Jedinečné spálovské nářečí

Jan Balhar

[Posudky a zprávy]

(pdf)

Unique dialect of Spálov region

This article is a review of the book Nářečí Spálovska by Antonín Ondřej.

Je známo, že moravská nářečí patří k těm důkladně probádaným. Vedle vynikajících syntetických prací o našich dialektech a vedle pětisvazkového Českého jazykového atlasu máme řadu starších i novějších monografií věnovaných jednotlivým nářečním skupinám, podskupinám, ale i nářečím jen několika lokalit. K monografiím tohoto posledního typu přibyla letos práce Antonína Ondřeje Nářečí Spálovska, Spálov 2007, 120 s.

Pod Spálovsko se zahrnují tři lokality. Stejným nářečím jako ve Spálově se mluví ještě v nedaleké Luboměři a v malé osadě Heltinov. V našem textu budeme pro jednoduchost užívat jen jméno Spálova. Obce leží v kopcovitém terénu mimo hlavní komunikace v nejsevernějším výběžku východomoravských dialektů, v okr. Nový Jičín, v samém sousedství území s někdejší německou kolonizací, dál na východ za touto nově dosídlenou oblastí se pak nacházejí obce patřící už k dialektům slezským. Dialekt Spálova jako okrajového úseku východomoravských nářečí má řadu zvláštností, ale také mnoho znaků, které svědčí o jeho někdejším těsnějším svazku s nářečími slezskými. Dokládají to nejen některé gramatické jevy, ale též lexikální prvky.

Spálov není v odborné literatuře neznámou lokalitou. Zmiňují se o něm naše souhrnné práce o českých dialektech (Havránek, Bělič), o pozoruhodném hláskovém systému psali jazykovědci A. Lamprecht a Jos. Skulina. Ze Spálovska pocházeli aktivní vlastivědní pracovníci (R. Mík, Fr. Šustek). Ti informovali v regionálním tisku o dějinách obou obcí, o jejich kulturním a hospodářském životě v dávné i současné době. Fr. Šustek psal také o místním dialektu a po celý život shromažďoval nářeční lexikum. Slovní zásobou spálovského nářečí se obírala v diplomové práci absolventka olomoucké pedagogické fakulty I. Mrázková. O gramatické stránce uvedeného dialektu jsme byli tedy již poměrně dost informováni, jeho slovní zásoba však čekala na důkladnější zpracování. Tuto mezeru dokonale vyplnila až práce Antonína Ondřeje. Už tímto faktem je recenzovaná práce záslužná.

Antonín Ondřej je autochton, pochází z Luboměře, dialekt jistě perfektně zná (není však školeným jazykovědcem), navíc měl k dispozici rozsáhlé sběry zmíněného Františka Šustka. Tohoto zaníceného vlastivědného badatele i jeho bohatý nářeční archiv jsem měl možnost poznat. Také jeho zásluhou vyniká knížka Nářečí Spálovska nevšední šíří a spolehlivostí.

Monografie je rozdělena do několika částí. Kromě předmluvy a úvodu obsahuje charakteristiku nářečí, diferenční slovník, věcný („oborový“) slovník, „obrazový slovník“ a přílohy.

U charakteristiky nářečí se autor v mluvnické části metodicky přidržoval 70 let staré monografie Fr. Svěráka Boskovické nářečí. Nemohu nevyslovit lítost, že autor nezvolil novější a odborně fundovanější vzor. Přitom mu nejsou neznámé kvalitní nové monografie Zd. Sochové nebo J. Bachmannové. Charakteristika spálovského nářečí by měla obsahovat jen příznakové rysy místního dialektu. Zejména partie o tvoření slov by se tak mohla zkrátit na několik poznámek. Pokud jde o tvarosloví, je Ondřej důkladný a přesný. V pojednání o skladbě jsem nenašel žádný specifický rys spálovského dialektu.

