Je čeština jako menší jazyk v ohrožení? (Pohled očima historika jazyka)

Petr Nejedlý

[Articles]

(pdf)

Is Czech as a minor language endangered? (From the viewpoint of a language historian)

The Czech language is endangered neither by geopolitical causes (wars) nor natural ones (cataclysms). The history of Czech shows that its contact with other languages does not endanger the language, because its impact (mainly loanwords) is counterbalanced by the adaptability of the Czech language: both through its inflectional character and the influence of secondary word-formative motivation. The current trend toward unilingual global communication (English) in highly specialized branches (science, military affairs, astronautics, cybernetics) is compensated for by the rich metaphorical feature of technical terms used in a non-terminological way by the whole population. On the other hand, Czech does not benefit from the mechanical introduction of foreign elements into the language, for these elements (e.g. indeclinable attributes, the rejection of forming feminine forms from masculine ones, the ignoring of verbal aspect) break up its inflectional character. However, Czech could be endangered, rather, by its own uneducated users.

Key words: endangered language; language development, diachronic viewpoint; Czech language
Klíčová slova: ohrožení jazyka; vývoj jazyka, diachronní pohled; čeština

[1]Text článku vychází z příspěvku předneseného 21. února 2008 na kolokviu „Potřebujeme češtinu? A jakou?“, které v Praze u příležitosti Mezinárodního dne mateřského jazyka pořádala Česká komise UNESCO s Akademií věd ČR a Univerzitou Karlovou.

0 Veřejnost často klade (někdy sama sobě, někdy jazykovědcům) vedle dílčích otázek po správnosti či vhodnosti určitého jazykového prostředku otázky mnohem obecnější: nejčastěji asi pochybuje o kvalitě současné mateřštiny; mnozí uživatelé hovoří o úpadku jazyka a mají pro tento stav různá vysvětlení. Jiní jim naopak oponují provokativní otázkou, zda v globalizovaném světě internetových vyhledavačů češtinu vůbec potřebujeme, a i oni mají většinou (zápornou) odpověď pohotově.

 

1.1 Bývá však kladena ještě jiná, neméně závažná otázka: totiž zda češtinu v budoucnu vůbec budeme mít. Jinak řečeno, zda se náš svět postupně nezglobalizuje natolik, že v něm o češtinu nakonec přijdeme.

[226]Tato obava je v nás historicky zakořeněna. Nejsilněji ji z pochopitelných důvodů sdíleli obrozenci, protože dominance němčiny v řadě komunikačních situací byla v druhé polovině 18. století nesporná a krom toho jakási temná obava patří do přirozené výbavy romantismu.[2] Ani dnes to však není obava nicotná a je třeba se jí seriózně zabývat.[3] Platí to tím spíše, že jednak k jazyku máme silný citový vztah, jednak jsme vždycky do jisté míry spolutvůrci (i „spolupachateli“) jeho aktuální podoby vyvolávající takové obavy – zkusme si jen po pravdě přiznat, zda také nás aspoň jednou nezlákala obludná módní vazba být o… (srov. ve sjezdu je to o skluznicích, ve slalomu je to o hranách). Znamená to, že také odstranění této obavy je do jisté míry v rukou nás všech – nemá-li čeština zaniknout, musíme ji především my sami náležitě užívat a používat.

 

1.2 Soudíme, že čeština jako taková, jako jazyk, existenčně ohrožena není.[4] K tomuto tvrzení nás opravňují tři věci: postavení uživatelů češtiny ve světě, znalost vývoje češtiny a konečně sama povaha českého jazyka.

 

2 Jazyk bývá ohrožen výhradně z důvodů mimojazykových: hrozí-li jeho nositelům genocida či jiná katastrofa, např. seismická, klimatická atd., nebo výrazné mocensko-ekonomické či kulturní podmanění (jakému jsou dnes bez ohledu na různé vstřícné kroky vystaveny např. nám blízká lužická srbština nebo vzdálenější tibetština). To v daném okamžiku jistě není náš případ, protože čeština je ve zcela stejném postavení jako řada jiných jazyků: její uživatelé sice nejsou rozhodující politickou, ekonomickou či kulturní silou na světě, přesto na něm mají své místo. (Že tomu tak bude vždycky, to samozřejmě nemůže lingvista ani předpovědět, ani ovlivnit.[5])

 

2.1 Přesto se i dnes setkáváme s názory, že češtinu ohrožují už její samotné časté kontakty s okolím, s jinými jazyky, s jinojazyčnými mluvčími. Takové kontakty jsou však odedávna přirozenou součástí existence prakticky každého jazyka; jazyk sice ovlivňují, ale samy o sobě rozhodně neohrožují. Mnohem smířlivěji je registrujeme [227]obvykle tehdy, získáme-li od nich dostatečný časový odstup, tj. vnímáme-li je jako záležitost dřívějšího jazykového vývoje, jehož důsledky a výsledky tvoří součást našeho dnešního jazykového potenciálu.

