Časopis Naše řeč
en cz

Práce o vidu založená na korpusu

Luboš Veselý

[Posudky a zprávy]

(pdf)

A book on aspect based on corpus

This article is a review of the book Vidová morfologie českého slovesa by François Esvan.

Vidová morfologie českého slovesa od francouzského bohemisty Françoise Esvana vyšla jako pátý svazek Studií z korpusové lingvistiky (Nakladatelství Lidové noviny, Praha, 2007, 342 s.). V předmluvě od Františka Čermáka se dočteme, že kniha „přináší zcela nový pohled na starou problematiku českého slovesného vidu“ a že „nabízí systematický a úplný pohled na obtížný jev vidu“. Tato tvrzení však neodpovídají ani obsahu knihy, ani záměru jejího autora. Mimo Esvanův zájem zůstává mnoho aspektologických otázek, např. sémantika dokonavosti a nedokonavosti, konkurence perfektivních a imperfektivních tvarů, příznakovost a bezpříznakovost, konkurence a kooperace gramatických kategorií vidu a času, vztah vidu a způsobů slovesného děje, vidová defektivnost, subsumpce a další. Svůj záměr formuluje autor takto: „Tento průzkum […] si klade za úkol vytvořit relační databázi, v níž jsou spojeny údaje dvojího druhu: (i) o frekvenci všech sloves nacházejících se v korpusu SYN2000; (ii) o vztazích mezi těmito lexémy z vidového hlediska.“

Svazek je rozdělen do čtyř kapitol: I Obecný statistický přehled, II Prefixace, III Sufixace, IV Iterativní slovesa. První kapitola podává všeobecné statistické informace o seznamu sloves, která se nacházejí v korpusu SYN2000. Druhá kapitola se věnuje nevidovým a vidovým prefixům a jejich vzájemným vztahům. Zvláštní pozornost je věnována tzv. vokalizovaným variantám vidových prefixů. V třetí kapitole se autor zabývá způsoby tvoření imperfektiv z prefigovaných perfektiv a (perfektivizující a imperfektivizující) derivací neprefigovaných sloves. Čtvrtá kapitola podává [214]inventář způsobů a typů tvoření iterativ s příslušnými statistickými údaji a poté i frekvenční seznam všech iterativních sloves nacházejících se v korpusu SYN2000.

Uvědomuji si, kolik úsilí bylo třeba vynaložit na vytvoření mnoha tabulek, grafů, frekvenčních seznamů a statistik, musím však konstatovat, že recenzovaná publikace obsahuje velké množství závažných i méně závažných chyb a nedostatků a řadu sporných míst (jak v pasážích teoretických, tak i „praktických“, seznamových). Jde o pochybení různého druhu: zaměňování termínů, nesprávné zacházení s lingvistickými pojmy, nenáležité usouvztažňování slov (chyby při určování vztahu fundace) aj. Nyní uvedu jejich netaxativní výčet:

Pasáže teoretické:

Na s. 13 je pro označení řady do-, do- se, na-, na- se, ob- atd. užito místo termínu „prefix“, či spíše „slovotvorný formant“, termínu „sufix“. Takových termínových záměn je v textu více: na s. 33 jsou desubstantivní slovesa označována jako nesubstantivní; na s. 45 se píše o „samohláskové skupině na iniciále“, autor má však na mysli skupinu souhlásek na počátku slova; na s. 131 se místo „deadjektivní“ a „desubstantivní“ užívá slov „neadjektivní“ a „nesubstantivní“. Na s. 157 je spojení kmenotvorné přípony a infinitivní koncovky (-at, -it, -ovat) označeno termínem „koncovka slovesa“. Takto se označuje také -out (vypadnout) neboli část přípony -nou- spojená s infinitivní koncovkou, a dokonce i -ést (přinést) nebo -ézt (nalézt), kde jsou první dva fonémy součástí slovesného kořene. Domnívám se, že nedostatky tohoto typu měla odstranit mnohem pečlivější práce tří editorů.

Na s. 33 se píše o desubstantivních slovesech, jejich výčet však obsahuje i slovesa nefundovaná substantivem (výraznět výrazný, přímit přímý).

Hned na další straně se uvádějí imperfektiva pobádat, ponocovat, postrádat a spájet (se), považují se za předponové odvozeniny od sloves bádat, nocovat, strádat a pájet a o jejich prefixech se soudí, že mají oslabenou funkci (myslí se perfektivizační). Je však třeba se ptát, jsou-li slovesa bádat atd. opravdu základem tvoření sloves pobádat atd. Autor píše, že tyto informace čerpal ze Slovníku spisovného jazyka českého; myslím však, že je neměl jen nekriticky převzít, nýbrž podrobit revizi. Kupř. imperfektivum spájet (se) nelze považovat za předponovou odvozeninu od pájet, ale za výsledek resufixace slovesa spojit (se). Předponová odvozenina od pájet (spájet (‚pájením spojit‘) dva drátky) je dokonavá.

