Časopis Naše řeč
en cz

Nad Slovníkem Karla Čapka

František Štícha

[Posudky a zprávy]

(pdf)

On the Dictionary of Karel Čapek

This article is a review of the book Slovník Karla Čapka edited by František Čermák.

František Čermák (ed.): Slovník Karla Čapka. Praha: Nakladatelství Lidové noviny / Ústav Českého národního korpusu, 2007. 714 s.

 

Díky Františku Čermákovi vznikl na přelomu tisíciletí Český národní korpus. A díky ČNK nyní vznikl a byl publikován Ústavem Českého národního korpusu a Nakladatelstvím Lidové noviny jako první svazek edice Korpusová lexikografie Slovník Karla Čapka (dále SKČ). Je to krásná vázaná kniha o více než sedmi stech stranách, se zajímavým portrétem Karla Čapka na přední obálce. Editorem tohoto speciálního autorského slovníku, prvního svého druhu u nás, je F. Čermák. Že jde – zejména vzhledem k autorovi, jehož se slovník týká – o mimořádnou publikační událost, není snad nutno příliš vyzdvihovat.

Slovník Karla Čapka je v principu nikoli slovník výkladový, nýbrž slovník frekvenční; což znamená, že význam většiny slov zde zaznamenaných, jichž Karel Čapek ve svém díle, v publicistice i v soukromé korespondenci užil, se nevykládá (nevysvětluje) a u většiny slov tu nejsou uvedeny ani příkladové věty či slovní spojení, jimiž se ve výkladových slovnících význam slov ilustruje. Není zde tedy vysvětleno, v jakém významu užil Karel Čapek např. adverbium smířlivě, ani tu nejsou uvedeny příklady vět, v nichž Čapek toto slovo užil. Zato se tu dozvíme, že adverbium smířlivě Čapek v publikovaných pracích užil celkem sedmkrát, z toho pětkrát v próze, jednou v dramatu a jednou v publicistice. Naproti tomu adjektivum smířlivý Čapek užil celkem jen třikrát, zato všechny tři výskyty tohoto adjektiva užil v publicistice.

Hlavní částí Slovníku Karla Čapka je abecedně uspořádaný slovník všech slov, která Čapek užil ve svém publikovaném díle literárním (próza, drama, poezie), odborném, v rozsáhlé publicistice i ve vydané soukromé korespondenci. U každého z těchto slov, řazených pod sebou ve dvou sloupcích na stránce, je v sedmi sloupcích vedle sebe uvedeno, kolikrát Čapek daného slova užil, a to nejdřív celkem a pak v šesti hlavních žánrech (próza, drama, publicistika, poezie, odborná litera[39]tura a korespondence). Ve zvláštním seznamu jsou abecedně řazena ta slova, jichž Čapek užil jen jednou (jde o tzv. „hapaxy“, zkráceně z hapax legomenon).

Hvězdičkou před slovem jsou označena ta slova, která mají u Čapka vyšší frekvenci užívání než v současných psaných textech, jak je reprezentuje ČNK. Patří k nim např. slova cit a ctnost. Slovo cit má podle SKČ u Čapka celkem 753 užití, z toho 64 v próze a 278 v publicistice. Podíváme-li se do korpusu SYN2005, zjistíme, že v něm má slovo cit celkem 5 602 výskytů. Je to tedy zhruba sedmkrát více, než kolikrát slova cit užil Čapek. Avšak korpus SYN2005 obsahuje zhruba třicetkrát více slov než celé publikované Čapkovo dílo. Z toho plyne, že Čapek užíval slovo cit vzhledem ke všem ostatním slovům, jichž kdy v publikovaných psaných textech použil, podstatně častěji, než se užívá v psaných publikovaných textech dnes. Slovo ctnost má u Čapka 147 výskytů, z toho 21 v próze a 111 v publicistice. V SYN2005 má slovo ctnost 1 353 výskytů, tedy devětkrát více než u Čapka, avšak vzhledem k třicetinásobně většímu počtu slov v korpusu je opět toto slovo u Čapka výrazně frekventovanější.