 

3 Málokdy si však uvědomujeme, že se jazyk přirozeně vyvíjí i dnes, přímo teď a že se vyvíjí jistě i naším přičiněním. Konkrétní projevy jazykového vývoje často chápeme nikoli jako prostou změnu daného stavu, nýbrž jako proměnu kvality, zejména jako znehodnocování jazyka; u vědomí toho, že jednotliví uživatelé jazyk ovládají na různém stupni (ne)dokonalosti (nelez mi sem v těch zašpiněných botech) a že samotnými jazykovými prostředky zároveň mohou vyjadřovat hodnotící postoje (tak to ti teda pěkně děkuju), vnášíme i do pohledu na objektivně daný funkčně uspořádaný jazykový systém a především na změny v něm subjektivní hodnotící prvek. Cítíme k tomu oprávnění tím spíše, že pomocí jazyka se v určitých okamžicích a určitých historických situacích mnohdy identifikujeme. Pak ovšem každá uvědoměná změna, jíž nejsme sami původci, představuje narušení našeho sebeidentifikačního jazykového vybavení, které nás provází po celý život od samých počátků a které jsme si v oněch počátcích osvojovali víceméně spontánně a postupně. Změna odporuje našemu svým způsobem konzervativnímu jazykovému povědomí, a proto ji vnímáme intenzivně a přímo nesouhlasně, přestože jednotlivé jazykové inovace, jak se zdá, fungují, ať se nám to líbí, nebo ne. (Nerozhoduje přitom, zda jde o změnu nastalou spontánně, nebo vnesenou do jazyka na pokyn některé lingvistické či společensko-politické autority.)

Odmítáme svůj jazyk měnit, neboť nemáme takovou potřebu: naše vlastní každodenní zkušenost jej shledává dostačujícím a funkčním – chtělo by se říci ideálním – a naše bohatá vlastní jazyková praxe jej nadto shledává až samozřejmě trvalým a snadným. Naši nechuť k přijímání jazykových změn svým způsobem potvrzuje i v zásadě velmi rozumný názor, že máme-li se „všude“ domluvit, není vhodné neustále měnit používané nástroje, na což jindy poměrně ochotně přistupujeme: např. považujeme za normální, jestliže se pravidelně objevuje nový, nám posud neznámý počítačový operační systém, nebo jestliže automobilka dává ob rok na trh nový model vozu. Rozdíl je v tom, že vývoj těchto „věcných“ produktů ze své zkušenosti předpokládáme a s jejich změnami už dopředu tak trochu počítáme, takže nás nikterak neznepokojují. V případě jazyka však žádné inovační řady nikdo „shora“ oficiálně a plánovitě nevyvíjí ani je předem neavizuje.

 

3.1 Jakási ideální nadčasová čeština však neexistuje a neexistuje ani žádný její neměnný vzor. Ani konzervativní postoje uživatelů jazyka nebývají důsledné a často titíž uživatelé tíhnou zároveň v jiné komunikační situaci k aktualizaci svých jazykových prostředků – ať už vědomě z praktických vyjadřovacích potřeb, které nejsou neměnné, nebo z potřeby oživit stereotypy, nebo víceméně nevědomě, zvláště pod vlivem ostatních uživatelů.

[228]Je tedy pošetilé myslet si, že jazyk proměňují vždycky jen ti druzí. S jazykovými změnami se proto musíme vyrovnávat všichni. Nemělo by to být nic těžkého, protože jazyk je i při své dynamičnosti velmi stabilní. Změny jsou povlovné a mnohé z nich jsou navíc jenom dočasné; leckdy reagujeme velmi vzrušeně na něco, co ve skutečnosti nemá velký význam a co hlavně nebude mít dlouhého trvání.