V druhé kapitole se pojednává o tzv. nevidových prefixech a počítají se k nim i polo-, samo-, sebe- a spolu-. Avšak slovesa jako polosedět, samofinancovat nebo spolupůsobit nejsou odvozeniny, ale složeniny. Evidentní je to u sloves samofinancovat a spolupůsobit, jejichž determinující složky se ve větách objevují též jako samostatná slova s větněčlenskou platností (financoval to sám, působili tam spolu), verbum samofinancovat navíc obsahuje tzv. vkladné -o-, charakteristický znak tzv. vlastních složenin.[1] Jako předponová odvozenina od slovesa se prezentuje také sloveso sebevraž[215]dit se – i kdybychom přijali tvrzení, že je jeho základem sloveso vraždit (se), nejednalo by se o derivát, ale o kompozitum, poněvadž sebe je zájmeno, a nelze ho tedy pokládat za předponu.

V oddíle o záporce ne- (s. 37, 38) se tvrdí, že je sloveso znevážit (ze synchronního hlediska) odvozeno přímo od slovesa vážit, a tudíž je nutno „přidat do seznamu vidových prefixů kompozitní tvar zne-“. Dalšími slovesy s tímto prefixem jsou podle autora znelíbit se, znetvořit, zneužít a zneuznat. Otázku existence prefixu zne- tu ponechám stranou, rozhodně ji však nelze vyvozovat ze vztahu *(vážit znevážit), protože takového vztahu není; a znetvořit je desubstantivum (← netvor; viz verba znesvářit, znepřátelit nesvár, nepřátelé).

V oddíle 2.1. Inventář prefixů s variantami (na s. 39) čteme: „[…] u některých sloves se prefix od- píše foneticky ot-: otevřít a další deriváty jako otvírat, pootevřít atd.“ Je třeba říci, že zde o fonetické psaní prefixu od- nejde (šlo by o něj třeba v případech *otsuzovat nebo *otpracovat). Jedná se o pravopisný princip fonologický: literou t je zachycován foném /t/; platí totiž, že souhláska t v intervokalické pozici[2] (otevřít) manifestuje foném /t/, a totéž platí o souhlásce t v pozici před frikativou v (otvírat), která nepůsobí regresivní asimilaci znělosti, a i kdyby ji působila, nemohla by – coby souhláska znělá – asimilovat znělé d v neznělé t. Předpony ot- a od- lze pokládat za dva alomorfy téhož morfému, přičemž alomorf ot- je distribučně velmi omezen.

Pasáže „praktické“, seznamové:

Důsledkem nevyjasněnosti otázek teoretických je nespolehlivost některých údajů uváděných v tabulkách. Autor např. nekriticky přejímá některé informace ze slovníků a nerespektuje přitom skutečnost, že už byly v literatuře podány přesvědčivé důkazy o tom, že se věci mají jinak. To platí třeba o vidovém určování tzv. saturativ (sloves typu napracovat se): Esvan je uvádí jako obouvidá; proti jejich nedokonavosti však jasně hovoří fakt, že jejich paradigma neobsahuje perifrastické futurum a že nejsou spojovatelná s fázovými slovesy (*budu se napracovat, *začnu se napracovat).

Dalším problémem jsou kupř. přejímky obsažené v korpusu, ale nezachycené ani ve Slovníku spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Praha 1994), ani ve Slovníku spisovného jazyka českého. Ačkoliv si autor uvědomuje, že jsou mnohé přejímky kandidáty na obouvidovost, rozhodl se je všechny označit jako imperfektiva (s odůvodněním, že rozhodování o vidu vyžaduje pečlivou lexikografickou práci překračující rámec jeho projektu). Domnívám se, že v tom případě by bylo vhodnější označit příslušná slovesa v tabulkách jako vidově neurčená.[3]

V seznamu pravých vidových párů na s. 157–167 je řada prazvláštních dvojic: např. slejzt slejzat (se), odsypat (se) odsejpat (se), nakypřit nakyprovat, načuchnout načichat, překřiknout (se) překřičovat, vyšplouchnout vyšplachovat. Poslední dvě dvojice vznikly chybnou interpretací údajů ze Slovníku spisovného jazyka českého.

