Časopis Naše řeč
en cz

Romský etnolekt češtiny

Barbora Hošková, Jana Zaoralová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

The Romani ethnolect of Czech

This article is a review of the book Romský etnolekt češtiny by Máša Bořkovcová.

M. Bořkovcová je absolventka – u nás relativně mladého – oboru romistika (na Filozofické fakultě UK v Praze byl založen v roce 1991) a publikace Romský etnolekt češtiny (Praha : Signeta, 2006, 130 s. včetně příloh) je případová studie, jež částečně vychází z autorčiny diplomové práce a vznikla v rámci výzkumného záměru Jazyk jako lidská činnost, její produkt a faktor. Jejím úkolem bylo popsat jazykovou strukturu romského etnolektu a poskytnout materiál k dalším teoretickým úvahám o příčinách reprodukce etnolektu. Autorka předkládá výsledky empirického výzkumu etnolektu v romské komunitě na pražském Smíchově.

Studie je autorčinou první větší odbornou prací, což s sebou přináší i to, že se nejedná o hluboký komplexní vhled do problematiky, ale spíše o sondu do vrstvy jazyka, jejíž zkoumání leží na pomezí několika lingvistických disciplín. Kniha je vynikajícím příkladem mezioborového přístupu, pohybuje se v prostoru mezi bohemistikou, romistikou a obecnou lingvistikou či etnolingvistikou, nebo – viděno z jiného úhlu – mezi strukturalismem, kontaktní lingvistikou a sociolingvistikou. Míšení všech těchto přístupů Bořkovcová funkčně využívá při popisu jazyka, kterým mluví vymezená komunita mluvčích. Právě smísení poznatků z jednotlivých disciplín, mezioborový přístup, využití synchronního popisu a srovnání s dalšími jazyky umožňuje plastický popis zkoumaného jazyka – etnolektu.

Autorka není bohemistka, a přesto přichází z bohemistického hlediska s velice zajímavým upozorněním na specifickou varietu češtiny, které může být pro bohemistiku přinejmenším inspirativní. Byť se bude muset bohemista místy smířit s vágněji používanou terminologií[1], popisu jazyka, porozumění a závěrům to nikterak neškodí.

Do bohemistických snah zachytit aktuální podoby jazyka tak autorka přináší subkulturní lingvistický fenomén, který rozšiřuje pole obvykle popisovaných variet češtiny ještě o další rozměr, který vzniká tím, že při zkoumání češtiny uplatňuje přístupy lingvistické antropologie[2].

Provést takovouto sondu v dané oblasti jazyka a pokusit se o strukturní popis romského etnolektu češtiny vyžadovalo jistě velkou dávku odvahy a osobního zaujetí, neboť touto problematikou se dosud nikdo systematicky nezabýval, a autorka se tedy nemohla opřít o žádnou specifickou odbornou literaturu.[3]

Bořkovcová vymezuje pojem romský etnolekt češtiny a stěžejní částí studie je strukturní popis etnolektu, který užívá přesně vymezená skupina mluvčích – sama autorka používá v uvozovkách termín „komunolekt“ (s. 13). Při definování etnolektu vychází z kontaktní lingvistiky, odvolává [256]se na S. G. Thomasona (Language contact: An Introduction, Edinburg University Press, 2001), D.Winforda (An introduction to contact linguistics, London et al., Blackwell, 2003) a dále využívá poznatky sociolingvistické[4].

Romský etnolekt češtiny je podle autorky „produktem neukončeného procesu jazykové směny (přijetí češtiny)“ (s. 9), hovoří jím převážně členové romských komunit a z formálního hlediska ho lze definovat jako jazykovou varietu češtiny, jejíž specifika jsou způsobena vlivem romštiny a slovenštiny (východoslovenského nářečí romštiny a romského etnolektu konkrétního východoslovenského dialektu), což jsou „původní kódy etnolektního jazykového společenství“ (tamtéž). Za specifické etnolektní prvky považuje autorka takové jevy, které se strukturně odlišují od obecné češtiny a jsou zároveň součástí řečové normy daného etnolektního společenství.

Studie obsahuje předmluvu, úvod, pět kapitol, závěr, bibliografii a přílohu s ukázkovými texty a má 3 hlavní části. V první části (kapitola 1–4) nás autorka uvádí do kontextu, popisuje jazykové, sociální a kulturní souvislosti a zabývá se teorií a metodami, které použila. Dozvíme se o historii příchodu romských obyvatel do Česka, o míře jejich integrity, o sociálním zapojení či nezapojení do okolní společnosti v dlouhodobém měřítku – od 30. let 20. století prakticky až po současnou situaci. Podrobněji potom o sociální situaci dané komunity a jejím vztahu k většinové společnosti (snížení životní úrovně polistopadové éry, sociální vyloučení, problém školství apod.) – a tedy k uživatelům pražské variety obecné češtiny. Pro čtenáře to představuje první vhled do situace a vytvoření základu pro pochopení jevů, které jsou uvedeny v části věnované strukturnímu popisu etnolektu, a jejich výkladu.