 

3.2 Sama dnešní čeština je nadto už poměrně stabilizovaná: porovnáme-li gramaticky i lexikálně různorodý jazyk žalmů z doby posledních Přemyslovců (Rozeskřvěla jest země … Řěch nepravedlným: … „Neroďte nepravedlně činiti.“ ŽaltWittb Ps 74,4-5[6]) s jazykem týchž žalmů z doby vladislavské (Rozplynula se jest země … Pověděl jsem nepravým: … „Nechtějte neprávě činiti.“ BiblPraž t.), pak nás jazykový rozdíl mezi časově zhruba stejně vzdálenými Máchou a Vieweghem vůbec nemůže vyvést z míry.

 

3.3 Také řadu kontaktů s jinými jazyky už má čeština bez větší újmy za sebou. Prvním, kdo si jich souhrnněji kriticky povšiml, byl, jak známo, Jan Hus (nynie hodni by byli mrskánie Pražené…, jenž mluvie odpoly česky a odpoly německy, řiekajíc lyko tobolka HusVýklB 58a). U něho se poprvé názor o znehodnocení jazyka spojuje mj. s poukazem na stoupající množství přejatých slov (knedlík, mantlík, rendlík, šorc).

Přitom už za dob Husových bylo zřejmé, že se s nimi český jazyk umí vypořádat. V raném středověku k nám pronikla řada křesťanských grekolatinismů (církev, císař, koleda, kostel, mše, škola, …), s německou kolonizací proběhlou v 13. století se objevilo množství pojmenování německých (cihla, hadr, haléř, hřbitov, klenot, lano, los, malátný, mistr, nádherný, pranýř, réva, rýže, šachy, šilhat, touš, vikýř, žehnat, žert, židle, …), další německé termíny přinesl v 16. století rozvoj řemesel a vojenství (baloun, bluma, cizrna, dort, fabrika, hýčkat, krakolec, krumpáč, kyrys, lák, mandl, markytánka, ofenzíva, pozoun, paštika, ráhno, škeble, tuna, verpánek, …). S prohloubenou strukturou státní správy, s dvorskou ceremonií, s první globalizací novověkého světa na přelomu 16. a 17. století, kterou u nás reprezentoval internacionální svět habsburského dvora, se přidaly termíny francouzské, italské a španělské (armáda, balet, batalión, koko (= kakao), kanonáda, kudla, raketa, …). Průmyslová revoluce v 18. a 19. století pak k nim vedle dalších přejímek z těchto jazyků (cigareta, kapsle, thé; parlament; makarón, merenda, …) přidala též první anglicismy (barel, lokomotiva, mýtink (!), …). Zhruba ve stejné době obrozenci češtinu vědomě obohatili řadou slavismů (krysa, lastura, modřín, podmět, reveň, treska, …). Samostatné Československo se důkladně rozhlédlo po světě technického pokroku i umělecké moderny (fotbal, hokej, jazz, swing, tank), který však po [229]únoru 1948 vystřídala ruská politická, popř. politicko-ekonomická kazajka (politruk, politbyro, svodka, výsledovka, …).[7] Samo soužití dvou národů v jednom státě přinášelo češtině řadu slovakismů (dovolenka, nad ránem, …) atd. Při výčtu nesmíme zapomínat ani na téměř věčný vliv latiny a řečtiny (absolutní, datum, magnát, sex, terorismus; bible, ekonomie, fyzika, téma, teorie, …), hebrejštiny (namol [opilý], sobota) či jidiš (dales ‚nouze, zvl. peněžní‘, epes(ní) ‚mimořádně kvalitní, výtečný, neobvyklý‘, melouch, …).

 

3.4 V dnešním jazyce už tyto imigrační vlny a jejich důsledky příliš nevnímáme: cosi, co bychom mohli s velkou nadsázkou nazvat samovolnou hygienou jazyka, způsobilo, že každá taková svým způsobem obtížná, náročná záplava cizích slov se rychle jakoby zredukovala. Dílem proto, že některá slova brzy zanikla (parléř), dílem proto, že ta zbývající, která byla shledána potřebnými, postupem času většinou i vnějškově zdomácněla (srov. trvaleji adaptovanou mladší variantu předchozího pojmenování polír) a stala se plnohodnotnou součástí českého lexika (i kdyby to bylo jenom součástí jazyka nespisovného). Nejsnáze tímto procesem procházely pochopitelně slavismy (dikobraz), které jsou češtině svou slovotvornou strukturou i použitými slovotvornými prostředky nejbližší,[8] ale nebyly to jen ony (špalír, špagety, špek, špalda, špajz, šlajsna). Pouze nemnohé okrajové lexikální jednotky zůstaly viditelně cizorodým prvkem, avšak ani ony češtinu dnes nikterak nepoškozují (slowfox, quattrocento, raison d’être).