U vybraných slov uvádí slovník některá slovní spojení, např. u slova cit jsou to cit libosti, estetický cit, právní cit, životní cit; u slova ctnost je to občanská ctnost. Bohužel se o těchto spojeních ve slovníku nikde nic neuvádí; je to škoda, neboť čtenář neví, jde-li o vybraná spojení typická či nejfrekventovanější, nebo jen – podle autorů – nějak zajímavá, či dokonce jen náhodně vybraná. U málo známých slov českých a u některých (bohužel ne u všech) slov cizích jazyků v češtině neužívaných se udává jejich význam. Např. čepobití ‚zvukový signál ohlašující počátek nočního klidu, večerka‘; cri (fr.) ‚křik, volání‘.

Vzhledem k tomu, že ve slovníku hapaxů je mnoho slov německých, francouzských, latinských, anglických a španělských, lze litovat, že tato slova (resp. jejich konkrétní tvary) nebyla shromážděna do samostatných seznamů; srov. (v malém výběru) např. německá slova: anständig, begangen, begehrt, begreife, bekannt, bekenne, dagegen, dahinterkommen, darüber, ehrerbietig, eingetroffen, einrücken, gräßlichen, ohnmächtig, sonst, vorgefunden; francouzská slova: aisance, l’ame, appelons, autre, beauté, beaux, ciel, cruelle, emu, l’evolution, gueule, populaire, puis, sont; latinská slova: dixit, ignorabimus; anglická slova: awful, beautiful, meet, Walter; španělská slova: aquí, conmigo. Jistě by bylo bývalo vhodné, aby u těchto cizích slov, jakkoli jde o slova užitá Čapkem jen jednou, bylo alespoň uvedeno, ze kterého jsou jazyka. Problematické je tu dále také to, že některé cizí lexémy jsou „roztroušeny“ svými jednotlivými tvary na různých místech knihy (např. francouzský lexém être je ve slovníku hapaxů zastoupen finitním tvarem sont a infinitivem, několik jiných tvarů tohoto slovesa je pak v hlavním slovníku)[1].

Za slovníkem apelativ následuje slovník jmen vlastních. Z něj se lze např. dozvědět, o kom všem Karel Čapek kolikrát psal: např. jméno Masaryk má 286 výskytů, Jirásek 54, Goethe 47, Komenský 40, Kant 40, Dostojevský 40, Neruda 39, Shakespeare 35, Machar 34, Dante 12, Zola 8, Aristofanes 7, Newton 7, Freud 7, Hegel 5, Einstein 4, Kafka 3, Marx 1, Arbes 0, Seneca 0.

Za slovníkem proprií následuje na třech stranách seznam Čapkem užívaných zkratek; také u nich je uveden počet jejich použití. Z nich však jistě zhruba polovinu dnešní čtenář nebude znát. Je škoda, že se editor sborníku nerozhodl dnes méně známé či zcela neznámé zkratky dnešnímu zájemci vysvětlit.

[40]Za těmito frekvenčními slovníky je v knize zařazeno šest příloh, z nichž nejdůležitější jsou zřejmě seznam neologismů a seznam frazémů. Kromě nich je za přílohu označeno tisíc jednořádkových kontextů slova politický (ovšem bez alespoň abecedního seřazení levého či pravého kontextu tohoto slova je smysl této přílohy poněkud sporný, zejména v době, kdy přístup do ČNK by alespoň na gymnáziích neměl být něčím mimořádným) a dále kapitolky nazvané Experiment s nadáváním, Kolokační mapa jazyka Karla Čapka a Jazykové experimentování a hříčky se záporem.

Na závěr knihy editor zařadil před bibliografií Myšlenky, aforismy a výroky Karla Čapka.

Před frekvenční slovníky na začátek knihy editor zařadil kromě svého krátkého Úvodu zevrubnou studii Jiřího Opelíka případně nazvanou Zdroje jazyka Karla Čapka a poté poměrně rozsáhlou studii o slovníku (o lexiku, slovní zásobě, slovním bohatství) Karla Čapka nazvanou Slovník Karla Čapka: jeho lexémy a nominace.

J. Opelík ve své studii výstižně a přehledně zpravuje čtenáře o hlavních zdrojích Čapkovy jazykové invence: rodinné prostředí (otcovská knihovna a „babiččino jazykové dědictví“), dětská četba, latinská próza (Čapek četl latinsky v kvartě Caesara, v kvintě Livia, v sextě Sallustia, v septimě Cicerona a v oktávě Tacita), znalost mnoha cizích jazyků, filozofické a estetické univerzitní školení a bohatá novinářská praxe. Je to jistě dosti vzácná kombinace vlivů, praxe a znalostí, jíž se patrně ne vždy dostává i lidem z nejvzdělanějších a kulturně nejvlivnějších.