Zkoumaný korpus tvoří 40 hodin nahraného materiálu sbíraného v průběhu let 2002 a 2003. Autorka excerpovala zvukové záznamy mluvených textů; výběr mluvčích byl dán jejich integrací do smíchovské komunity – Bořkovcová vybrala čtyři široké rodiny, v každé tři generace.

Autorka sama podotýká, že práce je omezená jednak kvantitou nasbíraného materiálu, jednak převažujícími běžnými komunikačními situacemi (tomu odpovídala i témata rozhovorů), z čehož plyne malé množství nasbíraného lexika, dále chybí informace o možném přepínání kódu mluvčích z etnolektu do obecné či spisovné češtiny, což se ovšem děje za hranicí tohoto uzavřeného etnolektního společenství, studie se totiž zaměřuje jen na smíchovskou komunitu, nikoli na jazykový styk Romů s Neromy.

Autorka zná mluvčí, jejichž projevy tvořily zkoumaný korpus, osobně ze svých předchozích sociologických a antropologických výzkumů, což se projevuje zejména v první – úvodní a teoretické – části studie. Nezabíhá ale do roviny osobní a není ani sentimentální. Osobní vztahy a znalost prostředí naopak funkčně využívá pro znázornění společenského kontextu, v němž se zkoumaný etnolekt používá. Umožňuje to hlubší vhled do produkce a reprodukce etnolektu. Při určování rozšířenosti etnolektního lexika vychází i z této své osobní zkušenosti a znalosti distribuce určitých slov, které nabyla při zúčastněném pozorování komunity. Může to být sice metodologicky zkreslující, ale v dané studii je osobní pozorování dobrým doplňkem a pomocníkem při práci na nepříliš oraném poli zkoumání této variety českého jazyka. Osobní znalost komunity a její pozorování je tedy nesporně kladem této studie.

 

[257]Ve druhé části knihy, v kapitole nazvané Strukturní popis etnolektu, uvádí autorka výčet jazykových prvků, kterými se etnolekt odlišuje od obecné češtiny, resp. její pražské variety. Při popisu odlišných jevů se autorka snaží vypátrat jejich původ a vychází z jazykové komparace etnolektu s tzv. původními jazyky (toto označení používá M. B.): romštinou, češtinou či slovenskými nářečími (zvláště zemplínským dialektem), k čemuž jí výborně slouží znalost romského jazyka. Zkoumá i rozdíly ve výskytech jednotlivých jazykových jevů u jednotlivých generací, tedy z hlediska jejich sociální distribuce, z hlediska četnosti postupuje při popisu od nejčastějších jevů až po ty periferní.

Autorka analyzuje jazykovou strukturu etnolektu podle standardního jazykového dělení (od roviny fonetické a fonologické až po syntax). Výslovnostní odchylky jsou v ukázkách zaznamenány pouze od mluvené podoby spisovné češtiny. Hned v úvodu M. Bořkovcová upozorňuje, že nejde o gramatický přehled, ale o fragmenty jazykové struktury.

Mezi fonetické a fonologické odchylky řadí autorka intonaci, která je jistě pro běžného adresáta nejvýraznější prvek vedoucí k rozpoznání romského etnolektu. V rámci etnolektu je intonace důležitým nositelem informací, expresivní, emotivní a fatická funkce často potlačí (ve srovnání s obecnou češtinou) funkci základní – referenční. Podle autorky to pravděpodobně souvisí s tím, že romský jazyk i východoslovenské dialekty mají výraznější větnou melodii, podrobnější vysvětlení však chybí.

V lexikálních specifikách romského etnolektu je čtenář upozorněn na nedostatek dat v sebraném korpusu. Přejímek z původních jazyků je málo, z romštiny např. rozkaz oča! ‚pozor!‘[5] či vlastnost čoro/čóro ‚hladový‘, tabuová slova jako čórky ‚krádež‘, čórnout ‚ukrást‘ apod. Poslední dva jmenované výrazy se dostaly přes etnolekt do slangu a argotu a odtud do obecného povědomí. Je to zajímavý příklad toho, jak se kontaktní jazyky ovlivňují navzájem. Autorka pokračuje výčtem sémantických kalků (např. mrtvola < romsky mulo ‚přízrak zemřelého, zemřelý‘) a gramatických kalků a uvádí doslovné překlady jako pít cigaretu nebo cigarety ‚kouřit‘ < romsky pijel cigaretĺa nebo cigaretĺi.