 

4 Pro zachování vlastního charakteru jazyka není totiž ani tak důležité množství cizorodých prvků jako schopnost jazyka tyto prvky absorbovat, přizpůsobit svému systému. Pro identitu jazyka jsou důležité jeho vlastnosti typologické. Ty jsou v jazyce konstantní, a i když se případně mění, trvá jejich změna celá staletí a lidský život daleko přesahuje. A to je onen třetí důvod naší důvěry v pevnou češtinu: typ jazyka.

 

4.1 Čeština je především jazyk flektivní – tedy jazyk, který vyjadřuje gramatické významy a vztahy nejrůznějšími koncovkami (ostr-ou kudl-ou, ostr-ým nož-em; pozoun-y zazněl-y) a který mj. užívá obrovské množství formantů na vyjádření jednotlivých slovních druhů (vesel-í – vesel-e – vesel-ý – vesel-ost – vesel-it se – vesel-ka; srov. naproti tomu angl. cut ‚řezat‘ – cut ‚řez‘ – cut ‚uříznutý‘; dark ‚temný‘ – dark ‚tma‘; fair ‚trh‘ – fair ‚regulérní‘ – fair ‚regulérně‘; open ‚otevřít‘ – open ‚otevřený‘).

 

[230]4.2 Tyto vlastnosti a prostředky se dobře uplatňují při oné absorpci cizích prvků. V případě slovní zásoby se přejímané slovo nejčastěji přizpůsobuje hláskoslovně (a posléze i pravopisně: football [futbo:l] – fotbal, volleyball [volibo:l] – volejbal, cowboy [kauboi] – kovboj) – krajním případem takové adaptace jsou homonyma vzniklá sblížením základů slova domácího a přejatého, např. kolej nebo čtyřnásobné homonymum rys[9]), slovotvorně (überherr – nád-her-ný, frit-hof – hřbit-ov, konstant – konstant-ní) nebo tvaroslovně (posaune – pozoun, coutelas – kudla, brille sg. – brýle pl., banano – banán), takže je možné vytvářet k němu odvozeniny a budovat slovní čeledi (kovbojka, volejbalista, kudlička, banánovník) nebo dokonce vytvořit samostatný skloňovací podtyp (muzeum – 2. pád muzea ~ města). Každou takovou adaptací vzrůstá šance slova na včlenění do systému (srov. sekundárně motivované spisovné hřbitov oproti nemotivovanému – a dnes nespisovnému – krchov < kirchhof).[10] V případě gramatického systému k těmto přejetím obvykle nedochází nebo se omezují na periférii jazykového systému (nejčastěji jako projev expresivity: s tebou je houby zábava, to je prima ženská), proto vnější zásahy do něj – viz níže 6.1 – bývají citelnější (a také necitlivější…).

 

5 V jednom směru přece jenom může češtině jisté – cum grano salis – „nebezpečí“ hrozit. Je možné, že v globalizovaném světě čeština přijde – jako řada jiných jazyků – o některé své dosavadní komunikační funkce. V nejsložitějších odvětvích lidské činnosti – ve vědě, v armádě, v letectví – se určitá jednání budou odehrávat na základě (momentálně nejspíše) angličtiny; takové případy zaznamenáváme už dnes. Pak pochopitelně mohou pro některé vysoce odborné komunikační situace a pojmy zaniknout české jazykové prostředky, protože je zdánlivě nikdo nebude potřebovat. I takový stav známe z minulosti – stačí vzpomenout na lékařskou latinu a její dnešní zbytky na našich receptech a chorobopisech (fract. fem. sin., rubeola; sol. acid. bor.), popř. na italštinu v světě (dnešní) vážné hudby.