Zastavíme se nyní podrobněji u studie o Čapkově psaném lexikonu (má jedenáct autorů). Z obecných údajů kvantitativních bude mít asi pro většinu čtenářů největší cenu zjištění, že Karel Čapek ve svém publikovaném díle použil celkem téměř 70 000 různých slov, byť včetně vlastních jmen. Pro srovnání: jde zhruba o třetinu slov, která jsou jako hesla zaznamenána a vykládána ve velkém Slovníku spisovného jazyka českého, který obsahuje slovní zásobu především české literatury a publicistiky od poslední čtvrtiny 19. do poloviny 20. století, včetně velmi mnoha speciálních odborných termínů, slov zastaralých a nářečních; leckdy přitom jde o slova dnes již neznámá či o slova, která mají dnes jiný význam, než který uvádí slovník. Pokud jde o Čapkovu slovní zásobu, autoři dále odhadují, že zhruba pětinu Čapkova slovníku tvoří cizí slova.[2]

Z jednotlivostí, na něž se v úvodní studii upozorňuje, stojí jistě za zmínku např. to, že Čapek užil sice sedmkrát slovo aeroplán, ale stoosmnáctkrát již slovo letadlo. Slovo letadlo užil tedy sedmnáctkrát častěji než cizí slovo aeroplán. Jak dokládá korpus, v dnešní psané publicistice se užívá slovo letadlo zhruba třistakrát častěji než slovo aeroplán, jehož se užívá převážně v historických souvislostech.

Je užitečné, že autoři v souvislosti s poukazováním na Čapkovu literární „lidovou mluvu“ (autoři hovoří o „zapojení mluvených, obecněčeských prvků“) uvádějí seznam několika desítek slov začínajících na o-, která Čapek (někdy) napsal s protetickým v- (např. voblek, vobraz, vostuda), nedokážeme však bohužel ani přibližně odhadnut, kolik takových slov Čapek užil celkem a s jakou frekvencí. Ve slovníku se totiž uvádí vždy pouze základní spisovná podoba s tvarem na o- (oblek 13, obraz 948, ostuda 92). V kolika z těch 948 užití slova obraz napsal Čapek protetické v- a ve kterých žánrech?

[41]Závažné je zjištění autorů, že „dnešní velmi živá univerbizace není u Čapka ještě příliš zřetelná“ a že tedy Čapek univerbizáty typu kreditka (místo kreditní karta)[3] – patrně v souladu s celkovým stavem tehdejší češtiny – ještě vůbec neužíval.

Velmi významné je zjištění, že „Čapkovo novotvoření[4] je založeno na (…) využívání běžných (…) možností tvoření slov[5] spíše než na experimentování s možnostmi okrajovými (…)“ (s. 33). Tento způsob jazykové kreativity totiž, domnívám se, zcela odpovídá Čapkově silnému sklonu, dobře patrnému z jeho díla, k respektování imperativů řádu našeho světa: řádu morálního, sociálního i komunikativního.

Autoři se zaměřili i na obraznost Čapkova výraziva, stručně se zmiňují o jeho práci s metaforou a podrobněji se věnují jeho obrazným přirovnáním, o nichž píší, že Čapek i v nich uplatňuje svou invenci a že se neomezuje jen na přirovnání ustálená, ale vynalézá i přirovnání nová. Čtenář tu ovšem někdy může zapochybovat o tom, zda to či ono přirovnání uvedené jako „ustálené“ opravdu takové je a někdy i naopak. Podívejme se na některé takové sporné případy. Mezi přirovnáními ustálenými jsou uvedena i tato: páchnoucí jako psí bouda, drsný jako kámen, bílý jako labuť, čilý jako mník, suchý jako trn, sladký jako vánek. Podíváme-li se do půlmiliardového korpusu SYN (obsahujícího zhruba třistakrát více slov, než kolik jich ve svém publikovaném díle užil Karel Čapek), zjistíme, že přirovnání páchnoucí jako psí bouda tu užil pouze Čapek, zatímco Škvorecký píše páchnoucí jako sklep a jiní autoři užívají přirovnání páchnoucí jako olej / kůže / hnijící maso. Na přirovnání drsný jako kámen neposkytuje korpus ani jediný doklad, zato čtyři doklady přirovnání drsný jako struhadlo od čtyř různých autorů. Přirovnání bílý jako labuť se ve tvaru bílé jako labutě v korpusu vyskytuje pouze dvakrát, zato přirovnání bílý jako sníh má 81 dokladů, bílý jako stěna 46 dokladů a bílý jako mléko 18 dokladů. Přirovnání čilý jako mník nemá ani jeden doklad, zato čilý jako rybička má 18 dokladů od různých autorů. Přirovnání suchý jako trn je doloženo dvakrát od dvou autorů a jednou ve tvaru suchý jako trní; naproti tomu suchý jako troud má 19 dokladů od téměř stejného počtu autorů. Přirovnání sladký jako vánek nemá ani jeden doklad, zato sladký jako med má 19 dokladů. Naproti tomu mezi neustálenými přirovnáními je uvedeno i lehký jako obláček, které je z korpusu vedle Čapka doloženo ještě u dvou jiných autorů.

