sufixy s identickými strukturními parametry vyvolává změny v slovotvorném systému, analogické změnám u lexikálních jednotek se stejnou sémantikou (mění se jejich funkce, sféra užití, konotační rysy apod., a tak mnohé přecházejí do periférie jazykového systému).

Jak jsme se pokusili ukázat, monografie V. Radevové podrobně a s širokým teoretickým nadhledem popisuje současný bulharský slovotvorný systém v jeho rozmanitosti, bohatosti, proměnlivosti a potenciálnosti, přičemž zároveň předkládá, vymezuje či konfrontuje důležité pojmy a termíny slovotvorné teorie. Autorka jistě sleduje uplatnění nejen badatelské, ale také didaktické. Proto by bylo vhodné doplnit další vydání monografie o resumé v cizím jazyce a o rejstřík analyzovaného materiálu. V částech, v nichž autorka pojednává o odlišných přístupech k jednotlivým slovotvorně-sémantickým problémům a uvádí rozdíly v užívaném terminologickém aparátu, by mělo být explicit[42]něji vyjádřeno, ke kterému z jmenovaných pojetí se přiklání, resp. který z termínů pokládá za vhodnější. To by usnadnilo čtení textu, jakož i celkové uchopení bulharské slovotvorné problematiky.

Z pohledu jiné slovotvorné teorie by bylo možné také obsahově polemizovat s některými autorčinými názory a konstatováními, pro ilustraci vybereme některé. Tak např. derivaci V. Radevová nazývá přesněji afixací. V širším pojetí však derivace není jen afixací. Pro současný stav (nejen v bulharštině, ale i ve všech slovanských jazycích) lze za poněkud sporné považovat tvrzení, že je kompozice typická zejména pro jmennou slovotvorbu. Dále: termíny inchoativní a faktitivní sloveso se primárně vztahují k tvoření slovesného vidu, nikoliv k tvoření slov. Za připomínku stojí také opozice příznaků ‚potenciálnost‘ – ‚okazionálnost‘. Podle autorky je ‚potenciálnost‘ vlastní novotvarům určeným normou nebo normu realizujícím a okazionalismy představují porušení normy. Kromě termínu okazionalismus V. Radevová užívá také označení оказионни структури / okazionní struktury, zřejmě míní útvary okazionální. Do skupiny útvarů okazionálních zařazuje autorka slova odvozená dekompozicí, např. фобия/fobie, a to s vysvětlením, že dekompozice není typická pro bulharský slovotvorný systém. Z hlediska současných slovotvorných tendencí (jak v bulharštině, tak v češtině) však tento příklad příliš vhodný není. S okazionalismy autorka spojuje porušení pravidel produktivity, o niž se opírá kategorie ‚potenciálnost‘. Podle V. Radevové jsou tedy při tvoření okazionalismů dodržována pravidla analogie – i to je poměrně sporné. Autorka dále připouští neostrost hranice mezi neologismy a okazionalismy, ale zároveň staví na jednu stranu potenciální novotvary a neologismy a na druhou okazionalismy. Jako důvod uvádí skutečnost, že se okazionalismy vyznačují především jedinečností a individuálností, a dodává, že se proto rozlišují jazykové inovace (neologismy) a řečové inovace (okazionalismy) a také uzuální neologismy (toto označení lze zpochybnit[6]) a okazionální neologismy. Při této klasifikaci by bylo třeba jemněji rozlišovat termíny potencionalismus, neologismus a okazionalismus (nelze totiž mechanicky spojovat potenciální slova a neologismy, protože podle autorky by se jako potenciální slova měla označovat ta, která se jazykovými fakty zatím nestala), např. vhodněji odlišit potencionální slova, neologismy a okazionalismy (např. básnické neologismy).

Na závěr jedna obecnější poznámka: již v 80. letech S. Ivančev (1981, s. 5–9)[7] označil bulharštinu jako jazyk klasický a exotický, tedy (nejobecněji řečeno) jako slovanský jazyk, který se typologicky změnil natolik, že v něm začaly převládat rysy analytické. Z jiného hlediska bulharština i nadále zachovává hodně specifických rysů již z klasické staroslověnštiny (netýká se to ovšem do takové míry jmenné slovotvorby, v níž jsou i dnes projevy dynamiky nejmarkantnější). To je pravděpodobně jeden ze základních důvodů, proč v Bulharsku dosud nebyla slovotvorná teorie vycházející ze specifik bulharského slovotvorného systému detailně propracována. I z tohoto hlediska je tedy systematizace poznatků o bulharské slovotvorbě, kterou ve své monografii V. Radevová uskutečnila, bezpochyby záslužná.[8]

 

[43]LITERATURA

BOZDĚCHOVÁ, I. (2008): Deset konferencí Komise pro slovanskou slovotvorbu při Mezinárodním komitétu slavistů. Naše řeč, 91, s. 260–266.

