Známý i neznámý Josef Jungmann

Marie Bahenská

[Reviews and reports]

(pdf)

Known and unknown Josef Jungmann

This article is a review of the book Josef Jungmann. Život obrozence by Robert Sak.

Publikace o životních a profesních osudech Josefa Jungmanna, významného představitele české vědy a kultury první poloviny 19. století, je další z řady životopisných monografií Roberta Saka.[1] Jeho předešlé práce byly věnovány staročeskému politikovi Františku Ladislavu Riegrovi,[2] organizátorce známého pražského literárního salonu Anně Lauermannové-Mikschové[3] a literárnímu kritikovi Bedřichu Fučíkovi.[4] První ze zmiňovaných postav se ostatně několikrát mihne i v této knize, prozatím nikoli v roli vůdčího představitele staročechů, ale jednoho z Jungmannových žáků. Sakova nejnovější práce je počinem bezesporu záslužným, neboť posledním Jungmannovým životopiscem až dosud zůstával Václav Zelený, jehož práce vyšla naposledy v roce 1915. Jistě také není náhodné, že nová Jungmannova biografie se na knihkupeckých pultech objevila právě v roce, kdy uplynulo sto šedesát let od jeho smrti.

Sakova monografie zachycuje Jungmanna v první řadě jako vědce a učitele, jako osobnost, kolem níž se seskupila nastupující umělecká i vědecká generace. Je třeba ocenit, že Sak tím rozšiřuje a proměňuje, nebo se o to alespoň pokouší, dosavadní učebnicový obraz Jungmanna jako pouhého spisovatele a národního buditele. Zaobírá se jeho prací vědeckou, organizátorskou a překladatelskou, snaží se poukázat na všestrannou šíři jeho zájmů a nemalé cíle, které si předsevzal. Méně už se dozvídáme o jeho životě osobním, s výjimkou období dětství a dospívání.[5] Snad to ale byl autorův záměr – doložit, nakolik Jungmann své soukromí podřizoval vědecké práci a pedagogickým povinnostem. Jak tedy Robert Sak vidí Jungmannův život a jak hodnotí jeho přínos české vědě a literatuře?

V samém úvodu se autor při vymezení pojmu a periodizaci národních hnutí, včetně českého obrození, odvolává na mínění řady dalších historiků a literárních historiků (mj. Hroch, Řezník, Kutnar, Vlček, Vodička, Loužil). Ve shodě s nimi považuje za obtížné zařadit Jungmanna do konkrétního literárního období či k myšlenkovému směru. Jungmann podle Saka stojí na „generačním rozhraní“ (s. 14) mezi romantismem, klasicismem s jeho učeneckými zájmy a preromantismem.

Vztah Jungmanna k nastupujícímu romantismu je vylíčen jako značně komplikovaný a ovlivněný, jako u většiny jeho současníků, dobovými požadavky na národní literaturu. Sak konstatuje, že Jungmann „dával přednost činorodé práci a pro sentimentální stesk romantiků neměl pochopení“ [202](s. 103), velmi si proto oblíbil poezii Jana Kollára, který své nadání „podřídil národní ideologii“ (s. 103). Na druhou stranu však jeho překlady Miltona či Chateaubrianda svědčí o zájmu o jinou než čistě výchovnou literaturu, o snaze přiblížit domácímu čtenáři moderní dobovou poezii, o přesvědčení nezbytnosti „svébytné básnické řeči“ (s. 69), kterou právě romantismus přinášel. Stejně tak v jedné z jeho stěžejních prací, Historii literatury české z roku 1825 (druhé, doplněné vydání z roku 1849), podle Saka zůstaly úvody k jednotlivým kapitolám „v zajetí romantických mýtů“ (s. 115). Definitivního verdiktu se v knize nedopátráme, ostatně vzhledem k celkovému charakteru a účelu publikace není taková informace zásadní. Mnohem větší význam než pouhé školometské zaškatulkování do té či oné etapy a literárního směru má přiblížení Jungmannových postojů, jeho vazeb na tehdejší představitele formujícího se národního života a především rozbor jeho vědeckých aktivit.

Tak jako každý životopis i tento začíná zcela tradičně – pohledem na Jungmannovo dětství, stručnou genealogií rodu, zmínkami o jeho sourozencích (pozornost si jistě zaslouží přinejmenším bratr Antonín, zakladatel české gynekologické školy). V podobném duchu se nese počátek kapitoly, která se zabývá Jungmannovým působením v Litoměřicích, kde se stal v roce 1799 učitelem na gymnáziu. Sak dovozuje, že právě poměry ve dvojjazyčných Litoměřicích inspirovaly Jungmanna při vytváření jeho známého národního programu, zjednodušeně vyjádřeného heslem: Čech je pouze ten, kdo mluví česky (s. 43).