 

5.1 Jazykový vývoj je však málokdy jednosměrný, a bude-li se i v tomto směru historie opakovat, postupně se těchto mezinárodních jazykových prostředků začne zmocňovat čím dál větší okruh uživatelů a jednotlivé prvky se začnou – „k malé radosti“ předávajícího jazyka – znovu počešťovat (srov. dnešní grantový systém, kliknout na záložku, vzít práci jako ajťák, a starší monitorovat situaci nebo již zcela zdomácnělé šupito presto do postýlky, Pepik na nic nešáhne a notabene je drzej). [231]Navíc i kdyby veškerá akademická komunikace příslušného oboru probíhala v některém mezinárodním jazyce, mnohem frekventovanější výuka daného předmětu v kterékoli základní nebo střední škole bude nadále probíhat na základě češtiny, protože tisíc a jeden pojem z libovolného vědního odvětví zároveň tvoří nedílnou součást naší navýsost neodborné komunikace (srov. doklady chemického názvosloví užité v běžném jazyce z hlediska chemie zcela neterminologicky dusičnany v zelenině, vodíkový motor, kobaltová bomba, kyslíkový dluh, vojenské výdaje jsou katalyzátorem ekonomického růstu).

 

6 Uvedli jsme, že nejcitelnější ohrožení existence jazyka – to, které nám doufejme nehrozí – přichází z mimojazykové oblasti (představují je války, okupace, přírodní katastrofy) a s vlastním způsobem užívání jazyka rodilými mluvčími nemá nic společného. Naproti tomu v naší (chtělo by se přímo říci ve své) každodenní komunikaci můžeme pozorovat jevy, které by nás měly jako uživatele češtiny znepokojovat více. Jejich hodnocení spadá do oblasti jazykové kultury, ale ani zdaleka nejde o ony často diskutované otázky přejímání cizích slov (srov. momentálně módní a svou pro češtinu zdánlivě expresivní formou mírně dehonestující blob) nebo jejich počešťování (např. hardware, nebo již *hárdvér?; motherboard, nebo dokonce *madrbórd? apod.).

 

6.1 Výrazné a znepokojivé jsou především odchylky od oné flektivní povahy češtiny.[11] Je na pováženou, že někdy bývají v jazykové praxi téměř direktivně vynucovány z ryze nejazykových důvodů, obvykle politických nebo komerčních.

 

6.1.1 Např. mnohem více než přejatá slova češtinu poškozuje houfně mechanicky překládaný nesklonný shodný přívlastek (Sazka aréna, Gambrinus liga, Avon lady, zero cukr apod.), popř. zkratkou tvořený přívlastek neshodný stojící v prepozici (HIV virus).[12]

 

6.1.2 Vůči jazyku je velmi neprozíravé i ono zdánlivě politicky korektní nepřechylování ženských příjmení cizích i domácích. Znemožňuje rozlišování gramatického rodu (Bjørgen – Bjørgen versus Novák – Nováková; srov. rovněž uličník – uličnice, školák – školačka, Miroslav – Miroslava, Řek – Řekyně) i se všemi až bizarními důsledky – nemožnost skloňovat jméno, jde-li o dámu, na rozdíl od pána (obrátil se na Bjørgen/Bjørgena s otázkou…), z toho vyplývající nemožnost gramatické shody (ve finále smíšené čtyřhry jsme narazili na zkušenou Bjørgen a nadějného Hansena). [232]Ve svém důsledku taková praxe paradoxně vede k jazykové diskriminaci žen, protože na rozdíl od mužů pak komunikace vyžaduje složitější (a ekonomicky, např. typograficky nebo časově náročnější) konstrukce, které zajišťují úplné pochopení textu i „ženskosti“ jmenované osoby a které jsou ve své důkladnosti toporné, ne-li komické (*z estonského družstva letos vynikli především představitelé starší generace – Andrus Veerpalu a z běžkyň / běžkyně Kristina Šmigun).[13]

 

6.1.3 Takovéto jevy nerespektující flexi, popř. gramatická pravidla se obvykle do češtiny dostávají mechanickým přenášením z jazyků neflektivních. Jejich místo je na periférii jazyka, např. u úzce odborných termínů (typ Rh-faktor; srov. též výše 4.2), podobně jako u domácích typů, které se flexi vymykají kvůli svému vývojově danému zakončení (Petra Janů, Josef Nechoďdomů). Je proto sporné, zda by měly být administrativně prosazovány jako závazné, protože jejich navrhovatelé obvykle nejsou schopni domyslet jejich důsledky pro jazyk a krom toho nejsou schopni dohlédnout, že jejich snaha stejně nemůže vést v dlouhodobějším rozmezí k cíli – k skutečnému uplatnění v komunikaci. Z historie známe případy, kdy politické omezení či usměrnění jazyka – byť i třeba prosazované v dobré víře – mělo pramalou účinnost a třeba jen po kratičkou dobu vlády onoho nešťastníka (r. 1347 zakázal – s malým úspěchem – Cola di Rienzo kvůli nastolení obecného míru užívat v Římě slov guelfové a ghibellini, neboť tato slova vedou k rozbrojům a ke krveprolití[14]).