V části morfologické je popisována flexe převážně z formálního hlediska. Častým etnolektním prvkem je nominativ-akuzativ plurálu životných substativ mužského rodu, např. Ty znáš ty zpěváci? Vy taky nemáte rádi komunisti? Další specifické rysy etnolektu se vyskytují ve skloňování některých cizích slov – nesklonnost slova centrum: do centrum v tom centrum apod. Dochází k vychýlení v gramatickém rodě – např. ten prase, ten zlato (romština totiž nemá kategorii neuter) i čísle ten dveře (< romsky vudar, m. sg.). Autorka dále uvádí, příklady typu To bylo pěknej film strašně! To bylo konec! Tento jev je podle autorky pravděpodobně ovlivněn romskou morfologií: romsky sas – česky byl/a/o, byli/byly/byla.

Dále autorka při popisu vyčleňuje morfosyntax. Počitatelné objekty jsou pod vlivem romštiny často v nominativu (Tolik složenky, co jí přišlo! Já sem si vzala hodně panenky). Genitiv se uplatňuje téměř vždy místo českých přivlastňovacích adjektiv (romština je nemá) – … ale spali jsme v báby peřinách To sou Kaloho boty. Tato tendence je v obecné češtině progresivní, avšak v etnolektu je ještě výraznější. Romština nedisponuje předložkou s, nerozlišuje předložkový a prostý [258]instrumentál – tyto syntaktické vztahy vyjadřuje prostým instrumentálem, v etnolektu dochází k míšení obou variant, např. Ona šla s oknem. Vařila polivku haluškama.

V rovině syntaxe autorka zaznamenává specifické etnolektní slovesné valence. Například několik etnolektních sloves má (na rozdíl od obecněčeského protějšku) předmětnou valenci: ustálený výraz hrát zábavy/svatby je kalkovaný z romštiny: te bašavel zabavi ‚hrát na zábavách‘ dosl. ‚hrát zábavy‘ (Dyť von tady hraje někdy zábavy, tady u Myslivce). Etnolektní předložkové vazby kalkující romské pádové koncovky se vyskytují často u sloves zdát se sen s (+ instr.) ‚zdát se o (kom)‘ < romsky džal suno kaha, dosl. ,jít sen kým/čím‘ (tato vazba je také v šarištině a zemplínštině); mít sen s (+ instr.) ‚mít sen o (kom)‘. Časté jsou specifické větné konstrukce, např. elize slovesa být Tadyhle eště roztrhaná ponožka, co roztrhal Tak vona na operaci s voběma nohama. Z romštiny je převzatý několikanásobný asyndeticky spojený přísudek (Sahar, běž přines lopatku, zameť to!).

V závěrečné části jsou zobecněna a přehledně prezentována jazyková (s ohledem k původu a rozšíření etnolektních prvků) i nejazyková data, která již byla uvedena v předchozích kapitolách.

Studie M. Bořkovcové upozorňuje na to, že na našem území existuje čeština ovlivněná nejméně dvěma dalšími jazyky a že tato varieta češtiny je pro určitá řečová společenství normou. Zaměřuje se na živý jazyk používaný přesně vymezenou skupinou mluvčích. Interdisciplinární přístup ke zkoumání jazyka, tak jak jej sledujeme v této studii, může obohatit pohled na vývoj a sociální reprodukci jazyka, na vzájemné ovlivňování jazyků na našem území.

Svým mezioborovým přesahem studie reflektuje vztah jazyka k nejrůznějším institucím – rodině, škole, státní správě a společnosti jako takové. Taktéž nechápe jazyk jako izolovaný od společenského života, ale vnímá jej v souvislosti kulturní a společenské.

Publikace M. Bořkovcové podává popis dosud nepopsané variety češtiny – romského etnolektu. Mohla by sloužit pedagogům pracujícím s romskými žáky, a pomáhat tak přispět k jejich postupnému zapojování do naší společnosti, k níž neodmyslitelně patří. Mohla by se stát inspirací pro další (romistická či bohemistická) zkoumání jazyka a v budoucnu překročit regionální vymezení (pražský Smíchov) a v možných dalších pracích přerůst i do jiných částí republiky.


[1] Např. vymezení obecné češtiny.

[2] Viz např. SALZMANN, Z. Jazyk, kultura a společnost: úvod do lingvistické antropologie. Praha : Ústav pro etnografii a folkloristiku AV ČR, 1997.

[3] Pouze M. Hübschmannová v jedné kapitole v knize Šaj pes dovakeras, Univerzita Palackého, Olomouc 1993, a v článku K jazykové situaci Romů v ČSSR, Slovo a slovesnost, roč. 37, 1976, č. 4, s. 328–336, a I. Bělohoubek v článku Romský etnolekt češtiny, Bulletin Muzea romské kultury, roč. 8, 1999, s. 31–38).

[4] Především základní tezi, že jazyk ovlivňuje sociální situace a že sociální situace ovlivňují jazyk a řečové chování.

[5] Přejaté rozkazy jsou vůbec nejčastější v komunikaci mladých lidí.

Naše řeč, ročník 91 (2008), číslo 5, s. 255-258

Předchozí Josef Štěpán: Vedlejší věty příslovečné časové z hlediska kvantitativního

Následující Lucie Rychnovská: O Němcové a s Němcovou