Druh druha

[Drobnosti]

(pdf)

-

Spisovatel velmi bystrý a duchaplný nedávno v popise čísi chůze napsal větu: »Krok jako krok, bez přestávky, plavně a bezpečně sleduje druh druha«. Jest možná [303]psáti, že »kroky sledují druh druha«? Druh druha podle výkladu v »N. Ř.« II, 138 znamenalo původně asi »druhý druhého«, slovo druh v něm bylo jméno přídavné v tvaru neurčitém (jmenném); pak by ovšem, protože krok není pojem životný, mluvnická pravidla žádala, aby se s tvarem neživotným napsala nemožná věta »kroky sledují druh druh« (nesměli bychom na př. napsati, že někdo prodal usedlost, ale »dům sama si nechal«, místo »dům sám«). Ale, jak na onom místě bylo řečeno, slovu druh v onom rčení naši předkové pak rozuměli tak, že v něm viděli podstatné jméno s významem »společník«; proto se začalo také říkati na př. »druh družce nezabíjejte«, t. j. »druh druha, jeden druhého nezabíjejte«. Z toho ovšem plyne, že výraz druh druha byl pak možný jen, kde byla řeč o osobách: v dokladech Jungmannových a Gebauerových není ani jediného, kde by se tak mluvilo i na př. o zvířatech (doklad takový by byl ovšem možný na př. v bajce, kde si zvířata vedou po lidsku), neřku-li o věcech neživých. Kdo chce napodobiti starou češtinu, neměl by aspoň vymýšleti věcí, jimž by starý Čech nebyl rozuměl, jako jim nerozumí Čech dnešní. Snad p. spisovatel chtěl napsati, že kroky sledovaly jeden druhý, ale cítil, tak že nelze mluviti, protože nikdo by snadně nevycítil, že »jeden« je 1. p., »druhý« pak 4. p.; utekl se tedy k výrazu zastaralému. Ale není-li věta možná tak, aby byla srozumitelná, musí se hledati za ni náhrada jinak než výrazem nebo tvarem mluvnicky nesprávným. Vypravuji-li o srážce dvou vozů na dráze, mohu říci, že jeden vjel na druhý, že se jeden roztříštil o druhý, ne však, chci-li mluviti zřetelně, že jeden vyrazil druhý z kolejí; a protože by bylo mluvnicky nesprávné, kdybych řekl, že »vyrazil jeden druhého« nebo »druh druha« z kolejí, řeknu na př., že se jeden vůz anebo oba vozy vyšinuly. Kroky se mohly vystřídávati, mohly následovati jeden po druhém atd., nemusily se »sledovati«.

V témže vypravování čteme ještě jiný doklad podobného napravování nezřetelnosti mluvnickou nesprávností. Čteme tam o tom, jak se mladík z odlehlého města divil, když viděl kráčeti neznámého cizince po opuštěném náměstí: »Údiv nezmizel s jeho rysů v zápětí po té, kdy se objevil…; nikoliv, nesl jej (ten údiv!) neporušena přes celé prostranství, nesl jej na své tváři neopotřebované, dychtivé, … nesl jej jako bohatství, jež staví na odiv«. Mluvnicky správné by bylo »nesl údiv neporušen« anebo, nedbáme-li zanikající potřeby tvaru neurčitého, »nesl údiv neporušený«: údiv přece není jméno životné a přídavné jméno k němu slušející musí tedy míti tvar neživotný. Ale »neporušen« nezní zřetelně, protože by to mohl býti i 1. pád a mohlo by se rozuměti, že mladík neporušen nesl ten údiv; je-li však znění věty se správným tvarem mluvnickým nezřetelné, mělo se to vše zase říci jinak. Vytýkáme tyto věci podrobněji, protože při žalostném úpadku jazykového citu u nás a při nedokonalých mluvnických vědomostech některých našich spisovatelů je možno, že i takovéto mluvnické nemožnosti najdou napodobitele. Posud jsme se smávali lidem, kteří v obchodním listě dovedou napsati »mějte nás omluvena«; není nemožno, že brzy budeme čísti ve velikonočním vypravování, jak Marie našly hrob Kristův »otevřena«.

Naše řeč, ročník 2 (1918), číslo 10, s. 302-303

Předchozí Dávati — prodávati

Následující Jeden — druhý