 

6.2 Jiným případem znepokojivého pozměňování jazyka je zbytečné rozkolísávání hláskového systému komerčním prosazováním anglické výslovnosti hlásek či písmen (srov. „závaznou“ výslovnost telekomunikační společnosti O2 [ou tu:] nebo názvu fotoaparátu Olympus_μ [mju:][15] oproti zcela neutrálnímu letoun B52 [be: padesa:t dva], nikoli *[bi: fifti tu:]). V tomto směru už stačí, že jazyk (přesněji jeho uživatelé) musí do svého ortoepického systému absorbovat značnou část zásad reflektujících odlišný vztah grafické a zvukové podoby u přejímaných slov (software, management, jury, cover verze, master disk) v míře, jaká byla doposud vyhrazena pouze komunikaci intelektuálních elit, profesním specialistům, popř. výrazům evidentně citátovým (cui bono,[16] tête à tête, parbleu, rodokapsové caramba, damned).

 

[233]6.3 Náležité není ani neodůvodněné – a donedávna dokonce protizákonné[17] – vytlačování češtiny z určitých komunikačních funkcí, např. z veřejných nápisů, z etiket výrobků, vývěsních tabulí apod. (For sale, Aktion, Zimmer frei, Exchange, Sparklers). Těžko říci, zda je v pozadí nezájem o domácího zákazníka, snaha o světovost nebo obojí.

 

7. Jindy se obyčejné jazykové neumětelství zaštiťuje snahou o zpravodajskou autenticitu, o dodržení zdánlivě závazného, leč jazykově zcela chybného znění (Nebudu se ucházet ani nepřijmu funkci předsedy státní rady … překlad výroku Fidela Castra z 19. února 2008; vzhledem k valenci obou sloves ucházet se o něco x přijmout něco měl být text přeložen Nebudu se o funkci … ucházet ani ji nepřijmu.).

 

7.1 To už je vlastně druhý typ skutečného ohrožování jazyka, především jazykového systému: jevy zaviněné jeho prostým nekultivovaným užíváním, z nichž lze připomenout jen některé. Dlouhodobě pozorujeme třeba klesající cit pro rozlišování slovesného vidu. Výrazně je postiženo nedokonavé sloveso soustřeďovat se, které řada mluvčích nepoužívá a tvoří místo něho bastardní konstrukce (teď se budu soustředit na nejbližší zápas). Ty jsou nevhodné, protože na rozlišování dokonavého a nedokonavého vidu stojí vedle vlastních vidově-významových odstínů (mlátit – zmlátit) řada jazykových jevů, např. vyjadřování záporu (zavři okno! – nezavírej okno! a významově odlišné zavírej okno! a nezavři okno!), lexikálních významů (podlezení – podlézání), syntaktických konstrukcí (srov. spojení fázového slovesa s plnovýznamovým přestat mluvit, začít zasedat a nenormované *přestat říci, začít zasednout) atd.[18]

 

7.2 Povážlivé je rovněž rozkolísávání hláskového systému způsobené příliš ležérní artikulací a vedoucí až k významové nejasnosti sdělení (pivo se v Čechách pije jako [lǝdový] nápoj – v závislosti na kontextu nelze vyloučit ani interpretaci lidový, ani ledový).

 

[234]7.3 Se zbytnělou snahou zdůraznit pokud možno vše, co říkáme, se nadbytečně užívá velmi příznakový slovosled s tázacím slovem na konci věty (A vy budete, pane poslanče, volit koho?).[19]

 

8 V porovnání se všemi těmito projevy málo poučeného užívání jazyka se i onen módní primitivní anglicismus být o něčem (viz 1.1) jeví jako zcela nevinný; prosadí-li se dlouhodoběji, můžeme jej interpretovat jako vznik ústrojné polysémie u daného spojení: (1) [o syžetovém textu apod.] ‚mít jako téma co‘ (Záhada zamčeného pokoje je o zdánlivě neproveditelné vraždě), (2) [o ději, jednání apod.] ‚týkat se něčeho‘ (výroba nanovláken je o výzkumu i o podnikání), (3) ‚záležet v čem, spočívat v čem, mít jako podstatnou nebo nejdůležitější součást co‘ (vítězství ve slalomu je o vůli, politika je o konsensu, zimní příprava Sparty je o fyzičce, můj gól byl o tom, že jsem dokázal stát na správném místě).