[155]Nejvíce místa je věnováno nářečnímu vokalismu, zejména výslovnosti krátkých samohlásek. Spálovský dialekt znám z několika přímých terénních výzkumů, naposledy jsem tam zkoumal v r. 1977 spolu s kolektivem pracovníků dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český. Dobře vím, že samohláskový systém tohoto nářečí není jednoduchý, a je třeba napsat, že Antonín Ondřej se jej snažil zachytit do nejmenších jemností. V tom je klad jeho práce, ale zároveň i jistý nedostatek. Systém jedenácti krátkých vokálů – s nímž počítá Ondřej – byl by pro nářečí neúnosný. Autor rozlišuje kromě vokálů a, e, i, y, o, u ještě úzké ẹ, ọ a široké y, i, u (tyto vokály označuje netradičně čárkou pod literou), přitom na str. 12 píše, že „výslovnost otevřených i, y je si velmi blízká, někdy téměř totožná a blíží se výslovnosti zavřeného e. Podobně je tomu u otevřeného u a zavřeného ọ“. Autor je si dobře vědom, že zavřené a otevřené vokály jsou jen pozičními variantami samohlásek e, o a že nemají distinktivní funkci. Stačilo tedy podat jejich fonetickou charakteristiku a pokusit se vysledovat, v kterých pozicích se vyskytují, a v další části pracovat jen se základními vokály. (Zdá se, že se úzké ẹ, ọ realizují častěji před retnicemi, před nosovými souhláskami, před některými zubnicemi a před „obalovaným“ u.) Rozhodně je třeba zdůraznit, že jejich výskyt je nepravidelný, nejednotný, jak ostatně dokládá i autor, když např. vedle fọtrọvať uvádí i futrovať, dọkrọjek i dokrojek aj. Totéž platí o otevřených samohláskách i, y, u. Autor mohl zvolit jednodušší a rovněž dostatečně přesný zápis, který by uvítal zejména čtenář nedialektolog. (Pro otevřenou výslovnost užívá liter s čárkou pod samohláskou, což slouží v dialektologii k označení nosovosti.)

Poněkud jiný je problém u rozložené výslovnosti skupení původní měkké retnice, ň, l + i. Autor toto skupení přepisuje -mjį-, -ňį-, -lį- se širokým i. Jednodušší a snad i přesnější by byl zápis -bjy-, -ňy-, -ly-, popř. bjye, -ňye, -lye-… (vjyduy, kopjysť aj.).

Zvídavý čtenář si položí otázku, za které vokály je reflexem úzké ẹ, ọ, proč stojí vedle sebe formy např. kolẹbaduo, ale kọlọvatí, konva, ale kọňskí atd. Je správný zápis bọdẹš, ale bọdemy, ale bọdẹťe, co znamená bu-du-, bu-dẹš (obě slova zapsána se širokým u)?

K systému dlouhých samohlásek nelze mít námitek. Snad se mohlo ještě přidat, že samohláska é. je za pův. dlouhé é (např. bé.kať, dúhé. šati), dlouhé ó. za sekundárně dloužené ó (např. hó.ňiť). Pěkně je postižena problematika tzv. obalovaného u za l.

Jádrem monografie je diferenční slovník. Zahrnuje všechna slova, která „nejsou ve spisovném jazyce nebo se tam vyskytují ve značně odlišné hláskové podobě“. Jde o část rozsáhlou, ukazující na dlouhodobé, vyčerpávající sběry starších badatelů i samého autora. V monografii jsem našel dlouhou řadu výrazů, s kterými jsem se setkal vůbec poprvé. Výstavba hesla je stručná, ale plně vyhovuje cíli práce. Výklady nářečních slov jsou přesné, svědčící o důkladné znalosti dialektu. Nezřídka obsahují i specifické vazby, nescházejí ani homonyma. Této části sotva lze něco podstatného vytknout, snad jen to, že se do diferenční slovní zásoby mohlo zařadit mnoho výrazů, jež najdeme v slovníku podle věcněvýznamového řazení a jež nejsou běžné ve spisovné češtině, např. štyblety, vývrať, geverec, cípant, přyčňyca aj.

