Časopis Naše řeč
en cz

Problematika tvarů apelativních feminin

Milena Hebal-Jezierska

[Posudky a zprávy]

(pdf)

The issue of the morphological forms of feminin apelatives in the Czech language

This article is a review of the book Variantní a dubletní tvary v současné deklinaci apelativních feminin by Jana Marie Tušková.

V roce 2006 vyšla v nakladatelství Masarykovy univerzity monografie Jany Marie Tuškové, pod názvem Variantní a dubletní tvary v současné deklinaci apelativních feminin, čítající 175 stran. Kniha je hodna doporučení ke studiu, protože dosud opomíjené téma variantnosti podstatných jmen ženského rodu je v ní zpracováno velmi důkladně.

Autorka ve své práci zkoumá přechody jmen mezi vzory „kost“ a „píseň“, „růže“ a „kost“ a také „žena“ a „růže“. Kromě toho studuje koncovky Gpl. feminin na -ice a -yně. Nezabývá se přechodem mezi vzory „růže“ a „píseň“ v Nsg. a Asg., ani tvarovými variantami vycházejícími z rozdílné kvantity nebo kvality. Výzkum je proveden na základě výsledků získaných z Českého národního korpusu SYN2000. Hlavní stati studie předchází několik úvodních otázek. Autorka stručně ukazuje jednak problematiku deklinačního systému češtiny z hlediska obecně slovanských tendencí, jednak výskyt variantnosti v jednotlivých českých paradigmatech z hlediska různých jeho aspektů. Několik stran je pak věnováno terminologii užité v knize. Sporné se zdá odlišení pojmu varianty od dublety. Dubleta (dvojtvar) je autorkou definována následovně: „Mají-li slova ohýbaná podle jednoho flektivního typu (vzoru) pro vyjádření téže pádové formy více než jeden formant, pak v případě, že více formantů se pojí s jedním základem, hovoříme o morfologické dubletě“ (s. 8). O variantě se hovoří tehdy, pokud „(podle K. Osolsobě) spojitelnost s různými formanty rozděluje slova do disjunktních podmnožin“ (s. 8). Čtenáři, který není na tyto dva termíny již předem zvyklý, může daná formulace ztížit porozumění textu. V dalších kapitolách autorka věnuje několik stran korpusové lingvistice a literatuře i internetovým zdrojům. Představuje zde lingvistické studium deklinace feminin, publikace a odborné články z korpusové lingvistiky dostupné v knižní a elektronické podobě. Při výkladu základních termínů korpusové lingvistiky vysvětluje pojmy korpusové lingvistiky, jazykového korpusu ČNK, reprezentativnosti, popisuje členění korpusů a korpus SYN2000. Zvláštní pozornost čtenáře si zde zaslouží podkapitola o možnostech a mezích korpusu SYN2000 při zkoumání tvarů feminin.

Výzkum variantnosti podstatných jmen ženského rodu je proveden v rámci výše zmíněných oblastí. Autorka přesně vymezuje, na co se ve svém studiu soustředí. U přechodu mezi vzory „kost“ a „píseň“ se zabývá všemi pády kromě vokativu. Při popisu kolísání substantiv mezi vzory „růže“ a „kost“ se soustředí na dativ a lokál singuláru feminina práce. V problematice přechodu podstatných jmen mezi vzory „žena“ a „růže“ probírá koncovky dativu a lokálu singuláru feminin typu „skica“, tvary genitivu, dativu a lokálu singuláru typu „sója“, všechny koncovky feminin berla a studna/studně. U podstatných jmen na -ice a -yně analyzuje plurálové tvary genitivu.

Před korpusovou analýzou uvádí u každé zkoumané oblasti historický vývoj, současnou situaci v nářečích a řešení problematiky v některých mluvnicích češtiny (Gebaurerova Mluvnice česká (1890), Ertlova Mluvnice česká (1926), Trávníčkova Mluvnice spisovné češtiny (1951), Česká mluvnice B. Havránka a A. Jedličky (1981), Šmilauerova Nauka o českém jazyku (1972), Mluvnice češtiny II (1986), Příruční mluvnice češtiny (1995)).

