Časopis Naše řeč
en cz

Jindy

[Drobnosti]

(pdf)

-

Slovo jindy je časové příslovce utvořené příponou -dy od příd. jm. jiný, jako na př. mnohdy, vždy, ondy, kdy od slov mnohý, stč. veš = všechen, onen, kdo. Jsou i jiné tvary téhož významu; někde se říká jindá (snad v starší době jinda), jako bývalo vedle vždy i vžda, jako někde je tvar kda místo kdy. Jinak je tvořeno jinehdy (u Kotta 6, 523 z Franty), na Táborsku jinehdá; jsou to tvary správné a staré (na př. i církevní slovanština má in’gda, inogda), utvořené jako tehdy, onehdy, ale neobvyklé v písemnictví. Místy slýchati i tvary jiné, všelijak přetvořené podle jiných slov, tak u Pelhřimova jindavej (Kott, Přísp. 2, 97), u Olomouce jindová (Kott, Slovn. 6, 523), v Proseči u Vys. Mýta jindavá, v Německém na záp. Moravě jindyvá (Smetánka); v Sezimově Ústí (Starém Táboře) jsme slyšeli jinová.

Význam těchto slov je zřejmý: jindy (atd.) znamená »v jiný čas.« Přijde-li kdo někam dříve nebo později než obyčejně, říkáme, že »jindy« chodívá v tu a v tu hodinu; tak se ptá v Olomoucké bibli 2. Mojž. 2, 17 Raguel svých dcer: »Čemu ste spieše než jindy přišly (Velocius solito)?« Kniha Rožmberská vykládá, kdy může žalobce pohnati k dalšímu roku, a přidává »ale jinda nemóž pohnati.« Nenajdu někoho doma a odcházím se slovy »přijdu tedy jindy.« To vše jsou věci, o nichž netřeba dlouhých výkladů.

Ale jazyk český si vytvořil u tohoto slova i jiný význam. Jindy může znamenati jiný čas, než v kterém právě jsme; mohl by to [172]býti i čas budoucí, ale mluvíme-li o »jindy« na rozdíl od nynějška, máme na mysli dobu bývalou (čtenář znalý franštiny by našel něco podobného v příslovci autrefois proti à présent). Říkáme tak o věcech, které bývaly někdy v minulosti, ale již zašly; mluvíme tak jen o věcech, které měly trvání nebo se v minulosti opakovaly, a proto tedy nalézáme v takových větách obyčejně slovesa opakovací. Říkáme na př. »jindy jsme to dělávali takhle; jindy jsi chodíval domů dříve; jindy bývalo pivo lepší a lacinější.« Tak psávala (s tvarem jinehda) paní Kateřina z Žerotína v svých jadrných listech k služebníkům na Brandýse r. 1631 a v letech následujících; na př. »tkadlcům ať se taky poručí, aby hleděli svý dílo dobře dostaviti a ne tak, jakž jinehda dělávali, že by mohli ptáci skrze to zobati«; »kterýmž (včelám) že ste přidávali a břečky z hrušek vařiti dali, dobře se stalo, neb taky i jinehda se tak činívalo« (vyd. Fr. Dvorského v Hist. arch. 2, 19 a 187). Za Jungmanna se tak říkalo i psalo; Hýbl r. 1828 založil časopis »Jindy a nyní«, u Raisa (14, 289) na pouti u starostů pan správce po staru rozkurážený zpívá se sklenicí v ruce »hop, hop, ryndy bryndy, už to nejde jako jindy.« Ano, bývávalo »jindy«, bývávalo.

Dnes už není. Dnes si žádný slušný spisovatel netroufá napsati »jindy«. Doma, v kavárně, v hostinci v hovoru s kamarády, ano, to je něco jiného; ale na papíře? Kde se jen vzal ten strach před tímto nevinným slůvkem? V brusech zápovědí není, němčina nic podobného nemá, Vorovkův »Strážce« má naopak jindy jako správné slovo místo nesprávného »druhdy«, je to slovo velmi potřebné, za něž jazyk nemá jiného, jež by se s ním významem krylo; ale to vše není nic, jindy někomu nezavonělo, a protože u nás každé slovo, které žije i v ústech lidu, musí se třásti strachy, že nad ním bude vynesena klatba, naši spisovatelé, i nejlepší, vyhodili jindy ze svého slovníku. Nahrazují je slovy, která nikdy téhož významu nemívala; ale tím lépe, aspoň je v našem písemnictví o nějaké to papírové slovo více.

