Punktovat (se)

Jiří Rejzek

[Drobnosti]

(pdf)

Punktovat (se)

This article discusses the meaning/use/origin of the word punktovat se.

[1]Sloveso punktovat ‘tajně smlouvat, buntovat’, punktovat se ‘spolčovat se k něčemu’uvádí SSJČ jako řidší variantu k puntovat (se) (obojí zastaralé obecné); vedle toho má i synonymní buntovat ‘tajným umlouváním chystat, umlouvat’ (hodnotí jako obecněčeské), k němuž uvádí i další dva významy: ‘přemlouvat k účasti na něčem nekalém, podněcovat, svádět’ (obecné a expresivní) a ‘hlučet, hlukem rušit, budit’ (nářeční)[2]. PSJČ má buntovati pouze v prvním významu, slovesa punktovati a puntovati pak hodnotí jako zastaralá a lidová[3]. ASCS považuje i sloveso buntovat (se) v prvním významu za zastaralé obecné, druhý význam uvádí jako ‘podněcovat, bouřit’[4]. Ve Slovníku spisovné češtiny tato slovesa chybí.

Tři vedle sebe existující varianty téhož slovesa nejsou v češtině příliš obvyklé a dají se u nich očekávat různé posuny na osách centrum-periferie, spisovnost-nespisovnost apod. Etymologické pozadí zmíněných slov je celkem zřejmé. Východiskem je středohornoněmecké bunt ‘spolek, spojenectví, spletení aj.’. Ve staré češtině je přejaté substantivum punt ‘spolek, spolčení, spiknutí’ dobře doloženo, zatímco první doklad na sloveso je až ze samého sklonku staročeského období: „puntují se spolu“ u Řehoře Hrubého z Jelení v překladu latinského spisu B. Hasištejnského z Lobkovic (1497)[5]. Postupně se ovšem funkční zátěž obou slovních druhů přesouvá a v nové češtině substantivum mizí.

Podoba slovesa puntovati se dlouho držela jako jediná – ještě Jungmann varianty buntovati a punktovati (v našem významu) nezná. Podoba buntovat k nám přišla přes polské buntować a ruské buntovať, nebo alespoň byla těmito jazy[166]ky ovlivněna. Polština (a od ní ruština) ovšem modifikovala původní význam – bunt tam znamená ‘vzpoura, povstání’ a buntować ‘bouřit se’, vedle toho přeneseně ‘povykovat, rámusit’, které jako nářeční zachycuje Kottův slovník[6] i SSJČ (ovšem vzhledem k odkazu na synonymní bantovat maďarského původu, lze pomýšlet i na kontaminaci s tímto slovesem).

Podoba punktovat (se) vznikla lidověetymologickým přikloněním ke slovům punkt ‘bod, tečka’, punktovati ‘opatřovat tečkami’ (podle SSJČ poněkud zastaralé). Sekundární motivace snad vychází z asociace ‘spolčovat se’ = ‘být v jednom bodě’, i když takový předpoklad ani není nutný; lidová etymologie může působit i bez významové souvislosti mezi slovy, pouze na základě zvukové podobnosti. Zajímavou otázkou je, zda se na rozšíření podoby s -nkt- nemohly podílet tzv. punktace, široce diskutované a komentované výsledky dohadování politiků o českoněmeckém vyrovnání v r. 1890[7] (punktace = návrh písemné smlouvy v hlavních bodech, srov. také řidší spunktovat ‘uspořádat, sepsat podle bodů’). Možnost, že by šlo jen o nepravidelné vložení konsonantu -k- (podobně jako např. v lidovém zkomolení slova badminton na /bedbinkton/, kde ovšem možná také působí lidová etymologie), není pravděpodobná.

