Publikace o přejímkách, především z angličtiny

František Martínek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Monography on borrowings, mostly from English

This article is a review of the book Internacionalizace současné české slovní zásoby written by Diana Svobodová.

[1]Diana Svobodová: Internacionalizace současné české slovní zásoby. Ostrava: Ostravská univerzita, Pedagogická fakulta, 2007. 142 s.

 

Diana Svobodová popisuje ve své práci postavení přejatých slov, především anglicismů, ve slovní zásobě různých variet současné češtiny. Vyjadřuje se tedy k aktuálnímu tématu a zasluhovala by pochvalu už za to, že je zpracovává souhrnně – v autorčině seznamu literatury se neobjevuje žádná knižní publikace zabývající se touto otázkou.[2]

Proč je pochvala v předcházející větě podmínečná? Autorka necituje obsáhlou monografii německého bohemisty Jürgena Warmbrunna o anglicismech v češtině z roku 1994, obsahující slovníček s 3240 lexikálními jednotkami a cca 230 stran textu, ani práci Silke Gester(ové) o anglicis[215]mech v češtině a němčině z roku 2001, v níž je přes 200 stran textu a „index“ (soupis) cca 1000 lexikálních jednotek obou jazyků.[3] Tvrzení a závěry v recenzované publikaci bohužel navíc mnohdy vycházejí z omezenějšího materiálu než v německých pracích, zejména Warmbrunnově, případně dokumentují povrchnější recepci sekundární literatury. Warmbrunn pečlivěji a fundovaněji než Svobodová rozlišuje termíny pro přejímku (výpůjčku, Lehnwort), cizí slovo (Fremdwort) a citátové slovo / citátový výraz (Zitatwort/Zitatausdruck), Gester(ová) s oporou v sekundární literatuře pečlivě definuje pojmy anglicismus, neologismus aj. Oba se podrobněji zabývají cestami přejetí (angličtina je někdy zdroj přejímky přejaté prostřednictvím jiného jazyka, jindy jazykem zprostředkovávajícím), a zejména pak formální adaptací přejímek: Warmbrunn ji nahlíží i v kontextu důležitých pravopisných reforem a podobných zásahů. Stejně jako Svobodová se oba němečtí lingvisté věnují užití anglicismů ve vybraných sociolektech (srov. níže) a pečlivěji sledují odlišné významy slov ve výchozím a cílovém jazyce.

Na rozdíl od německých monografií nezařadila Svobodová do své knihy slovníček či soupis pojednávaných výrazů. O tom, zda je v podobné knize, omezené rozsahem, něco takového nezbytné, je jistě možné diskutovat:[4] cizinec s omezenou jazykovou kompetencí pravděpodobně hledá a shromažďuje (ale i hodnotí) doklady jinak než rodilý mluvčí; mnoho dokladů je z internetu a řada slov je v procesu přejímání; nadto by propracovanější slovníček jistě vyvolal malichernou kritiku, že v něm ten nebo onen lexém, ta nebo ona pravopisná podoba chybí. – Přesto se domnívám, že slovníček je výhodný, a to nejen pro uživatele, ale i pro autora, protože mu umožňuje lépe kontrolovat, organizovat a systemizovat vlastní práci, a především ji přehledněji prezentovat – neopakovat tytéž informace, ale odkazovat.[5] O tom, že D. Svobodová opírá své výzkumy o rozsáhlou excerpci, již by nebylo obtížné do slovníčku uspořádat, svědčí bohatý dokladový materiál včetně pravopisných variant.

V dalších částech recenze nastíním strukturu pojednávané práce a dále se budu velmi výběrově věnovat obecnějším otázkám i posuzování konkrétních příkladů, jež si podle mého názoru zasluhují diskusi.

Práce je přehledně členěna. Po krátkém úvodu autorka popisuje původ přejímek (s diachronním záběrem), aspekty jejich užívání a jejich postavení v české slovní zásobě. V nejrozsáhlejší kapitole se věnuje formální adaptaci přejímek. Vedle jejich ortograficko-ortoepické, morfologické a slovotvorné adaptace si všímá prefixů a prefixoidů, členů kompozit a zkratek přejatých do češtiny. V další kapitole dokládá, jak se přejímky užívají v odborném názvosloví, reklamě, názvech firem a profesí a ve vybraných sociolektech. Mezi těmito „sociolekty“ je slovní zásoba spjatá s graffiti, sportem, hudbou a počítači. (Pro srovnání: Warmbrunn charakterizuje „slang“ z oblasti sportu, trampského hnutí, techniky a dopravy; Gester(ová) podává stručné soupisy anglicismů užívaných v hospodářství, v reklamě, v souvislosti s počítači a internetem a konečně v názvech obchodů a ji[216]ných provozoven služeb.) Po krátkém závěru následuje soupis použité literatury (přes 150 položek) a rozsáhlá vlastní bibliografie autorky k tématu (39 titulů).