První náhrada je druhdy. To je slovo v starší češtině velmi časté, ale s významem »časem, občas, někdy«; na př. u Štítného »nevieme druhdy, coj (= co je) nám zlé nebo dobré.« Slovo druhý znamenávalo časem také »některý« (Jan Hasištejnský z Lobkovic vypravuje o benátských paních: »A měly na sobě klénotuov za několikokrát drahně sto tisíc zlatých, neb druhá měla toho na sobě za pět tisíc, druhá za šest, druhá za deset, druhá za 15 a druhá za 20 tisíc zlatých«) a odtud utvořeno způsobem nám již známým časové příslovce druhdy. V pravých památkách starých není ani jediného dokladu, kde by to slovo znamenalo něco [173]jiného, zejména zašlou minulost jako »jindy«. I ten Královédvorský rukopis tak píše v jiném smysle, sice také o minulosti, ale ve vypravování o nějaké jednotlivé události, jak říkáme a jindy jsme i psávali »jednou«: »bieše (= byl) druhdy kněz (= kníže) Zálabský«, »aj, druhdy kněz káže poslu, by sě páni všici sněli (= sebrali, nebo snad sjeli) na hrad na hody veliké.« Ale již za doby Jungmannovy se druhdy šířilo ve významě našeho »jindy«. Brusy jednomyslně proti tomu vystupují a dnes už i málokdo tak píše; ale ještě r. 1920 na př. vypravuje bývalý voják »od nynějška jsem klidný stran budoucnosti, jako jsem býval klidný druhdy před bitvou, když jsem viděl, že…« Zdá se, že zvláště stejnost koncovky pomáhala mimo naši zálibu v každé novotě příslovci druhdy k vítězství. Zůstává ovšem stále slovem, které nemá v tomto významě základu ani v jazyce starém ani v jazyce lidovém, v němž již dávno zaniklo.

Dnes spisovatelé dbalejší raději píší kdysi. V srpnu 1920 jsme čtli v novinách na př. o Paříži větu: »Dnes zklame každého, kdo přijde se stejnými tužbami jako kdysi.« Anebo ve vzpomínce na léta světové války: »Dávno již se byly rozpadly všechny společnosti a společnůstky (v hostincích), do kterých jsme kdysi chodívali.« Našim spisovatelům se vůbec velice zalíbilo v zájmenných neurčitých tvarech na -si; dnes již skoro nikdo nenapíše někdo, něco, někde, někdy (nebo dokonce jeden, jednou), dnes čteme jen samé »kdosi, cosi, kdesi, kdysi«. Snad proto, že v Čechách lidový, živý jazyk těchto tvarů skoro již nezná. A přece již Bartoš dobře vyložil v »Nové rukověti« (39), kde jich správně užívati: o osobách, věcech, místech, událostech skutečných a určitých, jichž blíže označiti nedovedeme (nebo nechceme). »Kdysi« lze říci o době určité, ne o mlhavém pojmu minulého, zašlého a trvalého nebo opakovaného »jindy«. »Kdysi jsem ho potkal a tu mi povídal…«; lze říci i »kdysi jsme se scházívali u Choděrů«, znamená-li to, že jsme se tam scházívali po nějaký určitý čas, ale slovy »jindy jsme se scházívali u Choděrů« říkáme, že to bylo někdy v minulých dobách, že ty schůzky již přestaly. Takových jemných rozdílů významových náš dnešní spisovný jazyk bohužel až příliš často nešetřívá. Něco takového chápeme v jazyce, který dávno přestal býti jazykem živým, kterému se spisovatel musí teprve učiti jako jazyku cizímu, kterému se někdo naučí dobře, jiný chatrně; ale jazyku svému se přece učíme z živého hovoru v rodině a ve styku s živými krajany a nechceme mu ještě ustlati předčasný hrob podle latiny mezi jazyky mrtvými? Nechuti k slovu jindy bychom konečně jakž takž porozuměli, kdyby nám někdo řekl, že se místo [174]něho někdy říkalo jinak; ale kdy se říkalo místo jindy »kdysi«, o ubohém »druhdy« ani nemluvíc?