Podívejme se ale, jak zmíněná slovesa přežívají v současné češtině. Zdá se totiž, že máme před sebou jeden z případů, kdy se dnešní jazyková realita poněkud rozchází s tím, co uvádějí slovníky. V českém národním korpusu najdeme jen několik dokladů na prefigované spunktovat a zbuntovat, lepší představu o užívání našich sloves si tak lze udělat pomocí internetových vyhledavačů. Zatímco sloveso puntovat v původním významu zcela vymizelo (objevilo se však nově jako slangový výraz z amerického fotbalu ‘vykopnout míč přímo po vhození’ z anglického to punt), varianty buntovat, punktovat jsou stále živé (často se užívají – především první z nich – právě s perfektivizačními prefixy: zbuntovat a spunktovat i zpunktovat). V nezvratné podobě se vedle sebe objevují v podstatě synonymně ve významu ‘umlouvat, osnovat, chystat (něco nekalého)’ (punktovat rebelii, punktovat zas nějakou stávku, punktovat nějaký únos letadla, vše měl zpunktovat dvojí agent, rodiče začali punktovat odvetu – zbuntovat početnější demonstraci, zbuntovat válku, zbuntovat jakousi nevolnickou bouři, zbuntoval proti českému králi povstání) i v jeho oslabenější, obecnější variantě ‘domlouvat, organizovat, dávat dohromady’ (punktovat mezinárodní humanitární akce, jestli budeš něco punktovat, tak nezapomeň na starý kamarády, zkusím něco spunktovat na květen, zpunktovat pánskou jízdu – zbuntovat záchrannou misi, zbuntovat setkání, zbuntovat něco na srpen, když jsem to zbuntoval, tak přijdu). Ve významu ‘podněcovat, burcovat (někoho)’ se objevuje častěji buntovat (začnu punktovat lidi, začne Livii punktovat proti Xeně – každej chce pod ty svý prapory buntovat celej národ, vzal by vidle a buntoval by ke Strakovce, zbuntovat celou famílii, zbuntovat lidi, celou grupu, kolegy, celý město, armádu atd.), někdy s významovým odstínem ‘přemlouváním přesvědčovat’ (povedlo se mi zpunktovat dvě kolegyně z práce – manžela napadne zbuntovat kamaráda, aby se o jeho ženu pokoušel, Jirka zbuntoval svýho bráchu, aby pro nás dojel). Ve zvratné podobě se v původním významu ‘spolčovat se’ objevuje pouze punktovat se (že se evandělík nemá punktovat s papeženci, s pacoušema by se neměl takhle punktovat, začali se (protivníci) punktovat, (Amíci) mohou punktovat s Rusy (sic!)), zatímco buntovat se (někdy i nezvratné jako v polštině a ruštině) se užívá [167]v onom inovovaném významu ‘bouřit se, rebelovat’ (co tedy pohnulo Valachy, že se začali buntovat? buntoval jsem pro to, aby…, přesto lze buntovat a nenechat mediální spratky…)[8].

Na dokladech užití zmíněných sloves můžeme vidět, jak se liší dnešní úzus od stavu zachyceného ve starších kodifikačních příručkách. Ukazuje se, že slovesa punktovat, buntovat, hodnocená již před mnoha desetiletími jako zastaralá, jsou v obecné češtině nadále živá. Nejnápadnější je posun v užívání dublet puntovat/punktovat, který vedl až k zániku původně frekventovanější varianty.

---

[1] Příspěvek byl napsán v rámci výzkumného záměru MSM-0021620825.

[2] Slovník spisovného jazyka českého. Praha : Nakladatelství ČSAV, 1958–1971, I, s. 186, II, s. 1179.

[3] Příruční slovník jazyka českého. Praha : Státní nakladatelství, 1935–1957, I, s. 218, VI, s. 556.

[4] Akademický slovník cizích slov. Praha : Academia, 2001, s. 117, 638.

[5] NEWERKLA, S. M. Sprachkontakte Deutsch – Tschechisch – Slovakisch. Frankfurt am Main : Peter Lang, 2004, s. 259.

[6] KOTT, F. Š. Česko-německý slovník V. Praha, 1887, s. 1094.

[7] Tuto myšlenku nadhodila v recenzních připomínkách M. Homolková.

[8] Všechny doklady jsou z internetového vyhledavače Google.

Ústav českého jazyka a komunikace FF UK
nám. Jana Palacha 2, 116 38 Praha 1
jiri.rejzek@ff.cuni.cz

Naše řeč, ročník 91 (2008), číslo 3, s. 165-167

Předchozí Světla Čmejrková: Ulítávat na něčem?

Následující Z dopisů jazykové poradně