Časopis Naše řeč
en cz

O jazyce a lékařství

Ivana Bozděchová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

On the language and medicine

This article is a review of the book Jazykozpyt medicíny. Knížka o medicínské terminologii nejen pro zdravotníky by Vladimír Pacovský and Petr Sucharda.

Vladimír Pacovský – Petr Sucharda: Jazykozpyt medicíny. Knížka o medicínské terminologii nejen pro zdravotníky. Praha: Galén, 2008. 131 stran.

 

Jako mnoho jiných autorů obvykle strádám syndromem prvního řádku; po tomto přiznání zdůvodněném tématem vybrané publikace se k jeho překonání pokusím komentovat její obsah jak z pohledu lingvistického, tak částečně i lékařského.[1]

Jazykozpyt medicíny představuje, jak autoři uvádějí v úvodu, přepracovaný a podstatně doplněný text skripta Medicínská terminologie: informatorium pro studenty, zdravotníky i zvídavé laiky (Pacovský, 2004), kterému se tak na nabídku nakladatelství Galén v koedici s nakladatelstvím Karolinum dostává knižní podoby. Populárně vědecký text balancuje mezi jazykovědou a medicínou; jeho autoři – oba lékaři – prokazují schopnost vybrat poznatky o jazyce, které zdravotníci potřebují nejvíce. Jejich cílem nebyl vyčerpávající přehled podrobných údajů, nýbrž text spíše ke čtení než ke studiu. I proto např. úmyslně střídají kapitoly žánrově odlišné a nestejně náročné. Zřetel ke čtenáři však občas není zcela vyhraněn, oscilace mezi vědeckou a popularizační polohou autorského tónu bývá nevyvážená. Popularizační charakter publikace tak např. poněkud přesahuje rozsah seznamu uvedené odborné literatury na konci knihy (5,5 stránky), i když se v něm autoři záměrně omezili zejména na českou odbornou literaturu včetně periodik. Čtenářsky užitečné je připojení několika přehledových příloh prezentujících např. anatomické názvy a jejich zkratky, latinsko-řecké odborné termíny nebo klasifikační systémy.

[95]Autoři v duchu podtitulu knihy objasnili, co je terminologie, jaké má zvláštnosti a jaké jsou na ni kladeny požadavky. Jejich vymezení v 1. kapitole však není přesné, zejména ne zcela ujasněný je rozdíl mezi názvy oficiálními a neoficiálními. Jako zvláštnost lékařské terminologie autoři uvádějí na s. 16 jakousi názvoslovnou ambivalenci a konstatují, že se sice užívají a preferují oficiální názvy (v učebnicích, terminologických slovnících), vedle nich jsou však v klinické praxi časté výrazy neoficiální, nekodifikované. Obdobná koexistence vlastních, tj. definovaných a normalizovaných termínů a profesionalismů či slangových výrazů je však obdobná i v jiných disciplínách než pouze v medicíně a není většinou takto jednoduchá. Ačkoliv autoři poukazují na častou nejednotnost vymezování a užívání pojmů terminologie a nomenklatura (s. 15), sami je neužívají jednotně; tak např. o nomenklatuře mluví u oborů a podoborů klinické medicíny (s. 16), zároveň její existenci („oficiální nomenklatura“) konstatují pouze v anatomii, chemii, patologii a bakteriologii (s. 17).[2] Exkurzy autorů do lingvistiky nejsou vždy zcela zdařilé, jak dále dokládá např. nepřesné a nevyhovující vymezení a užívání některých termínů (a označení oborů), jako sémiotika, sémiologie, sémantika (na s. 18 se sémiotika pokládá za součást jazykovědy, často významově shodnou se sémantikou jako naukou o významu slov).

I když autoři slibují terminologii medicínskou, zahrnují místy i terminologii zdravotnickou, tedy nejen vysloveně lékařskou. Snad právě ve snaze dosáhnout zmíněné popularizace soustavně používají přívlastek medicínský, ačkoliv v odborné kolokaci se substantivem terminologie je uzuální adjektivum lékařský (tj. lékařská terminologie). Odpovídá to ostatně dřívějšímu lexikografickému hodnocení adjektiva medicínský (srov. SSJČ: medicínský – hovorové), které zřejmě přetrvává i v současném povědomí, byť v různé míře (viz stylově neutrální příznak tohoto adjektiva v SSČ).