Někdy stačíme i bez jindy, pouhým minulým opakovacím tvarem slovesným. To ve větách, jejichž smysl sám svědčí, že je řeč o něčem, čeho již není. Tak zvláště, mluvíme-li v 1. os. sami o sobě. »Chodíval jsem (chodívali jsme) také k Choděrovi; v X. jsme mívali dům; mluvíval jsem s tebou o tom; také jsem o tom slýchal; když jsem k vám chodíval přes ty lesy, bývalas, má milá, veselejší.« Někdy i v osobě 2. nebo 3. »Bývali Čechové statní jonáci; X. býval (tys býval) statkářem, tento chuďas míval tři domy.« Ale jindy při tom není slovo zbytečné; je to slovo, jež lze vypustiti, kde se věc jím vyjádřená rozumí sama sebou, jež však často větě teprv dodává plného smyslu. Mluvíme s někým o nějakém městě a řekneme: »Tam býval nějaký Svoboda přednostou stanice«. Schválně se vyjadřujeme neurčitě (slovem jindy bychom naznačili, že aspoň podle našeho soudu Svoboda přednostou tam již není), čekáme vysvětlení, nezemřel-li, není-li něčím jiným, někde jinde či co. I v 1. os. tak mluvíváme. Věta »míval jsem takový nůž s bílou střenkou« může býti otázkou, je-li ten nůž ještě na světě (tedy mám-li jej ještě), či nic. Někdy se tak vyjadřujeme o věci, o níž víme, že posud trvá. Slyšíme na př. o někom, že má doma mrzutost, a přidáme s důrazem na slovese: »On míval rád ženské.« To píšeme, aby z našich slov někdo snad nevyčítal pokyn, že se má jindy škrtat, kde se objeví.

Příslovce někdy mívá podobný význam; na př. čteme-li v Millioně, že »Persida (= Persie) veliká vlast jest, jenž někdy velmi sšlechtilá (= asi slavná, nobilissima) byla«. Zvláště často se říkávalo »někdy« u přívlastků vyjadřujících bývalou, již zaniklou vlastnost nějaké osoby nebo věci, na př. »Abigail Karmelská, někdy žena Nábalova« (= bývalá ž. N.) 1. Sam. (= 1. Král.) 27, 3 Kral.; často se tak naznačuje (jako v němčině slovem weiland), že osoba, o níž je řeč, je již mrtva (»Kuna, vdova někdy Bočkova z Želic«). Ale někdy není totéž co jindy, a zvláště se slovesným tvarem opakovacím mívá raději význam jiný (»časem, občas«); větě »někdy jsme chodívali k Choděrovi« každý spíše porozumí jinak, než kdybychom řekli »jindy«.

Nejstarší nám známé doklady významu slova jindy, o nějž nám zde jde, jsou v listech paní z Žerotína, tedy z 1. pol. 17. stol. V staré době se říkávalo dřéve (= dříve). Gebaurův Slovník má m. j. pěkný doklad z Dalimilovy kroniky (hl. 79), v němž se vykládá (tvary imperfektovými, jež mívaly také význam opakovací), jací bývali čeští pánové »dřéve«, t. j. jindy, na rozdíl od [175]horší již doby Dalimilovy. Náš lid posud říkává také, jak bývalo »dřív«. Proti slovu jindy v tomto významě filologie námitek nemá (námitkou by nesmělo býti, kdyby se ukázalo, že tento význam vznikl opravdu teprv někdy v 16. nebo 17. stol., protože si jej utvořil náš jazyk sám, bez cizího vlivu); nelíbí-li se však komu, českou náhradou za ně by bylo staré dříve. Kdo vidí takovou náhradu v slově »kdysi«, uvádí do našeho písemnictví mrtvý výmysl na újmu živé skutečnosti.

Naše řeč, ročník 5 (1921), číslo 6, s. 171-175

Předchozí Josef Zubatý: O zájmeně „sám“

Následující Přilínati (přilnávati), prolínati

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1