Práce je cenná zaprvé díky zpřístupnění a zpracování aktuálního jazykového materiálu – Warmbrunnovy doklady už do jisté míry zastaraly a nadto se v souvislosti s novými skutečnostmi (internet, mobilní telefony apod.) objevily zcela nové oblasti slovní zásoby, jež Gester(ová) nepopisuje vyčerpávajícím způsobem. Svobodová si mj. všímá i pronikání angličtiny do komunikace v češtině, např. v kapitole o zkratkách uvádí hravá anglická akronyma v písemných projevech mládeže nebo textových zprávách (sk8, gr8, ASAP); zajímavé jsou také doklady toho, jak Češi angličtinu napodobují (masošop).

Druhým přínosem je zpracování několika problémových okruhů. Jde např. o slovotvornou adaptaci přejímek. Zde je námětem k dalším výzkumům, nakolik přejatá slova vlivem vzrůstající znalosti jazyků (angličtiny), a především pronikáním dalších příbuzných přejímek do češtiny posilují své postavení v systému a „rozkládají se“ v povědomí mluvčích na morfémy výchozího jazyka. Dalším takovým okruhem jsou přejatá slova s prefixy a prefixoidy (také ve srovnání s přejatými kompozity).[6] Autorka bohatě dokládá výskyt (polo)předpon v aktuální slovní zásobě a uvádí konkurenční prostředky domácího původu. Bezesporu je dále třeba analyzovat spojitelnost některých prefix(oid)ů s domácími slovními základy (z autorčiných příkladů: pseudopřevrat, pseudověda, supervelmoc, multiúčelový aj.). Autorka také upozorňuje, že v literatuře bývají prefix(oid)y a kořenné morfémy rozlišovány nejednotně. Sama zůstává poměrně konzervativní, když i morfémy velmi obecného významu jako bio- či eko- považuje za komponenty složenin.

V knize je únosné množství překlepů a jiných formálních nedostatků.[7] Mezi omluvitelná přehlédnutí můžeme také zařadit např. poněkud překvapivý sled značek pro jazyky, z nichž byl přejat morfém disc(o)- („a.<ř.-novela ve slově telenovela je „domácího původu“ (s. 94). Je nutné upřesnit, že přejímky z italštiny si „zachovávají […] jen minimálně adaptovanou výslovnost“, jak se dočteme na s. 17 (s příklady jako intermezzo, pizza), prostě proto, že jejich výslovnost je pro mluvčí češtiny průhledná a snadná.

Závažnější jsou autorčiny nedostatky ve znalostech a užívání lingvistické terminologie. Nejprve zdánlivě banální příklad: ve větě „U grafémů vokalických dochází při počešťování nejčastěji ke změně kvantity samohlásky stojící v kterékoli části slova“ (s. 35) má být „ke změně ve značení kvantity“ (mezi příklady jsou biliár, designér, médium atd.).[8] S některými jazykovědnými pojmy se v knize zachází velmi volně, patrně na základě vágního vymezení. (Jak by autorka cha[217]rakterizovala např. hovorové jazykové prostředky?) Nesrovnalosti se vyskytují např. u popisu významu slov (1.), u popisu systémových vztahů ve slovní zásobě (2.) nebo v hodnotících postojích k přejímkám (3.): 1. U komponentu auto- (s. 94n.) by myslím bylo mnohem vhodnější nevymezovat tři „homonymní významy“ ‚sám, sebe, vlastní‘; ‚automobilový‘; ‚automatický‘, ale zahrnout první a třetí význam do polysémní struktury, pokud je vůbec nutné je odlišovat.[9] 2. Označení pravopisných variant typu e-business a e-byznys za „paralelní synonymní dvojice“ (s. 98) je neúnosné. 3. Hodnocení přejímek je mnohdy diskutabilní a založené na dojmech: např. dvojice slov comeback a návrat je jako „prostředek synonymického odstiňování a diferenciace“ hodnocena kladně, pro slovo instrument „má čeština k dispozici […] i pojmenování vlastní“ – nástroj – a slovo drink je ve vztahu ke slovu nápoj hodnoceno jako produkt „nadbytečného přejímání“ (s. 7).