Poněkud překvapuje, že slova přejatá z němčiny (nejen z ní) jsou vyčleněna. Protože patří do nářeční slovní zásoby (mnohá jsou běžná i ve spisovném jazyce, Ondřej uvádí např. cetka, cukr, fabrika, gratulace, vločka), není žádný důvod je vydělovat. Je ovšem fakt, že mnohá právě pro svůj původ byla vytlačena, protože se na jejich místě ujala slova ze spisovné češtiny. Pokud pak ještě [156]v nářečí přetrvávají, nabývají expresivní povahy. Ostatně stejným procesem procházejí některá slova německého původu i ve spisovném jazyce.

Mimořádně velký rozsah má tzv. oborový slovník, v němž slova následují po sobě podle věcněvýznamových souvislostí. V souvislosti s ním mám jen malou poznámku: autor se nemusel obávat převzít rámcové řazení podle slovníků Bachmannové nebo Sochové. (Jde o schéma třídicího systému Halligova-Wartburgova.) Není-li v práci rejstřík slov, usnadnilo by to lepší orientaci všem uživatelům slovníku.

Mimořádně zdařilá a potřebná je obsáhlá obrazová část k slovníku. Čtenář nabude přesnou představu o různém venkovském nábytku, o oblečení, obutí, o rozmanitém zastaralém domácím nářadí, o různých typech vozů, saní a jejich částí, o pluzích, o žentouru, o žacích strojích a koňských i volských postrojích, ale též o charakteristických spálovských usedlostech. Jsem si jist, že některé zakreslené reálie uvidí čtenář poprvé a že i místní rodáci si rádi prohlédnou věci, které běžně provázely jejich mládí a které se dnes nenajdou ani někde na půdě.

V oddíle Přílohy se nacházejí nejrůznější frazeologické vazby (sem jsou zařazena přirovnání, ale i pranostiky), lidová vyprávění, lidové písně, dětské říkanky (také rozpočítadla ke hrám, škádlivé rýmovačky) a pomístní jména. Celá tato část práce mi udělala pravou radost, neboť jde o úsek lidového jazyka, který už z nářečí téměř vymizel. Nedovedu si představit, že bychom výzkum v tomto směru mohli dnes vůbec realizovat. Na druhou stranu malou cenu bohužel mají uváděná lidová vyprávění. Téměř všechna jsou přejata z lokálního časopisu a pocházejí z let 1947, 1948. Pořídily je žákyně měšťanské nebo zemědělské školy podle vyprávění starších místních občanů. U takto pořízených vyprávění nemůžeme ovšem očekávat, že máme před sebou spontánní mluvený projev. Ke knize je přiložen kompaktní disk. Obsahuje několik částí vyprávění a také dvě písně. Autor našel několik osob, které mají obdivuhodně přesnou spálovskou výslovnost, které mj. dokumentují, že si autor, pokud jde o různou kvalitu samohlásek, nevymýšlí. Lituji, že tito spálovští rodáci místo čtení strojených textů žákyň zemědělské školy nevypravují spontánně, bez přípravy např. o svém životě, o válce, o různých událostech ve vesnici apod. Hodnota takových promluv by byla neskonalá. Z CD nahrávky nabýváme sice věrnou představu o hláskoslovné povaze místního dialektu, ale rozhodně tu nemáme ukázku živého mluveného projevu.

Publikace Antonína Ondřeje vyniká také po stránce formální. Jde o knihu většího formátu na křídovém papíře, pečlivě vytištěnou, s řadou ilustrací, přehledně členěnou.

Práce Nářečí Spálovska je – přes některé znaky amaterismu – mimořádně cenná a zdařilá. Zaměření na slovní zásobu je uvážené a zvlášť potřebné. Nepochybuji, že monografie udělá radost nejen dialektologům, ale všem zájemcům o tradiční dialekt, o tu část lidového života, která nám přímo před očima nenávratně mizí.

Ústav pro jazyk český AV ČR, v. v. i.
Veveří 97, 602 00 Brno
balhar@iach.cz

Naše řeč, ročník 91 (2008), číslo 3, s. 154-156

Předchozí Hana Konečná: Dějiny české hudební terminologie

Následující Jan Chromý: Životní jubileum a výbor z díla Oldřicha Uličného