O postavení podmětu po členech úvodních

Václav Ertl

[Articles]

(pdf)

-

Část další.

Platnost pouhé spony mívají také slovesa myšlení a rčení, spojujíce následující větu obsahovou jakožto psychologický přísudek se svým grammatickým podmětem jakožto psychologickým podmětem.[1] Na př.: Po mnohých řečech a napomínáních… ohlásil mu kardinál Zabarella, že mu předložena bude formule přísahy 220, 3 (= Zabarella: »Předložena ti bude atd.«). Když páni prosili o propuštění Husovo,… odpověděl jménem sboru Antiochenský patriarcha dne 31. máje, že… 211, 16. Ihned tu také žádal Sigmund na přítomných knížatech…, aby… 355, 9. Když konečně mnich… odstoupil, ptali se stráže Husa, věděl-li… 191, 5. O dva dni později… psal Hus:… 185, 29. Po mnohých řečech seznaly obě strany, že… 403, 29 a t. č. Ojedinělé odchylky mají své důvody zvláštní.

Patrnou a jistě ne nahodilou odchylku od této zásady, která vzhledem k předsouvání slovesa sponového jest spíše rázu rytmického než psychologicky přirozeného, činí věty vedlejší, které i v takových případech zachovávají u Palackého skoro napořád pořádek logický. Na př.… načež potom arcibiskup vydal dne 16. června rozkaz, že… 120, 17 (srov.: Dle králova rozkazu podali nejprv obě strany písemně svá zdání, kterak by… 158, 21, pod. 264, 22 a j.)… pán z Oustí, u kteréhož r. 1413 M. Jan Hus byl nalezl outočiště 348, 15 (srov.: K tomu pak nacházeli také jiní národové u sebe podnětův dosti 373, 26). Ovšem že dle povahy jak národu, tak i věku… touha po vzdělanosti brala v Čechách směr jednostranný 307, 9 (srov.: Spolu také vzala universita [137]outočiště své ku králi 121, 19)… a poněvadž v obou městech drahná částka obyvatelstva zůstávala ještě i starému vyznání otcův svých věrna 263, 25 (srov.: Při vší té přísnotě mravův zůstával však jeho duch bodrým a jarým 30, 13). Když zajisté toho času M. Jan Kardinal z Reinšteina stal se byl rektorem university Pražské… 261, 12 (srov.: Usnešením tím tedy ponejprvé… ustanovena jest učená universita za nejvyššího soudce 240, 20). Ano když jednu chvíli Žižka vytrhl byl k Nekměři,… 347, 16 (srov.: Téhož dne… vytáhl odtud Sigmund s jízdou svou přes Karlštein ku Praze 418, 16 a j.)… jakož se to i v tom poznává, že později Kunrat dosazen byl na nejpřednější faru v Praze 25, 7 (srov.: A hned na to… povýšen jest Hus již i k nejvyššímu důstojenství akademickému 59, 9)… tak že za několik let téměř všecka zboží celého stavu duchovního v Čechách nacházela se… v rukou světských 410, 9 a j. S týmž rozdílným pořádkem, jiným ve větách hlavních a jiným ve vedlejších, setkáme se později i u t. zv. sloves modálních.

Případy tyto a jim podobné jsou svědectvím, že se členění vět vedlejších liší od členění vět hlavních a jmenovitě že slovesa, která v hlavních větách mívají platnost pouhé spony, jeví se ve větách vedlejších prvkem závažnějším, tvoříce patrně plnoprávnou součást složeného přísudku psychologického. Na historický výklad tohoto zjevu — nevyvinulo-li se snad středové postavení slovesa ve větách vedlejších z postavení koncového — není na ten čas zpracovaného materiálu; nezbývá tedy než spokojiti se prozatím výkladem logickým a hledati důvod jeho snad ve zvláštním rázu vět vedlejších, které jsouce z valné části jen větnými opisy pojmů, skládají na slovesa, jakožto nositele jednoty celého výrazu, větší váhu, než jakou mívá sloveso urč. ve větách hlavních.[2] Za nahodilost zjevu toho u Pal. zajisté pokládati nelze, neboť pro pořádek AVSO nebo AVSP[3] je mezi všemi 62 [138]doklady tohoto pořádku pouze jediný doklad z vět vedlejších (Tuším, že k jeho domlouvání teprv vydal arcibiskup té chvíle zvláštní nařízení ke zpovědníkům, aby varovali se… 145, 3) a pro slovosled AVSA je ze 171 dokladů vůbec zaznamenaných — ve větách vedlejších dokladů všeho všudy 13 (7,6 %). Je tedy inverse v takovýchto případech ve větách vedlejších zjevem velmi vzácným.[4]