Rád bych uvedl ještě dvě další poznámky k terminologii: 1. Domnívám se, že by u „cizojazyčných názvů“ vstupujících do českých textů a postupně počešťovaných (např. názvy profesí na s. 109n.) bývalo bylo velmi přínosné aplikovat pojem citátové slovo, resp. citátový výraz a pokusit se v kontextu shromážděných aktuálních příkladů, jež se do českých textů zapojují naprosto nejednotně a živelně, o jeho nové vymezení. 2. Chápu didaktickou názornost rozdělení přejímek podle výchozích jazyků (s. 15–18) i její obtíže, ale postrádám pevnější kritéria rozlišení evropeismů (lampa, móda, model, opereta, papír) a internacionalismů (alkohol, rádio, raketa, stop) od latinismů (např. civilizace, ministr, škola), některých grécismů (biologie, stadion apod.) a exotismů (opět alkohol, dále např. sobota, jogurt, čaj), případně výslovné zpochybnění toho, že je přesné rozlišení možné.

Je na pováženou, jak autorka u některých přejímek zapírá roli němčiny. U slova fajn předpokládá přejetí z angličtiny[10] a vůbec se nezmiňuje o původním východisku v německém fein, což by jí umožnilo upozornit na dnešní dvojí motivovanost tohoto slova. U slova puzzle (s. 32) předepisuje výslovnost [pazl] jako „náležitou“ a odmítá podobu [pucle], jež je však legitimní kombinací výslovnosti německé a výslovnosti podle psané podoby.[11] Na „významnou roli němčiny“ sice upozorňuje u substantiva keksy (s. 41), i tady však podle mého názoru vliv angličtiny přeceňuje.

V celé publikaci autorka neúčelně směšuje deskriptivní a preskriptivní pohled. Mnohokrát projevuje potřebu hodnotit a nedokáže se ve svých formulacích vyrovnat s tím, že přejímky jsou někde odmítány, jinde považovány za prospěšné a ulehčující komunikaci. Výklad příliš často staví na obecně přijímaných, mlhavých, neurčitých, popř. mylných tvrzeních.[12] Hodnocení citovaná [218]z autoritativních lingvistických prací autorka akceptuje, i když se ne zcela shodují s jejími vlastními výsledky (srov. např. podivný argumentační postup při diskusi o vhodnosti přechylování na s. 62n.). Dále je překvapivé, jak silně autorka volá po kodifikaci i nejčerstvějších přejímek, především kodifikaci pravopisné, a jak své soudy opírá o (nutně zastaralé) existující kodifikační příručky (srov. s. 33). Proč vůbec chtít nejnovější, proměňující se lexikum kodifikovat a proč se soustředit na zachycení všech pravopisných variant jednotlivých slov?

Po tomto obecném hodnocení bych si ještě dovolil přidat několik poznámek k třístránkovému závěru knihy, jež zároveň zčásti dokumentují výše uvedená tvrzení. Kromě skutečnosti, že se v závěru objevuje zásadní tvrzení poprvé – angličtina je označena za „tzv. lingua franca“, tedy jazyk, jemuž podléhají i jiné, větší jazyky než čeština –, je přinejmenším nezvyklé, jaké se v něm vyskytují generalizace (snad jde o hrubou vulgarizaci funkčního přístupu k jazyku?) a jak se tu odráží autorčin postoj charakterizovatelný jako naivní optimismus a víra v pokrok. K tomu několik citátů, jež jsem se snažil nevytrhnout z kontextu: změny ve slovní zásobě „mají jednoznačně progresivní charakter – lexikum se zcela zákonitě a nezadržitelně obohacuje novými prvky“ (s. 128; ozn. F. M. – platí i dále). – „Z vývoje jazyka [?] je […] zřejmé, že veškeré puristické snahy se vždy míjejí účinkem“ (t.). – „Z dlouhodobějšího hlediska [?] je zřejmé, že v průběhu vývoje našeho jazyka všechno nepotřebné a módní časem odpadne a přetrvá jen to, co je vhodné a funkční, případně také dle situace [?] účinné, ekonomické, přiměřené a systémové“ (s. 129).

Ve změti takových výroků čtenáři uniká, že autorka i v závěru důsledně požaduje užívat i nejnověji přejatá slova v souladu s jejich současnou kodifikací: kde je taková kodifikace k dispozici? Bez významu není ani to, že v souladu s citovaným Jaroslavem Hubáčkem vidí v přejímání slov pouze projev „demokratizace jazyka“, „motivovaný běžnou komunikační praxí širokých vrstev uživatelů“ (s. 130), aniž by byť jen náznakem uvažovala o nejrůznějších jazykověpolitických zásazích, tendencích diktovaných „shora“ apod.