Sporné asi nikdy nepřestane být, co pokládat za frazém (idiom) a frazeologii. Každého, kdo má alespoň přibližnou představu o tom, co se obvykle pokládá za frazeologii (zejména jde-li o učení se cizím jazykům), ať jde o lingvistu, či nelingvistu, asi překvapí, co vše se ve Slovníku Karla Čapka pokládá za frazémy; např. mít právo, ve skutečnosti, s nadšením, vraštit čelo, poprvé v životě, či dokonce zavřít oči. Avšak kdo se profesionálně zabývá srovnáváním jazyků, ať teoreticky v rámci lingvistiky, či prakticky při překládání, má šanci si při pročítání tohoto seznamu ještě více uvědomit, v čem všem se přirozené jazyky mohou jeden od druhého lišit. A zapochybovat: je v anglič[42]tině, ve francouzštině či v němčině opravdu stejně jako v češtině běžné spojit výraz po prvé s výrazem v životě ve smyslu českého poprvé v životě a říci tedy for the first time in (my) life, pour la premiere fois en/dans (ma) vie, zum ersten Mal in (meinem) Leben? Na podobné otázky nám dosud asi spíše odpoví nahlížení do velkých korpusů či do internetu než do gramatik či slovníků. Avšak bez studia gramatik a slovníků nás většinou nejspíš ani nenapadne hledat mezi tím, co běžně užíváme ve své mateřštině, a tím, co se běžně užívá v cizím jazyce, nějaký rozdíl.

Přece jen však patrně není frazém jako frazém. Např. ve spojení poprvé v životě asi nebudeme hledat žádnou významnější lexikální variabilitu: toto spojení má v korpusu 2 155 dokladů, zatímco spojení podruhé v životě má už jen 171 dokladů, počtvrté v životě 18 dokladů, posedmé v životě jeden doklad a poosmé v životě ani jeden. Pokud jde o variantnost pozice za poprvé v, slovo poprvé se tu častěji spojuje ještě se slovem historie: poprvé v historii[6] – také toto spojení by se jistě mohlo pokládat za frazém.

Jiná situace je např. u spojení mít právo. Zde jde o jistý druh složeného predikátu, v němž sloveso mít funguje jako jistý „operátor“ přisuzování: substantivum v pozici za tvarem slovesa mít v rámci daného typu složeného predikátu má velikou variabilitu (mít povinnost, snahu, zájem, radost, odvahu atd.); proto by tento typ složeného výrazu bylo vhodné pokládat za element syntaxe češtiny, nikoli jen za pouhý frazém. Pokud jde o spojení zavírat oči, sotva patrně existuje jazyk, v němž by nebylo možné spojit sloveso zavírat (close, fermer, schliessen) se substantivem oči (eye, yeux, Augen) ve stejném významu. Má-li jít u spojení zavírat oči o frazém, pak patrně v přeneseném významu syntagmatu ‚zavírat oči nad něčím‘ – to by však mělo být zmíněno.

Dostáváme se nyní k soustavnějšímu přehledu negativ recenzovaného díla, nepochybně úctyhodného. Za nejzávažnější lapsus (jaké se občas bohužel přiházejí) pokládám to, že editor v úvodu sice hovoří o tom, že slovník nabízí i „frekvence stejných lexémů v reprezentativním korpusu SYN2005“, což je „zvláště důležité z hlediska možnosti utvořit si kvalifikovaný úsudek o shodách a rozdílech mezi dobou autorovou a dnešní“ (s. 10), avšak údaje o počtech výskytů v korpusu SYN2005 tu hledáme marně.