[216]Nyní si všimnu ještě dvou věcí, které jsou pro Esvanovu knihu charakteristické:

1. Např. v oddíle o vícenásobné prefixaci (s. 123) se píše: „Co se týče počtu lexémů N1, vícenásobná prefixace zaujímá v systému následující místo:

 

N1

 

  %

Slovesa s vícenásobným prefixem

513

 

    2,6

Slovesa s jedním prefixem

14 720

 

  74

Ostatní

4 756

 

  23,4

Slovesa v korpusu SYN2000

19 989

 

100“

Autor má tendenci ztotožňovat místo jevu v jazykovém systému s tím, kolik jednotek (tomuto jevu odpovídajících) se nachází v korpusu. Pozice jevu v systému je však dána (určena) množinou vztahů, které má daný jev k jevům jiným. Měli bychom být obezřetní, aby se z právě popsaného fenoménu (ztotožňování systémové pozice s počtem jednotek) nestala nemoc, které by se (někdy v budoucnu) říkalo korpusová lingvistika.

2. Druhý (pro knihu typický) jev bych nazval „rozdrobování (tříštění) jazykového systému“. Autor zakládá různé typy tam, kde lze (či spíše je třeba) hovořit o typu jediném (odtrhává od sebe to, co odpovídá jednomu pravidlu).

S „tříštěním systému“ se setkáme na více místech Esvanova textu, pozorovatelné je třeba právě při zjišťování počtu typů tvoření imperfektiv. Jako zvláštní typ jsou vydělovány kupř. dvojice jako umožnit – umožňovat, a to proto, že v perfektivu je litera n, kdežto v imperfektivu litera ň. Typově odlišeny jsou i dvojice ukrojit – ukrajovat a prolomit – prolamovat, a to asi z toho důvodu, že mají před kmenotvornou příponou různé souhlásky. Podobně se rozlišuje mezi dvojicemi slíbit – slibovat a posílit – posilovat a také mezi dvojicemi přimáčknout – přimačkávat a rozmáznout – rozmazávat. V důsledku tohoto přístupu autor dospívá k více než třem stům typů sufixace. Domnívám se, že by bylo smysluplnější pokusit se sestavit algoritmus (pravidla) pro tvoření imperfektiv sestávající z co nejmenšího počtu kroků. Tento algoritmus by se vyrovnal jak s fonémovými alternacemi v kořenech, tak s pravidly přidělování kmenotvorných přípon.

A na závěr ještě trochu obecněji:

Když už chce být korpusová lingvistika lingvistickou disciplínou[4] – a já myslím, že jí není (jinak bychom měli mít i lingvistiku manuálně excerpční nebo lingvistiku dotazníkovou) –, neměla by se omezovat jen na to, že bude počítat, kolik je čeho v korpusu a kolikrát je tam toho víc nebo míň než něčeho jiného. To by pak místo studií o jazyce produkovala jen jakési registry jazykových jednotek s informacemi o četnosti jejich výskytů. Bylo by to příliš pracné a bylo by to příliš málo.


[1] O prvcích polo- a spolu- se nezřídka psává poněkud rozporně – i v jedné a téže knize bývají klasifikovány jednak jako předpony, jednak jako členy kompozit. Uvedu pasáž z Tvoření slov v češtině 1, v níž sice Dokulil také užívá termínu „předpona“, ale v bezprostředně následujícím textu toto pojetí koriguje s uvedením dostatečných argumentů: „Jen některé předpony vid slovesa nemění: jsou to vedle předpony ne- ještě předpony sou- (sou-znít, sou-cítit), spolu- (spolu-besedovat) a polo- (polo-spát); obě poslední předpony nejsou však předpony ve vlastním slova smyslu, nýbrž členy složenin (spolu je příslovce, polo- je kmen jména půl s kompozičním vokálem). Příznačné pro tyto předpony je, že nejsou výhradně slovesné, nýbrž že se vyskytují také – a častěji – ve spojení se slovy jiných slovních druhů.“ (DOKULIL, M. Tvoření slov v češtině 1. Praha : Nakladatelství Československé akademie věd, 1962, s. 52n.).

[2] a není-li za ní ráz

[3] Myslím tím autorem vidově neurčená.

[4] Nebo snad lingvistickým směrem?

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Letenská 4, 118 51 Praha 1
vesely@ujc.cas.cz

Naše řeč, ročník 91 (2008), číslo 4, s. 213-216

Předchozí Ludmila Uhlířová, Milen Tomov: Jazykové poradenství v Bulharsku: blízké a odlišné zároveň

Následující Milena Hebal-Jezierska: Problematika tvarů apelativních feminin

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1