Připomínají se zde osoby, které budou Jungmanna provázet i v nadcházejících letech a jejichž vztahy se podrobněji rozvádějí v kapitole výstižně nazvané Přátelé a ti druzí. Právě nastínění těchto přátelských či příbuzenských vazeb je pro popisované období více než důležité. Okruh vlastenecké inteligence nebyl dosud příliš široký a jména, s nimiž se opakovaně setkáváme, o této provázanosti dostatečně svědčí (zmiňme např. Antonína Marka, Antonína Puchmajera, Františka Ladislava Čelakovského nebo přátelství Jungmannových dcer s Boženou Němcovou a Bohuslavou Rajskou, provdanou za Čelakovského). Už zde je naznačen komplikovaný Jungmannův vztah k některým představitelům předchozí generace, v tomto případě Bernardu Bolzanovi (s. 55–57), později se mezi tyto oponenty přidá Josef Dobrovský (s. 112–115).

Schéma chronologicky pojaté biografie se od tohoto okamžiku počíná tříštit na tematické bloky a poprvé se detailněji mluví o Jungmannově vlastní literární činnosti. Sak se zmiňuje o jeho smyslu pro novotářství ve výběru slov při tvorbě poezie (s. 69), ale více než básnickou tvorbu oceňuje Rozmlouvání (s. 74–77). Kromě precizního rozboru a hojných citací si všímá především ohlasu těchto dvou prozaických prací u nastupující generace, která postupně začínala vzhlížet k Jungmannovi jako ke svému učiteli.

Přes nesporný ohlas a autoritu, kterou mu zmíněné dílo přineslo, si však definitivní uznání a postavení „vůdce národního hnutí“ (s. 147) získal teprve díky záležitosti dnes vnímané spíše okrajově, alespoň v porovnání s takovými díly jako Slovník česko-německý a Historie literatury české. Velkým Jungmannovým vítězstvím se na konci 20. let 19. století stalo prosazení pravopisné reformy, když po téměř třinácti letech polemik zvítězil ve sporu iotistů s ypsilonisty tzv. analogický pravopis. Tato změna byla první pravopisnou úpravou v 19. století.[6] Spory týkající se proměny [203]českého pravopisu (s. 139–149) Sak líčí detailně a s řadou vtipných postřehů, získaných z pamětí a korespondence jejich přímých aktérů. Jungmann cílevědomě usiloval o jednotu spisovného jazyka, upozorňoval na nebezpečí přejímání projevů mluvené češtiny, kterou vnímal jako neustálenou, a především ovlivněnou němčinou. Stejně tak neuznával umělé zasahování do jazyka, které mělo vést k jeho sblížení se slovenštinou a moravskými dialekty.[7]

Nijak objevné, nicméně v dobovém kontextu velmi důležité je připomenutí existence lokálních vlasteneckých center, která sehrávala ve svém osvětovém působení nemalou roli. Autor se o představitelích drobné venkovské inteligence vyjadřuje s velkým uznáním a označuje je za „nositele národní agitace“ (s. 12). Zmiňuje v této souvislosti např. Radnice, spjaté s Puchmajerovým působením, Libuň, kde sídlil Jungmannův přítel Antonín Marek, Kováň na Mladoboleslavsku, působiště Karla Vinařického. Často se objevuje jméno hradeckého buditele Josefa Liboslava Zieglera a knihtiskaře Jaroslava Pospíšila.

Zajímavá je zmínka o zárodcích austroslavismu v Jungmannově díle, a to už v roce 1816 (s. 89). Sak ovšem upřesňuje, že nejde o austroslavismus, jaký známe od Palackého a Havlíčka z doby o třicet let pozdější. U Jungmanna podle něj šlo výhradně o vyjádření obav z Pruska, Rusko jako nepřítel tehdy chápáno v žádném případě nebylo, jak dosvědčuje např. Čelakovského nebo Kollárova poezie a opakovaně připomínané Jungmannovo (a nejen jeho) rusofilství. Představy o všeslovanské vzájemnosti, jakkoli iluzorní či idealizované, a o Rusku jako opoře slovanských národů této generaci rozhodně nebyly cizí.