I přes všechny výtky je kniha užitečným východiskem k analýze zastoupení a fungování přejatých slov, zejména anglicismů, v současné české slovní zásobě, i když na mnohé důležité otázky, které pouze otvírá a naznačuje, nebo se jim dokonce vyhýbá, bude možné odpovědět až po detailnějších a specializovanějších výzkumech.

 

LITERATURA

BERGER, T. (2003): Knížka z pražské jazykové poradny. Naše řeč, 86, s. 38–40.

ČERNÁ, A. – SVOBODOVÁ, I. – ŠIMANDL, J. – UHLÍŘOVÁ, L. (2002): Na co se nás často ptáte. Praha: Scientia.

GESTER, S. (2001): Anglizismen im Tschechischen und im Deutschen. Frankfurt am Main: Peter Lang.

MARTINCOVÁ, O., a kol. (2005): Neologizmy v dnešní češtině. Praha: ÚJČ AV ČR.

MITTER, P. (2003): Složená hybridní substantiva s prvním komponentem cizího původu v současné češtině. Ústí n. L.: PF UJEP.

UHLÍŘOVÁ, L. (2001): Internetový dialog jazykové poradny s veřejností. Naše řeč, 84, s. 1–15.

[219]WARMBRUNN, J. (1994): Englische lexikalische Entlehnungen im Wortschatz der tschechischen Gegenwartssprache. Münster – Hamburg: Lit.

---

[1] Tato recenze vznikla v rámci Výzkumného centra vývoje staré a střední češtiny (projekt č. LC 546 programu Centra základního výzkumu MŠMT).

[2] Příbuzným a dílčím otázkám se z titulů uvedených v seznamu věnují práce O. Martincové a kol. (2005) a P. Mittera (2003).

[3] Práce S. Gester(ové) sice vyšla v Německu, ale předtím byla obhájena v České republice – jako disertace na olomoucké univerzitě. Za upozornění na tuto knihu děkuji redakci Naší řeči.

[4] Není nutné požadovat soupis všech přejímek, ale slovníček diferenční k vybraným slovníkům (případně se zpřesňujícími informacemi k některým jejich heslům).

[5] Z mnoha příkladů, kdy se autorka nešťastně opakuje, uveďme jediný: citátové spojení SOME1 4CHAT? / some1 4 chat se vždy v jedné z těchto podob nachází na s. 102 a 125.

[6] Zda jde o kompozita, posuzuje autorka s přílišným ohledem na výchozí jazyk. Pro mluvčí češtiny je označení některých slov za kompozita zavádějící (ofsajd, a zejména striptýz, s. 87).

[7] Namátkou: chybí poznámka č. 44 a fonetický přepis je nejednotný – někde se neznělá prealveolární semiokluziva přepisuje jako [c], jinde jako [ts]. – Z hlediska formulačního stojí za pozornost např. věta „Autoři graffiti (sprejeři, writeři) tvoří zcela specifický druh mladých lidí, jejichž seberealizace spočívá v tvoření graffiti“ (s. 115, ozn. F. M.).

[8] Aby takto opravená věta platila u všech autorčiných příkladů, je nutné opustit myšlenku, že jde výhradně o přejímky z angličtiny, a provést slovotvorný rozbor některých slov: např. ve slově designér přece máme příponu přejatou už dávno.

[9] Srov. také málo přesný významový popis prefixoidů „vyjadřujících kvantitu či intenzifikaci“ na s. 84–85.

[10] „[…] výraz fajn, užívaný jak v této počeštěné podobě, tak […] v původní formě anglické fine […]“, s. 65; podobně na s. 46.

[11] Výslovnost [pazl] označila za (jedinou) správnou také L. Uhlířová v Naší řeči (2001, s. 13) a v knize Na co se nás často ptáte (Černá et al., 2002, s. 110n.). Námitku proti tomu však vznesl T. Berger v recenzi uvedené publikace v Naší řeči (2003, s. 39n.). (Za upozornění na příslušné články z Naší řeči děkuji kol. J. Dřímalovi.) Ještě je nutné poznamenat, že D. Svobodová na s. 32 takřka doslovně cituje příručku Na co se nás často ptáte, aniž by ji uvedla jako zdroj.

[12] Např.: „V době národního obrození se [?] pronikání cizích slov výrazně omezilo, resp. získalo zcela jiný charakter“ (s. 14).

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Valentinská 1, 116 46 Praha 1
martinek@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 92 (2009), číslo 4, s. 214-219

Předchozí Jiří Kraus: Devadesátiny profesora Františka Daneše

Následující Barbora Procházková: Když se řekne kafkárna