Pravidelný pořádek psychologický, v němž psychologický přísudek stává na konci věty, bývá někdy pozměňován emfatickým vytčením některého členu, mluvícímu zvláště závažného, neboli zdůrazněním. Člen zdůrazněný může zůstati na svém místě, které by mu slušelo i ve větě bez emfase pronesené (na př.: Brzy na to strhl se i na Malé straně a na hořejším Novém městě boj se stejnou zuřivostí a stejným neprospěchem 369, 14); poněvadž však člen zdůrazněný nabývá tím zároveň často platnosti psychologického přísudku, ocitá se ve shodě s pravidelným pořádkem psychologickým buď na konci věty (na př.: Mezi jinými podporoval je v tom i sám Gerson 246, 20. Ku konci posezení chopil se i král Sigmund slova 217, 1. V Praze ale všeobecné zbouření lidu tím jen se uspíšilo 356, 3 a j.), anebo se objevuje — v opak pravidelnému tomuto pořádku — v popředí věty, v našem případě tedy hned za členem úvodním.[5] V tomto případě nastává tedy jakási inverse pořádku psychologicky přirozeného, t. j. v takových větách, kde jindy obvyklým pořádkem psychologickým bývá t. zv. pořádek logický, dostavuje se inverse gram. podmětu a naopak se inverse obrací v pořádek logický. Na př.: Po dlouhém zdráhání podvolil se tomu konečně M. Jesenic, ale žádal zase, aby… 162, 17. Hned s počátku neoslovili páni a rytíři otcův církevních obyčejným tehdáž pozdravováním, [139]ale jen žádostí všeho dobrého 238, 10. Když ho ujistili poslové university Pařížské, že u nich právě opačný poměr panoval 104, 6 (srov.: dosti, že v Čechách panovala vesměs větší osobní svoboda 306, 25). Národ německý, ku kterémuž v Konstancii také Čechové, Uhři, Poláci a Skandinavci počítáni byli 269, 30 (srov.: v tom širším smyslu, ve kterémž i za našich dnův počítají se k němu vyznavači sjednocené církve řecké 310, 9). Inverse pořádku psychologicky přirozeného může se však týkati nejen gram. podmětu a slovesa určitého, nýbrž i kteréhokoli jiného členu gram. přísudku (předmětu, přísl. určení atd.), je-li jakožto vlastní přísudek psychologický pronesen s důrazem. Na př.: A nejen svobodou, alebrž i vzdělaností vynikal národ český nad jiné národy 306, 26. Jen autoritou tvoří a drží se pohromadě každý spolek lidský, jak státní tak i církevní 308, 13. Sloveso určité následuje zpravidla (aspoň ve větách hlavních) i v tomto případě hned po členu úvodním, důrazně proneseném. Na př.: Tím přísněji tedy počínali sobě větší počet farářův Pražských při zachovávání interdiktu 155, 18. Hlavně jeho vedením vydali mistři Pražští… ohlášení veřejné, jímžto… 264, 22. Až do takové potvornosti zabřednouti musila vrchní správa církve křesťanské 143, 3. Avšak ani knížat a pánův světských neminul přísný jeho soud 27, 22. Jsou tedy ve větě dvě místa pro člen nejzávažnější a nejpřízvučnější (psych. přísudek), jednak větný konec (t. j. konec sám anebo — při vyznění slabě přízvučném — místo předposlední), jednak větný začátek (t. j. začátek sám nebo místo hned za členem úvodním); postavení začátkové převládá zvláště za emfase. Pořádkem psychologicky přirozeným spravuje se však nejen vzájemné postavení obou hlavních členů větných (podmětu a přísudku), nýbrž i postavení, které zaujímají členy určovací ke členu určenému, na př. přívlastek k substantivu, příslovečné určení k slovesu a p. Slovní výrazy složené, označující jednotnou představu (na př. svědectví dávati = svědčiti), anebo vyjadřující představy, které byly takřka naráz appercipovány a trvají v mysli mluvícího v těsné spojitosti, mají snahu zůstati pospolu i ve větě. Takovými pevnými skupinami bývá u Pal. sloveso se svým předmětem nebo doplňkem, výrazy: přísně si počínati, smlouvou [140]se zavázati, k něčemu se obraceti, k něčemu se pojiti (družiti, lnouti, obraceti se) a j. Octne-li se tedy z jakékoli příčiny takový určovací člen slovesný, na př. doplněk nebo předmět, v čele věty, následuje po něm ihned sloveso a podmět se ocitá v záslovesí, i když není právě přísudkem psychologickým. Na př. (s doplňkem): Zbyňkovým nástupcem na stolici arcibiskupské stal se Albík z Uničova 140, 2. Ale také: Ba tak konečný zdál se roztrk i hněv proti Sigmundovi, že… 363, 20. (Hus) nabýval tím rychleji přízně u Alexandra V., čím urputnější jevil se byl odpor prelátův církve české 117, 12. Nerad pohřešoval arcibiskup Arnošt muže tak pobožného i učeného ve své kapitule 25, 23 a j. — pravidlem. (S předmětem:) Prvního (t. j. Husa) zastupoval jeho prokurator M. Jan z Jesenice 158, 16. Ale také: Slov těchto posledních nadáli se byli dotazovatelé a spokojili se jimi 329, 18. Slzami zalily se vězňovi tváře 206, 11. Odtud poznati jest, jaké protivy zahrnovalo do sebe jméno husitův 310, 13. Šachtě, která nejvíce obětí pohltila…, přezděli Horníci Tábor 339, 7. Města Slaného, ač horlivě husitského, byl se zmocnil dne 25. máje pan Vilém Zajíc z Hasenburka podvodem 382, 16. A tak porůznu i při jiných určeních. Na př.: K nim tedy obrátili se král, královna i mnozí páni čeští s prosbou, aby… 125, 5. S knížaty ale Rakouskými smířil se Václav již v běhu r. 1404 opět 75, 12. Tou jednotou zavázali se vespolek oudové její, napomáhati sobě k oučelu řečenému 327, 18 (pod. 332, 17) a p. Sem možno počítati také zálibu bezmála důslednou, se kterou Palacký jakožto historik připíná na datum hned příslušné sloveso, označující děj toho času zběhlý. Na př.: Nato dne 15. března vypravil Václav rady své… ku koncilium 112, 19. Ještě v témže měsíci listopadu zmocnili se Horníci také města Kouřimě 339, 10. V neděli dne 15. září obehnali Pražané svou vlastní mocí Vyšehrad 416, 5. Dne 20. máje 1408 shromáždili se oudové národu tohoto v kolleji své 90, 26 a t. č. Tato soudržnost výrazů, označujících představy sounáležité, projevuje se nejpatrněji na začátku věty, protože začátek věty jest v mysli mluvícího v případech takových hotovým blokem, po němž další představy docházejí postupně svého vyjádření. V druhé polovici věty soudržnost výrazů těsně k sobě [141]náležejících není již tak patrná; naopak, při postupném členění představ se sloveso snadno odpoutává na př. od svého předmětu a podléhajíc rytmickému spádu věty, posouvá se, jak bylo již ukázáno, za jistých okolností do popředí věty.