Jestliže se až dosud v textu objevovaly zmínky o Jungmannově soukromí (sňatek, narození dětí, finanční poměry), s jeho odchodem z Litoměřic do Prahy začíná v knize jednoznačně převažovat obraz Jungmanna veřejného – vědce, učitele a spisovatele. Využijeme-li podtitul monografie, můžeme s trochou nadsázky konstatovat, že životem obrozence Jungmannova formátu byla jeho práce, současníky chápaná jako nenahraditelná služba utvářejícímu se národu. Právě takový dojem totiž vyvolává Sakovo líčení dalších let Jungmannova života.

Jen ve stručnosti jsou zachyceny obecně známé události spojené s Jungmannovým příchodem do Prahy a jeho pedagogická činnost na akademickém gymnáziu. Výčet jeho žáků z doby Jungmannova učitelského působení, mezi nimiž nacházíme později uznávané osobnosti světa vědy, politiky i umění (např. František Ladislav Rieger, Josef Bojislav Pichl, Karel Sabina, Leopold Hasner, s. 97–98), jen dokládá, jak mimořádný význam měla tato škola a její pedagogové pro výchovu nové generace. Sak přitom na několika místech připomíná, že Jungmann byl navzdory učitelské profesi, která pro něj znamenala pravidelný finanční příjem, a tedy existenční jistotu, v první řadě vědcem. Této činnosti věnoval veškerý svůj volný čas, nebýval častým návštěvníkem salonů, nehledal zábavu a rozptýlení. Výsledky jeho jazykovědné a literárněhistorické práce jsou představeny velmi detailně, s odkazy na dobové mínění, na Jungmannovy Zápisky (ty jsou více než častým zdrojem citací) a korespondenci s přáteli.

[204]Samostatná třicetistránková kapitola, s příznačným názvem Thesaurus, je věnována Jungmannovu celoživotnímu dílu, Slovníku česko-německému. Sak shrnuje okolnosti, které vedly k jeho vzniku, popisuje přípravné práce a plány, upozorňuje na spolupráci význačných vědců té doby (především Jana Svatopluka Presla), na inspirace ze zahraničí a první ohlasy. Všímá si také s vydáním spojených finančních problémů a v tomto směru záslužné role Matice české. Práce na Slovníku se podle Sakových slov prolínala veškerou Jungmannovou literární činností a splňovala dva cíle, jež si vytkl. Měl v úmyslu „přispět k vytvoření české básnické řeči a zároveň položit základy vědecké literatury“ (s. 175). Ohledně české vědecké terminologie, zejména v oblasti přírodních věd, Sak nezastírá, že její přijetí se nesetkávalo vždy s nadšeným souhlasem, a to i mezi Jungmannovými spolupracovníky (s. 177). Kromě Slovníku měl k rozvoji české vědy přispět nově založený vědecký časopis Krok, zpočátku rovněž neoddělitelně spjatý s Preslem a Jungmannem. Propojení těchto zdánlivě nesourodých aktivit, tedy vydávání vědeckého listu a příprava Slovníku, který měl sloužit nejvíce literárním účelům, Sak výstižně dokládá zejména personálním zajištěním obou podniků.

Za zajímavé je možné považovat hodnocení vztahu mezi Jungmannem a Dobrovským, který, jak už bylo naznačeno, nepatřil mezi jeho přátele ani obdivovatele. Sak hledá pro jejich vzájemnou nevraživost opodstatnění a dobírá se dvou základních důvodů. Předně vnímá oba muže jako zástupce zcela odlišných generací, které se nedokázaly shodnout v názoru na budoucnost českého jazyka. Tato logická generační výměna by však pravděpodobně nebyla hlavním důvodem osobní animozity, která z citovaných útržků korespondence přímo čiší. Jungmann označuje Dobrovského za „nevypočitatelného starce“ nebo „nechutného gramatika“ (s. 114), Dobrovský o něm a jeho kroužku naopak mluví jako o „úskočných Jidáších“ (s. 115). Podle Sakova mínění se vzájemný vztah Jungmanna a Dobrovského vyhrotil v souvislosti se zveřejněním Rukopisu zelenohorského, který Dobrovský neváhal označit za podvrh (s. 130). Poté následovaly další neshody – odlišné postoje k navrhované reformě bratrského pravopisu a nové prozódii, nevlídné přijetí Slovesnosti (označené údajně Dobrovským za „das böhmische Ungeheuer“, s. 109) a stejně nemilosrdná kritika Historie literatury české. Oba hlavní představitele tzv. první a druhé generace obrození Sak tedy ukazuje jako konkurenty, často dokonce nesmiřitelné rivaly v záležitostech vědeckých i osobních. Bez větších výhrad můžeme přijmout autorovu hypotézu, že Jungmann ve vztahu k Dobrovskému trpěl „komplexem méněcennosti gymnaziálního učitele v námezdním poměru vůči nezávislému svobodnému vědci“ (s. 112). O takovém postavení mohl Jungmann celý život jenom snít.