[218]Korpusovou analýzu otevírá explicitní uvedení způsobu vyhledávání dané skupiny feminin. Upozorňuje se také na chyby v lemmatizaci a tagování. Části prezentující výsledky získané pomocí korpusu zahrnují: soubor feminin s deklinací podle probíraného vzoru, centrální a periferní část deklinace daného paradigmatu, frekvenci variantních a dubletních koncovek, popis distribuce zkoumaných koncovek v jednotlivých pádech. Autorka uvádí statistiky pro každý pád v procentech a absolutních číslech. Za velmi smysluplné je třeba považovat to, že statistickou situaci variatnosti a dubletnosti (v oblasti přechodu apelativních jmen mezi vzory „kost“ a „píseň“) ukazuje jednak včetně feminin se sufixy -ost/-nost, -est, jednak mimo tato feminina. Pro jednotlivé lexémy uvádí další statistiky, které jsou z důvodu malého počtu dokladů pouze v absolutních číslech. Na konci popisu situace v daném pádě je uvedena tabulka zahrnující všechna prozkoumaná jména s počtem koncovek. Pozoruhodný je autorčin přístup k počtu výskytů. Jak zacházet s korpusovými statistikami? Co znamená „reprezentativní počet dokladů“? jsou otázky, které si klade každý korpusový lingvista. Je třeba zdůraznit, že je to jeden z největších problémů korpusových lingvistů. Každý se řídí jiným přístupem, a každý přístup můžeme považovat za sporný. Jak jsme se už zmínili, autorka při popisu jednotlivých lexémů z důvodu malého počtu dokladů prezentuje údaje o tzv. absolutní frekvenci. Za nízký výskyt považuje výskyt do frekvence 10, za dostatečně velký počet výskytů 20 a více. Zdůrazňuje, že kromě čísel jsou důležité i jiné faktory, jako zdroj textu, styl atp. Smysluplný je autorčin přístup k nulovému výskytu. Nula v korpusu nemusí znamenat neexistenci gramatického tvaru, jen může být v korpusu z různých důvodů nedoložen.

Autorka se nezabývá jenom čísly. Probírá také otázku volby koncovky. Zamýšlí se nad stylem, zdrojem textu, kolokacemi a mnoha jinými faktory a přináší mnoho zajímavých poznatků, z nichž uvádíme jen několik příkladů. Genitiv tvaru moči je typický pro odbornou literaturu, moče – pro publicistiku. Plurálové nominativní tvary lexému čtvrť závisí na významu. Forma čtvrti je převážně užívána ve významu „městská čtvrť“, tvar čtvrtě ve významu „časovém“. V této – jinak velmi zajímavé části knihy – chybí čtenáři doklady z korpusu, nejlépe celé věty, které bychom čekali aspoň v těch místech, kde je prokázán stylový rozdíl. Lze se jen dohadovat, zda důvodem byl předem stanovený malý rozsah knihy.

Velmi cenné jsou přílohy umístěné na konci knihy. Najdeme tam retrográdní seznam apelativních feminin s deklinací vz. „kost“ a také tabulky zahrnující srovnání užití koncovek v jednotlivých pádech substantiv ženského rodu vz. „kost“ v korpusu SYN2000 a v mluvnicích.

V posledních odstavcích naší recenze se zmíníme o nejdůležitějších závěrech.

Při popisu kolísání apelativních feminin mezi vzory „kost“ a „píseň“ autorka dochází k závěru, že tendence k přechodu je nejsilnější v dativu a lokálu plurálu, pak následuje instrumentál plurálu, akuzativ plurálu, nominativ plurálu. Naproti tomu nejslabší náchylnost k přechodu se jeví v genitivu singuláru. V části, ve které je výzkum soustředěn na substantivum práce, se dozvídáme, že nekodifikované dativní a lokální tvary -ech/-em činí v korpusu až 20 %. Pozoruhodné je to, že tyto výskyty pocházejí z psaných a většinou spisovných textů. Rozdíly mezi kodifikovanými a nekodifikovanými tvary tedy nezáleží na stylu.

Nejsložitější situace je v případě kolísání jmen mezi vzory „žena“ a „růže“ (typ „skica“, „sója“ a ojedinělá jména berla a studna/studně). U dvou prvních typů je těžké najít doklady, přesto autorka dochází k závěru, že v typu „skica“ se v dativu a lokálu jeví tendence ke vzoru „žena“, a v typu [219]„sója“ se vyskytují dublety nejenom v genitivu singuláru, jak na to poukazují mluvnice, ale i v dativu a lokálu singuláru.

U některých jmen typu berla s paralelní deklinací se projevuje věcné rozlišení.

U genitivních plurálových tvarů feminin na -ice výlučná koncovka nulová činí 98,2 %, a dubleta Ø/í – 1,8 %. U substantiv na -yně je opět dominantní nulová koncovka (82 %), zbytek činí dubleta Ø/í (12 %) a výlučná koncovka -i (6 %).

Za velmi cenné je třeba považovat zvláště korpusové výsledky, které jsou v rozporu s dosavadní kodifikací, např. genitiv singuláru substantiva nemoc a dativ i lokál plurálu podstatného jména práce.

Zodpovězení otázky, kterou autorka nastoluje na začátku své knihy, tedy „do jaké míry může být korpus vodítkem při rozhodování o hranicích normativnosti, eventuálně o kodifikovatelnosti jazykového jevu“ (s. 23), necháváme na čtenářích a doufáme, že úvahy nad ní je povzbudí k přečtení zde recenzované knihy.

milena.hebal-jezierska@uw.edu.pl

Naše řeč, ročník 91 (2008), číslo 4, s. 217-219

Předchozí Luboš Veselý: Práce o vidu založená na korpusu

Následující Ivana Bozděchová: Recept na zkratky a značky