 

9 Shrnuto: za normální (nebo lépe: dosavadní) geopolitické situace nebude čeština ohrožena, jestliže si ji neohrozí její uživatelé sami. Stačí, když budou dobře ovládat jazykové prostředky již zavedené a běžně užívané a když budou u všech jazykových inovací střízlivě zvažovat, zda je dotyčná inovace potřebná nebo jen módní, zda plní nějakou aktuální funkci, zda je v rozumné míře v souladu s charakterem češtiny, a konečně stačí, když uživatelé jako občané nedopustí, aby se jazyk stal cílem mocenských nebo politických zásahů. Žádný jazykový zákon totiž není samospasitelný.[20] Sama globalizace pak nutně neznamená likvidaci jazyka, protože ze své podstaty zaručuje každému volný přístup ke všemu a nikoho z ničeho nevylučuje; nemůže se tedy opakovat situace češtiny 18. století, češtiny izolované od řady komunikačních příležitostí.

Při pěstění funkčního a široce použitelného jazyka bude vedle učitelů velmi záležet na profesionálních mluvčích v médiích (včetně politiků), protože tyto dvě autority veřejnost ovlivňují, i co se týče užívání jednotlivých jazykových prostředků. Jazykovědci jim jistě budou v případě potřeby nápomocni kvalifikovanou radou.

---

[1] Článek vznikl v rámci činnosti Výzkumného centra vývoje staré a střední češtiny (program MŠMT Centra základního výzkumu, reg. č. LC 546).

[2] Srov. Čelakovského list K. A.Vinařickému z r. 1838: „s jazykem a literaturou naší den ke dni k horšímu se schyluje …“ (viz MACURA, V. Znamení zrodu. Praha : Československý spisovatel, 1983, s. 120).

[3] Je jistě zajímavé, že to není téma aktuální jen u nás: věnují se mu i národy nepoměrně větší a uživatelé jazyků nepoměrně rozšířenějších, než je čeština; srov. též HOMOLÁČ, J. (Rec.: Robert H. Robins – Eugenius M. Uhlenbeck (eds.), Endangered Languages. Berg, Oxford – New York 1991. 273 s.). Slovo a slovesnost, 1993, roč. 54, s. 153–155. Viz též níže pozn. 5.

[4] K témuž závěru došli před více než deseti lety A. Stich (STICH, A. Existuje u nás pocit ohrožení jazyka? Naše řeč, 1995, ročník 78, s. 61–73) a J. Kraus (KRAUS, J., Několik poznámek k pocitu jazykového ohrožení, Naše řeč, 1996, ročník 79, s. 1–9); odlišný názor V. Šaura (ŠAUR, V. Pocit ohrožení českého jazyka existuje! Naše řeč, 1996, ročník 79, s. 11–14) byl podmíněn dobově a teritoriálně a z hlediska jazyka jako celku mu nelze dávat za pravdu.

[5] Možná právě proto přicházejí z hlavního evropského administrativního a politického prostředí, z Evropské unie, opačné názory – existuje dokonce program na výzkum ohrožených jazyků, aniž by bylo blíže naznačeno jejich vymezení (viz http://www.esf.org/activities/eurocores/programmes/eurobabel.html).

[6] Ke způsobu uvádění dokladů a zkratek staročeských památek viz Staročeský slovník. Soupis pramenů a zkratek. Praha : Academia, 1968, s. 55–118.

[7] Již v období první republiky byli významnými původci rusismů v češtině ruští legionáři – viz NĚMEC, I. Česká slova odboje. Slovo a slovesnost, 2000, roč. 61, s. 257–275, týž, Pojmenování vzniklá z vlastních jmen osob v jazyce odboje. Onomastické práce 4. Praha : ÚJČ, 2000, s. 319–326, a zejména týž, Mluva ruských legionářů. 1998 (rkp. práce).

[8] Z velké části šlo o slova začleňovaná do jazyka „shora“ jako součást budovaného odborného názvosloví.

[9] Vedle domácího pojmenování šelmy vznikla zbylá tři pojmenování z německých substantiv Ries, Riss a Rist – viz HAVLOVÁ, E. Homonyma v etymologických slovnících. In HLADKÁ, Z. – KARLÍK, P. (eds.) Čeština – univerzália a specifika. Brno : Masarykova univerzita, 1999, s. 107–116.