Pokud jde o lingvistické hodnocení Čapkova jazyka, překvapuje tvrzení úvodní studie, že mezi deadjektivními adjektivy s předponou pře- typu překrásný, jichž Čapek podle zjištění autorů hojně užíval (vyjmenovávají jich několik desítek), jsou mnohá dnes již okrajová, či dokonce mrtvá. Pohled do ČNK přitom ukazuje, že derivační typ reprezentovaný adjektivem překrásný je v dnešní češtině značně produktivní, neboť korpus obsahuje nejméně 200 různých gradačních adjektiv tohoto typu (namátkou jmenujme převlídný, předivný, přetenký) a značná část z nich má jediný doklad, což je nepochybně jeden z významných ukazatelů potenciální slovotvorné produktivity.

Jiným přinejmenším sporným momentem lingvistických hodnocení úvodní studie je směšování deverbativních tvarů zakončených na -no, jako černo, dovoleno, pověděno, do jediné kategorie deadjektivního adverbia. Tvary, jejichž primární funkcí je být součástí pasivního tvaru přísudku (bylo pověděno), nelze směšovat s tvary jako dusno, černo, jichž se primárně užívá jako jmenné části přísudku (Je tu dusno. Je ticho a černo.).

[43]Kromě chyb tiskových (které se najdou v každé publikaci) jsou malou vadou na kráse (nikoli na užitku) knihy i některé formulace jako „Specifická Čapkova flexe ve smyslu morfologie (…)“ (s. 22; výraz flexe ve smyslu morfologie nedává dobrý smysl). Nejasné je také, co znamená, že některá Čapkova přechýlená feminina, např. poselkyně, prorokyně, jsou „chtěná“ („z čehož jsou některé zřejmě chtěné“, s. 24). Na s. 25 se jako příklady slov zakončených na komplexní příponu -ovský uvádějí slova s jinou příponou.

K vážnějším chybám tiskovým patří na s. 45 dvakrát uvedená metafora roztřískne hlavu o euklidovskou rovinu nekonečna, na s. 42 se ve výčtu frazémů uvádí dvakrát první krok, na s. 46 v pravém sloupci několikrát chybí nebo je navíc mezera mezi výrazy.

Myslím, že není nutno pochybovat o tom, že kdyby kulturní úroveň doby a jejích účastníků umožnila, aby Slovník Karla Čapka byl znovu vydán, byly by ve druhém vydání nejen opraveny tiskové chyby a jiné vady, ale byl by i doplněn o další cenné informace. I v současné podobě však je vhodno a záhodno doporučit tuto knihu všem knihovnám, všem školám a všem kulturním lidem se vztahem ke Karlu Čapkovi.

 

LITERATURA

ŠTÍCHA, F. (1990): Karel Čapek a cizí slova. In: F. Štícha (ed.), Karel Čapek a český jazyk. Praha: Univerzita Karlova, s. 109–125.


[1] Za upozornění na tento jev jsem vděčen jednomu z obou recenzentů této zprávy.

[2] Pokud autoři mezi cizí slova počítají i taková slova jako atom, politika či demokracie, tento velký podíl nepřekvapuje. K užívání cizích slov u Karla Čapka srov. Štícha (1990).

[3] Rozsáhlá studie o univerbizátech v dnešní psané češtině od I. Kolářové bude publikována v knize Kapitoly z české gramatiky, již vydá nakl. Academia patrně v r. 2010 a jejímž editorem je autor této recenze.

[4] Jde o tvorbu tzv. neologismů, tedy poněkud zjednodušeně řečeno slov, která v dané době dosud nebyla zachycena ve slovnících. Ze seznamu neologismů od K. Kučery lze tu pro ilustraci např. jmenovat Čapkova slova balvanitě či chtíčný.

[5] Těchto možností je ovšem veliké množství. Ne každý jich však chce či umí využívat.

[6] Řada případů, jako Poprvé v Praze jsou vystaveny obrazy…, má sporný, rozhodně však neobvyklý slovosled. Obvyklý slovosled by byl: Poprvé jsou v Praze vystaveny… nebo V Praze jsou poprvé vystaveny

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
sticha@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 92 (2009), číslo 1, s. 38-43

Předchozí Jarmila Bachmannová: Slovník horského nářečí

Následující Diana Svobodová: Publikace o slovech cizího původu v němčině a slovenštině

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1