Rukopisy a jejich tvůrce Václav Hanka, to je další důležité téma, které nelze pominout v žádné práci týkající se literárního vývoje první poloviny 19. století. Ani Sak se této ožehavé otázce nevyhýbá, nicméně v porovnání s hodnocením např. výše uvedeného vztahu k Dobrovskému se neubráníme dojmu, že rukopisný spor je zde ukázán méně barvitě, navíc rozdělen do dvou částí knihy (s. 113 a 128–134). Nesporným faktem zůstává přátelský vztah Jungmanna k Hankovi, který se projevil i v době dalšího sporu, tentokrát jazykového, v němž šlo o již dříve zmíněnou reformu českého pravopisu. V souvislosti s rukopisným sporem je jistě nutno ocenit Sakův přehled pozdějšího hodnocení literárních padělků a jejich začlenění do evropského literárního kontextu. Bohužel i zde, stejně jako na jiných místech knihy, se dostává relativně širokého prostoru názorům a komentářům celé řady historiků na úkor jednoznačně formulovaného vlastního postoje, což je u tak renomovaného historika, jakým je Robert Sak, trochu škoda.

[205]Jungmannův ustálený obraz učence a učitele se Sak pokouší rozšířit o charakteristiku Jungmanna jakožto člověka politického. V tomto směru bude čtenář z názorů velkého jazykovědce s největší pravděpodobností nepříjemně zklamán. Sak označuje Jungmanna za „mistra umění možného“ (s odvoláním na Hrochovy práce o národním hnutí, s. 121), zdůrazňuje jeho opatrnost – vlastnost, která mu byla vlastní již od mládí a rozhodně se netýkala jen politiky. Jungmann se sice zajímal o dění v monarchii a slovanských zemích, ale nikdy neměl ambice veřejně vyjadřovat své politické smýšlení, jeho národnímu programu dominují výhradně jazykové požadavky. Na druhou stranu je třeba souhlasit s autorovým tvrzením, že některé z Jungmannových projevů, byť se prvoplánovitě týkaly jazykových záležitostí, v sobě mohly skrývat politické konotace (např. proklamace národního programu zveřejněná ve Slovesnosti, s. 108). Sak zdůrazňuje, že v metternichovském Rakousku byly pokusy o změny pokládány za „podvratné“ (s. 119), Jungmannovo zdánlivé opatrnictví, soustředěnost na kulturní a osvětovou práci byly tedy jednou, ne-li jedinou možností, jak dávat najevo své mínění. Rozvážnost, schopnost vyhýbat se konfliktům, případně jim předcházet či je alespoň tlumit – takto zkratkovitě, ale nikoli pejorativně můžeme chápat další předkládanou stránku Jungmannovy osobnosti.

Osoby, které Jungmanna obklopovaly, lze bez větších obtíží rozdělit, v souladu s názvem kapitoly, na přátele a ty druhé, chcete-li odpůrce či soupeře. Okruh Jungmannových přátel se utvářel od počátků jeho učitelské kariéry, s řadou z nich se poté stýkal celý život. K nejstarším a nejvěrnějším patřil Antonín Marek, mezi další Jungmannovy věrné stoupence řadí Sak Kollára, Čelakovského, Hanku, ale i jeho studenty z pražského gymnázia, po svém příchodu do Prahy býval častým hostem u Jungmannových František Palacký. Oněch druhých se zdá být podle Sakova hodnocení méně, kromě již uvedeného Dobrovského počítá k Jungmannovým oponentům především Jana Nejedlého.

Popis Jungmannovy vědecké práce, tedy podstatná náplň recenzované knihy, nezůstává omezen na české prostředí. Už v pasážích věnovaných překladům a přípravě Slovníku byly zmiňovány Jungmannovy písemné kontakty s cizinou. Ty bylo možné dále rozvíjet také díky zahraničním vědeckým společnostem, jejichž členem se ve 20. a 30. letech 19. století stal. Pro mnohé čtenáře je z tohoto hlediska jistě stěží uvěřitelnou skutečností, že Jungmann s jedinou výjimkou nikdy nevycestoval z Čech. Touto výjimkou byl jednodenní, zcela soukromý výlet do Drážďan v roce 1841.