Proti dokladům soudržnosti některých výrazů větu začínajících stojí případy (mnohem méně četné), kde v čelo věty jest postaven výraz, jenž s obsahem věty (a tím ovšem i se slovesem urč.) souvisí jen volně; v případech takových zůstává slovosled věty jím nedotčen a je týž jako ve větách bez členu úvodního. Na př.: Naposledy shromáždění rozešlo se v tichu a pokoji 290, 22.[6] A v skutku smrt jeho zbudila větší oučastenství, nežli očekávati bylo 139, 22 (= a vskutku! — smrt jeho…). Bezpochyby mírné to s nimi nakládání pocházelo ze zvláštního přičinění se o to M. Jana Husa 84, 1 (= není pochyby: mírné to atd.); pod. vesměs, vůbec a p.

Příště dále.

---

[1] Jest ovšem možný i poměr obrácený, je-li učiněný výrok již znám. Na př.: V týž smysl mluvili také jiní prelátové 219, 10.

[2] Výklad Wunderlichův, který (v knize Der deutsche Satzbau I, 404) vysvětluje tímto způsobem odsunutí urč. slovesa v německých větách vedlejších až do postavení koncového.

[3] Pro snazší označování rozličných typů větných užíváme zkratek: A = adverbiale, přísl. určení; S = subjekt, podmět; V = verbum, sloveso; O = objekt, předmět; P = predikativum, doplněk; I = infinitiv. Zkratky českých názvů se dobře nehodí; P = podmět, předmět, přísl. určení.

[4] Také v ostatních větách vedlejších — bez členu úvodního (na př.: »pokud vědění naše stačí«…) — vyskytuje se inverse podmětu jen velmi zřídka; na 100 případů pořádku přímého jen asi 16 případů inverse.

[5] Paul (Prinzipien der Sprachgeschichte, 4. A., str. 127) vykládá toto anticipování psych. přísudku okolností, že mluvící osoba spěchá vyjádřiti nejdříve představu nejzávažnější a pak se teprve dodatečně rozpomíná, že jest třeba orientovati osloveného i o ostatním obsahu myšlenky. Je to podobný psychologický postup jako ve větách s dodatečně připojeným psychol. podmětem: Je to zlý živel, ta voda (Němc.).

[6] Příslovce »naposledy« neurčuje v tomto případě dějového významu slovesa určitého ve smyslu »rozešli se naposledy«, nýbrž je to příslovce řadicí, jež očíslovává takřka událost tuto v řadě předchozích událostí za poslední. Srov.: Po těch slovích rozešli se všichni v dobrém rozmaru 221, 12.

Naše řeč, volume 1 (1917), issue 5, pp. 136-141

Previous Josef Král: Naše brusy II

Next František Frýdecký: Zeyerův blankvers