Funkcyjanalęnyja aspekty slovaŭtvarènnja. Daklady IX Mižnarodnaj naukovaj kanferèncyi. Kamisii na slavjanskamu slovaŭtvarènnju pry Mižnarodnym kamitèce slavistaŭ. Minsk/Belarus’ 9–14 kastryčnika 2006 h. (2006). Minsk: VTAA „Prava i èkanomika“.

IVANČEV, S. (1981): Klasičeski i ekzotičen, bălgarskijat ezik po-star ot bălgarskata dăržava. Săpostavitelno ezikoznanie, 6, č. 3–6, s. 5–9.

NICOLOVA, R. (2008): Bălgarska gramatika. Morfologija. Sofija: Universitetsko izdatelstvo „Sv. Kliment Ochridski“.

RADEVA, V. (1991): Slovoobrazuvaneto v bălgarskija knižoven ezik. Sofija: Universitetsko izdatelstvo „Sv. Kliment Ochridski“ i izd. „Nauka i izkustvo“.

RADEVA, V. (1993): Slovoobrazuvatelna i semantična struktura na denominalnite glagoli v suvremennija bălgarski knižoven ezik. Sofija: Universitetsko izdatelstvo „Sv. Kliment Ochridski“.

Slovoobrazuvane i leksikologija. Dokladi ot Desetata meždunarodna konferencija na Komisijata po slavjansko slovoobrazuvane pri Meždunarodnija komitet na slavistite. Sofia, 1–6 oktomvri 2007 g. (2009). Sofija: Universitetsko izdatelstvo „Sv. Kliment Ochridski“.

---

[1] Viz např. sborníky Funkcyjanalęnyja aspekty slovaŭtvarènnja. Daklady IX Mižnarodnaj naukovaj kanferèncyi. Kamisii na slavjanskamu slovaŭtvarènnju pry Mižnarodnym kamitèce slavistaŭ. Minsk/Belarus’ 9–14 kastryčnika 2006 h. (2006); Slovoobrazuvane i leksikologija. Dokladi ot Desetata meždunarodna konferencija na Komisijata po slavjansko slovoobrazuvane pri Meždunarodnija komitet na slavistite. Sofia, 1–6 oktomvri 2007 g. (2009). Blíže též Bozděchová (2008).

[2] Jsou to zejména okazionalismy, autorka je dále klasifikuje jako nové útvary utvořené podle modelu neproduktivních lexikálních jednotek, které se chápou jako členité nebo slovotvorně ztvárněné.

[3] Jako konfix V. Radevová označuje dvouafixální morfém, který v jednom aktu morfologické slovotvorby plní stejné funkce jako prefix a sufix, srov. v češtině zneškodnit, ohlušit atd.

[4] Formálně jsou tzv. izafety podobné starým konstrukcím typu очи-череши / oči-třešně. V. Radevová však upozorňuje, že u konstrukcí tohoto typu jde o užití implicitního sémantického operátoru jako, tj. oči (jako) třešně, v běžných projevech se tato přirovnání tvoří neomezeně a ke krácení sémantického operátoru nedochází.

[5] V některých případech vyplývají zajímavé rozdíly s češtinou, které odhalují typologické zvláštnosti obou jazyků, srov. uvedené příklady a jejich české překlady.

[6] V českém pojetí znamená uzualizace jazykové jednotky její ustálený způsob užívání v určitém časovém úseku a jazykovém prostředí, jazykový úzus tedy může, ale nemusí být kritériem pro určení novosti/okazionálnosti daného slova. V pojetí V. Radevové by musel existovat i termín neuzuální neologismus.

[7] K charakteristice bulharštiny jako balkánského slovanského jazyka viz také monografii R. Nicolovové Bălgarska gramatika. Morfologija (2008, s. 29–32).

[8] Text vznikl v rámci grantového projektu VZ MSM 0021620825 „Jazyk jako lidská činnost, její produkt a faktor“.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
ivana.bozdechova@ff.cuni.cz

Institute for Bulgarian Language, Bulgarian Academy of Sciences 52
Shipcenski prohod Blvd. Bl. 17, 1113 Sofia, Bulgaria
nisheva@gmail.com

Naše řeč, ročník 93 (2010), číslo 1, s. 37-43

Předchozí Pavel Nečas, Petr Hejna: K užití české anatomické nomenklatury v současné soudnělékařské praxi

Následující Marie Čechová: Jiří Kraus nejen o mediální komunikaci