Sak svou práci nezakončuje popsáním posledních let Jungmannova života. Připojuje kapitolu týkající se budování Jungmannova pomníku a velkolepých oslav u příležitosti jeho stých narozenin.[8] Více než záslužné je bezesporu připomenutí jungmannovské bibliografie, výčet pohledů na Jungmannovu činnost a české obrození vůbec v jednotlivých historických obdobích. Do „polemik o Jungmanna“ (s. 237), které pomohly docenit jeho význam pro českou kulturu, se zapojil mj. také Masaryk.

Sakova práce nepostrádá nic z toho, co očekáváme od životopisu osobnosti jungmannovského typu. Předkládá ověřená či ověřitelná fakta a souvislosti, nezapomíná na žádnou důležitou životní etapu či dílo, vykresluje obraz dobových poměrů, přidržuje se promyšlené časové nebo věcné struk[206]tury. Knize nelze vytknout ani faktografické nepřesnosti, bibliografie navíc svědčí o nesmírně pečlivé a jistě zdlouhavé heuristické práci. Můžeme plně souhlasit se slovy uvedenými v anotaci, totiž že kniha se „nepokouší o obhajobu či apoteózu obrozence, spíše zařazuje postavu J. Jungmanna do kontextu společenského a kulturního života doby“. Přesto se však nelze ubránit dojmu, že by mohla přinést ještě něco málo navíc. Především více vlastních interpretací, které jako by mnohde ustupovaly odkazům na práce kolegů-historiků nebo na memoáry Jungmannových současníků. Abychom však byli k autorovi i objektu jeho zájmu spravedliví, dodejme, že před nimi rozhodně nestál jednoduchý úkol. Představit moderním, čtivým, neřku-li originálním způsobem člověka narozeného před více než dvěma sty lety a zahaleného do pláště ve školní výuce tolik obávaného národního obrození je práce, která si zaslouží přízvisko sisyfovská. Robertu Sakovi se onen pomyslný balvan podařilo udržet přinejmenším v horní polovině kopce.

---

[1] SAK, R. Josef Jungmann. Život obrozence. Praha : Vyšehrad, 2007.

[2] SAK, R. Rieger: Příběh Čecha 19. věku. Semily : Městský úřad, 1993; Rieger. Konzervativec, nebo liberál? Praha : Academia, 2003 (2. vydání).

[3] SAK, R. Salon dvou století. Anna Lauermannová-Mikschová a její hosté. Praha, Litomyšl : Paseka, 2003.

[4] SAK, R. „Život na vidrholci.“ Příběh Bedřicha Fučíka. Praha, Litomyšl : Paseka, 2004.

[5] Pohled na Jungmanna jakožto osobu soukromou, a to včetně jeho názorů na dobové dění, nabízí čtenářům vydání Zápisků z počátku 70. let 20. století, na které autor odkazuje v bibliografii (s. 294). HAVEL, R. (ed.) Josef Jungmann. Zápisky. Praha : Odeon, 1973.

[6] Podrobněji k tomu viz např. SEDLÁČEK, M. K vývoji českého pravopisu. Naše řeč, 1993, roč. 76, č. 2, s. 57–71 (1. část), č. 3, s. 126–138 (2. část).

[7] Jungmannovo hodnocení jazykové úrovně tehdejší literatury a jeho názory na spisovný jazyk výstižně shrnul ve svých článcích Miloslav Sedláček. Uvádí řadu příkladů, kdy Jungmann dokládal nevhodnost, či dokonce nesprávnost používaných výrazů, připomíná odborné stati, v nichž se tímto problémem zabýval. SEDLÁČEK, M. 150 let Jungmannova Napominatele. Naše řeč, 1993, roč. 76, č. 5, s. 251–258.

[8] V této souvislosti je více než namístě upozornit na současnou nepříliš důstojnou, bohužel již několik let trvající podobu pomníku, který je „vyzdoben“ reklamními nápisy.

Naše řeč, volume 91 (2008), issue 4, pp. 201-206

Previous Jan Chromý: K článku Jany Valdrové „Žena a vědec? To mi nejde dohromady.“

Next Ludmila Uhlířová, Milen Tomov: Jazykové poradenství v Bulharsku: blízké a odlišné zároveň