[10] Morfologických adaptací si všímá ŠIMANDL, J. Počešťování a dnešní české tvarosloví. In HLADKÁ, Z. – KARLÍK, P. (eds.) Čeština – univerzália a specifika 3. Brno : Masarykova univerzita, 2001, s. 265–275, a také DANEŠ, F. Xenizmy v dnešní češtině. In HLADKÁ, Z. – KARLÍK, P. (eds.) Čeština – univerzália a specifika 4. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 29–35.

[11] O. Uličný (viz ULIČNÝ, O. K vývojové dynamice současné české flexe. In HLADKÁ, Z. – KARLÍK, P. (eds.) Čeština – univerzália a specifika 4. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2002, s. 233–236) přímo označuje deflektivizaci za „vážný problém pro kodifikátory“.

[12] Přiznejme, že tento druhý typ lze za příznivého hláskového skladu adaptovat relativně snadno do podoby kompozita: email (i u vědomí nevýhodné homonymie téže formy s významem ‚smalt‘) podle již vžitého vzoru autoservis, fotopráce.

[13] Zevrubně se tomuto i předchozímu jevu věnuje DANEŠ, F. Univerzália a specifika v období globalizačních proměn. In HLADKÁ, Z. – KARLÍK, P. (eds.) Čeština – univerzália a specifika 3. Brno : Masarykova univerzita, 2001, s. 37–47.

[14] MACEK, J. Cola di Rienzo. Praha : Orbis, 1965, s. 96. – Stejně by byl musel dopadnout i případný administrativní zákaz, jakási „akodifikace“ výrazu Česko…

[15] O opravdu dynamickém vývoji v této oblasti svědčí skutečnost, že během přípravy našeho textu již dokonce (v reklamní kampani) došlo k zakotvení této výslovnosti přímo do grafické podoby názvu: Olympus Mju 850.

[16] Není náhodou, že poslední dobou stoupá počet mluvčích, kteří hláskovou skupinu cu- chybně vyslovují, jako by byla psána qu- [kvi: bono:]; někdy ji tak dokonce i přepisují…

[17] Do roku 2006 existoval např. § 11 odst. 1 zákona 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele: Prodávající musí zajistit, aby informace uvedené v § 9, 10, 13 a 19 [tj. mj. název výrobku], jsou-li poskytovány písemně, byly poskytnuty v českém jazyce. Poté bylo toto ustanovení novelizováno na obecný požadavek srozumitelnosti. Požadavek užívání češtiny zůstal zachován v jiných zákonných normách (týká se informací o bankovních operacích, kvalifikačních zkoušek daňových poradců, jednání při správě daní, dokumentů z oblasti sociálního zabezpečení atd.); za konzultaci děkuji JUDr. Lence Vostré.

[18] Samo sloveso soustředit se je – v protikladu k vidově nevyhraněným neprefigovaným denominativním slovesům V. třídy typu dar-ovat, obět-ovat, věn-ovat – součástí lexikálního subsystému dokonavých sloves odvozených od neprefigovaných substantiv s centrálním významovým rysem ‚společné přemístění k objektu pojmenovanému základovým slovem‘ (sou-střed-it, s-hromážd-it), který patří do nadřazeného subsystému těchto prefigovaných desubstantiv (srov. u-smrt-it, z-vlč-et); jeho podobnost s nedokonavými slovesy odvozenými od sloves (souviset) nebo od prefigovaných substantiv (soupeřit, souložit), jíž argumentují autoři na adrese http://www.ujc.cas.cz/poradna/porfaq.htm, je pouze vnějšková. – Viz též DANEŠ F., d. cit. v pozn. 10.

[19] Pro objektivitu nutno říci, že český slovosled nejvíce podléhal cizím vlivům v období humanismu a baroka a také to přestál bez úhony (srov. Stěžuje sobě … lid izraelský, že tak mnozí cizí národové … vespolek se smluvili, aby pokolení izraelské v nic uvedli. Bible svatováclavská, Praha 1715, ad Ps 82, s. 1035).

[20] Státy, které k jeho přijetí přikračují, tak činí spíše z pohnutek politických, nikoli lingvistických.

Ústav pro jazyk český AV ČR
Valentinská 1
116 46 Praha 1
nejedly@ujc.cas.cz

Naše řeč, volume 91 (2008), issue 5, pp. 225-234

Previous Z dopisů jazykové poradně

Next Josef Štěpán: Vedlejší věty příslovečné časové z hlediska kvantitativního