Náležité je v knize objasňování základů latinsko-řeckých termínů; zmíněny by však měly být i termíny anglické, jejichž expanzi zaznamenává v současnosti i lékařská terminologie, a to na rozdíl od termínů z jiných jazyků, jako např. z francouzštiny (laváž, bandáž) nebo ze slovanských jazyků (sutkovitý žaludek – tj. tvaru přesýpacích hodin, srov. ruské sutki = ‚24 hod., den a noc‘). Pro zajímavost lze dodat, že v minulosti i dnes se užívalo minimálně lékařských termínů také např. z asijských jazyků (diagnostická jehla čiba – název podle japonského města Čiba).

Kniha nabízí místy až detailní exkurzy do historie, a to nejen lékařské, čímž se poněkud vytrácí souvislost s vlastní lékařskou terminologií, viz např. výklady o Kosmově kronice v kapitole Co vyprávějí staré písemnosti, s. 27 (zde by bylo naopak užitečné a aktuální uvést v souvislosti se zmínkou o spisu Ferdinanda Částky informaci o kritickém vydání rukopisného sborníku z poloviny 15. st. Staročeské knihy lékařské (2006), který je patrně starší než práce Křišťana z Prachatic, dosud považované za nejstarší česky psané spisy s lékařskou tematikou) nebo o Anežce České a církevních zakladatelkách sesterství v kapitole Kdo léčil nemocné a pečoval o ně, s. 35–42. Tato jistá tematická disproporce v obsahu knihy souvisí zřejmě mj. s tím, že se první z autorů (V. Pacovský) dlouhodobě zabýval problematikou propedeutiky v medicíně a ošetřovatelství. V širším kulturním kontextu autoři v knize obdobně dokumentují také svědectví literárních pramenů, úmrtních listin nebo uměleckých děl (obrazů) o rozvoji medicíny. Atraktivní jsou i další různé poznámky o světcích, piktogramech, pověrách, náboženské symbolice apod., zvyšující čtivost [96]knihy pro laiky, ačkoliv z hlediska skutečného obohacení vědy o vývoji terminologie příliš velký přínos neznamenají.

Mezi faktografickými lékařskými údaji se na s. 77 jako významné osobnosti mikrobiologie představují čtyři vědci, jež všechny označit za mikrobiology je poněkud nejednoznačné: I. Semmelweis byl původně porodníkem, J. Lister ortopedickým chirurgem, L. Pasteur chemikem a pouze R. Koch mikrobiologem. Od jejich objevů se později odvinula mikrobiologie, a přestože lze pochopit úmysl autorů vyrovnat se se složitou otázkou jejich příspěvku k boji s infekcí, není terminologicky přesné uvádět je jako mikrobiology.

Ve vztahu k lingvistice a k lékařské terminologii Jazykozpyt medicíny poskytuje řadu zajímavých konstatování, postřehů, poznatků, informací a souvislostí. Zejména pro čtenáře lékařské problematiky neznalé mohou být zajímavé glosy k problematice současné české lékařské terminologie z pozice lékařů, viz volbu pojmenování chorobných stavů výstižným a vyhovujícím českým výrazem (s. 44)[3] nebo charakteristický znak klinické medicíny – její potřeba komunikovat s pacienty (ti často mají informace o lékařské problematice, chápou je však zavádějícím způsobem); korekce mylných představ i terminologická vysvětlení jsou psychologickým problémem, ovlivňujícím vztah zdravotníka a pacienta – tato oblast tedy patří k důležitým úkolům výuky komunikačních technik. U lékařských idiomatických termínů (příklady uváděné podle Zaorálkových Lidových rčení) autoři shledávají, že je velmi často používají pacienti při líčení svých anamnestických údajů a že jejich metafory bývají obdivuhodně výstižné (nebýt ve vlastní kůži; nemít svůj glanc; být jako vykořeněný; mít nohy jako z olova – s. 52). Lékařská terminologie se naopak někdy využívá pro pojmenování mimolékařských skutečností, viz rentgenovat očima, mít stejnou krevní skupinu, šestý smysl, roupy (s. 63). Označení některých částí lidského těla mohou být inspirací pro různé symbolické významy (srdce, kostra, ucho, zuby, ústa, vous, viz s. 88–89); autory uvedené charakteristiky by mohla podrobněji využít např. kognitivní lingvistika (srov. Vaňková, 2005).

Jako jeden z nových rysů odborné lékařské komunikace autoři uvádějí současnou tendenci zejména mladých lékařů vyjadřovat se v kódech, tedy co nejstručněji (s. 43); problémem se tak stává záplava zkratek v písemných dokumentech. Na druhou stranu autoři konstatují (s. 101), že nepřibývá latinských zkratek nezávislých na jazykovém prostředí užití. Jejich tradiční doménou je anatomie (ustálené je např. zdvojení iniciálové zkratky pro množné číslo), klinická medicína a oblast komunikace lékařů s lékárníky (při udávání způsobu užívání léků, dávkování apod.).

Celkově a závěrem lze shrnout, že v Jazykozpytu medicíny se odborné i laické (tj. lékařské i nelékařské a lingvistické i nelingvistické) veřejnosti dostává přínosná a poutavá kniha o tak bytostně důležitých oblastech, jakými jsou jazyk, zdraví a péče o ně. Lze se tedy nadít, že snaha autorů pomoci laikům lépe rozumět, co jim sdělují odborníci, a zdravotníkům ukázat, že i v moderní době má smysl navazovat na dlouhou tradici českého odborného jazyka, se dočká zaslouženého zájmu. I pro jeho podnícení byly ostatně napsány mnohé z těchto řádek.[4]

 

[97]LITERATURA

BOZDĚCHOVÁ, I.: Současná terminologie (se zaměřením na kolokační termíny z lékařství). Praha: Karolinum (v tisku).

PACOVSKÝ, V. (2004): Medicínská terminologie: informatorium pro studenty, zdravotníky i zvídavé laiky. Praha: Karolinum.

SSČ: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (1994). Praha: Academia.

SSJČ: Slovník spisovného jazyka českého (1989). Praha: Academia.

Staročeské knihy lékařské (2006). K vydání ze staročeského rukopisu připravila A. M. Černá. Brno: Host.

VAŇKOVÁ, I. (2005): Srdce to lidské (K jazykovému obrazu srdce v češtině). In: I. Vaňková – I. Nebeská – L. Saicová Římalová – J. Šlédrová, Co na srdci, to na jazyku. Praha: Karolinum, s. 247–264.


[1] Za připomínky a odbornou lékařskou konzultaci děkuji prof. MUDr. Karlu Novákovi, DrSc.

[2] K problematice terminologie a nomenklatury viz podrobněji I. Bozděchová, Současná terminologie (se zaměřením na kolokační termíny z lékařství) (v tisku).

[3] Učebnice a odborné manuály neuvádějí vždy všechna česká pojmenování, i když existují – jejich autoři si zřejmě nejsou jisti, zda jsou vžitá, mají mezioborový konsenzus, zda jsou dostatečně vymezeny hranice mezi odborností a „lidovostí“ konkrétního pojmenování, proto často používají synonymum české a přejaté. Ustálily se např. výstižné a obecně přijímané české názvy pro všechny běžné infekční choroby, v odborné literatuře se všude uvádějí, což není v jiných specializacích obvyklé (viz příklady na s. 45).

[4] Text vznikl v rámci grantového projektu VZ MSM 0021620825 „Jazyk jako lidská činnost, její produkt a faktor“.

Ústav českého jazyka a teorie komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
ivana.bozdechova@ff.cuni.cz

Naše řeč, ročník 92 (2009), číslo 2, s. 94-97

Předchozí Iva Nebeská: Slovenské studie o dětské řeči

Následující Jiří Hasil: Dvacet let bohemistiky v Jižní Koreji jako příležitost k setkání východoasijských bohemistů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1